Miloš Čermák: Nevypadáš dobře, kamaráde!

Kdosi zvolal, že už je čas na šampaňské, a všichni vášnivě zatleskali. Jsem v tomhle trochu skeptický, protože když se v Česku řekne šampaňské, může to znamenat cokoli, včetně nejlevnějších sladkých německých sektů.

Ale to už pořadatelka večírku vytáhla z kyblíku s ledem láhev, kterou kdosi začal ochotně otvírat. Pohled na vinětu mě víc než uklidnil. Jednalo se o pravé šampaňské, a letopočet dokonce prozrazoval, že je ročníkové. Značku jsem neznal, ale u šampaňského se zase nelze nijak výrazně splést.

Ke stropu vylétla první korková zátka, jemně perlící zlatavý sekt se začal rozlévat do připravených skleniček a všichni tleskali a volali „Na zdraví!“, „Hlavně hodně štěstí!“ a další podobná přání.

Nebudu vás napínat, byl jsem na večírku u příležitosti otevření nové malé restaurace. Ne že by jich v Karlíně bylo málo, ale na druhou stranu skoro žádná z těch existujících netrpěla nedostatkem zájmu ani strávníků. Tak proč to nezkusit s další?

Nový podnik kupodivu neměl v názvu slovo „bistro“, a když jsem se na to pořadatelky večírku zeptal, protočila oči a nesouhlasně tleskla rukama: „Panebože, ty máš snad na kalendáři rok 2015? To se tady ještě otvírala bistra. Dneska jsou bistra naprosto out a cliché!“

Slova „out“ a „cliché“ pronesla odpovídající výslovností, anglickou a francouzskou, což zmiňuji jen proto, aby vám bylo jasné, že má kamarádka a majitelka nového podniku je prostě dokonalá.

Neznáme se tak dobře, je to taková známost „přes někoho“, prostě vy jste kamarád její kamarádky anebo její kamarád chodí s vámi na pivo, ono je to celkem jedno, ale znáte se dlouho a od vidění a už jste vlastně zapomněli, jak přesně se to stalo.

„Hlavně ať se ti tu daří,“ objal jsem ji a ona mě políbila na tvář: „Doufám, že k nám se ženou budete pravidelně chodit na jídlo!“ Já přitakal, že je to samozřejmé. Dopil jsem sklenku šampaňského, rychle sáhl po další, protože už docházely, a začal přemýšlet, že se – dle svého zvyku – po anglicku vypařím.

Nemám večírky moc rád a na tento jsem přišel jen proto, že bydlím za rohem a moje žena dnes večer není doma, takže jsem trochu doufal, že se mi na otevření nové restaurace podaří lehce povečeřet. Ale to bylo naivní, protože pro třicet či čtyřicet hostů, kteří dorazili, nebylo stejně možné udělat nic jiného než pár jednohubek.

Aspoň to šampaňské mi spravilo náladu!

Už jsem mířil k východu, když jsem spatřil jednoho svého kamaráda. Před lety jsme spolu pracovali ve stejné firmě a i pak jsme se celkem často vídali. Teď jsem ho ovšem již pár let neviděl. Řekl jsem si, že s ním prohodím pár slov, a zamířil k němu.

Zrovna se s kýmsi loučil. Zachytil jsem jen poslední pronesenou větu. To když můj kamarád řekl: „Chci, abys věděl, že já opravdu nemám žádný problém s tím, že jsi na tenhle večírek přišel!“ A poplácal toho druhého po rameni.

I bez znalosti kontextu mi bylo jasné, že slova muže zasáhla. Neznal jsem ho. Byl zhruba v mém věku, na sobě měl onošené sako a podle všeho byl nějaký nižší manažer nebo úředník. Rozpačitě zamrkal, vypadal překvapeně a řekl: „Ale proč by někdo měl problém s tím, že jsem přišel?“ Avšak jeho otázka zůstala viset ve vzduchu, protože můj kamarád se k němu už otočil zády.

„Buď zdráv!“ řekl mi vřele, když mě uviděl. „Zahlédl jsem tě už na začátku večírku a říkal jsem si, že tě musím pozdravit!“

Odpověděl jsem, že mě to těší. Což byla pravda. Ale zároveň mě zneklidnila scénka, které jsem byl svědkem, a umocňoval to fakt, že ten druhý muž byl stále kousek vedle nás. Bylo zjevné, že by si s mým kamarádem ještě rád promluvil, ale ten ho ignoroval.

