Přehlídka vizuálních designérů. Fuksa tvořil i pro Obamu, Škop chce změnit způsob vzdělávání

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 15. 7. 2020
Foto: archiv Pavla Fuksy

Propracované ilustrace, satirické poštovní známky, originální písma. Vybrali jsme čtyři oceňované umělce v oblasti vizuální tvorby, jejichž výtvory jistě potěší vaše oči.

Nikola Logosová

Byl rok 2017 a mladá ilustrátorka se procházela po prosluněné řecké Soluni. Dívala se na Aristotelovo náměstí, pozorovala tamní ruch. Obrazy se jí vryly do paměti, koneckonců zážitky z cizích krajin sama často zachycuje. Jenže cesta do dějinami prodchnuté Soluně pro ni měla ještě speciální rozměr. Sahají tam totiž její kořeny.

Její dědeček se jmenoval Georgos Logos a narodil se v malé řecké vesnici Virra. V padesátých letech se s vlnou řeckých uprchlíků dostal do Československa, kde si založil již třetí rodinu, do níž se narodila Nikoly maminka. Ta si nechala po svatbě své příjmení, a tak proniklo z Balkánu až do Prahy. A teď ho nosí i úspěšná česká ilustrátorka a čerstvá držitelka Ceny Czech Grand Design za obrazový doprovod knih Pozor doktor! a Klub divných dětí.

Ilustrace u tohoto textu však pochází z jiné publikace, v níž Logosová zachytila příběh své rodiny. „Před třemi lety mě nakladatelství Baobab vyslalo do Řecka, abych nakreslila svůj pohled na tuto zemi a následně vytvořila výtvarnou přílohu knihy To je Řecko od Miroslava Šaška. V Řecku mám příbuzné a to byl asi i důvod, proč mě vybrali. V sešitku, který z kreseb vznikl, je nastíněn příběh mojí řecké rodiny a hlavně dědečka,“ přibližuje 28letá ilustrátorka.

Vybrané dílo zachycuje její silné stránky: schopnost vykreslit jemné detaily a navodit atmosféru místa. Právě na tom si při cestování dává záležet. Chce si do hlavy uložit pocity, které v ní dané místo vzbuzuje. Skicu si obvykle udělá už na místě a večer v hotelu nebo po návratu domů pak kresby dokončuje. „Je to takový můj suvenýr,“ říká.

Tyto pohledy z cest ji baví nejvíc, portfolio má ale mnohem širší. Ilustrovala několik knížek, publikuje v časopisech či novinách, vytvořila řadu barevných koncertních plakátů, ale maluje klidně i na porcelán a keramiku. Absolventka UMPRUM tvoří převážně ručně, počítač používá až k dobarvování. „Jsem ráda, když nedělám úplně přehnaně konkrétní díla. Nechávám tak čtenářům prostor pro fantazii, jako to třeba bylo u ilustrací ke knize Klub divných dětí od Petry Soukupové,“ říká. „Zásadní jsou pro mě autorské projekty. A jelikož vzhledem k situaci posledních měsíců řada domluvených věcí padla, mám na ně teď aspoň víc času.“

Ilustrace Nikoly Logosové

Foto: archiv Nikoly Logosové


Pavel Fuksa

Nadechne se a začne vyjmenovávat: „Dělám obálky dětských učebnic na angličtinu, dodělávám dva projekty pro Porsche, novou sadu vtipných ponožek, obaly na čokoládu, charitativní roušky na obličej a brazilskou kampaň, která má motivovat muže, aby si pořádně myli svoje pohlavní orgány…“ Odpověď na otázku, čím se Pavel Fuksa nyní zabývá, jen dokazuje, že portfolio jeho prací je bohaté a vybrat charakteristickou práci je takřka nemožné.

Typický je pro žádaného grafického designéra právě široký záběr. A tak vybíráme příklady hned čtyři. Nejprve obal na obnovené Andělské zvonění, kdy dostal úkol, aby graficky zavzpomínal na dětství a vánoční grafický jazyk. Potom vizuální styl papírnictví Kartotéka s poctivými staromódními věcmi od plnicích per až po dopisní papíry. „Je to pro lidi, kterým na mezilidský kontakt nestačí emoji a iMessage,“ říká Fuksa, který jako logo zvolil volavku s perem místo zobáku.

