Architekt světla. Marek Jan Štěpán navrhuje sakrální stavby na světové úrovni

Autor: Thea Kučerová
Datum: 14. 6. 2022
Foto: Filip Urban

Málokdo umí navrhnout sakrální stavbu tak, aby se nad ní tajil dech farníkům i porotcům mezinárodních soutěží. Architekt Marek Jan Štěpán to však zvládá. Šest let sloužil jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky ve věcech architektury a stojí si za tím, že ta moravská je světová.

Z panelových kvádrů sídliště vystrkuje hlavu periskop. Žluto‑červeným okem pomrkává na městskou krajinu a vyhlíží zatoulané ovečky. Vesmírnou loď vedle něj tvoří masivní betonový válec s duhovým prstencem, který ve tmě září do dáli. Fasáda však nese pozemské symboly: kotva, lebka, vinný hrozen, napjaté ucho, koloběžka, chléb, kladivo nebo dokonce tuplák piva a guláš.

„Je to první stavba zasvěcená blahoslavené Marii Restitutě, která se narodila asi kilometr odsud a byla popravena nacisty ve Vídni. Věděli jsme, že měla ráda pivo a guláš, takže jsme z nich udělali její atributy,“ vypráví architekt Marek Jan Štěpán. Tahle kosmická loď je totiž plavidlem víry a ten periskop ve skutečnosti trojúhelníkovou věží přiléhající k netradičnímu, až futuristickému kostelu kruhového půdorysu na brněnském sídlišti Lesná.

Moravský architekt Štěpán si na něj musel počkat třicet let. Prvním návrhem se zabýval už v roce 1991 v rámci své diplomové práce na Fakultě architektury VUT v Brně, cesta k němu ale vedla přes 36 skic od různých architektů. Štěpán, který se se svým ateliérem postupně zapsal do paměti odborné veřejnosti zejména jako tvůrce sakrálních staveb, nakonec musel vyhrát dvakrát. Udělal první a pak třicátý šestý návrh a v náročné konkurenci ve finále zvítězil.

Loni v září kostelu oficiálně požehnal brněnský pomocný biskup Pavel Konzbul a už v lednu získala stavba mezinárodní cenu designu IDA 2021 za výjimečný interiér. Přesto si architekt návštěvu kostela zatím neužívá. „Táhlo se to jako sopel! A měl jsem i období, kdy už jsem to vzdával. Myslím, že potřebuju ještě tak deset let odstup. Kdybych tam teď šel na mši, tak bych se vůbec nesoustředil. Pořád vcházím jako architekt, takže si všímám každé drobnosti,“ říká. Církev je navíc náročný investor, do návrhů se propisovalo mnoho názorů a jiná je také tíha zodpovědnosti, protože celá stavba je financována ze sbírek a darů věřících.

Záměr postavit v rámci moderního sídliště i kostel vznikl v uvolněné atmosféře roku 1968. Brno‑Lesná je podle mnohých odborníků jedno z vůbec nejzdařilejších sídlišť u nás, vždyť také jeho autoři František Zounek a Viktor Rudiš na začátku pokrokových 60. let vycházeli z kvalitních finských sídlišť a tehdejší představy o ideálním bydlení. Kostel, se kterým architekti už tehdy počítali, ale normalizace výrazně opozdila, a tak se své slávy dočkal až v 21. století.

„První návrh jsem dělal ve 24 letech, byl velmi expresivní, jako byste vešla do břicha velryby. Ten druhý je jako těleso plující časem. Planeta, která vytváří vnitřní vesmír,“ popisuje Štěpán, mezi jehož nejznámější stavby patří ostravský kostel svatého Ducha nebo kostel svatého Václava ve vesnici Sazovice. Ten druhý, inspirovaný papírovým svitkem s nádherným obětním stolem ve zlatě, sbírá ocenění, a dostal se dokonce do výběru deseti nejlepších staveb světa prestižního kanadského magazínu Azure za rok 2017. Stanul tak po boku takových es jako Jean Nouvel nebo Foster + Partners.

