Záhadný Dzia

Autor: Veronika Miškovská
Datum: 7. 6. 2019
Foto: David Turecký, archiv umělce Dzia

Přezdívají mu „belgický Banksy“. Jeho kresby znají lidé od Londýna po Šanghaj, jeho malby zvířat jsou vidět v galeriích i zanedbaných uličkách. Ale jakou má tvář, vědí jen jeho nejbližší.

Dzia se opozdil. Čekání na někoho, jehož tvář si nelze nikde vygooglovat, je v labyrintu holešovického Vnitroblocku malá loterie. Bývalá průmyslová hala proměněná v kulturní centrum právě hostí již čtvrtý ročník soutěže Raw Art Wrestling. Pořádá ji studio Drawetc a v přímém přenosu v ní měří síly vybraní ilustrátoři a výtvarníci. Jako tajemný streetartista tu proto vypadá kdekdo včetně stylové obsluhy rozvážející kafe a obložené chleby na longboardech.

Dzia přijal pozvání jako jeden z členů odborné poroty a zároveň je tu pro něj připravená zatím prázdná oprýskaná zeď, jež čeká na jeho první tahy. Nakonec se objeví − hubená, vysoká postava, plachý pohled, džíny se skvrnami od barvy, mikina s kapucí a nezbytný batoh se spreji a respirátorem.

Všiml jsem si, že v Praze je spousta psů. Tak to bude nejspíš pes. Nebo z toho možná nakonec bude liška,“ říká Dzia a dlouhými tenkými prsty si balí cigaretu. Barevné malby zvířat protkané černými linkami se staly jeho poznávacím znamením.

Vnitroblock

Vyrůstal v rodině, kde umění patřilo k životu. Jeho rodiče si nemohli dovolit vlastní bydlení, a tak mladá rodina žila u babičky. V tom samém domě měl ateliér i jeho strýc, který se věnoval tvorbě keramických soch a objektů. „Už od dvou tří let jsem tam za ním každý den chodil a něco si čmáral,“ vzpomíná. Jeho otec maloval, matka se věnovala módě. Původně ale bylo Dziovým snem studovat architekturu. Ukázalo se však, že pro volnomyšlenkáře jeho typu je tento obor příliš svázaný různými pravidly. „Hodně mých přátel se architektuře věnuje, ale kreativa tvoří jen malou část jejich práce. Pak jsou to jen samá nařízení, omezení, zodpovědnost, matika a fyzika,“ krčí rameny. Nakonec tak zvítězila Královská akademie výtvarných umění v Antverpách, kde studoval klasickou malbu.

Zjevení lišky

Na škole se „naučil, co nechce dělat − tvořit něco pro tři procenta lidí, kteří si kupují umění v galeriích“. Akademie malování spreji nijak zvlášť nefandila. Jeho filozofií se stalo tvořit pro co nejpestřejší skupinu lidí. A tu našel na ulici.

Jako většina streetartistů má za sebou krátkou grafiťáckou epizodu. Potuloval se po opuštěných domech a průmyslových areálech v Antverpách. Polodivoká zvířata, která na svých výpravách potkával, se stala inspirací pro jeho tvorbu.

Norsko

„Nikdy jsem nebyl žádný velký hazardér. Do problémů jsem se dostal asi jen třikrát, ne za malování, ale za to, že jsem vlezl na soukromý pozemek. Pokaždé se mi podařilo z toho nějak vykecat,“ popisuje.

Vlastní výtvory začal podepisovat jako Dzia − jménem odvozeným od své přezdívky, když po klubech občas hrával jako DJ. Zprvu byly jeho pouliční malby plné lebek a monster, postupem času černé barvy ubylo a nahradily ji pestré odstíny a hravé zvířecí motivy. Možná v tom sehrála roli i jeho manželka − milovnice zvířat a přísná vegetariánka −, s níž se seznámil při studiích a které se jeho depresivní malby prý zprvu příliš nelíbily. „Mým hlavním cílem je navrátit do prostředí zvířata, jež do nich přirozeně patří nebo by si zasloužila naši pozornost,“ vysvětluje, proč se jeho hlavním tématem stala němá stvoření. Mezi svá nejoblíbenější řadí lišky. Jeho slávu z velké části odstartovala právě zlatá liška nakreslená před třemi lety v ulicích belgického Vilvoorde. Začala se spontánně šířit po sociálních sítích a Dziova práce se téměř přes noc z malé belgické streetartové scény rozšířila do celého světa.

Norsko

„Lišky jsou neuvěřitelné. Dokázaly se skvěle sžít s městským prostředím. Jsou to bojovníci, proto je mám tak rád,“ dodává. „V Glasgow jsem zase dělal racky. Nikdo je nemá rád, a přitom k tomu městu přirozeně patří,“ říká. Na zdi u piknikových laviček kreslí vrabčáky, v podjezdech velryby, po cihlových domech plameňáky, v opuštěných fabrikách kobylky, zajíce nebo jeleny.

