Miloš Čermák: Blbce budeme sestřelovat

Pozorovali jsme muže v oranžové vestě, který na Karlínském náměstí zametal spadané listí.

Vytvářel z něj malé úhledné hromádky. Ale protože byl celkem svěží vítr, vždycky mu je hned vzápětí rozfoukal.

Ale našemu hrdinovi to nevadilo. Udělal jednu hromádku, pak začal dělat druhou, a protože mezitím tu první vítr rozfoukal, vrátil se zase k ní. A tak stále dokola.

„Panebože, to je blbec!“ řekl jsem, avšak nebylo v tom nic zlého ani zaujatého.

Spíš taková rozjařená radost z toho, že se pomalu blíží podzim a že my sedíme na zahrádce s čerstvě natočeným pivem.

„Copak tenhle,“ řekl temně můj kamarád. „Jsou mnohem horší.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se udiveně.

„Blbci,“ řekl.

„Aha,“ přikývl jsem, považuje to téma za vyřízené.

On ovšem pokračoval. „Věděl jsi, že v Česku je patnáct procent lidí, kteří věří, že alternativní léčba přináší lepší výsledky než běžná medicína?“

To jsem nevěděl. Ale namítl jsem, že se to psychologicky dá vysvětlit. Prostě lidé, kterým nezabrala tradiční léčení, hledají jiné možnosti.

„Něco ti ukážu,“ řekl a otevřel na Facebooku stránku s dvaceti tisíci fanoušků.

„Tihle lidi věří, že když budou pít roztok čisticího prostředku na bazény, tak tím vyléčí alergie a rakovinu!“

Opravdu to tam bylo.

Ukázal mi post mladé maminky, která čisticím prostředkem omývala ekzém svého jednoročního syna. „Ekzém se sice dočasně zhoršil, ale zjistila jsem jinou zajímavou věc. Když nepoužitý léčivý roztok vyliju do dřezu, odstraní se jako zázrakem všechny nečistoty!“

Můj kamarád zaúpěl. „Ta kráva objevila, jak funguje čisticí prostředek!“

Pak mi ukázal stránku lidí, kteří věří tomu, že Země není kulatá. A pak že světovou politiku řídí tzv. reptiliáni a ti se poznají tak, že jim na zadku roste ocas. 

Jiní pozorují na obloze chemtrails a další zase věří tomu, že existují andělé.

„Těch je podle jednoho amerického výzkumu dokonce třetina!“ zvolal můj kamarád.

„Tak ti zas snad nikomu neublíží,“ namítl jsem. „Ani sobě.“

„To není tak jasné. Četl jsem o případu ženy, která s andělem přišla do jiného stavu!“

„Není to trochu staré? Tehdy to sice nebylo vyloženě s andělem, ale je to docela známá historka,“ řekl jsem.

„Ne, stalo se to loni. A narodily se jí dvojčata,“ vysvětlil mi kamarád. Přečetl si to na Facebooku.

Ani jsem se neptal, jestli uměla chodit po vodě a měnit vodu ve víno.

Pokrčil jsem rameny, že všechno je možné. Ostatně lidé dneska věří všemu. I mnohem větším hloupostem. Třeba že v kosteleckých párcích je 95 procent masa.

Nebo že z člověka, který je napůl Moravák, ze čtvrtiny Korejec a ze čtvrtiny Japonec, by mohl být dobrý politik. Tomu dokonce v minulých volbách uvěřilo deset procent lidí.

„Prostě žijeme v době, kdy je příliš mnoho blbců. A mým plánem je jejich počet snížit,“ řekl.

„No jo, ale jak to chceš udělat?“

„Pár nápadů mám,“ řekl a odmlčel se. Po chvíli řekl: „Napadlo mě sestřelovat letadla na charterových linkách z přímořských letovisek.“

„Panebože!“ vyhrkl jsem. „Jak něco takového vůbec můžeš říct nahlas!“

Pokrčil rameny. „Zdá se mi to jako dobrý začátek. Začal bych lety z Burgasu, Hurghady a Dubaje. Samozřejmě je riziko, že zahynou i nevinní, ale to se nedá nic dělat.“

Líčil mi, jak se nedávno vracel ze služební cesty a připletl se ke skupině rekreantů, kteří přiletěli z dovolené all inclusive někde u moře.

