Originální řešení z Novohradských hor. Architekti Kurzovi patří k nejzajímavějším v Česku
Z Novohradských hor se rozjíždějí za klienty po celé republice a vytvářejí pro ně jedinečná místa plná přírodních materiálů a originálních řešení. Zuzana a Jan Kurzovi patří mezi nejzajímavější české architekty, které se rozhodně vyplatí sledovat.
Uprostřed Novohradských hor, kde se mlhy líně povalují po stráních na nekonečném horizontu a na začátku května tu ještě zdaleka nic nekvete, je Farma Velký Jindřichov. Vede sem úzká polní cesta obklopená lesem, a když přijíždíte za tmy, první, kdo vás vítá, je sněhobílý švýcarský ovčák, který hlídá zdejší stáda před drsnými útoky vlků. Jmenuje se Jindřich a doprovází nás až ke dveřím stavení, odkud do tiché krajiny jemně prostupuje světlo ze dvora.
Tady žijí Zuzana a Jan Kurzovi, manželé, kteří patří k nejzajímavějším architektům současné české scény. Doprovázeni svými dvěma syny Olbramem a Gustavem sbírají inspiraci z přírody, aby ji následně propojovali s hmotou a vytvářeli nové domovy, kanceláře a místa přesně takovým způsobem, který je jim vlastní a kterému věří. Společně s klientem a s vidinou toho, že mu prostor bude dělat dlouho radost. Jak totiž rádi říkají, nevybírají si projekt, ale klienta. A tak pod jejich rukama vznikají jedinečná díla, jako je konverze nevyužívané městské vodárny ze začátku dvacátého století na rodinný dům, sídlo komunikační agentury v Karlíně, za něž před pěti lety získali ocenění Kancelář roku, nebo komunitní sauna Yakisugi obložená opalovaným dřevem, kterou Kurzovi postavili nedaleko svého domu.
Tenhle přístup k architektuře získali během studií na Technické univerzitě v Liberci, kde se také seznámili. Tedy, jeden druhého si trochu víc všimli až během fakultního výjezdu za architekturou do Švýcarska, kde se zapovídali tak, že sešli z cesty a ztratili se. Ten den, daleko od hlavní skupiny spolužáků, úplnou náhodou objevili nejen dnes už ikonický betonový dům Refugi Lieptgas od Georga Nickische a Seliny Walderové, ale i společnou řeč. Od vášně ke skialpinismu a horám (oba závodně lyžovali) a skrz stejný pohled na architekturu nevedla k lásce už tak dlouhá cesta. A k založení vlastního architektonického studia také ne.
Dodnes na roky v Liberci vzpomínají s nadšením. Oba původně strávili pár semestrů na pražském ČVUT, anonymní prostředí stovek studentů v ročníku ale ani jednomu z nich nevyhovovalo. Jan přešel na libereckou školu rovnou, Zuzana si dala rok pauzu, během které se vrátila domů do Ostravy a pracovala v obchodě s outdoorovým vybavením, jen aby měla čas se poctivě připravit na přijímačky. Jak totiž zdůrazňují, liberecká škola je výjimečná a produkuje absolventy loajální ke své alma mater i k profesi. „Architektura se tam učí jinak než na dalších českých školách. Důležitý při studiu tam je člověk, jeho potřeby a emoce. Prostředí, ve kterém se pohybuje, zvuky, materiály, tohle všechno se musí pečlivě vybírat, aby se cítil šťastný. Až tehdy má architektura smysl,“ popisuje Jan osvojené principy.
Jeho žena jedním dechem vyzdvihuje další absolventy, kteří zdi začínajícího studia rychle přerostli a patří k nejžádanějším ateliérům u nás, jako jsou Mjölk. A Atelier Sever, Anny Architects nebo Zavoral Architekt k tomu mají dobře nakročeno. „Liberec je reálný, světový. Zároveň se tam ale neschováte, takže jste vidět a musíte se snažit. To vás žene dopředu,“ doplňuje. A pokud se jich zeptáte, co je podle nich nejkrásnější stavbou v Česku, mají okamžitě jasno: „No to je snad jasné, Hubáčkův vysílač Ještěd!“
Kostel pro dva národy
Když si ale Jan vybíral téma pro diplomovou práci, za kterou poté dokonce získal na fakultě cenu Ještěd F Kleci udělovanou nejlepším studentským projektům, vrátil se tam, kde ho to od dětství svým zvláštním způsobem fascinovalo. Stejně jako poutník, který prochází životem klikatými cestami, ztrácí a nalézá, popsal osud novohradské krajiny se všemi jejími příkořími. Na pozadí nedotčených lesů a jezer se rodily a bolestivě zanikaly příběhy obcí a jejich obyvatel, než je nakonec pohltila příroda. Zůstala po nich prázdná místa v mapách, vykořeněná sudetská krajina, která ale prahne po životu.
