Miloš Čermák: Budete si přát?
Patřím mezi lidi, kteří si v oblíbených podnicích dávají vždy to samé jídlo. Povím vám o tom příběh.
Před časem jsem chodil do jedné hospody na Žižkově. Byl to ten druh podniku, kde nemají potřebu psát na jídelní lístek, že bramborová kaše je z brambor z Honzovy farmy.
Jestli si rozumíme, byl to spíš podnik, kde použijí nějaké nenápadné slovo, například „domácí“, aby vás uklidnili, že ta bramborová kaše není z pytlíku. Anebo že do té kaše z pytlíku aspoň pár brambor dali.
A rozhodně pro ně nejeli na Honzovu farmu.
Ale zpátky k té hospodě. Na stálém jídelním lístku měli famózní česnečku a pak jídlo, které se jmenovalo sýrový špíz.
Pohlreicha by z toho trefilo, o tom není sporu.
Ne JEDEN, ale hned TŘI druhy smaženého sýra spojené špejlí.
Já si to vždycky objednával bez brambor a s tatarkou. Jestli existuje jídlo, které je ekvivalentem teroristického Islámského státu, pak jsou to tyhle tři kostky sýra, vytažené z friťáku a plavající v tatarce.
Na talíři neexistuje nic nebezpečnějšího. A asi ani lepšího.
Kdyby se TOHLE objevilo na menu bistra v Karlíně, vzdáleného jen pár stovek metrů tunelem pro pěší, ještě ten den by místní obyvatelstvo vytvořilo jednotky domobrany. Ale na Žižkově je to oukej.
Vždycky jsem si to dával. Česnečku a sýrový špíz. Ale i objednávka měla svůj rituál.
Je třeba ještě vysvětlit, že tak jako ve většině restaurací, měli i tady vedle stálého lístku ještě denní nabídku.
Přišla asi padesátiletá servírka s chraplavým hlasem a vybledlým tetováním na předloktí. A já se VŽDYCKY zeptal: „Prosím vás, jakou máte polévku dne?“
„Dršťkovou,“ odpověděla.
„Hmmm,“ řekl jsem. „Tu mám rád!“
Ještě jsem se zeptal na hlavní jídlo.
„Dneska kuchař udělal zabijačkový gulášek, je hovězí a s ledvinkami. To si pochutnáte!“
„Hm,“ řekl jsem znovu.
„Takže si to mám napsat?“ zeptala se.
Chvíli jsem předstíral, že přemýšlím, a pak jsem řekl: „Víte co, já si přece jen dám tu vaši česnečku a sýrový špíz s dvojitou tatarkou bez brambor.“
„Jasně,“ řekla a bylo vidět, že si to bere trošku osobně.
Ale protože byla profesionálka, tak si možná v duchu řekla: Debil!, avšak nahlas neřekla nic a zachovala si úsměv.
Bohužel ne natrvalo.
Když jsem to samé udělal po páté, po desáté a po dvacáté a jediným rozdílem bylo, že zabijačkový guláš střídaly rajská, hovězí na mrkvi či čevabčiči, začala pomaličku ztrácet trpělivost.
A dávat mi to najevo, zprvu spíše návodnými poznámkami typu „Samozřejmě, už to mám napsané!“, pronesenými vyčítavým tónem.
Došlo to až tak daleko, že se mě snažila ani nepustit ke slovu, a když přišla k mému stolu, na jedno nadechnutí pronesla: „Jedna česnečka, jeden špíz s tatarkou bez brambor a jedna točená soda.“ Jen poslední slabiku řekla o půl tónu výš, aby bylo jasné, že to není věta oznamovací, nýbrž tázací.
„Ano,“ odpověděl jsem, tentokrát trochu vyčítavě já.
No a skončilo to tím, že jsem jednou přišel a tři minuty poté, co jsem dosedl ke stolu, mi beze slova přinesla kouřící česnečku.
Kdybych byl vědec v oboru umělé inteligence a ona nebyla servírkou, nýbrž učícím se algoritmem, považoval bych svou práci za hotovou.
Ale takto jsem cítil zklamání. Kouzlo žižkovské hospody bylo pryč. Asi jako kdybych si oblíbené jídlo ohřál v mikrovlnce.
Ano, trochu jsem si zahrával s myšlenkou, že servírku zavolám, ukážu na česnečku na stole a řeknu: „Dnes mám chuť na polévku dne!“
Ale nejsem zrůda.
A taky jsem několikrát otevřenými dveřmi do kuchyně zahlédl kuchaře. Měl tetování na obou předloktích.
Takže jsem tiše a beze slova snědl česnečku i sýrový špíz, položil na stůl 120 korun včetně dýška a odešel.
Už jsem do té hospody znovu nevkročil. Když ze vztahu vyprchají všechna tajemství a poslední jiskřičky vzrušení, je lepší ho skončit.
Jen se mi někdy zasteskne po sýrovém špízu.