„Byla tam taková tlustá ženská, měla žluté křiklavé tílko s nápisem Dior a černé legíny a cpala do čtečky u automatického odbavení na pasové kontrole svůj pas.“ Ten ovšem nebyl biometrický.

„Mají to rozbitý, Karle!“ zvolala asi po desátém marném pokusu.

Karel byl stokilový pořízek se zarudlým zátylkem, v kraťasech a černém tričku s nápisem NYC Police. „To víš, už jsi v Česku. Musíš si zvyknout, že tady nefunguje nic,“ hlaholil a pokoušel se o to samé.

Pak to oba konečně vzdali, k velké úlevě narůstající fronty za nimi, a společně se vydali k okénku s pohraničníkem. V igelitových taškách jim cinkaly láhve alkoholu, zakoupené v duty free.

„Tady prostě nic nefunguje,“ hýkali navzájem a smáli se.

Tehdy mého kamaráda napadlo, že by sestřelování letadel s rekreanty mohlo být efektivním způsobem, jak snížit počet blbců.

„Rusové to umí velmi dobře. A mají nevyužité kapacity. Mohli by letadla nízkonákladových aerolinek sestřelovat například v rámci tréninku!“ řekl.

A hned dodal: „Samozřejmě nejsem žádná zrůda, takže by se sestřelovalo až cestou z dovolené. Ať si lidi hezky užijou moře. A někde nad málo obydleným územím by je trefila raketa země-vzduch.“

Dělal jsem, že nic z toho neslyším, to pro případ, že by mě někdo v budoucnu chtěl obvinit z napomáhání trestnému činu. Ale kamarád stejně řekl, že je mu jasné, že to asi neprojde.

Ovšem nevzdává se.

Má věc rozmyšlenou i jako nápad na startup. Jak řekl, aerolinky mají spousty starých letadel, která se už v určitý moment nevyplatí opravovat. Pak musí do šrotu.

„Co kdyby je neopravovali?“ řekl.

Odpověděl jsem, že takové aerolinky už přece existují, a jmenoval pár nízkonákladových společností, které všichni známe, ale z právních důvodů je nebudu v tomto textu jmenovat.

„Myslím VŮBEC neopravovali,“ řekl. Prostě by se do nich jen lil benzín a hustila se kola na podvozku. A jen v případě, že by měl některý motor už opravdu hodně divný zvuk, by se zavolalo do opravny autobusů na Jarově, aby se na to někdo z kluků přijel podívat.

„Prodávaly by se tam hodně levné lístky s tím, že ta letadla můžou kdykoli spadnout.

A blbci by je kupovali, to se vsadím,“ prohlásil. „Stejně jako si kupujou prošlé jogurty v supermarketu.“

„To nemůžeš srovnávat,“ namítl jsem, ale můj kamarád si to už nenechal rozmluvit. Měl pro nové aerolinie vymyšlené jméno, Crash Air, a dokonce mi odrecitoval hlášení kapitána v případě, že už bude jasné, že letadlo nedoletí.

„Hezký den z pilotní kabiny! V naší cílové destinaci je slunečno a dvacet stupňů Celsia. Ale to vám už může být jedno. Bohužel nám přestaly fungovat motory. Posádka kapitána Přibyla se s vámi loučí a děkujeme, že jste využili služeb naší společnosti. Zázraky se dějí, takže kdyby z vás náhodou někdo přežil, budeme rádi, když si k dalšímu letu opět vyberete Crash Air.“

No a pak by si nasadili padáky a vyskočili z letadla pryč. 

„Jsi blbec,“ poznamenal jsem přátelsky, zakroutil hlavou a napil se piva.

Jak už jsem napsal, byl hezký, skoro už podzimní podvečer. Tmavnoucí vymetené nebe nad Karlínem protínala dlouhá bílá čára, vinoucí se zřejmě za nějakým charterovým letem.

Muž na náměstí konečně přestal zametat listí a vydal se lenivým krokem směrem k nám. Do hospody. Než vešel k výčepu, vítr obě hromádky rozfoukal.