Pro jaká místa a věci má slabost majitel obchodu Denim Heads Stanislav Procházka?

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 2. 7. 2019
Foto: Igor Zacharov, archiv značek

Módní doplněk, který nejlépe vystihuje můj styl, jsou džíny (foto). Líbí se mi, jakým způsobem pracují a jak je na nich vidět, co v nich děláte. Odřená kolena prozradí, že máte malé děti a válíte se s nimi po zemi. Cyklisté mají zase ošoupaný zadek a stehna. A kdo chodí hodně pěšky, tak je má vybledlé vzadu pod koleny. Navíc, čím jsou džíny starší, tím lépe vypadají. Žádný jiný kus oblečení nestárne tak dobře.

Nejlepší kniha, kterou jsem v poslední době četl, je Too Far Gone od Todda Blubaugha o cestě motorkáře napříč Amerikou. Mám rád i komiksy a doporučuji sérii Skalpy (foto) o drsném životě v indiánské rezervaci.

Todd Blubaugh, Too Far Gone, 2016, vydalo Gingko Press; Jason Aaron, R. M. Guéra, Skalpy, 2014, vydává Crew

Když si vzpomenu na své první džíny, vybaví se mi historka z první třídy. Tehdy jsem měl džíny značky „páče“ neboli Pace. Byly z Tuzexu, samozřejmě. Nosil jsem je s kšandičkama a tvrdil jsem, že jsou pravý indiánský. Všichni mi to tehdy děsně žrali.

Naposledy jsem si do iTunes stáhl kapelu The Picturebooks (foto). Jsou to dva chlápci z Německa, kteří dělají takovou kalifornskou muziku. Trochu klídek, trochu kytarová psychedelie. Slyšel jsem je v Praze na koncertě. Pak jsem na ně zapomněl a teď jsem je pro sebe znovu objevil.

www.thepicturebooks.com

Kdybych se mohl celý život oblékat jen od jedné značky, byla by to švédská Indigofera. Vyhovují mi jejich střihy a fascinují mě jejich materiály, které si nechávají vyrábět na zakázku. Látky jsou tkané na starých stavech a časem mění třeba i barvu a strukturu, ale vypadají pořád dobře. I obyčejná trička vyrábějí z bavlny Supima, jež se běžně používá na luxusní šaty. Navíc máme silné osobní vazby. Majitel firmy má malou dceru jako já, loni jsme za nimi jeli na výlet. Holky si spolu hrály a my řešili byznys.

www.indigoferajeans.com

Předmět, který bych za žádnou cenu neprodal, by byl až donedávna můj Volkswagen Multivan T4. Jenže před pár týdny mi ho v Berlíně na veletrhu ukradli. Byl už starší, ale nechtěl jsem se ho nikdy vzdát. Staral jsem se o něj, používal jsem ho na dlouhé cesty − to auto se mnou projelo celou Evropu od Švédska až po Itálii, od Balkánu až po Nizozemsko. Za rozumnou cenu se nedá koupit. Takže už na ničem nelpím.

Kdybych nežil v Praze, odešel bych do hor na trojmezí Švýcarska, Itálie a Francie a užíval si tamní přírody a jídla.

Nezapomenutelnou cestu jsem zažil loni na podzim, když jsme s kolegou Jakubem jeli pracovně do Japonska. Zamířili jsme na jih do prefektury Okajama, kde se nachází centrum výroby denimu. Odjakživa se tam tkaly materiály na kimona a barvilo se indigem. Je to kraj, kde se absolutně nedomluvíte anglicky, dorozumívali jsme se gesty a ukazováním na obrázky. I tak se nám však za tu dobu podařilo stát se v jedné hospodě vítanými štamgasty.

Na spanilou jízdu na motorce nejraději vyrážím do Alp na hranice mezi Itálií a Rakouskem, kde jsou různé průsmyky a jeden je lepší než druhý.

Kromě džín by každý chlap měl mít v šatníku pořádné boty, bílé tričko a vestu − nejen proto, že vypadá zajímavě, ale nacpete do ní spoustu věcí a na rozdíl od bundy se dá nosit i v létě, když je teplo.