Lítám si a nepřestávám snít. Petr Sís oslavil kulatiny a zaplnil DOX příběhy dobrodruhů

Autor: Thea Kučerová
Datum: 8. 1. 2020
Foto: Adriana Fialová

Vytvořil slavný plakát k filmu Amadeus, mozaiky podle jeho návrhu zdobí newyorské metro. Ilustrátor Petr Sís tvoří ale hlavně jedinečné dětské knihy.

Na prosluněné terase Centra současného umění Dox, přímo pod monumentální vzducholodí, leží na zemi člověk. „To je příjemný se takhle opalovat,“ zvolá nahoru do čočky objektivu. Letos oslavil kulatiny, sedm dekád snění, vyprávění a kreslení. Na modré obloze plachtí ptáci, modrá je prý barvou svobody a i on je v ní oblečený od hlavy až k patě. Výtvarník Petr Sís je jedním z nejvýznamnějších českých umělců a právě v Doxu bude mít až do ledna příštího roku výstavu.

Za své knihy pro děti, ilustrace a animované filmy, které se často týkají právě vnitřní a vnější svobody, získal mnoho ocenění po celém světě − včetně Ceny Hanse Christiana Andersena za celoživotní tvorbu, která je ve svém oboru tou nejvyšší možnou metou. Jeho čtyři velké mozaiky ve tvaru lidského oka zdobí stanici newyorského metra, tapiserie podle jeho návrhů letiště v Praze, Dublinu a Kapském Městě.

Přesto nikdy neztratil pokoru. Lidově by se řeklo, že je to sympaťák. Hýří zajímavými fakty a historkami a téměř neustále si ze sebe dělá legraci. Možná proto, že jeho vlastní příběh je podobně podivuhodný jako příběhy hrdinů z jeho knih.

Je květen 1949 a v jedné brněnské rodině se výtvarnici a režisérovi právě narodil syn Petr. Brzy se přestěhují do Prahy a jeho tatínka čeká dlouhá cesta do Číny, kam ho během povinné vojenské služby poslali natočit dokument. Byl pryč nakonec téměř dva roky a na cestách se setkal i s osmnáctiletým dalajlamou. Malý Petr celou dobu čeká doma a touží po tom, aby se mu konečně táta vrátil. Tehdy objevuje svět fantazie a z fantaskních příběhů, které mu otec po návratu vypráví, o mnoho let později vznikne kniha Tibet − Tajemství červené krabičky. Příběhy, které zní spíše jako pohádky než ze skutečného života, pak vytváří celý život.

Dětství v dobách komunismu a socialismu tráví kreslením tanků a vojáků, píše si s kamarádem na dopisování Voloďou z Leningradu a postupně zjišťuje, že o některých věcech se nemluví. „Ta pochmurná atmosféra, ten pocit, že je něco v nepořádku. Člověk neměl jistotu, jak dlouho bude trvat, když je zrovna šťastný. Mohlo se stát cokoli,“ vzpomíná Sís. „Lidé byli pokoření, zlomení. Pořád někdo říkal: ‚Sem nesmíte!‘ nebo: ‚Já mám tetu na ministerstvu, počkejte, já vám to ještě zavařím!'“

V šedesátých letech propadá vedle kreslení i kouzlu hudby. Zakládá s kamarády bigbeatovou skupinu, i když nemají jméno ani nástroje. Když se snaží vyrobit elektrickou kytaru podomácku, vyhodí pojistky v celém domě.

Producent filmu jeho otce mu věnuje na jaře 1969 tři sta vinylových desek, a tak má Sís najednou nejvíc desek v Praze. Stává se z něj diskžokej a hraje na diskotékách v divadle Sluníčko a klubu Olympik. Svůj čas dělí mezi dýdžejování, psaní hudebních recenzí pro Aktuality a Melodie a studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. „Psal jsem jen o tom, co se mi líbilo. Takové emotivní věty jako: Kytara létala jako bílý pták… Nebyla to moc hudební kritika, spíš takové šílenosti,“ vzpomínal v televizním pořadu GEN z roku 2018.

Maluje také obaly na desky, plakáty a ilustruje knihy a časopisy. V roce 1977 natáčí animovaný film podle pohádky Miloše Macourka. Jmenuje se Ostrov pro 6000 budíků a je o budících, které se rozhodnou opustit svou práci, protože je každé ráno ospalci, kteří nechtějí vstávat, mlátí. Cenzura sice usoudí, že film dává špatný příklad tím, že můžeme odejít, kdykoli se nám něco nelíbí, o rok později ho však na festivalu v Krakově vidí kdosi z Anglie. Sís dostává nabídku na stipendium na Královské akademii umění v Londýně. Běhá po úřadech kvůli povolení a nakonec studovat skutečně odjede.