Oba tyto kostely se pyšní kruhovým tvarem, odvěkým symbolem nebe a věčnosti, který se architektonickou tvorbou Štěpána prolíná. Tady na Lesné ho vysvětluje takto: „Kruh je tvarem plnosti, je tečkou v prostoru sídliště, je jeho duchovním úběžníkem, jako místo zastavení, spočinutí či usebrání. Kruh je zároveň blízký současné liturgii v kostele, která je obrazem společenství apoštolů s Ježíšem kolem stolu při Poslední večeři. Kruh značí nebe a nebe se zpětně odráží v barevném prstencovém okně, které obepíná pod střechou kostel. Dá se tak říci, že se kruh vznáší nad Lesnou a v přenesené duchovní rovině, že se nad Lesnou vznáší nebe.“

Věž ve tvaru trojúhelníku o výšce 31 metrů původně v návrhu zachovat nechtěl, farníci ho ale ujistili, že tam rozhodně bude. Nese nápis Fos Zoé neboli v překladu světlo a život, který se našel při velkomoravských vykopávkách v Mikulčicích. Věž je s kostelem propojena lávkou a slouží převážně jako rozhledna a zvonice – ve žluté vrcholové části je zvonohra o šestnácti zvonech, v té červené vyhlídka na centrum Brna. Pod lávkou je taky něco jako venkovní „kazatelna“, a když na ní při focení architekt stojí, volá na mě dolů. „Já doufám, že to tady jednou bude dějištěm revoluce!“ Motivy a čáry na fasádě vytvořil malíř Petr Kvíčala, kterého Štěpán k projektu přizval, aby kreativně zpracoval dilatační spáry betonu potřebné kvůli roztažnosti.

Architekt Marek Jan Štěpán

Největším zážitkem je ale práce se světlem uvnitř. Duhový prosvětlovací prstenec na vršku vpouští do interiéru sluneční paprsky a barví klenutý strop kopule nad hlavou do všech odstínů. „Stavba kostela je vždy hlavně o dobrém světle. O tom psali už francouzský opat Suger a svatý Bernard z Clairvaux před tisíci lety. Světlo světel, světlo jako symbol Boha. Pro architekta je to ta nejdůležitější složka, pracovali s ním stavitelé v gotice i Le Corbusier. V kostele je většinou světlo difuzní, tedy odražené, vytváří až mystickou atmosféru,“ vysvětluje architekt. A duha je tu jako symbol smlouvy Božího lidu s Hospodinem.

Pravda nadevše

Marek Jan Štěpán sám sebe rád nazývá moravským architektem. Narodil se v roce 1967 ve Frýdku‑Místku v křesťansky smýšlející rodině. Otec pracoval nejprve v Tatrovce jako strojař, později v hutním průmyslu a maminka ve Státní lesní správě. Dědečka Štěpán nepoznal, ale zdědil po něm nářadí a v genech nadšení pro řemeslo a ruční práci. „Když přijedu na rodnou hroudu, cítím ji v nohách. Ta energie je tam pro mě jiná než kdekoli jinde na světě,“ vypráví. Možná i proto tam s přáteli jako student postavil vlastníma rukama boží muka ve vesnici Pražmo, na jejichž vrcholu je vytesán odpočívající sedící Kristus, symbolika typická pro Slezsko.

Původně chtěl být archeologem, kvůli Vojtěchu Zamarovskému a jeho knihám, nakonec se ale přihlásil na brněnskou architekturu se specializací na novotvar v historickém prostředí pod vedením Jaroslava Drápala. V Brně pak potkal svoji ženu Vandu, se kterou později založil vlastní ateliér.

Jako iniciační zážitek, který ho přivedl k sakrální architektuře, Štěpán popisuje dva momenty. Kostel svatého Petra a Pavla v Jedovnicích s díly Medka, Koblasy, Istlera a Kolka, který byl jedním z mála kostelů postavených v době náboženské nesvobody v roce 1971. A pak přednášku maďarského architekta Imreho Makovecze. „To byl konec socialismu a on přišel a úplně otevřeně začal mluvit o tom, že práce je pro něj modlitba. Že architektura není jen materialistická nadstavba nějaké marxistické základny, ale mluvil o myšlenkách, pocitech. Což bylo v té době pro mě jako zjevení!“ vzpomíná. Sám inklinuje hlavně k myšlenkám pravdivosti, syrovosti, stavbám, které si na nic nehrají, kde kámen je bezostyšně kámen, beton beton, nic ho nepřekrývá, nic není kulisa. A tyto principy předává i mladším generacím. „Na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně máme Laboratoř sakrálního prostoru, kde vedu diplomanty a zkoumáme sakrální prostor v širším kontextu. V dnešní době má smysl hlavně přestavba, existuje totiž mnoho duchovních brownfieldů,“ říká. Ten funguje podobně jako brownfield průmyslový, je to místo, které ztratilo svou funkci a teď opuštěné chátrá. „V Česku máme stovky nevyužitých kostelů na místech, kde už nejsou potřeba, a mnoho dalších, jako jsou sídliště, kde naopak chybí. Josef II. jich nechal vystavit nespočet a mě by bavilo hledat pro ně nový život. I kdyby byl uvnitř skatepark,“ doplňuje Štěpán. Sám by si přál jednou postavit katedrálu, nejraději prý v Africe. „Tam nemusíte dbát na tepelné mosty, dá se tam stavět z hlíny. Navrhnout kapli umí skoro každý, je rozdíl dělat něco pro dvacet nebo dva tisíce lidí. U katedrály, tam už se odráží celý vesmír. Možná by mě to bavilo víc než mrakodrap, který jsem si chtěl také zkusit. U kostelů mám ale šanci, že budou za sto let ještě stát. Snad na nich ale nebude plesnivý zateplovák!“

