Když velí žena. Představujeme pět šéfkuchařek, které bourají české stereotypy

Autor: Thea Kučerová
Datum: 15. 10. 2019
Foto: Libor Fojtík

V profilech a důkladných dotaznících představujeme pět šéfkuchařek z celého Česka. Jak se dostaly do vedení kuchyní, v čem se liší od mužů a jak vidí budoucnost vaření?

Markéta Libánská (29)

Grils, Praha

Vystudovala sice leteckou dopravu, když ale zjistila, že uplatnění v tomto oboru je v Česku mizivé, vrhla se na svou druhou vášeň – na vaření. První šanci dostala ve steakhousu Čestr, skrz firemní kulturu Ambiente se pak dostala do cateringu White Circus a nakonec do řeznictví Naše maso. Když se později vymyslel nový koncept bistra s grilovanými kuřaty, Markéta Libánská dostala příležitost stát se šéfkuchařkou. Slogan „Dívky, které si hrají s ohněm“ ale po roce dostal hořkou pachuť. Letos v lednu musel podnik po sérií problémů s vyhořelou vzduchotechnikou zapříčiněnou otevřeným grilem na měsíc zavřít. Nový koncept úpravy kuřete vychází z barbacoa, karibské metody pečení masa v díře.

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Vařím intuitivně, nesnáším recepty. Vím, že vše chutná líp, když je to dobře zarestované, takže vařím pomalu a dlouho a s jídlem se mazlím. Ráda také jídlo okyseluji. Když ke zkaramelizovaným surovinám přidáte něco kyselého, je to hned lepší. A cokoli z ohně je na mém žebříčku okamžitě povýšeno. Stačí třeba, když necháte semínka chvíli vyudit.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

Asi svíčkovou. Vždycky mi přišlo, že je to největší kuchařský majstrštyk a že právě tohle jídlo by měla každá správná holka uvařit svému klukovi. Zajímavé je, že neexistuje univerzální recept, každý má tu svou. Ponořila jsem se proto do zkoumání a zkoušení a ve chvíli, kdy jsem přidala jablko a začala ho karamelizovat, jsem stvořila svůj signature dish.

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Když jsme museli překopat Grils. Bylo to ve chvíli, kdy jsme překonali všechny porodní bolesti, stabilizoval se tým a já si oddychla, že už to bude dobré. A najednou musíš všechno budovat od začátku. Už negrilujeme kuřata a neprodáváme čtvrtky, máme teď trhané maso. Lidi to pořád nechápou a dost často se tváří, jako bychom si to tady snad zapálili schválně. Fakt nám to dávají hodně sežrat, to mě mrzí. Pořád podle mě držíme laťku rychlého jídla vysoko, máme lokální dodavatele, děláme to poctivě a na ohni.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Dělá lidi šťastnější a umí je semknout. Je to téma, které se nedá nikdy vyčerpat. Pomocí gastronomie se také lidé mohou naučit, jak se chovat zodpovědně ke svému okolí. Třeba to, že budou přemýšlet, jaké potraviny nebo maso si dají, odkud je a že nemusí jet přes půl světa.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Ženy jsou empatičtější. Chlapi si často neuvědomují, že mohou člověku ublížit tím, že mu chybu vytknou příliš ostře. Můžeš to vysvětlit: „Tohle jsi udělal špatně, protože…“ Ale chlap většinou řekne: „Hele, ty seš úplnej debil!“ Žena je také víc schopná multitaskingu. U chlapa musíš počkat, až něco dodělá, jinak po něm nemůžeš chtít, aby tě vnímal.

Jaký je váš styl vedení?

Jsem klasická holka. Jsem v pohodě, na všechny milá, pak se stane nějaký průšvih, já vypěním, něco řeším asi víc, než bych chtěla, a pak je mi to hrozně líto. (smích)

Co vás nejčastěji inspiruje?

