Graffiti, kniha, dcera i stopa v prašanu. Street artista Jan Kaláb představuje své prvotiny

Autor: Petr Hricko
Datum: 21. 5. 2019
Foto: archiv Jana Kalába

Úspěšný výtvarník o lásce k umění, jízdě na surfu a v prašanu i o tom, jak se dostal do butiku Dioru.

Moje první graffiti vzniklo jednoho říjnového večera roku 1993 na Kampě vedle Sovových mlýnů, na zdi oddělující náplavku od parku. Tehdy to byla pražská „Hall of Fame“ a ještě se tolik neřešilo, jestli je to legální, nebo ilegální. Jinde po Praze graffiti prakticky neexistovalo.

Nejkrásnější muraly jsem viděl na začátku milénia v Berlíně, New Yorku a Sao Paulu. Od té doby se vyrojily v lepší či horší kvalitě ve všech metropolích světa.

Nejraději tvořím v mém ateliéru v holešovické tržnici. Dřív jsem maloval výhradně na zdi. Měl jsem rád tu těšnovskou nebo tenisovou zeď na Strahově.

Největší umělecký zážitek z poslední doby pro mě byla instalace samostatné výstavy v Muzeu Albína Poláška v Orlandu (foto). A jako diváka mě zase bavila vernisáž výstavy Beyond the Streets v Los Angeles letos v květnu.

Ukázka z výstavy Jana Kalába v Muzeu Albína Poláška v Orlandu

Kromě umění mi teď dělá radost hlavně naše tříletá dcera. Beru jako obrovský dar, že můžu být u toho, jak roste. Je pro mě velká výzva stíhat práci a zároveň mít dost času na rodinný život.

Největší odtrhnutí od reality zažívám, když se dostanu k moři a chytnu na surfu vlnu. Nic lepšího neexistuje. Vyrovná se tomu snad jen jízda první stopy v čerstvě napadlém prašanu (foto). Jinak nejraději odpočívám v houpacím lehátku na zahradě. Bohužel to většinou nepřesáhne 10 minut a už se zase musím zvednout.

Ideální Kalábův relax? Jízda v prašanu

Přesun z ulice do galerií pro mě znamenal, že se v díle musím soustředit na detail a kvalitu provedení. Čeho si na ulici nevšimnete, to vás v galerii uhodí přímo do očí. Ale v mém osobním přístupu k tvorbě se nezměnilo nic. Pořád jedu naplno.

Na graffiti mě nejvíc baví ta nevázanost.

Do butiku Dioru v Berlíně jsem se dostal tak, že mi jednoho dne přišel e-mail: psali z Paříže, že by rádi koupili moje dílo za plnou cenu. Tak jsem ho odeslal, dostal peníze a zapomněl na to. Pak mi za měsíc zazvonil telefon, že otevírají za dva dny a došli k závěru, že ode mě potřebují ještě druhé dílo. Do zítřka! Takže jsme si se ženou udělali rychlý výlet do Berlína. Dior se neodmítá.

Inspirací mi jsou velcí umělci v tom, jak vysoko nastavili laťku v mém oboru. A někteří historičtí hrdinové a osobnosti pro svou odvahu, morálku a lidskost. Jako například Václav Havel.

Nápad na moji monografii měl Petr Volf. Už před lety jsme začali pracovat na mojí knize, ale nakladatel tu výtvarnou edici zrušil, ještě než to začalo nabírat konkrétní tvar. Jubileum čtyřiceti let mi přišlo jako dobrá motivace. Ta kniha bude mít v mém případě zvláštní význam − většina mé tvorby už neexistuje, protože to byly převážně dočasné instalace ve veřejném prostoru. Chci ta díla uchovat alespoň touto formou a ukázat svůj umělecký vývoj za posledních 25 let (foto).

Ukázka z díla Jana Kalába

Nejlépe je mi na jaře v Praze, v létě na Slapech. Na zimu bych jednou chtěl mít ateliér a dům někde v teple u moře. Nevím ještě kde, ale myslím, že časový rozdíl by neměl být víc než šest hodin.