Na starosti měl i branding televizního kanálu Prima Krimi, kdy si hrál s vizuální zkratkou z obálek detektivek. A velkou pozornost vzbudila jeho sada poštovních známek (viz úvodní fotka článku), kterými se vyjadřoval k aktuální politické situaci. „Je to můj způsob vyrovnávání se se současnou společenskou frustrací. Chtěl jsem dát nějakým vtipným způsobem dohromady průšvihy Miloše Zemana a přišlo mi zajímavé to dát do kontrastu s místem, kde v minulosti alespoň párkrát býval solidní obraz prezidentů,“ vysvětluje 37letý designér.

Společnou mají jeho produkty lásku ke grafickému jazyku minulosti, především k době mezi 50. a 80. lety minulého století. „Jednak se mi materiály z téhle doby líbí, jednak to používá vizuální zkratky, vtipy a důvěru k adresátovi sdělení, není to všechno polopatické,“ líčí Fuksa, který pracuje ze svého domova na Břevnově. „A v neposlední řadě je to pro mě praktický styl, nemám moc rád superrealistické věci.“

Kreslit si začal ve čtyřech letech, vždycky ho bavily různé mapy a vlajky. V oboru se rychle vypracoval na světovou úroveň a o jeho služby projevily zájem firmy jako Vodafone, Visa, Nike, Lego či KitKat. Získal řadu mezinárodních ocenění, pravidelně se dostává do žebříčku nejlepších ilustrátorů světa, a tak se ocitl v hledáčku i ve velmi prominentních kruzích. Však ho jednoho dne oslovil štáb tehdejšího prezidenta Baracka Obamy, zda by nevytvořil vizuální stránku jeho projevu k národu, který se tehdy poprvé vysílal přes YouTube. „Byl to šok. Chvíli jsem na to koukal a nevěděl, jestli je to pravda, nebo spam,“ vzpomíná Fuksa.

Ilustrace Pavla Fuksy

Foto: archiv Pavla Fuksy

Ilustrace Pavla Fuksy

Foto: archiv Pavla Fuksy

Ilustrace Pavla Fuksy

Foto: archiv Pavla Fuksy


Vojtěch Říha

Až půjdete někdy městem po ulici, rozhlédněte se kolem sebe. Z nápisů, které kolem sebe zahlédnete, může být některý klidně psaný fontem Vojtěcha Říhy. Těžko přehlédnout třeba výrazné litery sítě Luxor, robustní jako mnoho knížek, které nabízí. „Podle klienta to mělo být něco výrazného a charakteristického, ale ne­ukřičeného. Chtěl jsem, aby to písmo vypadalo vznešeně, ale přitom mělo nečekané detaily,“ popisuje Říha. Na svědomí má i hrdě se tyčící písmena České obce sokolské nebo dynamicky působící font stavební společnosti Syner.

Všechny přitom vycházejí z písem, které Říha vytvořil ve studiu Superior Type, sídlícím na pražském Strossmayero­vě náměstí. Vzniklo v roce 2013 a za tu dobu se stalo v české typografii pojmem. Spolupracují s ním mnozí přední čeští grafici, jeho fonty využívá i řada knih. „Tvorba písma je podobná architektuře nebo designu. Také kreslíte křivky, akorát nejsou trojrozměrné, ale dvojrozměrné,“ přibližuje.

Za svoji práci dostal už třikrát nominaci na Cenu Czech Grand Design, naposledy letos za font Novina. „To je můj nejčerstvější projekt. Měl jsem ho v šuplíku několik let a průběžně se k němu vracel, až minulý rok jsem ho konečně vydal,“ popisuje 31letý Říha. „Bylo to pro mě takové zadostiučinění. A líbí se mi, jak vypadá,“ říká o písmu určeném pro noviny, magazíny i webové portály.

Jeho nejznámějším počinem je však písmo s poněkud netradičním názvem Kunda Book. Pátrání po jeho původu vede na stopu řady interních vtipů, uspokojme se tedy s vysvětlením, že šlo původně o písmo pro magazín Živel, zabývající se alternativní kulturní scénou. „Je to trochu jinačí časopis,“ usmívá se. V Česku se Kunda Book stalo jedním z nejprodávanějších písem, objevilo se třeba i v knize Dějiny českého umění 19. a 20. století. Právě chvíle, kdy vidí své dílo v hezké publikaci či ho uhodí do očí na cestách, mu dodávají největší pracovní satisfakci.

