Královna designu. Neztraťte originalitu! vzkazuje Čechům proslulá kurátorka Rossana Orlandi

Její milánská galerie je místem, kde si podávají ruce tvůrci, turisté i členové královské rodiny, a její vytříbené estetické oko využila pro zařizování bytu i katarská šejka Mozah. Kurátorka Rossana Orlandi si získala respekt pro svůj vynikající instinkt při hledání nových talentů, za kterými jezdí třeba i na český Designblok.

Trendsetterka, skautka talentů, kurátorka, galeristka, aktivistka, ikona. Dokonce i mistr Yoda designu. Rossana Orlandi dostává mnoho přezdívek, a když se s ní poprvé setkám v pražském ateliéru Bomma, vypadá stejně jako na každé podobence. Drobná dáma s bílými, přísně staženými vlasy, očima skrytýma za velkými obroučkami se zatemněnými skly a se zářivě červenými nehty. Uvnitř tuším tsunami energie, díky které se jí během života bohatého na zážitky povedlo vybudovat si pozici jedné z nejvýznamnějších žen světa designu. Teď je však naprosto klidná, možná trochu unavená z nabitého programu v rámci Designbloku, přesto však žertuje s fotografem a jeho asistentem a loučí se s nimi rozjařeným: „Ciao, love!“

„Víte, co se mi líbí na českém designu? Že je stále originální, že ještě není součástí té velké světové mašinerie. Tohle nikdy neztraťte!“ prohlašuje. Vždyť také několik českých tvůrců zastupuje. V italském Milánu vybudovala před dvaceti lety jedinečný kreativní hub, obchod a hlavně galerii, kde ty nejzajímavější kusy, na které při cestách narazí, prezentuje. Je to místo, ze kterého během největší přehlídky designu v roce Salone del Mobile i mimo ni udává tempo současnému experimentálnímu designu.

A vyráží tam za ní nejen světová odborná elita. S korunní princeznou Mary si při návštěvě povídala o ikonickém dánském designu a ekologii, své nadšení pro mladé nizozemské inovátory mohla sdílet s královnou Máximou a s králem Vilémem Alexandrem. Šejce Mozah, matce současného emíra Kataru, pomáhala Orlandi zařídit byt, emírova sestra, šejka Al‑Mayassa, zase skrze Katarské muzeum sponzorsky podpořila soutěž Ro Guiltless Plastic 2021, iniciativu na podporu recyklace plastu, které se Orlandi věnuje už třetím rokem.

Rossana Orlandi ale velkou část života zasvětila převážně módě a textilu a z lásky k designu nakonec její poslání vzniklo vlastně téměř náhodou.

Od pletacích strojů k designu

Rossana Orlandi se narodila v roce 1943 v Lombardii, ve městě Cassano Magnago, ležícím zhruba 35 kilometrů severozápadně od Milána. Vyrůstala jako nejmladší s dvěma bratry a sestrou v rodině textilních průmyslníků, kteří vyráběli převážně příze pro velké módní značky. Do osmé třídy ji vychovávaly jeptišky ve velmi přísném prostředí, Orlandi ale podle svých slov vždy žila více ve vlastním světě. Byla snílek, dívka kypící nápady a fantazií. Díky své sestře Susy Gandini, která pracovala pro přední francouzské módní značky Karl Lagerfeld a Yves Saint Laurent, se jako teenagerka setkala se samotnou Coco Chanel přímo v jejím ateliéru. „Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy v životě potkala. Byla tak stará, ale tak energická a okouzlující,“ vzpomíná.

Hned jak dostala řidičský průkaz, odporoučela se hrdě rovnou do Mekky italské módy, do Milána. V sedmnácti letech se zapsala na Istituto Marangoni a vystudovala textil v jedné lavici s budoucím módním designérem Francem Moschinem. Do rodinné firmy se vrátila coby absolventka a následných dvacet let byla konzultantkou módních velikánů jako Giorgio Armani, Gianni Versace, Issey Miyake, Donna Karan, Kenzo, Jean Paul‑Gaultier nebo Vivienne Westwood. V těchto inspirativních kruzích se vytříbil i její vlastní styl pro módu.

Sama také začala pracovat s pleteninami a navrhla několik kolekcí pod vlastním jménem. „Pleteniny mě bavily mnohem víc než látky, líbí se mi ta myšlenka, že vytvářím něco z ničeho,“ vysvětluje. Sama se naučila pracovat na strojích a stehovat, o práci v módním průmyslu ale říká, že je velmi stresující. Přestal se jí taky líbit směr, kterým se móda vydává, a lidé, kteří se v ní objevují. Už v té době ji však zajímal design a umění a jen tak pro radost si začala budovat svou zprvu skromnou sbírku. Pak se rozhodla pro změnu.

Plánovala dát si po dvou dekádách v rodinném byznyse roční volno, když ale začala pátrat po novém bydlení v Miláně, narazila na bývalou továrnu na kravaty v rezidenční čtvrti Magenta. Mašiny stály zaprášené, ale stále připravené, látky ještě pořád rozložené na stole, jako kdyby pracovníci odešli jen na předlouhou svačinu. Orlandi se zamilovala.

