Miloš Čermák: Představuju si tě nahou!

Sledoval jsem ji střídavě s údivem a pobavením, prostě takovým tím lehce povzneseným pohledem, který my muži tak dobře umíme.

Stejně jako ženy umí přísný pohled přimhouřenýma očima, kterým nás provrtávají.

Seděli jsme v jedné z karlínských kaváren, a celkem logicky tedy pili kávu. Potkali jsme se náhodou u výstupu z metra. Dlouho jsme se neviděli a oba měli čas, tak jsem navrhl, že si spolu chvíli někam sedneme.

Což bylo fajn. Méně fajn bylo, že jsem zapomněl, že má bývalá kolegyně je feministka, a neopatrně jsem se zmínil o zprávě, kterou jsem ráno četl v novinách a která mě pobavila.

Totiž že v Cambridgi v Anglii vznikla jistá kontroverze kolem rozhodnutí provozovatele místního plaveckého bazénu, že některé dny v týdnu vyhradí pouze „pro ženy a nebinární lidi“.

„Co tě na tom tak pobavilo?“ zeptala se moje kolegyně.

Řekl jsem jí, že tam rovnou mohli napsat, že v uvedené dny platí zákaz vstupu pro heterosexuální lidi s penisem, a že mě překvapuje, že to nikdo nebere jako diskriminaci.

„Mně se zdá logické, že si někdo chce zaplavat, aniž by se na něj dívali nadržení chlapi,“ řekla. 

Namítl jsem, že přece nic nebrání tomu, aby se nějaký nadržený chlap prohlásil za „nebinárního“, a že tedy nevím, jak se to bude kontrolovat.

A taky jsem řekl, že nevím, kde se ta nevraživost vůči lidem s penisem vzala. Ale bojím se, že by to mohlo mít určité konsekvence.

V tu chvíli mě to začalo bavit a začal jsem své myšlenky nahlas rozvíjet.

Možná na to jednou bude očkování! „Milá maminko, nabízíme vám k očkování takzvanou supervakcínu. Jsou v tom spalničky, neštovice, obrna a penis.“

„A myslíte si, že je to důležité?“

„Samozřejmě. Zvlášť ten penis. Nebo vy snad chcete, aby vaše děcko bylo nešťastné?“

Úzkostlivé maminky budou chodit na kontrolu.

„Pane doktore, mému děťátku se tady něco udělalo!“

„Hm, to vypadá na vřídek. Dám vám na to nějaký krém a snad to zmizí.“

„Uf, to se mi ulevilo. Já se bála, že mu tam roste penis!“

Netvrdím, že mé představy o temné budoucnosti lidí s penisem byly nějak třeskutě vtipné. Ale zároveň si nezasloužily ani dlouhé smutné povzdychnutí, kterým je ocenila má známá.

„Ach jo, vidím, že ses stále nevymanil z toho svého přemýšlení uvězněného ve škatulkách,“ řekla. Upřesnila, že těmi škatulkami myslí sexualitu a pohlaví, a doporučila mi, abych si konečně zvyknul, že pohlaví je především společenský konstrukt.

Já se zeptal, jestli to správně chápu tak, že pohlaví je tedy něco jako program na večer, a ona mě přísně provrtala očima.

Na což jsem, jak už bylo řečeno, reagoval pobaveným údivem.

A v tomhle souboji dlouhých nelítostných pohledů jsem zvítězil.

„Proč se na mě tak díváš?“ nevydržela to.

„Jen tak,“ řekl jsem.

Ale to ji neuklidnilo. 

Řekla: „Ne, já chci vědět, proč se na mě tak díváš!“

A mě nenapadlo nic lepšího, než že jsem jí řekl: „Představuju si tě nahou.“

Zavládlo ticho. Možná vteřinu, možná pět, ale spíš tak minimálně půl minuty.

„Cože si mě?“ řekla.

„Představuju nahou,“ zopakoval jsem.

„Ale…“ řekla a odmlčela se.

Dívali jsme se na sebe.

„…ale to nemůžeš!“ řekla. „Proč si mě představuješ nahou?“

„Protože jsem někde četl, že se to doporučuje mužům, kteří mají spor s feministkou.“

Nemusím asi říkat, že jsem si to kompletně vymyslel.

Řekla: „Ale to nesmíš!“

„Co nesmím?“

„Představovat si mě nahou.“

„Ale tak to je.“

„Okamžitě toho nech,“ řekla o poznání hlasitěji.

Mě to samozřejmě v tu chvíli začalo bavit.

„Nenechám,“ řekl jsem.

„Nech toho, nebo…“

„A co jako chceš udělat?“

Pokrčila rameny, zmatená a nejistá. Napadlo mě, a uznávám, že to už byla spíš provokace než cokoli jiného, že začnu polohlasně mručet.

Takže jsem se na ni díval, mlčel a mručel.

„Co teď děláš?“ řekla nejistě.

„Neřeknu,“ odpověděl jsem.

„Okamžitě mi řekni, co si TEĎ představuješ!“ požadovala už velmi rozčíleně.

Nasadil jsem lehce povznesený úsměv, o němž jsem správně předpokládal, že ji ještě víc znejistí. Založil jsem ruce na prsou. A vydal jsem tichý zvuk, podobný spokojenému zamručení.

„Jestli si představuješ, že na mě saháš, tak je to sexuální obtěžování!“ řekla velmi rozčíleně. 

Nebudu to natahovat. Ještě chvíli jsem ji provokoval a pak se nám podařilo změnit téma a bavili jsme se zase normálně. Po půlhodině jsme se oba s úlevou rozloučili.

Netvrdím, že se mi podařilo prokázat, že když si feministku představíte nahou, tak vám to při debatě s ní pomůže.

Ale rozhodně je velká legrace, když jí to řeknete. 

Až později mě napadlo, jestli to přece jen nebylo moc riskantní. Vždyť věda se žene dopředu, a co my víme? Třeba už za pár let bude možné naše myšlenky číst.

Nebo dokonce vydolovat z paměti i ty dávné. Představuju si, jak mě pak přijde zatknout policie, má známá bude sedět na služebně, nadiktuje kriminalistům datum naší schůzky v kavárně a prohlásí: „Najdete tam, že si mě představoval nahou. A pak na mě sahal. Možná i něco horšího!“

Moje známá je krásná žena, o tom není pochyb. Avšak tím spíš je mi líto jejího rozčarování, až zjistí, že jedinou nahou ženou v mých představách byla v té kavárně servírka, která nám přinesla kávu.

Filtrovanou, samozřejmě. Přece jsme byli v Karlíně.