Hodně mě ovlivnily stáže. Jedna byla v Londýně v Pitt Cue, restauraci zaměřené na maso, kde mají otevřený oheň. Druhá byla Manfreds v Kodani, což je firma konceptem podobná Ambiente, mají několik podniků. Třeba michelinskou restauraci Relæ, nejlepší místo na pizzu ve městě Bæst, ale i vlastní farmu. V kuchyni je třeba šest národností a už jen to, že se s nimi bavíš a ptáš se jich, kde ještě ve světě byli, co se naučili, koukáš jim pod ruce na jejich techniky vaření… V životě kuchaře je jet na stáž to nejlepší, čeho může docílit, i kdyby jen na měsíc. Tu zkušenost mu nikdo nevezme.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

Zhmotňujete něco, co vás baví a co vzniká okamžitě. To, že to lidé během chvíle snědí a třeba nás ještě pochválí, dodává mojí práci smysl. Naplňující je, jak se každý den zlepšujete, zrychlujete, vaše technika je čistší. Kuchyně je živočišná, energická. A nejhorší − je to řehole. Je to časově i fyzicky náročné. Moje okolí tím dost trpí a je mi i líto, že nemám tolik času na sebe. A pak samozřejmě nějaké spáleniny, ty bolí.

Jaká bude podle vás gastronomie budoucnosti?

Všechno se zase zjednoduší. Lidé už nebudou ulítávat na lanýžích, ale uvědomí si, že čerstvá ředkvička zasypaná solí na dobrém chlebu je to nejlepší. Gastronomie přečkala už tolik módních výkyvů… možná se to teď vrátí třeba právě k ohni, k tomu, co je přirozené.

Tereza Ovšáková (27)

HogoFogo, Ostrava

Šéfkuchařkou se stala náhodou. Původně chtěla být slavnou designérkou, na což také studovala, a práci v kuchyni brala spíše jako brigádu. Z umývačky nádobí ve velkém španělském hotelu ale Terezu Ovšákovou rychle povýšili a během čtyř měsíců se stala zástupkyní šéfkuchaře. „Sice jsem neměla zkušenosti, ale vážili si toho, že mi nevadí dělat dlouhé hodiny a usmívat se.“ Vždycky, když už měla pocit, že se neučí nic nového, odjela zase o dům dál. Díky cestování a práci v různých zemích rychle nasbírala zkušenosti. A když se kvůli rodině vrátila na půl roku domů, sehnala si, aby se nenudila, stáž v ostravské restauraci Nuevo Comedor. Tam se jí však do života připletli budoucí společníci Pavel a Petr. Slovo dalo slovo a za pár měsíců společnými silami otevřeli HogoFogo Bistro. Místo, kde si dáte segedín, ramen i burger, všechno připravené poctivě a od srdce.

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Mám punkový přístup. Většinu jídel nezkouším dopředu, vařím hodně od srdce. V normálních provozech to funguje trochu jinak, většinou se recept dlouze vymýšlí a ladí se a teprve pak se vystřelí na menu. My menu měníme týdně a opakujeme ho nejdříve po třech měsících. Zakládáme si na dobrém jídle a děláme od každého něco. Můžete přijít s bezlepkovou babičkou, švagrem, co je vegan, i milovníkem steaků. Je to tak z lásky k lidem a také abychom se v kuchyni nenudili.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

To se ještě nestalo. Hodně spokojená jsem ale s ramen. Polévky jsou můj signature. Pro mě je polévka hlavní jídlo, anebo se z ní snažím hlavní jídlo udělat.

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Říct si ve 22 letech, že budu podnikat. Vzít na sebe všechna rizika, zodpovědnost. Je to tlak a stres, je to hrozný a šílený, ale potom přijde ten pocit čistého štěstíčka. Když jsme zakládali HogoFogo, myslela jsem, že to klukům pomůžu rozjet a za čtyři měsíce zase odjedu. Ale už je to čtyři a půl roku a pořád jsem tu. Máme v týmu patnáct lidí, já jsem taková holka pro všechno. Přišla jsem s konceptem, navrhovala interiér, jsem asi něco jako CEO. Ráda se starám o tým, aby byli šťastní a aby se i něco naučili. Hodně věcí si děláme sami, my všichni tři šéfové pracujeme na plné úvazky a víc.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Dobré jídlo. Možnost strávit čas s rodinou nebo s přáteli a nemuset pak umývat nádobí. Taky atmosféra, tu si často pamatuju nejvíc. Smyslem je také úcta k surovině, lépe se k ní chovat a zacházet s ní. Aby to mělo smysl, když už ji utrhneme nebo zabijeme.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Chlapi tolik nestresují a umí si zjednat pořádek. Ženy to mají v kuchyni těžší, většinou nemají na začátku přirozený respekt. Když jsme začínali, tak mě třeba ani nechtěli nechat podepsat dodací listy, viděli dvaadvacetiletou holku a nebrali mě vážně. Navíc musíš být v dobré fyzické kondici, každý den taháš 30litrové hrnce a fakt si nechceš nechat pomoct. Ženy také přistupují k práci víc systematicky a musí se naučit pracovat s permanentními nervy z nepořádku. Vzpomeň si, jak tě naštve, když chlap doma pořád nechává válet ponožky, a teď si představ, že takových lidí máš v kuchyni patnáct.