Prst na tepu doby

Spazio Rossana Orlandi otevřelo v roce 2002 výstavou fotografií, skulptur a grafik, kterou v galerii zorganizovala její dcera Nicoletta a její přátelé. „Nejprve jsem neměla jasno, k čemu prostor využiju,“ říká Orlandi, a tak do něj pustila mladé kreativce. A tuhle otevřenost mladým nápadům, nekonvenčnímu přemýšlení a inovativním projektům si drží dodnes. Vždyť právě v ní tkví její úspěch a umění zůstat relevantní v jakémkoli věku.

Královna designu

Proto od počátku objížděla studentské soutěže, školy i týdny designu a hledala talent, který může pozorovat. „Nesmírně mě těší, když vidím prezentaci nebo kolekci talentovaného designéra, kterého jsem před lety potkala v jeho počátcích. Baví mě sledovat jejich cestu zespoda do vyšších pater. Ti dobří jsou ti, kteří vydrží. Je totiž jednoduché vytvořit jeden zajímavý produkt, ale dobrý designér jde dál, rozvíjí své nápady, roste a cílevědomě a pracovitě jde za tím, aby se z něj stal designér výborný,“ popisuje. „Proto s nimi ráda mluvím, chci pochopit, co mají na mysli, jak si dělají rešerše, jak sami sebe motivují jít dál. Ti, kteří si sedí na jednom úspěchu, na jedné senzaci, ti také brzy skončí.“

Nejprve chtěla podporovat pouze italské designéry, ale mezi těmi mladými toho podle jejích slov bylo žalostně málo. V počátcích ji proto zaujala obzvlášť nizozemská škola a právě tady objevila jména, která se v současném designu vyjímají. Ať už je to Marteen Baas, Formafantasma, Nacho Carbonell nebo Piet Hein Eek. Procestovala celý svět, do Prahy se za designem vydává už deset let, mimo jiné i jako porotkyně soutěže mladých designérů Diploma Selection v rámci Designbloku. „Jana Zielinski a celý tým dělají neuvěřitelnou práci. Když jsem přijela poprvé, prezentace se konala v jednom malém studiu, a podívejte se, kde je Designblok dnes! V porotě je se mnou třeba Giulio Cappellini, umělecký ředitel nábytkářské značky Cappellini, a Prahu si velmi užívá. Vždycky tady najde nějaké kusy, které má zájem zařadit do produkce,“ tvrdí Orlandi. Naposled se tak mezi hvězdné světové designéry zařadilo duo Cyril Dunděra a Matěj Janský, jejichž křeslo Hiroi si přišel na Designblok obhlédnout několikrát.

Orlandi si tu zase loni na podzim vyhlédla Moniku Martykánovou, jejíž porcelánová kolekce nazvaná Alegorie covidu ji naprosto uchvátila. „Situace z pandemie zhmotnila tak delikátním a romantickým způsobem! Soška staříka se psem, který se mohl projít venku pouze při venčení, kurýra jídla na kole a nakonec dívky, která se snaží sama si doma ostříhat vlasy. Přála jsem si, aby vyhrála, ale porota jí nakonec cenu neudělila,“ posteskla si, ale své osobní asistentce hned během rozhovoru zdůraznila, že ji nesmí zapomenout oslovit na dubnovou výstavu. Martykánová se tak možná připojí třeba k designérům Jiřímu Krejčiříkovi nebo Milanu Pekařovi, které už Orlandi do své sbírky zařadila.

Fantastická je podle ní třeba i novozélandská designová scéna. „Vždy si vybírám na základě instinktu. Musím cítit emoce, říct si: Wow, tohle je něco!“ Někteří o ní říkají, že je Annou Wintour designu, jiní mají za to, že právě díky ní se dnes design sbírá podobně jako umění. „Svět designu a lidé kolem něj se mi líbí mnohem víc než svět módy,“ zdůrazňuje. Sama prý však nikdy navrhovat nechtěla, ráda dá impulz, poradí, ale kreativitu upouští jinde.

Země za zrcadlem

Začarovaný les, Trnkova pohádková zahrada nebo možná i Wonkova továrna na čokoládu. Dvě velká písmena RO vyřezaná z patinovaného plechu vás vítají v Galerii Rossany Orlandi. Dva a půl tisíce metrů čtverečních, devatenáct místností a tři podlaží navštíví během milánského design weeku kolem třiceti tisíc lidí. A při každé návštěvě to tady vypadá úplně jinak. Orlandi energicky vytváří nové a nové kompozice, pečlivě vybrané designové objekty na pomezí umění vystavuje tak, aby podle ní vyvolávaly dostatek emocí, aby vždy překvapily. Křeslo, které tvoří nafukovací gymnastický míč, se setkává s monstrózní kovovou rybou, která slouží jako podivný odpadkový koš na plast. Křehký, precizně vyvedený skleněný set pracovního stolu a židle zase sledují exotická zvířata upletená z drátů. Jsou tu kouty, které vypadají jako noční klub, avantgardní showroom, undergroundová galerie, luxusní butik nebo smetiště. „Co je náš úspěch? Jako první jsme začali prezentovat designová a umělecká díla ve skutečném prostředí a vytvořili dialog se všemi ostatními prvky interiéru,“ říká Orlandi.

