Jan Dyntera vizuálně zpracovává nešvary současnosti. A chtěl by vystavovat na Měsíci

Autor: Karolína Jedličková
Datum: 7. 4. 2020
Foto: archiv Jana Dyntery

Čas od času vám představujeme zajímavé tváře české umělecké scény. Tentokrát grafického umělce Jana Dynteru.

Grafický design, konceptualismus a fotografie, tyhle tři směry se střetávají v jediném člověku, je jím Jan Dyntera. Rodák z Náchoda, kterému učarovaly Vršovice a žena jménem Michaela. Vystudoval fotografii v Opavě a v Praze se dal cestou reprodukční grafiky na Fakultě výtvarných umění. Dyntera se v posledních letech svojí tvorby soustředí na  problémy prolínání digi světa s analogem, je fascinovaný boomem vizuálních informací a ztrátou dat i soukromí.

V rámci letošního Prague Design Weeku představí umělec zcela nový soubor v rámi vlastní unikátní expozice. Současná umělecká scéna baží po svěžích nápadech, otevřené mysli a vizuálním zpracování tepajících nešvarů. Ten, v kom se to snoubí, se jmenuje Jan Dyntera.

Prodejte se ve dvou větách!

Slovy kurátora mé výstavy Martina Dostála se dlouhodobě zabývám prolínáním analogového a digitálního světa, zkoumám vizuální pohyb v hlubinách digitálního prostoru i jeho omezeních, hledám, jak rozšířit výrazové možnosti fotografie a nekonečnou potřebu estetického uchopení reality světa kolem nás. 

Proč jste se stal umělcem?

Umělcem se člověk nestává, umělcem se člověk probudí – babička vždycky říkala, že je umění takhle zaspat.

Jak vypadá váš běžný den?

Začíná většinou v ateliéru, pak jsem venku s kamarády, doma kreslím, něco ťukám do počítače, čtu si nebo se dívám na filmy.

Čím se inspirujete?

Absurdnem běžného dne. Světem. Úplně vším, co se kolem mě děje. Mám niternou potřebu reagovat na okolí, na jeho dramata i banality; stačí jen upozorňovat, mávat, zaznamenávat, zrcadlit, používat, využívat, smát se, plakat.

Váš názor na land-art, body-art, performance, happeningy a další ne zcela tradiční formy uměleckého vyjádření?

Christo s Jeanne-Claude posunuli land-art do absolutních výšin. Mám rád chytré intervence do prostoru, krajiny, okamžiku. S kamarádem jsme měli kdysi projekt Uměníčko. Nic velkého, jen chvilkové výstavky, akce v prostoru a v čase, na něž se zapomnělo – byly určeny těm, kdo tam zrovna byl. Performance a Happening je takové divadlo, hippie věc, trošku peklo. Asi potřebuji něco hmatatelného, jsem nerenesanční člověk, jsem tady a teď.

Váš oblíbený tuzemský a světový umělec?

Těch je samozřejmě víc – z tuzemských Jan Vlk, Bohuslav Reynek, Jindřich Štreit, Ota Janeček, Josef Achrer, František Kupka, Josef Šíma, Vladimír Boudník, Tomáš Těžký. Z cizozemských Viktor Szemzo, Albert Oehlen, Hans Hofmann, Nobuyoshi Araki, JMV Turner, Richard Dierbenkorn, Gerhard Richter, Guy Bourdin, Helmut Newton.

A co umělecký směr?

Dada. Hlavně tou myšlenkou, zajímavá začíná být také současná doba postfaktická, parodie sebe sama, to je jedno velké DADA.

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl?

Umění je oáza na poušti (ne)realisticky rozzuřeného světa nadávek a nedorozumění. A co pro mě znamená? Svobodu, ale tu máme a je to klišé, takže naopak – závazek.

Abstrakce, nebo konkrétnum?

Konkrétní abstrakce.

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří?

Úplně nejlépe v ateliéru, tedy doma a většinou v noci, to je klid. A nebo i skrz den, kdy světlo padá okny na vše kolem – to mě spolehlivě dostane od práce (toho, co jsem si naplánoval) k skládání zátiší z různých posbíraných věcí, ohýbání a směrování slunečního světla, focení či jen skicování…

Popište mi váš ateliér.