Jaký je váš styl vedení?

Radost v punku a skromnost. S Přemkem z Entrée máme takovou společnou hlášku, to asi nebudete moct použít, ale říkáme: Pokoru, kurva! A tím se řídíme.

Co vás nejčastěji inspiruje?

Jídlo samotné. Kuchaři v práci moc nejedí, ale když vyjdu ven nebo někam vycestuju, snažím se jíst pořád a moc si to užívám. Inspiruje mě, když vidím čerstvé suroviny, když jdu na trh, kam babičky právě přivezly zeleninu ze zahrádek, nebo když se u moře vyloví ryby a já je koupím ještě z lodi.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

Legrace, adrenalin a kreativita jsou boží. Když je dobrý kolektiv, stane se vaší další rodinou. Je to fyzická i psychická dřina, která většinou baví lidi, co se neradi nudí. Ale dřina je na tom i to nejhorší. Čtrnáct hodin jsi na nohou, taháš těžké hrnce, je ti horko a nemůžeš si jen tak sednout, vyčůrat se nebo si jít zakouřit, kdykoliv se ti zachce.

Jaká bude podle vás gastronomie budoucnosti?

Nejvíc vnímám trend udržitelnosti. Pomalu všichni zjišťujeme, že to takhle nejde. Všichni bychom pro sebe měli chtít zdravé suroviny, nemělo by se používat tolik chemie, neměla by se znehodnocovat půda. Vždyť toho ani tolik nesníme, velké množství se vyhazuje. Hodnota surovin je základ.

Lenka Strnadlová (50)

Hotel Bartoš / Restaurace Ardesia, Frenštát pod Radhoštěm

Budova Hotelu Bartoš odjakživa sloužila hlavně sportovcům, kteří do Frenštátu jezdili trénovat na skokanské můstky. V roce 1992 ji koupila rodina Bartošových a třikrát ji rekonstruovala. Dcera majitelů, šéfkuchařka Lenka Strnadlová, se na popud rodiny chopila před sedmi lety kuchyně a postupně ji změnila na proslulou restauraci Ardesia neboli břidlice. Vystudovaná cukrářka, která se však šestnáct let věnovala účetnictví, a máma tří dětí sebrala odvahu a vydala se na týdenní stáž do pražského Alcronu, kde koukala pod ruce Romanu Paulusovi. Za rok jela na stáž znovu a z Ardesie vybudovala místo, kam se hosté rádi a věrně vrací. Skromnost, pokora a nezdolnost jsou charakteristiky, které ji dokonale vystihují. „Manžel mi říkal: Musíš si na to focení koupit nový rondon. A já odpověděla: Ne, já budu tak jak vždycky.“

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Moje maminka i obě babičky byly vynikající kuchařky. A Pán Bůh to zkompletoval a dal to do mě. Mám asi dar, že mám zvláštní chutě. Velmi mě baví experimentovat a někdy z toho vyleze i blbost. Zároveň ale nechci dělat žádnou kostku ve skluzu, chci dělat poctivou českou kuchyni a ukázat, že se i na ní dá dobře stravovat. Jsem ten typ člověka, který jídlo, pokud není opravdu vymazlené, ven nepustí. Teprve až se nám tam spojí chutě, které chceme, tak ano. Ale není to jen o mně, máme tu úžasný tým lidí.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

Jednou mi došla strouhanka, a tak jsem improvizovala. Nasmažila jsem kuřecí řízky obalené v čerstvém rohlíku na přepuštěném másle. K tomu domácí poctivá bramborová kaše a mám s tím obrovský úspěch.

