Miloš Čermák: Dvakrát se rozhlédněte

Chytil jsem ho za paži, aby nevstoupil do vozovky. „Co blbneš?“ zeptal se trochu popuzeně a hlavně překvapeně.

Ale ještě víc byl překvapený, když těsně kolem nás projelo rozjeté popelářské auto. Vůbec ho neviděl. Stáli jsme na Sokolovské a můj kamarád vypadal otřeseně.

„Ty vole, to bylo o kousek,“ řekl. „Dík!“

Pokrčil jsem rameny, že je to přece samozřejmé. Navrhl, že zajdeme na kafe, aby se z toho trochu otřepal. Zašli jsme do malé kavárny s několika stolky.

„To by byla hrozná smrt, nechat se přejet popelářským autem,“ prohlásil.

Přikývl jsem, že souhlasím.

„A hlavně hrozný klišé,“ řekl.

„Klišé?“ zopakoval jsem po něm s nechápavým výrazem.

„Tak samozřejmě. Menší klišé než třeba takovej infarkt, ale pořád dost velký klišé.“

Ukázalo se, že tím myslí, že by to bylo klišé v nebi. Já na nebe nevěřím, tak jsem mu to ani nerozmlouval. Ale ta samotná myšlenka mi přišla zábavná.

„Samozřejmě že je v nebi důležité, jak jsi zemřel,“ řekl.

„Myslíš, že to je jako ve vězení? Že se tě každý nejdřív zeptá, proč tam jsi?“

„To srovnání mě nikdy nenapadlo,“ řekl. „Ale vlastně máš pravdu, je to podobné!“

Hned jsme to dál rozváděli. Potkají se v nebi dva.

„Jak jsi zemřel?“

„Praskla mi cévka v mozku,“ zní odpověď. Ten první jen stěží potlačí unuděné zívnutí.

„A ty?“

„Zabil jsem se v červeném Ferrari.“

„Nekecej!“

„Jo, narazil jsem do stromu a plech z přední masky mi uřízl hlavu.“

„Nekecej!“

„A taky jsem měl stažené kalhoty a vedle mě seděla třiadvacetiletá modelka. Psalo se to v bulváru, ale policajti to nikdy oficiálně nepotvrdili.“

„Nekecej!!!“

Zajímavé okolnosti prostě nemůžou být v nebi na škodu. To ani nemluvě o tom, jakými celebritami musí být ti, kteří zahynuli po ztroskotání Titaniku. Nebo při teroristických útocích na newyorská dvojčata.

Skoro bych se vsadil, že dostávají VIP pozvánky na ty nejlepší nebeské party.

Ale jak říkám, já na nebe nevěřím, takže mě to zas moc nebere. Ovšem je pravda, že jelikož se například bojím létat, tak si při nastupování vždycky představuju, jak budou o případné nehodě našeho letadla referovat média.

Před pár lety se mi stalo, že jsme se ženou letěli do Londýna ve stejném spoji jako bývalý prezident Klaus.

Mezi pasažéry to pochopitelně vyvolalo určitý rozruch, u každého pochopitelně z trochu jiných důvodů.

„To je báječné,“ řekl jsem manželce. „Když to s námi spadne, je tutovka, že to bude první zpráva i v Televizních novinách na Nově!“

Odpověděla, že jsem blbec. Nevyvracel jsem jí to, protože jsem o celé věci dál přemýšlel. A najednou jsem si nebyl tak jistý.

„Vlastně není vůbec jasné, že je to výhoda,“ řekl jsem.

„Proč?“

„Všechny ty zprávy budou jen o něm,“ ukázal jsem směrem k byznysové části letadla, kde bývalý prezident seděl. „A po nás ostatních pasažérech nikdo ani nevzdechne.“

Moje žena zopakovala, že jsem blbec.

Jenže mně nikdo nemusí nic vyprávět. Roky jsem dělal v médiích, vím, jak tyhle věci fungují. Samozřejmě že vám každý řekne: „Každý lidský život je důležitý!“

A je to pravda! Ale tahle buddhistická moudra jdou stranou, když vymýšlíte zprávu číslo jedna do televizních zpráv. Není nehoda jako nehoda a ne každá strašná katastrofa je stejně strašná.

Všimli jste si, co se o každé nehodě dozvíte? Kolik při ní zahynulo lidí a jaké byli národnosti.

Je to vlastně podobné, jako když se na potravinách uvádějí nutriční informace. Jste v supermarketu, vezmete do ruky dýňový kompot a samozřejmě se kromě obrázku nakrájené dýně podíváte na složení.

Polohlasem pak sami pro sebe poznamenáte: „Hm, tohle bude dobrej kompot! Ve sto gramech obsahuje osm miligramů vitamínu C a má jen 17 procent karbohydrátů!“

S nehodami je to podobné.

Čtete: „Při nehodě dopravního letadla v Africe zahynulo 22 Američanů, osm Němců, sedm Maďarů a tři Poláci. Hm, to je ale strašná nehoda!“

Nevyřčeno zůstává, že jsou národy, které vzhledem ke své početnosti či exotičnosti pro atraktivitu v českých zprávách zas tak vhodné nejsou.

Postarší český pár sleduje v obýváku televizní noviny. Moderátorka čte: „Při havárii trajektu v Jihočínském moři zahynulo 458 Číňanů.“

Muž zívne, žena jde nakrájet koláč ke kávě. Zároveň se manžela zeptá: „Táto, nepřepneme to na Českou? Nedávají tam už to tancování?“

Avšak pozor, někdy stačí nehodu jen lehounce okořenit známou ingrediencí a vše pak vypadá jinak. Moderátorka čte: „Při havárii trajektu v Jihočínském moři zahynulo 458 Číňanů a dva Holanďané, kteří v oblasti byli na dovolené.“

„Táto, slyšíš to, není to hrozný? Nechtěla tam jet na dovolenou Jiřka?“

„Ne, mámo, ta přece chtěla do Thajska.“

„No to máš jedno. Ale stejně to mohli bejt na tom trajektu oni!“

Nehledě na to, že Holanďani jsou nám blíž. Nemusí to nutně znamenat, že je máme radši než Číňany. Ale dokážeme si je představit. Nebo ještě lépe, dokážeme si sebe představit na jejich místě.

Takový holandský pár bydlel v řadovém domku u Amsterdamu, měl starší stříbrnou Toyotu a bílý karavan, kterým jezdil každé léto na dovolenou k Balatonu. Nakupoval v místní samoobsluze Tesco. „Měli rádi borůvkový jogurt Jogobella,“ řekla novinářům uplakaná pokladní.

V obýváku se v tu chvíli dá napětí krájet.

„Táto, to je ten jogurt s modročerveným víčkem? Není to ten, co kupujeme taky, ne?“

„Je, mámo. Máš pravdu. Na tý lodi jsme to klidně mohli být my dva!“

Muž postaví lahvové pivo na konferenční stolek a sevře manželku pevně kolem ramen.

Smrt si říká různými jmény. Ale do nebe a do televizního zpravodajství je vždycky dobré, když je to jméno aspoň trošičku známé.

Na tom jsme se s mým kamarádem shodli, vypili kávu a rozloučili se. Náš vztah ta drobná, v podstatě opomenutelná epizoda posílila.

Protože nikdo nevstoupí do historie jako člověk, kterého přejel popelářský vůz v Karlíně. O tom nepochybujte.