Ateliér mám už dlouho ve Vršovicích, původní byt s krásným výhledem na Heroldovy sady, jižní strana – přímé slunce, zahlceno věcmi, spousta inspirace, prostě paráda. Občas jsem vytahoval i cirkulárku na balkon a to pak bylo v  sousedství veselo. Teď jedeme zase v módu „byt“, neb v něm s manželkou žijeme. To je taky paráda, ale vůně ředidla, barev či vývojky se nějak neslučuje s vařením večeře. Chvíli jsem měl ateliér spolu s Tomášem Pospěchem v Holešovicích, ale v současnosti sháním nový, takže kdyby někdo o něčem věděl!

Váš dosavadní největší úspěch?

Manželství, bezpochyby.

Co pro vás znamenají peníze?

Odměnu za dobře vykonanou práci. Hodnotu mých služeb a děl. I když je pravda, že v rámci svého umění si o ně neumím moc říkat. Živím se odjakživa paralelně i reklamou, někdy více, někdy vůbec. Přetvářet své myšlenky a nápady v něco hmatatelného mi přijde jako splněný sen, super zábava a něco, co má smysl. Pro mě se umění, užité umění i reklama paralelně prolínají v jeden obraz světa. Zkrátka si vymýšlím, ať už sám, nebo ve skupině lidí, a pak to prodám. Perfektní, ne?

Existuje nějaký projekt, který byste rád uskutečnil a ještě se tak nestalo?

Samozřejmě – spousta. Ve škole jsme s Tomášem Vodňanským měli takový spolek, který hýřil nápady na projekty a snažil se je prodávat umělcům, no zůstalo jen u hospodských řečí, reálně jsme nic neinkasovali. Ale vážně, třeba s kluky z Vyvolej.to máme už hodně dlouho vymyšlenou aplikaci na photochain, jen jsme se k tomu zatím nedostali. Vymysleli asi před 5 lety aplikaci na focení, kdy se na fotky pořízené mobilem můžete podívat až po 24 hodinách, jako tomu bylo u analogových foťáků, a ne hned. Teď to někdo nedávno realizoval, ehm. A můj vlastní projekt? Cool by byla třeba výstava na Měsíci.

Co vás baví na této práci?

Ta svoboda, možnost a privilegium, vymyslet a ukázat světu svůj, jiný pohled.

Dynterův styl je?

Pořádek je pro blbce, inteligent ovládá jen chaos – tohle heslo jsem našel někde na střední vytištěné mezi výkresy a od té doby se to se mnou táhne. Čili můj styl je vysoce organizovaný chaos, změť bodů, myšlenek a čar, jež složí celek. Koncept bez konce. Reakce na svět.

A jak se vyvíjel? 

Před dvaceti lety jsem fotil klasicky a klasickou dokumentární fotku, k tomu maloval, dělal grafiky. Neminulo mě ani období figurální, nicméně člověk jako figura postupně vytrácel a dnes ukazuju raději jeho stopy a touhy. Digitalizace mě začala hned na svém počátku fascinovat a já se ji snažil interpretovat. Třeba internet je absolutní chaos. Hodně mě zajímají digitální chyby, glitche, úniky informací, to, jak lidstvo věří a čemu věřit chce. Baví mě reagovat na věci kolem sebe a dokumentovat je. Spousta z mých souborů jsou poplatné dané době a když se na ně dívám zpětně, už je to historie, je to něco, co obrazí, jak jsem přemýšlel, co se dělo.

Současné malby, nebo staří mistři?

Bruegel, Velasques, Turner, Goya. Každý posunul vnímání a pohled na umění – samozřejmě mám blíže k novodobějším, odvážnějším kreacím. Pak přišla fotografie a všechno změnila. Úplně ti staří jsou staří a mladí dnes vymýšlejí úžasné věci, ale až čas ukáže, nakolik obstojí. Za mě něco mezi.

Neznámá díla versus díla světových galerií?

Jsou opravdová díla, milníky, jež uvidíte a oni vás dostanou, nebo ne, i podle toho, kdo jste, kde jste a jak se třeba cítíte v danou chvíli – krásně to popsal Michael Třeštík s Rothkem v Centre Pompidou. Co jsou ale neznámá díla, náhody a jen nenalezené schované velké umění? Například Miroslava Tichého někdo vzal a jelikož tomu byla nakloněna doba, tak z jeho šmíráckých věcí udělal světový fenomén. Ale byl by adorován, kdyby se objevil až dnes?

Picasso, nebo Rothko?

Jasně Rothko! – ne počkat Picasso a jeho růžové období. Nee, vlastně Rothkova Chapel. Ne, přece jen Picasso a jeho malování světlem, ta zkratka, nádherná kresba na krev. Nebo radši Rothkovy pulzující plochy? Jsem lapen v otázce.