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Určitě celá změna Hotelu Bartoš a to, co se nám tady povedlo vytvořit. To, že jsem přišla do podnikání mých rodičů a vzala roli šéfkuchařky, kterou jsem ani pořádně neuměla. Byla to obrovská zodpovědnost. Ale já se nikdy nevzdávám. Vždycky říkám svému manželovi: Buď svůj, protože všichni ostatní už existují.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Vařit dobře. Každý pokrm, který kuchař připravuje, by měl být poprvé stejný jako podevadesáté. Když už ho přestane bavit, nesmí ho začít šidit, ale vymyslet něco nového, aby byl pro jídlo zase nadšený.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Chlapům se někdy těžce šéfuje. Chce to obrovskou trpělivost a pokoru. Umí se pěkně naštvat, mají své ego, jsou někdy velice náladoví. Ale i tak díky za ně. Mají mnohem větší kuráž, nezastaví se, nezaleknou se a často z toho vyleze famózní jídlo. Ženy zase mají výdrž, jsou kreativnější. Umí si s jídlem hrát, je v tom láska, mazlení. Přistupují ke své profesi zodpovědněji. A také se tak rychle nezhroutí, alespoň u mě to tak je.

Jaký je váš styl vedení?

Neřvu, to by mě muselo něco už hodně vytočit. Jsem hodná. Teď za mnou přišel kuchař, že chce odejít, asi se zalekl té práce. Dosud pracoval v obyčejné kuchyni, kde se všechno dělalo na oleji. Řekla jsem mu: „A nechceš něco víc? Protože ty na to máš.“ Nakonec jsme zjistili, že nemá žádné sebevědomí, a přitom ten potenciál v něm je obrovský. Je pořád u nás a jsem zvědavá, jak to dopadne. Nechceme naše lidi vyždímat, máme je tu, aby poznali, že existuje i jiná cesta. Ukazuju jim, že láska je důležitá. Tak to cítím i díky své víře.

Co vás nejčastěji inspiruje?

Velkou inspirací je můj starší syn, který je mladý a má hodně nápadů. Žene tuto restauraci dopředu, ráda se od něj učím. Mojí největší inspirací je ale Pán Bůh. Jsem věřící, a kdyby nebylo jeho, nevím, jestli bych tady dnes s vámi seděla a mluvila.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

I to špatné je pro mě přínos. Odevzdala jsem se Pánu Bohu: „Tady mě máš, pokud mě v kuchyni chceš, tak tady budu. Chci být použita jako dobrý nástroj.“ To nejlepší na kuchařině je, když někdo řekne, že takové buchtičky s krémem nejedl ani v Praze. Že přijde Ital nebo Francouz a řekne, že mu velice chutnalo. A nakrmit zahraničního hosta je opravdu těžké.

Jaká bude podle vás gastronomie budoucnosti?

Měli bychom se naučit vařit jako naše babičky a prababičky. Ty to uměly velice dobře a zároveň dokázaly ušetřit. K mnoha metodám se dnes vracíme, k fermentaci, zavařování i sušení masa. Podle mě by měl člověk prahnout právě po tom obyčejném a dobrém jídle. Naše cesta by měla být taková… skromná.

Vítězslava Bajčanová (45)

Bílá kráva, Praha

Dětství trávila často s maminkou na zahradě nebo s babičkou při obstarávání hospodářství. V Praze nejdříve s kamarádkou prodávala na Václavském náměstí hamburgery. Pak sbírala zkušenosti jako servírka, díky čemuž se seznámila s různými zajímavými lidmi i s budoucím manželem. Spolu si pak otevřeli první restauraci a Víťa Bajčanová spadla po hlavě do nové role. Řešila vše od najímání uklízečky po kalkulace a uskladnění jídel. Když jednou na delší dobu onemocněl šéfkuchař, začala také vařit. Po svém. A restaurace se zaplnila. Nával práce byl ale na Víťu a nakonec i na manželství příliš, a když dostala nabídku práce od kamaráda, majitele steakhousu Bílá kráva s atmosférou francouzského venkova, přijala. To bylo před devíti lety. Vyměnila celý personál a většina toho nového s ní zůstala dodnes.

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Vařím s lehkostí. Mám čtyři ingredience a vytvořím něco výborného. Narodila jsem se do rodiny s hospodářstvím, několikrát do roka byla zabijačka a krmení hus, a tedy vaření šišek těm husám. Odmalička jsem se motala u hrnců a mám na to nezapomenutelnou vzpomínku − jizvu, když jsem na sebe ve třech letech vylila zabijačkovou polévku. Ale neodradilo mě to. U nás doma se hodně dbalo, aby se zbytečně nevyhazovalo. Většinu běžných kuchařů to ale nikdo nenaučil, vůbec by je nenapadlo použít třeba slupky ze zeleniny do vývaru. Často třeba ani neumí rozbourat jehněčí tak, aby se zpracovalo a využilo celé zvíře. Mají pocit, že chceme šetřit na hostech, šidit je. Vůbec to neberou tak, že chceme šetřit přírodu a že si tím vážíme smrti toho zvířete. S tím jsem dlouho bojovala.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

