Investice do umění. Přečtěte si, jak založit sbírku, kterou jednou odkážete dětem

Autor: Aneta Šaferová
Datum: 22. 1. 2020
Foto: Markéta Vodičková

Obrazy, sochy, videoart. Češi bohatnou a ohlížejí se po alternativních investicích. Trh s uměním roste, protože dokáže uchovat hodnotu peněz, ale i potěšit oko majitele. Jak založit vlastní sbírku?

Když se před sedmi lety Kateřina Havrlant setkala v Londýně s mecenáškou umění Medou Mládkovou, netušila, jak moc to ovlivní jejich rodinný pohled na umění. Manželé Havrlantovi jsou velmi vytížení manažeři v on-line byznyse, Jakub zakladatel Rockaway Capital Group s řadou on-line akvizic, Kateřina ředitelka marketingu v Google Global pracující v Curychu. Tehdy je nadchla myšlenka, jak mohou investicí do umění podpořit mladé tvůrce a jak právě nové technologie dokážou jejich díla zpřístupnit široké veřejnosti.

„V Londýně se tenkrát spouštěl projekt Google Arts and Culture, jehož součástí bylo také nafocení sbírky Musea Kampa. Během našeho krátkého rozhovoru jsem se Medy Mládkové zeptala, jaké umění má smysl podporovat. Její odpověď byla velmi jasná: Mladé umění, má drahá. To jsou umělci, kteří to opravdu potřebují,“ popisuje Kateřina Havrlant moment, kdy se s manželem začali o umění více bavit a zajímat se o něj. K rozhodnutí vytvořit sbírku dospěli až o tři roky později, její koncept byl ale od počátku jasný: tak jako ve svém byznyse podporují mimo jiné i mladé startupové projekty, zaměřili se na pomoc právě mladým umělcům.

„Podpořit nákupem tvůrce, který stojí na počátku své kariéry, kdy ještě zdaleka není rozhodnuto o jeho úspěchu a uměleckém směřování, je podle nás daleko důležitější než si v aukci koupit milionové dílo již nežijícího autora. U mladých autorů můžete sledovat, jak se jejich tvorba vyvíjí, můžete je navštěvovat v ateliéru a poslechnout si, jak o své tvorbě uvažují, a na jejich cestě je podporovat kontinuálně,“ popisuje Kateřina s tím, že se snaží vybírat tvůrce do čtyřiceti let. „Většina umělců, které ve sbírce máme, byli v době nákupu čerství absolventi a někteří ještě studenti uměleckých škol. Snažíme se podporovat ty, u kterých věříme, že mají talent a schopnost se v uměleckém světě prosadit,“ dodává.

Umění pro ně není primárně investicí, motivem je právě podpora mladých talentů. „Budujeme sice sbírku, jejíž hodnota bude s velkou pravděpodobností časem vyšší, ale její zhodnocení nikdy nebylo důvodem jejího vzniku,“ podotýká. Zásadní jsou pro ně návštěvy ateliérů, kde se mohou seznámit s tvůrci, poznat jejich osobnost i to, jak o své práci přemýšlejí a v jakém prostředí díla vznikají.

S výběrem děl do sbírky jim od počátku pomáhá kurátor Ján Gajdušek, společně sledují portfolia umělců a rozhodují se, koho navštíví. Vůbec první zakoupená díla, která se stala součástí jejich sbírky, byly tři obrazy od malíře Tomáše Predky, do jehož ateliéru vyrazili na začátku roku 2015. Ve stejném roce pak následovala díla od Petra Duba, Kláry Hosnedlové, Igora Hosnedla a nakonec od Vladimíra Houdka, což byl vůbec první autor, kterého získali přes galerii.

Hned od začátku se Havrlantovi rozhodli, že jejich sbírka musí být transparentní, aby ji zprostředkovali co nejširšímu okruhu lidí. Vytvořit pro ni kvalitní a funkční web byl prý nápad, který přišel paralelně s rozhodnutím se umění věnovat. „Vzhledem k tomu, že oba působíme v technologiích a on-line byznyse, bylo pro nás přirozené vytvořit sbírce silnou prezentaci na webu. Zároveň se nám podařilo najít tým kreativních lidí, kteří celý web včetně textů, fotek a kódování dávají dohromady. Transparentnost je něco, za čím si stojíme, a proto jsou všechna díla, která ve sbírce máme, dostupná každému v co nejvyšším rozlišení,“ odkazuje na projekt Havrlant Art Collection.

