Miloš Čermák: Jakpak dělá kravička?

Byl pracovní den, sedm hodin večer a ze čtyř pokladen byla otevřená jen jedna. Potud žádné překvapení. Víc pokladen je v supermarketu otevřených zásadně v době, kdy nakupuje málo lidí. V sedm večer vždy jen jedna. 

Ale nikdo u ní nestál. Chápete? Prostě se stalo něco zcela nečekaného a zároveň nádherného. U jediné otevřené pokladny nebyla ve všední den v podvečer žádná fronta.

Vesmír je mi nakloněn, bylo zřejmé. Jenže v tu samou chvíli si cosi vyžádalo mou pozornost. Něco, co jsem nejspíš zahlédl jen koutkem oka. Možná nabídka slev měsíce, co já vím.

Každopádně jsem zpomalil a otočil hlavu.

A ano, už o několik milisekund později jsem věděl, že to byla chyba. Protože vedle mě se v tu chvíli objevila zhruba třicetiletá žena s dítětem, které sedělo na nákupním vozíku.

Ten vozík byl přeplněný věcmi. Byly tam role toaletního papíru, skleničky dětské výživy i plechovky piva pro manžela. Zelenina a ovoce. Papírové balíčky z lahůdek. Bylo tam toho tolik, že tam některé kusy musela snad zatloukat kladivem.

Samozřejmě jsem mohl lehounce, skoro nepatrně zrychlit krok. Slovy komentátora automobilových závodů jsem měl do cílové rovinky našlápnuto o fous líp. Ve finiši bych ten závod nemohl prohrát.

Ale já závodit nechtěl.

A rozhodl se zvolit cestu gentlemana. „Dobrý den,“ usmál jsem se a ukázal na láhev vína, kus sýra a půlku chleba, které se krčily v mém prázdném vozíku. „Nebude vám vadit, když vás předběhnu? Mám jen tyhle tři věci.“

Žena měla tvrdý pohled, skoro bych řekl nesmlouvavý. Hned mi došlo, že jsem ji jako soupeře podcenil. „ALE JÁ MÁM DÍTĚ!“ řekla.

Chtěl jsem namítnout, že přece nemluvíme o rodinných poměrech, a dokonce ani o tom, co jsme kdo v životě dokázali. A že velmi respektuji, že MÁ DÍTĚ, ale já jí svou poznámkou o třech věcech chtěl jen naznačit, že ji nezdržím. Nebo zcela minimálně.

Zatímco když půjde ona přede mnou, budu čekat věčnost.

To všechno jsem chtěl říct. Ale neřekl. Nestačil jsem to. Dala svůj monstrózní vozík do pohybu a rozjela se k pokladně. Možná si to namlouvám, ale jasně jsem slyšel, jak její zhruba roční syn zlomyslně vypískl.

Kéž by aspoň pokladní byla žena činu, zkušeným zrakem ohodnotila krizovou situaci a začala okamžitě zboží markovat. Jenže ona ne. Rozložitá asi padesátiletá žena spráskla ruce a vykřikla, jaký je to ale hezký chlapeček.

Nemusím zdůrazňovat, že to bylo normální dítě.

Nic extra. Děti nejsou moc hezké, v porovnání s mláďaty jiných savců, třeba štěňaty, všimli jste si? Ale to sem nepatří.

Jako by to bylo málo, pokladní se ještě začala vyptávat na chlapcovo jméno a věk a matka se jej zase snažila přimět, aby udělal „pápá!“. Pokladní řekla: „A já mám nápad, co kdyby mi tady mladý pán ty věci z vozíku podával?“ a obě ženy se zaradovaly, že je to dobrý plán.

Hrozný plán, samozřejmě, protože to představovalo jen další zdržení a komplikace.

Matka po mně čas od času střelila pohledem, ve kterém kupodivu nebylo zadostiučinění, nýbrž spíše pýcha a spokojenost. Jako by mi chtěla říct: „Tak nakonec jste rád, že jsme šli před vámi, co? Takové legrace si s námi užijete!“

Nevyvíjelo se to dobře, to je vám asi jasné.

„Podej tetě to mlíčko!“ šišlala pokladní a ukazovala na jihočeské polotučné v krabici a matka po synovi koulela očima: „Jakpak dělá kravička?“ A když se dítěti podařilo říct „búúú!“ a hodit krabici mléka na zem, odměnily ho obě veselým zatleskáním.

To je kujón!

Ponořil jsem se do sebelítostivých úvah. A když se chlapci podařilo hodit na zem svazek mrkve a úspěšně rozbalit jednu ruličku toaletního papíru, bylo mi jasné, že víc už nevydržím.

Že buď odnesu chleba, víno a sýr zpátky do obchodu a odejdu jako poražený, anebo dojde k nějaké velké tragédii.

„Kde máš večeři?“ zeptala se mě doma o dvacet minut později žena.

Řekl jsem, že mě napadlo, že si na jídlo zajdeme do restaurace a uděláme si hezký večer. Potěšilo ji to. „Jak hanebnou prohru proměnit ve velkolepé vítězství,“ mohla by se jmenovat kapitola, kterou bych o dnešním dni napsal, kdybych svůj životopis měl pojmout jako motivační příručku.

O půl hodiny později jsme už byli v našem oblíbeném podniku a číšník nás přátelsky vítal u dveří. Všechno zlé je pro něco dobré, věděl jsem a málem jsem toho muže štěstím objal. Je skvělé, když narazíte na profesionála!

Usmál se. „Jsme dneska dost plní. Ale pro vás stoleček samozřejmě mám. Moc hezký támhle v rohu,“ ukázal nám ho rukou. „Nevadí vám, že je vedle dětského koutku?“

Od té doby se v Karlíně říká, že nemám rád děti.