Vyžívá se ale i v kreativním procesu samotném. „Typografii jsem propadl, je to jako droga,“ prohlašuje. „I když jdu po ulici, tak koukám na nápisy a říkám si: Tohle je super, tohle je špatné, tohle má zvláštní křivky.“ A nemusí ani jít po ulici, inspiraci nabírá všude možně. Třeba tam, kde byste to nečekali: „Super jsou třeba hřbitovy. Všechny ty staré tvary na hrobech…“ pochvaluje si Říha. Historické nápisy slouží jako perfektní předobraz v jeho práci obecně a jejich poetiku zkouší přeformulovat do současnosti. A často to funguje skvěle.

Ilustrace Vojtěcha Říhy

Foto: archiv Vojtěcha Říhy

Ilustrace Vojtěcha Říhy

Foto: archiv Vojtěcha Říhy

Ilustrace Vojtěcha Říhy

Foto: archiv Vojtěcha Říhy


Vít Škop

Kdo by někdy nechtěl držet v ruce noviny, jaké existují v příbězích Harryho Pottera? Fotografie na nich ožívají, hýbou se, smějí se na čtenáře. Vynález ze světa kouzel a čar přitom lze za pomoci technologií přenést i do současnosti. Designér Vít Škop se rozhodl toho využít a stvořit učebnici využívající rozšířenou realitu. Jeho projekt Vividbooks umožňuje rozhýbat zdánlivě statické obrázky. Stačí se na speciálně připravené výukové listy podívat přes kameru chytrého zařízení s nainstalovanou aplikací. Žáci spatří názornou ukázku toho, co se děje s vodou při vysokých teplotách, jak fungují optické čočky nebo co v praxi znamená Archimedův zákon.

Neméně důležitou součástí jsou ale i následné otázky v pracovních listech, které mají podnítit tvořivou diskusi mezi žáky a učiteli. „Ptáme se na něco ze zhlédnutých animací, zadáváme skupinové úkoly. Někde se odpovědi musí vygooglovat a porovnat s tím, co se říká v učebnici. Snažíme se o aktivní přístup dětí. Nechceme, aby dostaly vzoreček, který se naučí a po týdnu ho napíšou do testu,“ vysvětluje Škop, který také pracoval na vizuálech pro festival Dvořákova Praha či nové podobě lyží Sporten a jenž je čerstvým držitelem Ceny Czech Grand Design za Objev roku.

Předchůdcem projektu byl experiment v rámci výstavy na Czech Innovation Expo. Škop tam spolu s kolegy připravil aplikaci, která interagovala se symboly na zdech a ty se při pohledu přes mobil či tablet rozpohybovaly. Tehdy začal Škop přemítat nad tím, jak by šlo rozšířenou realitu smysluplně využít. A rozhodl se ji zapojit do vzdělávání. Pro začátek si vybral fyziku. „Děti ji buď milují, nebo nesnášejí a mně přišlo zajímavé to zvrátit,“ vysvětluje. Projekt zaujal učitele a nadchl děti, které samy chodí s nápady, jak učebnici vy­užít i v dalších předmětech. Rozšíření na dějepis či zeměpis se nabízí, některým předmětům se ale Škop brání. „Třeba v matematice nebo českém jazyce jsou jiné a prospěšnější metody,“ míní.

Momentálně si lze stáhnout iOS verzi zdarma, v průběhu června chce Škop a jeho tým dotáhnout i podobu pro Android či web a začít je prodávat. Licence pro školy bude stát zhruba 20 tisíc korun na pět let. Hned na úvod se počítá s několika jazykovými verzemi, neboť projekt lze snadno aplikovat na zahraniční publikum, však s ním již slavili úspěch na designové přehlídce v Londýně. „Jan Amos Komenský razil heslo ‚škola hrou‘, které bývá často špatně interpretováno ve smyslu, že si děti mají hrát. On tím ale myslel, ať učitelé zahrají scénku dětem. My jsme nevědomky začali dělat to samé s Vividbooks,“ líčí 29letý Škop. „Přál bych i čtenářům, aby si to stáhli a vyzkoušeli, protože vlastní zážitek nic nenahradí.“

Ilustrace Víta Škopa

Foto: archiv Víta Škopa

Ilustrace Víta Škopa

Foto: archiv Víta Škopa

Ilustrace Víta Škopa

Foto: archiv Víta Škopa

Pavel Fuksa: Sada známek mapující průšvihy prezidenta Miloše Zemana.

Pavel Fuksa: Sada známek mapující průšvihy prezidenta Miloše Zemana.

Foto: archiv Víta Škopa