V současnosti sbírka obsahuje přes sto dvacet uměleckých děl, maleb, soch, instalací a fotografií. Nakupují primárně v ateliérech umělců, některá díla získali přes galerie, naopak v aukcích prý zásadně nenakupují. „Jedním ze zásadních posledních nákupů je socha od maďarské sochařky Zsófie Keresztesové, která měla loni v Praze výstavy v Karlin Studios a v Galerii hlavního města Prahy a které se už daří prosazovat se v celoevropském kontextu. Zásadní jsou pro nás také díla od sochařky Anny Hulačové. Nicméně je důležité říct, že máme vztah ke všem dílům v naší sbírce a zároveň si spolupráce s umělci hluboce vážíme,“ říká.

Za stěžejní díla sbírky považují betonové hlavy od Anny Hulačové…

Těm, kteří by rádi do umění investovali, ale nevědí, kde začít, radí stanovit si hned na začátku priority. „Čeho chci sbíráním umění dosáhnout. Jestli chci pouze investovat, nebo se zaměřit na určité umělecké období nebo médium, například malbu nebo sklo. Mnoho lidí nemá pevně stanovený řád. My jsme se k naší sbírce snažili už od počátku přistoupit podle jasně stanovených kritérií. Chtěli jsme podporovat mladé autory v začátku jejich kariéry a nadále jejich tvorbu sledovat a zároveň transparentně sbírku zpřístupnit prostřednictvím internetu,“ popisuje záměr Kateřina Havrlant. Do budoucna se nechtějí orientovat pouze na české prostředí, ale pomalu se začínají poohlížet po autorech ze zahraničí, konkrétně z Maďarska a Polska. Zároveň by ji chtěli kromě tradičních technik rozšířit o nová média, například o videoart.

Cenné kontakty přes galerie

Galeristka Lucie Drdová, která působí mezi Prahou a Bruselem, potvrzuje, že Češi mají o investice do umění zájem. Nepřipisuje to pouze tomu, že lidé bohatnou, ale spíše celkovému vývoji společnosti. „V 90. letech sbírali umění ti, kteří se mu věnovali už před revolucí, byli dobře informovaní a znalí. Dnes se přeskupuje důležitost toho, čemu věnovat pozornost. K mladé a střední generaci, u níž zájem výrazně roste, umění promlouvá svým obsahem a jde to ruku v ruce s tím, že lidé mají volné prostředky. Umění můžete sbírat a nebýt úplně bohatí, mezi mými sběrateli jsou lidé, kteří si mohou dovolit jedno dvě díla ročně a pečlivě si je vybírají. Takové sbírky si cením víc než u někoho, kdo má větší množství finančních prostředků, ale nepřemýšlí nad tím. I když nic není špatně,“ říká majitelka Drdova Gallery, kam se o investicích do umění chodí radit stále více lidí.

Galeristka Lucie Drdová zastupuje desítku umělců. Mezi nimi i Pavlu Scerankovou…

„Umění je komodita, ve které se hodnota drží. U současného umění, na které se jako galeristka zaměřuji a které má nejvyšší progres a míru zhodnocení, je navíc přidaná hodnota v tom, že jde o otisk naší doby a kulturních hodnot, které vyznáváme. Můžete tímto způsobem podpořit žijícího umělce a přispět k tomu, že se tyto hodnoty tvoří. Bylo tomu tak vždy, současné umění v každé době potřebovalo mecenáše, aby mohlo vzniknout. V Česku byla tato kontinuita narušená minulým režimem a česká veřejnost si to začíná uvědomovat,“ popisuje Drdová.