Pár let po návratu přijde další nabídka. Výbor olympijských her ho jako naději českého kresleného filmu pozve do Los Angeles, aby natočil sportovní znělku pro veslování. Může odjet na tři měsíce. Jenže nastává další zvrat − Sovětský svaz a další socialistické země kapitalistickou olympiádu bojkotují. V telegramu se píše, že se musí okamžitě vrátit. Mladý ilustrátor ale právě dostal nabídku natočit kreslený klip pro novou televizní stanici MTV na píseň Boba Dylana. Návrat proto oddaluje a doufá, že když se proslaví, bude mu vše odpuštěno. Jenže manažerům Dylana se klip nelíbí. Sís se ale nevzdává, chodí po Hollywoodu a ukazuje své portfolio. Nikdo nemá zájem. Pomůže mu kamarád jeho tatínka, režisér Miloš Forman. Právě dokončil natáčení Amadea a nechá Síse udělat (dnes už ikonický) filmový plakát. V New Yorku pak obchází všechny redakce a nakonec New York Times otisknou v roce 1984 jeho první ilustraci.

Život ve Státech mu začíná dávat smysl, maminka zatím z Československa dává vědět, že ho režim označil za emigranta a odsoudil. O tři roky později napíše a namaluje svou první autorskou knihu Duhový nosorožec, která získá cenu za nejkrásnější ilustrovanou knihu roku. V září 1989 přijíždí s americkým pasem a svou budoucí ženou do rodné země, aby se setkal s rodinou.V roce 2007 celý svůj příběh sepíše do knihy Zeď − Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, která získá na veletrhu v Boloni zlatou medaili a vyjde v překladech po celém světě.

Frajer z New Yorku

„Česko se za posledních patnáct let změnilo. Najednou působí jako taková spokojená, bohatá země. Lidé můžou mluvit o všem a nikdo je za to nezavře,“ přemýšlí Sís. „Co mě ale nemile překvapilo, byli tři taxikáři, se kterými jsem tento týden jel. Všichni si stěžovali a tvrdili, že to za komunismu bylo lepší, že jsme jako lidi drželi jeden s druhým. To se snad zbláznili!“ rozohní se. „Myslím, že je to problém mé generace s moderním světem, který se žene příliš rychle. Připadají si, že je zapomněli někde vzadu, že nemají šanci porozumět všemu, co se děje. A místo, aby si řekli: ‚Zkusím to pochopit,‘ říkají: ‚Lidi jsou dnes hrozní, všechno je to zkorumpované.'“

Sís sleduje světovou politiku, snaží se nad společností přemýšlet. V jedné věci se ale moderní době odmítl přizpůsobit − všechny kresby dělá stále rukou. „Mladí se mě ptají: Proč to neuděláš na počítači? Je pro ně legrační, že všechno pečlivě tečkuju a čárkuju,“ směje se. „Já ani nedávám nic na web, neumím to a e-mail kontroluju jednou za den. Některé zajímavé věci mi možná uniknou, ale mě tenhle nový svět při práci ruší.“

Knihu Zeď označil Václav Havel za „povinnou četbu pro všechny, kdo si myslí, že svoboda je samozřejmostí“. Nad otázkou, jestli je pro něj jako pro umělce důležité být politicky angažovaný, se Sís hluboce zamyslí: „To, že jsem opustil svoji zemi, bylo dost vysilující. Za našich let to byla ta nejhorší věc, kterou můžete udělat. Však se říkalo: Opustíš-li mne, zahyneš.“

V roce 1996 ho „Americký vajíčkový výbor“ vyzval, aby namaloval vejce pro tehdejšího prezidenta Billa Clintona, a dokonce se s ním v Bílém domě setkal. Přiznává ale, že jeho názory na politiku jsou opatrné, hlavně ve Státech, kde měl dlouho pocit, že jako imigrant nemá právo něco kritizovat a že i samotné zemi nemůže dostatečně rozumět. Za nádhernou dobu plnou naděje označuje období demokratického prezidenta Baracka Obamy. „Teď zase prožívám zklamání z Trumpa. Nechci ale propadnout cynismu, musí být nějaká cesta pro naše děti. Člověk to nemůže nikdy vzdát. Možná proto jsou ty příběhy v knihách, které píšu, připomínky nějakých hodnot a kvalit. Ať už je to Galileo, který se rozhoduje, jestli odvolat, nebo neodvolat, anebo Darwin se svou evoluční teorií, které okolí nevěří. Vždycky je to boj za lepší a objektivnější společnost.“

