Miloš Čermák: Někdy je lepší třikrát vyhořet

Neviděli jsme se několik let.

„Seš v pořádku? Nevypadáš dobře,“ řekl jsem.

Opravdu nevypadal dobře. Ale je pravda, že začínám někdy touhle větou hovor úmyslně. Moje žena tvrdí, že to je nezdvořilé.

Jenže to docela dobře funguje, když si s dotyčným moc nechcete povídat. Obvykle se rychle rozloučí a zmizí.

Asi jako když vám někdo telefonuje a vy začnete hovor slovy: „Ahoj, moc rád tě slyším. Ale je možný, že se mi vybije telefon. Mám už jen jedno procento baterie.“

Což je mimochodem geniální, protože můžete kdykoli zavěsit. Bez omluvy! A ještě se nemusíte bát, že vám ten druhý bude volat zpátky.

Kdo tvrdí, že mobilní telefony nevnesly do mezilidských vztahů žádný pokrok, si nevidí do pusy.

Ale zpátky k setkání s mým bývalým kolegou.

Má poznámka na něj kupodivu zapůsobila opačně. „Viď?“ řekl. „Ale kdybys věděl, co se mi stalo, tak se nedivíš.“

Na tohle nemůžete říct „Hm, to určitě ne, máš pravdu!“, rozloučit se a pokračovat v chůzi. Musíte nadzvednout obočí a prohlásit účastným hlasem: „No neříkej, co se ti stalo?“

Čímž jen chci vysvětlit, že jsme o pět minut později seděli v malém výčepu na Sokolovské. Číšník před nás postavil dvě piva.

„Člověče, tak si představ, že jsem vyhořel,“ řekl bývalý kolega.

Musím říct, že mně všichni tihle mamlasové, co vyprávějí, jak vyhořeli, lezou na nervy.

Stalo se to tak běžným, že spousta mých známých už vyhořela dvakrát. A v novinách jsem četl reportáž o muži, který vyhořel třikrát. „Pokaždé je to jiné. A vždycky je to zkušenost, ve které člověk najde sám sebe!“ řekl reportérovi, pravděpodobně rozechvělým hlasem.

Asi ne dostatečně, blbe, pomyslel jsem si, zvlášť když v závěru článku prohlásil, že nepochybuje o tom, že vyhoří i počtvrté. Mluvil o tom podobně jako o dovolených all inclusive na ostrově Mallorca.

Dřív si lidé podělali život a bylo to.

Stali se pak alkoholiky, přišli o všechno a málokdy s tím někoho obtěžovali. Dneska lidi VYHOŘÍ, což znamená, že nejdřív dlouho kňourají a pak začnou cvičit jógu, do práce jezdí na koloběžce a zkusí něco vyrobit vlastníma rukama.

Třeba stůl na zahradu. A když se u toho nepodříznou pilou, nakonec prohlásí, že našli sami sebe, a tím to skončí.

Nechci ničí psychické problémy zlehčovat. Samozřejmě že se člověk uprostřed života necítí dobře. Jak známo, křivka štěstí má tvar písmene U. Nejšťastnější jsme v sedmnácti, kdy o životě JEŠTĚ nic nevíme, a pak zase ve třiašedesáti, kdy UŽ nic nevíme, protože si to nepamatujeme, anebo jsme tak vytočení na ostatní lidi, že jsme vlastně spokojení.

Absolutní dno je někdy kolem čtyřicítky.

To je taky optimální věk na vyhoření. Ale dneska jsou lidé tak nedočkaví a zároveň nenasytní, že se často rozhodnou vyhořet už před třicítkou.

Já vám ale řeknu, jak poznáte lidi, kteří jsou na tom špatně. Ne, nejsou to ti, kteří do novin či na potkání vyprávějí příběhy svého hořlavého ega. Potkáte je v supermarketu, kam si chodí koupit české hotovky určené k ohřátí v mikrovlnce.

Svíčkovou na smetaně s knedlíkem. Španělského ptáčka s rýží. Nebo kuře na paprice s těstovinami. Když uvidíte někoho s těmito výrobky v nákupním košíku, vězte, že jde o člověka, jehož plány nesahají dál než k vysílání příštího dílu seriálu Ulice.