Když za ní přijde zájemce o radu, do čeho investovat, na schůzce mu představí portfolio své galerie, ale také dodá kontext a zahraniční srovnání. „Není to tak, že by lidé přišli s tím, že chtějí koupit jedno dílo. Ve většině případů chtějí obecněji proniknout do této oblasti, zapojit se do komunity, zorientovat se. Pořádáme různá setkání, třeba brunche s umělci, kde se mohou s autory setkat a dostat odpovědi na své otázky. Ráda je zvu i na zahraniční veletrhy s uměním, kterých se účastním. To se mi osvědčilo asi nejvíc. Zájemci se tam mohou jít podívat třeba i do soukromých sbírek, kam by se jinak těžko dostali. Z toho bývají neuvěřitelně nadšení a motivovaní,“ popisuje Drdová. Začátečníkům radí, aby se při výběru děl orientovali podle svého estetického zážitku, ale také sledovali profesionální životopisy umělců, všímali si, kde vystavovali, s jakými kurátory spolupracovali, což určuje vývoj tvorby, ale také cenovou hladinu děl.

Pavla Sceranková, objekt Ano nebo ne. Rozbitá lampa může díky anténkám zachovávat původní tvar, nebo se posouvat do různých poloh a rozsahu exploze.

Aby zájemci o umění nenaletěli, doporučuje Drdová nechat si poradit od odborníka. „Je to podobné, jako když chcete stavět dům. Vídáte se s architektem, který vás seznamuje s různými možnostmi, poskytuje vám informace, než se finálně rozhodnete. Stává se mi, že se lidé chodí radit ohledně ceny děl, která se jim zdá přemrštěná. Často to tak je, český trh se současným uměním může být divoký, ceny se dost liší,“ říká Drdová s tím, že i zkušení sběratelé se často přiznají, že udělali chybu. A to nejen z pohledu ceny, ale také výběru díla. „Ve výsledku to nemusí být chyba, může se stát, že na začátku profil sbírky nebyl jasně dán a cizeluje se postupem času. Takže někdy se rozhodnou nějaké dílo prodat, protože jim úplně nezapadá nebo mají šanci třeba koupit dílo stejného autora z důležitějšího období. Takové kroky kvituji s povděkem, je vidět, že o tom přemýšlejí,“ říká Drdová, která se jako galeristka stará o desítku umělců, s nimiž je v pravidelném kontaktu, sleduje jejich tvorbu, již potom pomáhá prodávat. Na druhé straně má desítky klientů, kterým ve větší či menší frekvenci pomáhá konzultovat a budovat jejich sbírky.

Ano nebo ne (na snímku) považuje za ikonické dílo a investici, se kterou neuděláte chybu.

Hlavně investovat do kvality

Letošní čtvrté říjnové úterý bude pro Martina Kodla, majitele stejnojmenné aukční síně, ve znamení nostalgie. Přesně před třiceti lety, 22. října 1989, se totiž na pražském Žofíně uskutečnila první aukce, která jako by předznamenala následné dramatické listopadové události. Staří obchodníci s uměním, kteří se své vášni za socialismu mohli věnovat jen nelegálně, vytáhli po dlouhé době sváteční oblečení a vyrazili na aukci, jež byla jakýmsi tichým protestem proti režimu. „Akce měla obrovský úspěch, panovaly tam neuvěřitelné emoce. Byl to pro nás začátek nové doby. Během následujících třiceti let vznikl skutečný privátní trh s uměním,“ říká v prostorách své aukční síně na pražské Národní třídě Martin Kodl. Sám vyrostl díky otcově sběratelské zálibě v domě plném obrazů, které vnímal jako „něco vzácného a zakázaného, co domů nosí radost“.

Martin Kodl rád prodává obrazy lidem, kteří se o umění skutečně zajímají a nechtějí jen slepě investovat…

„K mé dětské představě o kráse obrazů se později připojila krása v podobě investice. Obrazy jdou pořád nahoru a ještě se nestalo, že by trh padl směrem dolů. Převzal jsem tátův názor, že české umění je podhodnocené a jeho doba musí přijít. Jeho slova se naplňují,“ říká Kodl.