Naplnit se pocity

Výstava O létání a jiných snech vznikla z diskusí s ředitelem Doxu Leošem Válkou a kurátorkou Michaelou Šilpochovou o knihách pro děti. Svět Sísových knih je světem fantazie, velkých putování a dobrodružných cest. Často promlouvají k malým klukům a holkám, kteří v horečkách s maminčinou rukou na čele sní o exotických dálkách a krajinách za zrcadlem. Hrdinové jeho příběhů jsou dobrodruzi, snílci, odvážní vzduchoplavci a mořeplavci nebo třeba zvědavá holčička Madlenka inspirovaná jeho vlastní dcerou. Tedy všichni ti, kteří měli odvahu svobodně se rozhodovat, tvořit, snít a posouvat hranice lidského poznání. A stejně jako Sísův oblíbený příběh Malého prince a jeho autora Antoina de Saint-Exupéryho jsou i jeho vlastní knihy něčím, co si zamilovaly všechny generace. Nad jejich stránkami se společně setkávají, čtou si a hádají, jestli se malému pionýrovi podaří uletět nebo kam se poděla kočičí průvodkyně. „Nejdříve jsme mluvili o mapě světa, jenže reálný svět se kvůli technologiím zmenšil a najednou přestává existovat svět fantazie. Když mluvím o opuštěném ostrově, může si člověk hned vyhledat seznam všech známých opuštěných ostrovů a říct, že to tam vypadá určitě jinak…,“ krčí rameny výtvarník. „My jsme chtěli, aby to děti opravdu bavilo, aby to nebyla výstava pro dospělé, kteří si řeknou: ‚No, tak to teda vypiplal tady ten obrázek.‘ A děti se mezitím dívaly na rámy a neměly ponětí, o co jde.“ Nakonec kurátoři vybrali pět Sísových knih a vytvořili pro každou z nich jakési pokojíčky.

Návštěvníci se nejprve proletí s charismatickým dudkem a hejnem ptáků ze všech koutů světa k hoře Kaf, aby našli svého pravého krále. Ti nejvytrvalejší nakonec zjistí, že to, co hledají, je v nich samotných. U pokoje věnovanému Zdi se děti mohou seznámit s vytáčecím telefonem nebo prolézt bránou malého pionýra do budoucnosti. Černá kočka je provede starou Prahou a příběhem Tři zlaté klíče a s Robinsonem se vydají na pustý ostrov. Životem francouzského letce a spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho je inspirována kniha Pilot a Malý princ − tam si může okouzlený divák posedět pod myriádou hvězd.

Součástí výstavy je i tapiserie Letící muž, která vznikla na počest Václava Havla a dosud visela na ruzyňském letišti. Doxu ji zapůjčila Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. „Nikdy jsem ji neviděl zblízka. Je velká a krásná a mně se moc líbí. Celý její vznik se seběhl úplně náhodou. Když jsem dopsal knihu Ptačí sněm, donesl jsem ji jako dar panu prezidentovi Havlovi. Když zemřel, dostal jsem návrh udělat obálku Hospodářských novin na jeho počest a já nakreslil letícího člověka nad Prahou. Bill Shipsey z Art for Amnesty potom přišel s tím, že uděláme tapiserii. Utkali ji mistři na jihu Francie a lidem na letišti, co někam cestují, snad přináší radost.“

Umění je podle Síse něčím, co dělá lidi plnějšími a šťastnějšími. Probouzí v nich empatii, a oni tak porozumí něčemu, co se jinak vyjádřit nedá. „Třeba jako když nepříčetní lidé vidí obraz a ten je třeba usmíří. Anebo taky rozruší,“ vysvětluje. „Mně třeba vždycky lítá srdce radostí, když uvidím na středověkých obrazech modrou barvu, lapis lazuli. Ten pigment byl tak drahá záležitost, že ho šlechtici přidělovali jen vybraným malířům.“ Ten vůbec nejlepší zážitek má ale z umění, když nepřemýšlí, kdo ho udělal a proč. „Když mě to osloví samo o sobě, dotkne se mé podstaty. Je to moment nadšení. Ale bohužel čím jste starší, tím jsou ty momenty kratší,“ říká.

O stáří i bolesti při kreslení se Petr Sís zmiňuje během rozhovoru často. Přesto z něj čiší bezelstná a radostná hravost. Za svůj největší úspěch však považuje své děti. A možná proto právě dětem zasvětil svou tvorbu. „Chci, aby věděly, že všechno je možné. Aby se neříkalo, že ten je talentovaný a ten není. Život by měl být krásný pro všechny,“ rozněžní se nakonec. „A jsem šíleně zvědavý na to, co budou děti říkat, až si tu výstavu projdou.“