Připomínám, že tento seriál se vysílá každý pracovní den.

Na obalu je sice napsáno „2 porce“, ale to je marketingový trik. Nebo lež. Tohle opravdu nejsou jídla pro dva. Vy prostě nemůžete jíst znojemskou pečeni s bramborovými strapačkami ohřátou v mikrovlnce a dívat se někomu dalšímu do očí.

Tohle je jídlo, které jíte sami vestoje u kuchyňské linky a přitom vám po tváři tečou slzy.

Prosím, byl bych nerad, kdybyste mě pochopili zle. Nemyslím si, že je něco špatného na tom, jíst doma večeři sám. Ba naopak, může to být hrdý akt člověka, který si užívá života.

Ale musí jíst něco důstojného. Když se například já chystám jíst doma sám, koupím si dva rohlíky, velké balení nutely a láhev Jima Beama.

Zdá se mi legrační, že na českých hotovkách do mikrovlnky uvádějí výrobci nutriční hodnoty. Já vím, že to vyžaduje zákon. Ale v tomhle případě by snad mohl udělat výjimku, proboha.

Jak říkal Václav Havel, důležitý je přece duch zákona. A z ducha zákona vyplývá, že nutriční hodnoty jsou důležité, ale pro někoho, kdo plánuje, že se druhý den probudí do spokojeného, plnohodnotného života.

Proč by někoho mělo zajímat, kolik je ve sto gramech české hotovky do mikrovlnky například miligramů soli?

Je to stejné, jako kdyby si odsouzený vězeň v cele smrti v Texasu objednal k poslední večeři dušenou brokolici, a ne proto, že by mu snad chutnala (u masových vrahů nikdy nevíte!), ale proto, že to je superpotravina, důležitá pro dlouhověkost.

Na českých hotovkách do mikrovlnky by měl být pouze jednoduchý návod, a to nejlépe v následujících pěti srozumitelných bodech:

1) Odstraňte obaly a dejte jídlo do nádoby.

2) Nastavte mikrovlnnou troubu na ohřívání po dobu tří minut.

3) Jídlo ohřejte a snězte.

4) Nádobí neumývejte.

5) Odejděte do koupelny a tam to skončete.

Nanejvýš by dole mohl být ještě tip Ládi Hrušky: Když se rozhodnete si podřezat žíly, pak jedině ostrými noži od Tescomy.

Nebo jiné firmy, s kterou výrobce podepsal smlouvu o reklamě.

Prostor uvolněný zbytečnými informacemi o nutričních hodnotách by rovněž mohl být použit pro cílenou reklamu, například online notářských služeb nebo kvalitních společností působících v pohřebnictví.

Proti tomuhle je nějaké vyhoření zábavný ohňostroj pro rodinu, kamarády a známé. Takže jsem ani svého známého, když jsme se napili piva, nehodlal nijak šetřit.

„Rovnou mi řekni, jak jsi ten problém vyřešil. Našel jsi smysl života na kurzu háčkování? Anebo jste s manželkou odjeli na víkendový workshop kamasutry pro páry?“ zeptal jsem se nelítostně.

„Cože?“ vytřeštil oči. „Co to meleš?“

Blahosklonně jsem se usmál. „No říkal jsi, že jsi vyhořel. Tak čekám na historku o tom, jaká hovadina ti nakonec pomohla tvůj vnitřní požár uhasit.“

Zakroutil hlavou. „Ty jsi debil.“

Nebudu vás natahovat, ten pitomec opravdu vyhořel. K požáru došlo kvůli závadě na elektroinstalaci v bytě u sousedů. Šlo o jeden z největších letošních požárů v Praze na Vinohradech. Zasahovaly u něj čtyři jednotky hasičů.

Dneska se nemůžete na nic spolehnout. Byl jsem tím pádem donucen vyslechnout příběh bývalého kolegy až do chvíle, kdy začal líčit zdlouhavá jednání s pojišťovnou. To se mi už zdálo, že jsem si svůj omyl dostatečně odpracoval. Takže jsem se omluvil, že musím běžet.

Cestou domů jsem se rozhodl zastavit se v supermarketu pro něco k večeři.