Pro radu ohledně investice do umění za ním prý chodí klienti průběžně, nejvíce však v době krize, kdy ztrácejí peníze v jiných investičních komoditách. „Na začátku všem radím, aby se v oboru trochu vzdělali, že nejde jen o peníze, ale o určitý rozhled. Dnes, v době internetu není problém se základním způsobem zorientovat. Nejlepší je dívat se na obrazy, chodit na výstavy, studovat si encyklopedie, dnes není problém zaletět si do galerie třeba do Paříže. Úplně stačí, když se zájemce porozhlédne, jestli se mu líbí 19. století, postimpresionismus, moderna nebo současnost. Oblastí je spousta. V zásadě by ale lidé měli kupovat obrazy, které se jim líbí. A velice úzce by měli být napojeni na někoho, kdo jim umí kvalitně poradit,“ říká Kodl.

Jeho aukční síň pravidelně organizuje aukční výstavy, které jsou podle něj ideálním způsobem, jak se seznámit s širokou škálou umění. „Loni na podzim nám na výstavu během pěti týdnů přišlo přes sedm tisíc lidí, což je obrovské množství. Chodili se dívat hlavně na Kupku, ale přišlo i dost těch, kteří chtěli do umění investovat obecně. To se děje čím dál tím víc, lidem se daří, mají volné finanční prostředky, které chtějí zhodnotit,“ popisuje Kodl, který se setkává s širokou paletou zájemců.

„V době recese kolem roku 2009 za mnou přišel pán, který mě chtěl ohromit a řekl, že chce investovat do obrazů větší částku, zhruba padesát milionů korun. Řekl jsem mu, ať se trochu vzdělá. On to ignoroval a trval na tom, že si chce koupit jeden vzácný obraz od Bohumila Kubišty. Říkal jsem, že peníze jsou málo, měl by si ho koupit někdo, kdo si ho bude vážit. On se choval velmi povrchně, nakonec si ho v aukci stejně koupil někdo jiný. Ten pán se pak objevil po půl roce a byl to někdo úplně jiný. Během té doby se vzdělával, dokonce jel do Francie podívat se na bojiště, kde Kubišta bojoval, získal k němu úplně jiný vztah. Z téhle proměny jsem měl opravdu radost,“ říká Kodl, za nímž ročně přijíždí s prosbou o radu ohledně investice desítky bezradných z celé republiky. Varuje je před dvěma hlavními riziky: falzy a přepálenými cenami. „Oba nešvary souvisí s konjunkturou. Čím dražší obrazy a větší zájem, tím větší snaha podvodníků zneužít situaci. Není třeba z toho dělat vědu, ale důležité je poradit se. Je smutné vidět někoho, kdo odmítne koupit Filu u nás za pět milionů s tím, že ho jinde sežene za dva. Ale je to falzum. Lidé pak přijdou o všechny peníze, které jim už nikdo nevrátí,“ varuje Kodl.

Cenově nejdostupnější je podle něj současné umění, u kterého ale platí nemilosrdné pravidlo: ze stovky obrazů bývá třicet špatná volba, třicet si cenu udrží a čtyřicet zbývajících nejen zaplatí celý nákup, ale ještě dokáže vydělat slušnou částku. „Tedy v případě, že se to dělá správně,“ dodává s tím, že ať už se zájemce pohybuje v řádech tisíců korun nebo milionů, vždy by měl usilovat o kvalitu.

Se svými klienty často zůstává v kontaktu, pozvou ho například na návštěvu, aby viděl, kam nový obraz umístili. „Velmi vítám také to, když si lidé nenechají díla jen pro sebe, ale souhlasí se zápůjčkou na různé výstavy. Nedávno nás oslovili z Kupkova rodiště Opočna, jestli by bylo možné zapůjčit jim jeden z jeho nejdražších obrazů. Odvážil jsem se kontaktovat nové majitele, kteří nečekaně souhlasili. Bylo to velmi velkorysé, zapůjčit tak vzácný obraz je náročné a drahé, ale udělá to spoustu práce pro české výtvarné umění.“

Vstupenka do jiného světa

Někdy se stane, že se láska ke sbírání umění přetvoří ve vášeň a sbírka se rozroste natolik, že vydá na samostatnou výstavu. To je případ sběratele Miroslava Velfla, předsedy představenstva DBK Praha, který dal za posledních bezmála třicet let dohromady unikátní kolekci geometrické abstrakce a strukturalismu.