„Pojďme si pro drink,“ ukázal směrem na opačnou stranu místnosti a tím jsme se toho rozrušeného člověka snad definitivně zbavili.

„Co to proboha bylo?“ zeptal jsem se.

„Co myslíš?“ podivil se.

„Zaslechl jsem, jak mu říkáš, že nemáš problém s tím, že je tady na večírku.“

„Ale to je pravda!“ řekl.

„Jistě,“ pokračoval jsem. „Ale proč jsi mu to vlastně říkal? Někdo s tím snad problém má? Tak to totiž působilo!“

„Viď?“ zareagoval kamarád potěšeně.

„Kdo to vůbec byl?“ zeptal jsem se.

„Netuším,“ řekl. Dodal, že se párkrát viděli a občas spolu prohodí pár slov, ale že kupříkladu vůbec netuší, jak se ten muž jmenuje.

„Ale proč jsi mu říkal takové věci? Vypadal velmi zneklidněně!“ řekl jsem.

„No právě proto!“ zvolal vítězoslavně můj kamarád. 

A pak mi to řekl. Je to tou nudou na večírcích. Napadlo ho to asi před rokem. Vybere si člověka, který působí trochu nesvůj, a dá se s ním do řeči. Rozhovor pak zakončí ujištěním, že ON rozhodně nemá s jeho přítomností žádný problém.

„To je ďábelské,“ řekl jsem užasle a byla v tom kritika i jistý obdiv.

„Nevěřil bys, jak to ty lidi naprosto vykolejí,“ řekl.

Řekl jsem, že tomu docela dobře věřím. Ostatně jsem to viděl na vlastní oči.

„Ale PROČ to vlastně děláš?“ zeptal jsem se.

„Vždyť říkám, z nudy,“ pokrčil rameny.

Pokračovali jsme pak v rozhovoru. Řekl mi, že se před několika lety rozvedl. Jeho děti jsou už dospělé a vídá se s nimi párkrát do roka. Na nedostatek sexu si nemůže stěžovat. „Absolutně jsem netušil, jaké jsou v naší věkové kategorii netušené možnosti,“ prohlásil.

Ale vázat se už nechce a trvalý vztah nehledá, ujistil mě. A protože mimo jiné i z pracovních důvodů chodí často do společnosti, hledal způsob, jak si to zpestřit.

Našel ho ve vtípcích podobných tomu, jehož jsem byl svědkem. Baví ho vyvádět lidi z míry a sledovat je, když se ocitají v trapných situacích.

„Není to nějaká bláznivá improvizace. Na každé té věci pečlivě pracuju a ladím ji do nejmenších detailů,“ prohlásil, jako bych ho snad chtěl obvinit z nějakého lajdáctví.

Navíc už neomezuje tuto nově objevenou aktivitu pouze na večírky.

„Například mám rád pistáciové oříšky,“ řekl.

Řekl jsem, že já taky. Kdo by je neměl rád?

„Tak vidíš,“ pokračoval. „Pak určitě víš, že v každém pytlíku jsou jeden nebo dva, které nejdou rozloupnout. No a já si je schovávám. Dávám si je doma do mističky. A když má přijít návštěva, postavím je na stůl. Nenabízím je. Návštěva se skoro vždycky zeptá, jestli si může nabídnout. Samozřejmě! Takže sáhnou do misky. Jednou, pak podruhé, potřetí. Vždycky oříšek vrátí a zkusí si vzít jiný. Někteří třeba i desetkrát. Nemáš představu, jaká je to legrace!“

„Uf,“ vydechl jsem a tentokrát v tom byl už vlastně jen obdiv.

„To stále není všechno,“ prohlásil pyšně.

Například před pár dny svému šéfovi po poradě řekl, že má něco zeleného mezi předními zuby. „Asi deset minut se ten neexistující kousek špenátu snažil odstranit. Nejdřív jazykem, pak kapesníkem, dokonce i propisovací tužkou. Vždycky se zeptal, jestli je to už v pořádku, a já jen zavrtěl hlavou. Byl úplně nepříčetný. A až když už hrozilo, že si to půjde dát do pořádku do koupelny, jsem mu řekl, že je to pryč. A víš co? Byl mi vděčný!“

Nebo ta cedulka, kterou dal ve firemní garáži za volant jednoho kolegy z oddělení marketingu. Vybral si ho jednak proto, že mu není moc sympatický, a pak hlavně proto, že má asi tak deset let staré, avšak velmi udržované Audi.