Hovězí oháňku pomalu dušenou při hodně nízké teplotě, v podstatě brasírovanou. Podávám ji s omáčkou se stročky na másle nebo se smrži. Oháňka je to úplně nejvýraznější maso z celého býka, někdy je vnímána trochu hanlivě. Proto ji doplňuji naopak tím nejlepším a to je biftek z hovězí svíčkové. K tomu domácí bramborovo-dýňovou kroketu.

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Já mám teď výzvu do budoucna. Dostala jsem prostor vedle Bílé krávy a musím vymyslet koncept nové restaurace. Bude se určitě hodně lišit. Zatím ho ale nechci prozrazovat.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Smyslem té mojí je dopřát lidem potěšení z dobrého jídla, dobrého vína i z příjemné obsluhy. Aby byli hezky přijati, někdo jim něco dobrého doporučil a pak jim to i chutnalo.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Ženy mají lepší chuťové pohárky, jsme kreativnější, estetičtější, rychlejší a s lehkostí si umíme udělat systém a pořádek. A určitě jsme krásnější. (smích)

Jaký je váš styl vedení?

Potřebuji mít přátelskou atmosféru, dobrý tým a těšit se do práce. Ve stresové situaci někdy křičím, hlas se mi zvedne o pár oktáv, takže je to naprostý ječák a všichni se tomu pak smějí a já se rozčiluju ještě víc. S čím jsem se musela naučit pracovat, je, že každý člověk potřebuje individuální přístup. Jeden potřebuje mít jasný řád a pravidla, ale jiný zase volnost v rozhodování. Myslím, že je důležité si ten tým nakombinovat tak, aby se lidé doplňovali.

Co vás nejčastěji inspiruje?

Snažím se, aby jídlo bylo sezonní, aby dávalo smysl a bylo ze surovin, které právě rostou. Velmi mě inspiruje Španělsko, ta země je podle mě v gastronomii hodně napřed a vždycky se tam najde něco neotřelého nebo neokoukaného.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

Nejhorší je teplo v létě. V kuchyni se s tím nedá nic moc dělat, všechno vyzařuje teplo a ani klimatizace to nezvládne. Práce v kuchyni je hodně stresová tím, že lidé chodí jíst všichni ve stejnou dobu − na oběd, na večeři − a chtějí jídlo hned. Je důležité si to pak v kuchyni dobře zorganizovat. Nejlepší je, že děláte lidem radost, a když vás někdo pochválí, tak i radost sobě. Můžete být také kreativní a zkoušet si různé kombinace.

Jaká bude podle vás gastronomie budoucnosti?

Chtěla bych, aby lidé chodili do restaurace na dlouze a pomalu připravovaná jídla. Doba je uspěchaná, doma se všichni snaží připravit něco rychlého. Ale smyslem dobrého jídla je, že pečete celou noc kachnu nebo husu, že svíčkovou dva dny marinujete… Lidé by mohli zase cenit víc „hotovky“ před minutkami. Najednou to totiž bylo úplně obráceně, lidi byli ochotni dát za minutku dvojnásobné peníze než za omáčku, které kuchař věnoval hodně času a úsilí. Doufám, že se to obrátí a lidé ocení pečlivost a dobu přípravy.

Sofia Smithová (55)

Café Buddha, Praha

Sofia Smithová žije v Česku přerušovaně asi 20 let. Narodila se v irském Belfastu, letní prázdniny trávila v Kuala Lumpur, odkud pocházel její otec. V Londýně pracovala jako manažerka v IT, korporátní svět jí ale nakonec začal přerůstat přes hlavu. „Potřebovala jsem práci a byla jsem líná učit se něco nového. A vařila jsem odjakživa.“ Tak dala sama sobě nabídku: rok zkusíš vařit v profesionální kuchyni a zjistíš, jestli tě to bude bavit. V roce 1999 otevřela v Praze Angel café, které díky ní získalo několik ocenění. Dnes je šéfkuchařkou v Café Buddha, vede kurzy vaření a na české kulinární scéně je ikonou. Její Sticky Toffee Pudding je pro mnohé ten nejlepší dezert, který kdy okusili. Ona sama celoživotně hledá ty nejlepší croissanty – a víc jí prý chutnají, když jsou rovné.