Jan se snažil zhmotnit její identitu, najít pro ni budoucnost, aby se mohla nadechnout a být opět domovem. Součástí jeho práce proto byl i návrh opravy barokního poutního kostela Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě. Počítal se skromným, a přesto velkorysým řešením zastřešení hlavní lodi, které svým tvarem připomíná spojení dvou národů jednou vírou. „Tou diplomkou jsem si potřeboval uzavřít tuhle kapitolu svého života. Musel jsem si sám před sebou obhájit, proč jsem architekturu vlastně studoval. Dát tomu celému smysl,“ přiznává. Jeho práci začátkem května ocenila i odborná porota soutěže Dřevěná stavba roku 2022, kde zvítězil v kategorii Velké dřevěné konstrukce – návrhy.
Statek, ve kterém Kurzovi žijí, koupili Janovi rodiče v polovině devadesátých let. Bydleli v Praze v Řeporyjích, otec Aleš Kurz měl zahradnickou firmu a jednou, když byli v Novohradských horách na projížďce na kolech, tak ve Velkém Jindřichově náhodou objevili opuštěné stavení. Postupně přikoupili okolní louky, Jan zrušil stavební spoření a nakoupil krávy a jeho otec mezitím se svým zahradnickým ateliérem pracoval na ambiciózních projektech pro nejbohatší Čechy (jedním z těch projektů je i Drn, o kterém si můžete přečíst v hlavním rozhovoru se Stanislavem Fialou – pozn. red.) i veřejných prostranstvích ve městech. Před lety se dohodl se synem, že po něm statek převezme, a dnes se tu prohání stáda krav, ovcí i koní, z nichž část je ustájená jen na důchod. Jan se každý den brzy ráno stará o zvířata, pokud tedy zrovna nejsou v Praze, kde tráví ve svém studiu na Smetanově nábřeží téměř polovinu týdne, zatímco jim s hlídáním dětí pomáhá Janova maminka Kateřina. Zbylé dny buď jezdí za klienty, nebo pracují v pronajatém bytě v Českých Budějovicích, kde mají druhou kancelář.
S výhledem ze světnice na pastviny lemované zelenými kopci ale pracují i doma na farmě. Rozpracovávají návrhy plné přírodních materiálů, vlastních neotřelých tvarů a detailů a na milimetry přesného rozkreslení spojů, přechodů a linií nábytku. Zvlášť citlivá je na to Zuzana. „Jsem puntičkářka, všechno musí být naprosto přesné. Třeba tyhle návaznosti skříněk a podlahy, kterou jsme si celou sami navrhovali přímo pro tenhle projekt,“ ukazuje na dřevěnou kazetovou podlahu v jídelně vily v Klánovicích, jejíž dekor na sebe navazuje ve všech směrech. Zatímco se přímo nad stolem přes dvě patra vznáší skleněné lampy od Bommy, jejichž vzdálenosti a délky kabelů několikrát přepočítávali, aby světla tvořila v různých výškách ucelený objekt.
Zuzana a Jan Kurzovi
Individuální přístup založený na vzájemné důvěře je pro ně alfou a omegou celého procesu. Stejně jako autorský dozor, který na stavbách zastávají ve velké většině také oni. I proto si je majitelé klánovického domu, kde se jeden slunečný dubnový den potkáváme, vybrali ke kompletní rekonstrukci svého 13 let starého domu, který jim ale dispozičně vůbec nevyhovoval. Kurzovi měli původně jen přizpůsobit přízemí, když ale navrhli výměnu podlah, prohození kuchyně se zbytečně rozlehlým obývákem a středový tubus obložili masivem a ukryli do něj skříňky, knihovnu i toaletu, pustili je majitelé s nadšením i do zbytku domu. A tak se pustili do realizace, zrušili jedno nevyužívané schodiště, v prvním patře vybourali všechny příčky a místnosti kompletně přeházeli, aby splnily požadavky rodiny. Navrhli nebo vybrali i nábytek do pokojů a dnes sem kromě kontroly postupujících prací jezdí za majiteli jako za přáteli.
Zda projekt společně s klientem rozjedou, vědí obvykle už na první schůzce. Začnou si povídat, zjišťují, co se od nich očekává, jaká je motivace majitelů a zda mají podobnou představu nejen o konečné podobě a celém procesu, ale i o přístupu a spolupráci. „Důležitý je vzájemný respekt a důvěra. Když to tam je, nejspíš to dobře dopadne,“ říká Jan. V druhé fázi je zase důležité dostat z klientů osobní pocity. „Ve chvíli, kdy se dohodneme, že do toho půjdeme, potřebujeme zjistit, jací majitelé doopravdy jsou, v čem se cítí dobře. Ptáme se jich, co chtějí v tom domě zažívat, necháváme jejich děti kreslit obrázky toho, jak si představují svůj pokojíček. Chceme z nich vytáhnout emoce, to je nesmírně důležité. Jinak se nebudou cítit v tom prostředí dobře,“ vysvětluje Zuzana.