Miroslav Velfl má unikátní sbírku strukturalismu a geometrické abstrakce. Na snímku stojí u díla Františka Kyncla.

Scházíme se v jeho kanceláři na střeše obchodního centra DBK na Budějovické, která je vyzdobená jeho oblíbenými uměleckými kusy. „Umění je pro mě svět, do kterého můžu utéct a být v něm v kteroukoliv denní nebo noční hodinu. Člověk si uvědomí, že má život košatější rozměr než jen běžný denní provoz má dáti, dal. Umět fungovat i v tomto méně uchopitelném světě je pro mě důležité,“ popisuje na terase své kanceláře Miroslav Velfl. Původní profesí právník se vystudovanému oboru věnoval jen tři měsíce, lákalo ho to do uměleckého světa. Pracoval jako redaktor hudebního vydavatelství Panton a poté založil vlastní vydavatelství Punc. „Pohyboval jsem se ve světě antikvářů, hodně mě ovlivnil Jan Placák z antikvariátu u Karlova mostu, později zakladatel a majitel antikvariátu a galerie Ztichlá klika. V této komunitě lidí jsem začal chodit na vernisáže, do ateliérů, číst si knihy o umění, seznamovat se s umělci. Přes grafiku a kresby se intenzivně prohluboval můj zájem hlavně o českou meziválečnou modernu, symbolismus, ale také solitéry, jako byl Josef Váchal,“ popisuje Velfl, který první zakoupená díla musel často dlouho splácet z redaktorského platu. Po revoluci začal podnikat v oblasti komerčních nemovitostí a začal svoji sbírku systematičtěji budovat.

Přelomovým okamžikem pro jeho sbírku, která také určila její koncepci, byla návštěva ateliéru Zdeňka Sýkory, českého strukturalisty, který jako jeden z prvních umělců na světě už v polovině 60. let zapojil do přípravy svého díla počítač. Jeho žena Lenka pak Miroslavu Velflovi zprostředkovala kontakt i s dalšími umělci na mezinárodní scéně. Seznámila jej i se Sýkorovým někdejším spolupracovníkem, matematikem Vladimírem Blažkem. A od něho získal zásadní obraz Zdeňka Sýkory, který dodnes visí na čestném místě Velflovy kanceláře − jedná se o černobílou strukturu z roku 1964, u nějž byl k rozmisťování zvolených elementů poprvé použit počítač. Právě toto dílo a jeho vznik ho nadchly natolik, že začal budovat sbírku, která se soustředěně zabývá geometrickými tendencemi ve vizuálním umění.

Nejvíce si váží obrazů Zdeňka Sýkory…

„Někomu se může zdát, že jsou díla strukturalistů hodně technická, chladná, racionální, ale mě oslovují barevnou škálou i nevyčerpaností svých možností. Kolikrát v nich vidím jiný pohled na přírodu. Fascinuje mě ale hlavně systém, kterým vznikají. Když si vybavím své dětské vzpomínky z roku 1964, přijde mi neuvěřitelné, že v té době už někdo dělal umění s využitím počítače a předběhl svět,“ říká Velfl s tím, že obrazy pro něj nejsou primárně investicí. „Je to pro mě čirá radost, kontakt s mistrovstvím. Nejlepší investicí nebylo žádné jednotlivé dílo, ale zjištění, že je to skutečně sbírka. Že v tom můžete žít, žijí v tom vaši blízcí, kterým tím dáváte kapitál: vidět a znát umění, což není málo. Jsem ochotný dát za obraz hodně peněz a dávám je s důvěrou, říkám si, že je to minimálně ta hodnota. Nikdy s obrazem neběžím za rok za znalcem, aby mi řekl, jestli cena stoupla nebo klesla,“ říká Velfl, jehož sbírka dnes čítá stovky položek. Většinu získal přímo během návštěv v ateliérech umělců, část dokoupil v galeriích. V Česku je taková kolekce geometrické abstrakce unikátní a Miroslav Velfl už dostal možnost ukázat ji během výstav ve veřejných galeriích, naposledy letos na jaře v Galerii hlavního města Prahy na výstavě Transformace geometrie, předtím to byla výstava Nepolapitelná struktura v Karlových Varech.