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Mám velmi vyvinutý čich. Moje jídlo je o detailech. Vezmu pokrm, rozbiji ho na kousky a ty pak skládám dohromady. Některá jídla mají třeba čtrnáct ingrediencí. Řídím se tím, že celek je lepší než součet částí. Když dám nahoru nějakou ozdobu, není tam jen tak zbůhdarma, ale kvůli chuti. Jsem napůl Asijka a Asijci jsou jídlem posedlí. U oběda už mluvíme o večeři. Jídlo umím „ochutnávat“ ve své hlavě. Nechci lidi jídlem jen utěšit, chci je nadchnout, rozrušit.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

V Angelu byla populární moje omeleta s masalou. Dodnes, o patnáct let později, mi lidé píšou, jestli neprozradím recept. Jídlo vyjadřuje mě samotnou, jako by skrz něj ochutnali moji lásku a péči. To, jaká jsem. Zní to hipísácky, já vím.

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Nacházet správné lidi do týmu. Nejlepší momenty v kuchyni jsou ty, kdy všichni pracujeme dohromady, máme flow, všechno jde jako po másle. V poslední době mi ale přijde, že mladí lidé jsou línější. Teď zním jako mí rodiče, ale vnímám mezi nimi velkou touhu být známí a slavní hrozně rychle, bez toho, aby něco pořádného dokázali. V gastronomii je navíc větší poptávka než nabídka, takže mají pocit, že můžou kdykoli získat nové místo.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Křesťané by řekli, že je to o společném lámání chleba, o sdílení. Jídlo je podle mě potěšení, je jako sex. My lidé máme podivnou touhu pořád do sebe něco strkat. (smích) Pro mě je ve vaření velká intimita a obrovská zodpovědnost, protože někomu něco naservírujete a on to sní. Musí vám důvěřovat, že jste si umyla ruce, že ho neotrávíte.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Kdysi dávno bych řekla, že v ničem. Pro mě je těžké si to přiznat, léta jsem pracovala pouze v mužském prostředí, jsem inženýrka, pracovala jsem v IT a nikdy mi nešéfovala žena. Dnes si ale myslím, že se opravdu lišíme. Ženy pracují jinak a lidé se k nim i jinak chovají. Stoprocentně třeba vím, že jsem byla jako žena placena hůř než muži ve stejné pozici. My ženy si ale neumíme o víc peněz říkat. Někdy mám pocit, že se mě muži trochu bojí, jsem velmi organizovaná, přísná a velmi dobrá v tom, co dělám. Šéfovala jsem ale spoustě skvělých mužů, kteří mě opravdu respektovali.

Jaký je váš styl vedení?

Jsem demokratická. (smích) Ne. Jsem velmi organizovaná, profesionální a vytvářím bezpečné prostředí, kde mohou všichni dělat svou práci dobře. Pracuji stejně tvrdě jako všichni, možná víc. I když spoustu věcí deleguji, je pro mě důležité, abych cokoli byla schopná udělat já sama. Nejsem šéfkuchař, který někomu stojí za zády a jen křičí. Jsem fér. Ráda v lidech buduji sebevědomí. Ráda o věcech diskutuji.

Co vás nejčastěji inspiruje?

Většinou mě inspirují dobré suroviny nebo cestování. V Británii je spousta skvělého a kvalitního pouličního jídla, inspirují mě vůně, koření… Nebo si něco přečtu.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

Pro mě je to smysl života, to je na tom nejlepší. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Nesedíte celý den na zadku, já měla kancelářskou práci, takže vím, jaké to je. To je ale zároveň i ta nejhorší věc, dlouhé hodiny bez možnosti si sednout. Lidé v gastronomii jsou navíc špatně placení. Nestěžuji si na to, co dostávám já, ale obecně.

Jaká bude podle vás gastronomie budoucnosti?

Budeme hledat inspiraci v regionech, odkud pocházíme, a přesuneme se od masa k rostlinné stravě. Češi začnou používat více bylinek a koření. Když jsem začínala s kurzy vaření a nabízela koriandr nebo bazalku, říkali: To ne. Teď říkají: No jasně! Nebo chilli. Dříve křičeli: To pálí! Dnes ho používají všichni. Asi jsem dobrá lektorka. (smích)