Když pak přijdou na místo realizace, je to podobně rychlé. „Já vždycky řeknu: Vidíš to? A Jenda mi odpoví: Vidím! Okamžitě taky víme, jaké materiály bychom použili. Naprosto se shodujeme,“ popisuje Zuzana chvíle, kdy se jim před očima doslova otevírají možnosti pro daný prostor. I když… „Je tedy pravda, že zrovna v domě s vodárnou jsme měli největší rozkol. Museli jsme si projít mnohými směry, já se držela vodárny, její hmoty, držela jsem se mezi těmi borovicemi při zemi, zatímco kolegové bourali hranice a ověřovali si limity toho prostředí. Pak jsme všechny nápady propojili v jeden celek,“ otáčí se Zuzana na svého muže.
Kurzovi jsou srdcem svého studia, v současnosti pro ně pracuje ještě pět architektů. Stěžejním členem týmu je Jakub Pleyer, spolužák z Liberce, blízký přítel a Janův svědek zastávající post hlavního projektanta. Úplně od začátku s nimi pracuje i Elena Fialková, další spolužačka a Zuzanina svědkyně a kmotra, která je momentálně na mateřské. „Říká se, že s rodinou a přáteli není dobré pracovat. My ale dokážeme práci a přátelství oddělovat a zatím nám to skvěle funguje,“ tvrdí Zuzana.
Studio Kurz architekti zakládali před pěti lety, tehdy přišla první velká zakázka – připravit prostory pro agenturu Czech Promotion, která se měla za tři měsíce přestěhovat ze slavné smíchovské Winternitzovy vily do neupravovaných kanceláří Paláce Karlín. Krátký čas si žádal rychlé jednání a absolutní důvěru na obou stranách. Zdi i stropy nechali oškrábat až na beton a otevřený prostor rozdělili kartonovými tubusy vyráběnými na míru, které slouží zároveň jako úložný prostor. Dominantou s dokonalým detailem je ovšem 750kilogramový stůl v hlavní zasedačce. Deska je vyrobena z krajových dubových fošen s nulovým prořezem a tím na spodní straně vzniká unikátní reliéf.
Jsou autory třeba i interiéru oblíbeného Café Datel nedaleko náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích nebo pekárny Chleba se solí v Kaplici. Před dokončením je jejich projekt soukromé Hájenky v Krkonoších, který spojuje původní půdorys s dostavbou, dominují tu oblé rohy, dřevo a hliněné omítky. Stejný majitel je teď pouští i do domu s vodárnou. Zarostlý pozemek kolem památkově chráněné cihlové stavby, která ukrývá rozsáhlé podzemní prostory s historickými klenbami, má být novým domovem investora a jeho rodiny. Část vodárny propojená s novým objektem bude soukromá, část s přímým vstupem ze zahrady by se ale měla příležitostně otevírat i veřejnosti.
Zjevení na Designbloku
Řemeslo a úcta k dědictví jsou pro Kurzovy důležité. Zaobalují jejich pohled na život a dávají mu vyšší řád. Proto rádi používají přírodní materiály, oslovují řemeslníky a spolu s kamarády chystají projekt Řemeslné akademie. Ve Včelné u Českých Budějovic v krásné zahradě jedné vily postupně vyroste několik různorodých objektů s ateliéry. Počítá se s částečným otevřením formou workshopů nebo gastro událostí. První zkušební akce jsou naplánované už na léto.
Možná i proto se vydali minulý rok mezi vystavující na pražský Designblok. Vedle všech designérů a umělců působili s hromadou (obrovskou hromadou!) neopracovaných dřevěných kostek jako svěží vítr. Tam jsme se poprvé potkali a tam si je také vyhlédl jejich nejnovější klient Michal Pivrnec. Ve své rodné Lomnici nad Popelkou, během cesty na dovolenou, vyhrál jako zázrakem online dražbu a koupil chátrající Hornychovu vilu. Za nimi pak šel už s tím, že by ji potřeboval zrekonstruovat. Vila je navíc na každém podlaží propojená se sousedící tovární halou, která mu také patří. Má s ní velké plány, nájemní bydlení by v budoucnu mělo vystřídat bydlení pro jeho rodinu.
Ve volných chvílích ale Kurzovi rádi revitalizují „své“ Novohradské hory. Zpevňují cesty, vysazují aleje a opravují boží muka. Hned za domem mají projekt Kapličky Světla, která stojí na místě dávno zaniklého stavení. Na její realizaci používají vedle surového betonu na konstrukci už jen materiály nalezené v okolí: kameny, hlínu, dřevo. A uvnitř bude plášť z taveného skla – právě Novohradské hory byly totiž už za vlády pánů z Rožmberka v polovině 16. století významným místem, kde se vyrábělo typické zelené sklo. Dědic nových pánů Ferdinand Buquoy sem o více než sto let později přivezl mistra ze svých skláren ve Španělském Nizozemí a ten začal tavit křišťál průzračný bez zabarvení. A později tady vzniklo i slavné černé hyalitové sklo.
Ta Kaplička Světla za domem je jejich poděkováním Novohradským horám a zároveň symbolem křehkého a intimního vztahu člověka s přírodou. Proto se nebojí vědomě přistupovat i k architektuře s pokorou a mít neustále otevřenou mysl. „Tvorba je živý proces, a dokud pochybujeme, posouváme se dál,“ zdůrazňují Kurzovi. „Nikdy neexistuje definitivní řešení.“