„Výstavy mě neuvěřitelně nakoply, byla to meta. Jednak to bylo ve veřejném prostoru, jednak poprvé pohromadě. Moje sbírka se nachází na několika místech, část obrazů mám doma, část v kanceláři, část v depozitářích. Tehdy jsem měl možnost vidět ji poprvé pohromadě a ten záběr a rozměr sbírky byl pro mě a lidi, kteří mi v různých etapách se sbírkou pomáhali, ohromující. Umělecká komunita, umělci, kurátoři, galeristé jsou pro mě vůbec důležitým důvodem, proč mám pořád ve sbírce chuť pokračovat,“ prozrazuje Velfl, který podle svých slov nerad rozdává sběratelské rady.

„Nemám žádnou metodu, k umění jsem se dostal přirozeně, především díky návštěvám umělců. Občas se mě někdo zeptá, co si koupit, ale to je těžké. Pošlu ty lidi na výstavu, do Národní galerie, ať si promývají uměním hlavu a zjistí, jestli k něčemu inklinují. Pokud někdo chce obraz jako investiční příležitost, ať jde za systémem, za galeristou, který mu fundovaně poradí. To se sejde pragmatik s pragmatikem a něco vymyslí. Já jsem si našel svoji specifickou cestu a mám svůj záběr, existuje mnoho jiných výsečí, které jsou stranou mého zájmu, takže s těmi nemohu fundovaně poradit,“ říká Velfl.

Začátečníkům radí hlavně obezřetnost. „Svět je stále více komerčněji zaměřený. Před těmi téměř třiceti lety, kdy jsem začínal, jsem neřešil plagiátorství, předraženost, podvody, zkrátka jsem se seznámil s umělci nebo jejich rodinnými příslušníky a přímo od nich dílo koupil. Dnes bych začínajícím sběratelům poradil najít si důvěryhodného poradce, který není přímo zainteresovaný na přímém prodeji. Číhají na ně pastičky, zvlášť když jde o obrovské obnosy peněz. Na druhou stranu, takové riziko máte i u akcií na burze,“ dodává Velfl.

Jeho sbírka by vydala na samostatné muzeum, nic takového ale sběratel do budoucna neplánuje. „Nechci budovat barák, kam bych umění shromáždil. Své svobody si vážím víc než každodenních starostí, které bych s provozem galerie měl. Člověk ale někdy překvapí sám sebe, třeba začnu uvažovat o spolupráci s nějakou veřejnou institucí. Zatím však nic takového v plánu nemám.“

BOX

Co koupit:

do 10 000

Martin Kodl: Složitá otázka. Pořád bych apeloval na to, kupovat to, co se vám líbí. Když se vám líbí česká moderna a určitý autor, do této částky se dá koupit nějaká grafika, abyste ho měli zastoupeného aspoň tímto způsobem.

Lucie Drdová: Za tuto částku si můžete koupit grafiku nebo kresbu.

do 100 000

Martin Kodl: Dovolit si můžete leccos: díla 19. století, modernu, poválečné umění. U levnějších věcí bych se šel podívat mezi úplně mladé umělce, studenty a čerstvé absolventy. Pokud neprahnete po určitém směru nebo autorovi, hledal bych věci do průřezu.

Lucie Drdová: Z českého umění seženete malé objekty do 50 tisíc korun. V naší galerii se do 100 tisíc můžete poohlédnout třeba po drobných plastikách Pavly Scerankové.

do 1 000 000

Martin Kodl: To už je velmi zajímavá částka. Vždy bych šel cestou kvality, ať jde o contemporary nebo středověkou malbu. Naše rodina to tak dělala a vždy se to vyplatilo. Z českého výtvarného umění si za tuto částku můžete koupit takřka všechna jména, až na takové výjimky, jako je třeba František Kupka.

Lucie Drdová: U současných českých autorů máte možnosti víceméně neomezené.