Jeho malby kromě náhodných kolemjdoucích začala oceňovat i samotná města, která si je od něj objednávají. Města jsou již podle Dzii k pouličnímu umění mnohem vstřícnější než před několika lety. Pochopila, že muraly jsou snadnou a rychlou cestou k oživení zanedbaných míst nebo problematických lokalit. „Mnohokrát se mi stalo, že se místo s mojí malbou velmi rychle proměnilo. Lidé ji přijmou za svou, uklízejí kolem, atmosféra v okolí se změní.“

Příkladem může být antverpský Harmoniepark, jejž Dzia vyzdobil společně s dalším belgickým umělcem Gijsem Vanheem. Historické budovy parku díky nim dostaly nová okna hemžící se barevnými zvířaty.

„V té lokalitě žije hodně ortodoxních židů i muslimů. Báli jsme se, jak na naši práci budou lidé reagovat, ale chodili za námi, když jsme malovali, a všem bez rozdílu se to líbilo,“ vzpomíná na jeden ze svých projektů.

Itálie

Dvě strany mince

Zvířata, která Dzia maluje, působí optimisticky a realisticky, jako by se na místě právě zjevila z nějaké pohádkové zoo. „Jsou to vlastně jen čáry a kolečka, ale výsledek je velmi živý. Mají v sobě pohyb, a když k tomu připočtete ty jasné barvy, kterých je ve městech málo, je to podle mě hlavní důvod, proč se lidem moje práce líbí,“ přemítá.

Emoce v jeho práci hrají hlavní roli. V naprosté většině případů improvizuje, v hlavě má pouze pár rad od svých dvou malých synů, jejichž kritiku prý bere velmi vážně, s několika referenčními obrázky v ruce. Hlavní tahy si nakreslí křídou, zkontroluje proporce a dál už kouzlí sprejem.

Kromě ulic ovšem maluje i obrazy pro galerie, svými muraly zdobí i soukromé rezidence.

Na zakázku vznikl loni na podzim i jeho mural na průmyslové hale CTParku u Humpolce, hned vedle sjezdu z dálnice D1.

Největší venkovní malba v Česku a jedna z největších v Evropě vznikla v rámci otevřené soutěže CTP Art Wall, které se Dzia zúčastnil. Proměnit jeho vítězný návrh s motivy motýlích křídel v realitu zabralo jemu a devíti asistentům celých 10 dní. „Je to 1600 metrů čtverečních. Samotnému by mi to trvalo měsíc,“ dodává. V rámci stejné soutěže se obdobné venkovní výzdoby brzy dočká i jedna z hal Letiště Václava Havla. Tu pomaluje český tvůrce Michal Škapa alias Tron.

CTPark u Humpolce

Řada streetartistů v čele s již zmíněným Banksym přitom svou prací často reflektuje aktuální společenská i politická témata. Dzia se ale zatím podobnému uměleckému glosování světového dění vyhýbá. Jak říká, není to jeho téma. Snad za to může ta jeho diplomatická belgická povaha. „Politika je tak komplexní, že jako umělec musíte být se svým názorem velice opatrní. Každá mince má dvě strany. Banksymu to sedí, ale já se na to necítím,“ vysvětluje s tím, že jedinou výjimkou by pro něj bylo angažování se v tématech spojených s ochranou přírody a zvířat.

Když už jsme u tajemného Banksyho, jak je to tedy s tím Dziovým zahalováním obličeje?

„Nehledejte v tom žádný marketingový tah,“ ujišťuje mě. Důvodem je hlavně jeho introvertní povaha. „Za umělce by mělo mluvit dílo, ne jeho obličej,“ říká. Soukromí si chrání bez ohledu na své umělecké působení. Přestože má již řadu let profily téměř na všech existujících sociálních sítích, nedělá si s rodinou selfíčka, nesdílí fotografie svých dětí, ze svého jména je ochoten prozradit jen zcela běžné křestní jméno.

Ve světě, v němž můžete díky Instastories sledovat život slavných doslova v přímém přenosu, je to osvěžující přístup. „Má to rozhodně své výhody. Můžu přijít na svou vlastní vernisáž, stát vedle lidí, kteří se dívají na mé obrazy, a poslouchat, co říkají,“ směje se. Přestože se pohybuje na uvolněnější streetartové scéně, je pro něj upřímná reakce na jeho práci často velmi vzácná. „Naše scéna je malá a panuje na ní velká konkurence. Všichni jsou na kritiku hrozně citliví a neřeknou vám upřímně, že to děláte dobře, nebo špatně. Snažím se tak obklopovat hlavně lidmi mimo uměleckou branži, ti nemají problém vám říct pravdu do očí.“

Breda, Nizozemsko

K prázdné holešovické zdi se zatím pomalu blíží pojízdná oranžová plošina, ze které bude Dzia tvořit své další dílo. Ptám se ho, jestli je nervózní, když se na něj lidé při práci dívají.

„Já to mám rád. Rád se s lidmi bavím, patří to k umění na ulici, stejně jako když vám vaši malbu někdo počmárá nebo když časem vybledne a oprší. Nejdřív mě to štvalo, ale pak jsem si uvědomil, že ty malby mají své vlastní životy a životnost. Patří to ke streetartu.“ Plošina se zvedá zhruba do čtyřmetrové výšky. Nakonec z toho byla liška.