Fara i orákulum

Bylo období, kdy sakrální stavby tvořily polovinu portfolia jeho ateliéru, momentálně si však Marek Jan Štěpán dává trochu oddych. Navrhnout objekt, který si zamilují jak architekti a mezinárodní komisaři soutěží, tak farníci, je umění, které obnáší velkou dávku trpělivosti. „Byl jsem už unavený z neustálého hledání shody, tak se teď věnujeme hlavně občanským stavbám. Děláme muzea, vinařství, rezidence, školku…“ vypočítává architekt. A daří se mu i na tomto poli. Svou tvorbu dělí momentálně na stavby světlé a stavby dřevobetonové.

Novojičínská vila Vnitřní krajina s netradičním uspořádáním domu, který se soustřeďuje do středového atria, kolem kterého jsou pokoje, prolétla médii a získala titul Stavba roku 2021. Za rekonstrukci staré fary, školy a stodoly, která vytvořila kavárenský ráj a penzion Café Fara v Klentnici uprostřed Pálavy, získali Národní cenu za architekturu, Grand Prix Architektů v roce 2012. V letech 2006–2012 Štěpán pracoval jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Zasloužil se mimo jiné o úpravu severního vstupu do prezidentského sídla před Pacassiho bránou a navrhnul lví pylon s kamennou plastikou Vincence Makovského. V roce 2010 si pak vyzkoušel něco úplně jiného a veřejnosti představil Freedomek, dřevěný modulární domek, který se dá postavit za necelý den, má nízkou pořizovací cenu a minimální provozní náklady, a přesto nabízí komfortní bydlení. „Ze start‑upu se nám stala seriózní firma. Od roku 2009 jsme jich udělali 150 a exportujeme je do Německa, Rakouska i Švýcarska,“ objasňuje.

Nejnovějším zajímavým projektem je Mrak, interaktivní objekt nad terasou Umělecko‑ průmyslového muzea v Brně. „Inspiroval jsem se obrazy výtvarníka Josefa Šímy. Je to střecha, socha, světlo, orákulum.“ Tedy pneumatický polštář se světly, který může vydávat i zvuky a reagovat na okolí nebo se může stát součástí záměrně komponované audiovizuální show.

Momentálně ateliér pracuje na rekonstrukci domu v centru Jihlavy, kterému pracovně říkají Stříbrný dům. Bude v něm mimo jiné dílo Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a archeologové už pod základy našli pozůstatky mincovny. Dětská touha být archeologem tady u Štěpána ožívá. Možná se znovu vydá tvořit na rodnou hroudu. Nedaleko Frýdku‑Místku totiž leží Karviná, oblast, jejíž příběh sepsala do populární knižní série spisovatelka Karin Lednická, a kostel sv. Petra z Alkantary, tedy „šikmý kostel“, který je ústředním motivem knihy, teď přitahuje literární turisty. Pokud vše klapne, Štěpán tady se svým ateliérem vybuduje informační centrum. „Ptáte se, kde je Mekka sakrální architektury? Na Moravě! A jestli je česká architektura světová? Ano, ta moravská!“ směje se Marek Jan Štěpán. Tak se na ni vydejte podívat. On sám míří nakládat dodávku potravin pro Ukrajinu. To je jeho láska ke světlu, životu a bližnímu svému.