V horním patře najdete obchod, ve vedlejší budově dokonce finediningovou restauraci Aimo e Nadia BistRo, kde vaří Fabio Pisani a Alessandro Negrini, bývalí šéfkuchaři z oblíbeného milánského venue Luogo di Aimo e Nadia. Také v ní jsou prodejní kusy od designérů. Posedět ale můžete i v zelení zarostlém vnitrobloku, pod ruce vidíte pracovníkům v průchozích kancelářích, očím ukryté jsou jen skladové prostory. I po dvaceti letech existence je Galerie Rossany Orlandi dobře šlapající mašinou a horkým bodem na mapě metropole, kolem kterého se shlukuje vlivná komunita. I proto je pro většinu designérů zařazení do Orlandiiny sbírky vstupenkou do velkého světa designu.

Orlandi se ale úspěchem příliš neopájí, času podle ní není nazbyt a projektů má ještě spoustu. Tím srdcovým je momentálně Ro GuiltlessPlastic, iniciativa, kterou založila se svou dcerou Nicolettou Orlandi Brugnoni a pomocí které chce vyzvat designéry a kreativce z celého světa, aby přišli s inovativními nápady na využití a recyklování plastového odpadu. „Plast sám o sobě není problém, problém je, jak se k němu jako lidé chováme. Odpad není odpadem, dokud ho neodhodíme. Proto musíme lidstvo vzdělávat, třeba skrze design,“ tvrdí.

Nejprve proto začali výstavou Ro Plastic Master’s Pieces v roce 2019, kdy Orlandi oslovila 27 známých designérů, aby vytvořili jedinečné designové objekty z recyklovaného plastu. Mezi těmi, kteří se do výzvy zapojili, byli třeba Marcel Wanders, Nika Zupanc, Patricia Urquiola nebo Jaime Hayon. Jejich díla mohli pak lidé spatřit v prostředí Muzea vědy a techniky Leonarda da Vinciho, mimochodem nejoblíbenějšího tvůrce Rossany Orlandi vůbec. A skrze soutěž Ro Plastic Prize teď každoročně vyzývá mladé talenty, aby nekonečné možnosti transformace odpadu zkoumaly společně s ní.

„Tohle je skvělá doba pro dobrý design, možností je tolik! Technologie se neustále vyvíjejí a dovolují nám zkoušet stále nové věci. Když jsem začínala s Guiltless Plastic, všichni říkali: ‚Ach, ale recyklovaný plast je nekvalitní a zapáchá.‘ Ukázali jsme jim, že to není pravda a inovativní materiály mohou být nejen kvalitní, ale i krásné,“ podotýká.

Tři kritéria, kterými by se podle ní měl řídit každý designér, jsou odpovědnost, udržitelnost a emotivnost. „Potřebujeme wow efekt, musíme se do věci zamilovat, abychom s ní chtěli strávit celý život nebo alespoň dlouhé roky. Chcete‑li se stát sběratelem designu, začněte zrovna tak, sbírejte jen to, co ve vás probouzí radost. Ale ať to jsou vždy jen originály!“

Plastu se navíc podle ní nejde vyhnout. „Tu nejhloupější věc, kterou můžete říct, je, že bude svět jednou bezplastový. Dnes už neumíme bez plastu žít, podívejte se třeba do nemocnic nebo na to, co všechno z plastu jsme potřebovali během pandemie z hlediska hygieny. Nebo na elektroniku, která je nedílnou součástí našeho života,“ kroutí hlavou. Proto všude hlásá jedno: Save the waste, waste is value! Neboli: Zachraňte odpad, odpad má hodnotu! Mimochodem, přihlášky do aktuálního ročníku soutěže končí těsně před uzávěrkou tohoto čísla, vítězové budou vyhlášeni do několika měsíců. Kromě Milána procestovala s Guiltless Plastic čtrnáct zemí, včetně USA a Kataru, který si velmi oblíbila nejen díky dobrým vztahům s emírovou rodinou. Zvláštní dedikovanou výstavu uspořádala také v Hongkongu ve spolupráci s developerem Henderson Land.

Přestože je nedílnou součástí její práce cestování, Orlandi nade vše miluje svou rodinu a čas strávený s ní. Její manžel Guido Brugnoni je ortoped, Orlandi za ním kdysi přišla se zatuhlým krkem. „Když mi položil ruce na krk, věděla jsem, že tohle je muž mého života. Bohužel ale zrovna odjížděl na dovolenou se svou přítelkyní,“ vypráví Orlandi. Nakonec šli ale na večeři a dnes mají kromě dcery Nicoletty ještě syna Andrea, který se živí jako developer, a dostatek vnoučat. „Řeknu vám nakonec ještě jednu věc. Čas ztrácet čas je ten tam. Neplýtvejte odpadem a neplýtvejte časem. A to ve všem, co děláte.“