Na cedulce bylo napsáno: „Mám vážný zájem o tento vrak. Prosím, volejte na telefonní číslo,“ a můj kamarád tam doplnil číslo jednoho z členů představenstva firmy.

„Bylo fascinující, jak legrační aféra se z toho vyvinula. Mluvilo se o tom dokonce ve firemní kuchyňce,“ smál se. 

Ještě chvíli jsme se bavili a musím říct, že jsem měl ze setkání se svým dávným přítelem opravdovou radost. Je dobré vidět, že se lidé nesoustředí jen na svou kariéru či na vydělávání peněz, ale že se stále najdou ti, kteří dělají zajímavé věci čistě pro radost.

Byť v tomhle případě výhradně pro svou radost. Ale není to jedno?

Když jsme se rozloučili a můj kamarád mi stiskl ruku, zkoumavě se mi ještě zahleděl do tváře.

„Nevypadáš dobře, příteli,“ řekl. „Nejsi nemocný?“

Překvapilo mě to. Nejsem nemocný, nebo aspoň o žádné nemoci nevím. Cítím se dobře, pravidelně sportuji a připadám si mladší, než ve skutečnosti jsem.

„Ne, je mi fajn,“ řekl jsem. 

„Máš takovou divnou barvu pleti. Bledou a trochu až zažloutlou. Byl jsi v poslední době na jaterních testech?“

„Cítím se skvěle,“ zopakoval jsem.

Pokýval hlavou, ještě jednou se na mě pátravě zadíval, jeho oči mi přejely po obličeji. Skoro jako bych jejich pohled fyzicky cítil. „Hm,“ pokýval hlavou. „Jak myslíš.“

„Možná je tu špatné světlo,“ nabídl jsem další možné řešení.

„Možná jo,“ souhlasil. „Ale to by nevysvětlovalo, že ti trochu cuká levé oční víčko.“

V tu chvíli mi to došlo. Stal jsem se obětí jeho dalšího žertu! Jako by mi spadl kámen ze srdce. Když si mě prohlížel, málem jsem se opravdu začal cítit nesvůj.

Řekl jsem mu, že jsem na jeho další trik málem skočil. Ale jen málem! „Počkej, to není žádný trik,“ řekl. „Opravdu o tebe mám starost. Dávej na sebe pozor!“ poplácal mě po rameni. Pak se na mě ještě jednou usmál a zamířil pryč.

Určitě to byla legrace, běželo mi hlavou. Ale jistý jsem si nebyl. Je zvláštní, jak vám taková hloupost dokáže zkazit náladu. A nasadit brouka do hlavy! Najednou jsem měl pocit, že se vážně v poslední době necítím dobře.

Například na dnešek jsem se moc dobře nevyspal a v poslední době mě docela často pobolívá hlava. Je pravda i to, že nemám moc dobrou životosprávu. Piju hodně alkoholu a jím ve fastfoodech, v lepších případech na večírcích.

Zašel jsem do koupelny, abych se na sebe podíval do zrcadla. Počkal jsem, až se místo u umyvadla uvolní, a pustil vodu. Dlouze jsem si myl ruce a sledoval sám sebe v zrcadle.

Pohled na mou vlastní tvář mě nevylekal, ale ani nepotěšil. Viděl jsem obličej unaveného, teď navíc ještě zneklidněného člověka. Zavřel jsem kohoutek, vysušil si ruce papírovým ručníkem a s povzdychnutím opustil toaletu. Byl jsem bez nálady a rovnou zamířil k východu.

Cestou jsem ještě v rohu místnosti zahlédl organizátorku. Zdálo se mi vhodné se s ní rozloučit. Když jsem přišel blíž, s překvapením jsem zjistil, že je v živém rozhovoru s mužem, s kterým před chvílí mluvil můj kamarád.

Taková náhoda! A téma zjevně bylo stejné. Ona se tvářila nechápavě a byla v defenzívě, on šermoval vztyčeným prstem. Zaslechl jsem, jak naléhavým, nepříjemně pisklavým hlasem říká: „Ale mě nezajímá, co si o tom myslíš. Já chci vědět, komu na tomhle večírku vadí, že jsem přišel!“

Zarazil jsem se a hned se otočil. A jakkoli to mohlo být nespolečenské, rovnou jsem zamířil k východu. V duchu jsem si slíbil, že až příště uvidím svého kamaráda, dám mu bez vysvětlení ránu do nosu.