Až na kraj květu

Autor: Thea Kučerová
Datum: 19. 1. 2022
Foto: archiv umělce

Hlavičky růžových orchidejí, krvavých lilií a slunečnic se houpou nad mraky na zářivě modré obloze. Bezpečná zóna s kyslíkem už je daleko, ani ostré sluneční paprsky nepomohou v extrémně nízké teplotě. Co se stane s květinou, když se ocitne na hranici vesmíru?

Dole pod ní na poušti Lovelock ve státě Nevada stojí tým Azuma Makota. Florista, sochař, rebel, pankáč, hlavně však umělec, si s květinami nebere servítky. Ne však z nedostatku respektu nebo nenávisti, právě naopak. Věří, že jsou odolnější, než si myslíme. Po hlavě se pouští do projektů a instalací, na které si nikdo před ním ještě netroufl, a uchvátil jimi už celý svět. Pětačtyřicetiletý Makoto provozuje zakázkové květinářství v Tokiu a spolupracuje s nejslavnějšími světovými značkami. O spolupráci s italským šperkařským domem Bvlgari, během níž se mu pod rukama zrodil dechberoucí mýtický strom z ráje, jsme psali v zářijovém vydání PročNe. Jeho ambiciózní nápady jsou oblíbeným tématem i pro světová média.

Pomíjivou krásu flóry převrátil naruby – svými květinovými aranžmá chce vzbuzovat převážně emoce, protože pro krásu si prý můžeme jen tak zajít do přírody. Květiny také často kombinuje s nejnovější technologií nebo je dává do kontrastu s odolnými kovy. „Japonci věří, že duchové přebývají v tom, co nás obklopuje. Květiny byly od pradávna blízko lidem, jejich krása, síla, ale i pomíjivost vždy promlouvaly k našim srdcím. To je podstata květin, a ta se ani dnes nezměnila, i když se doba posunula. Květiny jsou něco jako zrcadla, která odráží naši mysl,“ říká umělec.

Z frontmana květinářem

Makoto vyrostl v prefektuře Fukuoka v jižní části Japonska. Klidný, a pro mladého muže také trochu nudný venkov nechal ale brzy za sebou a v roce 1997 se se svou středoškolskou punkrockovou kapelou vydal hledat muzikantské štěstí do Tokia. Aby si přivydělal, našel si brigádu jako prodavač na květinovém trhu Ota a tam se až poeticky zamiloval. „Uvědomil jsem si, že hudba a květiny mají mnoho společného. Jsou dílem přítomného momentu. Zvuk, který při hraní mizí, květiny, které po odkvětu chátrají. Tahle krása okamžiku je pro mě velmi přitažlivá a to byl i jeden z důvodů, proč jsem se nechal do světa květin vtáhnout,“ vysvětluje umělec. Už na střední škole potkal svého pozdějšího pracovního partnera, fotografa Shiinoki Shunsuketa, který zachycuje všechna Makotova díla v uhrančivých fotografiích. Společně si v roce 2002 otevřeli floristické studio Jardins Des Fleurs.

Až na kraj květu

„Bylo mi 23 let, když jsem se rozhodl, že chci založit butikové květinářství, kde bych mohl prodávat květiny pouze pro konkrétní klienty a vytvářet speciální zakázky,“ pokračuje. Tehdy však v Japonsku mnoho luxusních „haute couture“ květinářství nebylo a Makoto neměl téměř žádné zákazníky. Teprve po dvou letech se studiu pomalu začalo dařit a na pultech vznikaly nevídané svatební kytice, okázalé dekorace do butiků či křehká aranžmá k narozeninám a výročím.

Makota od samého začátku na květinách zajímal i jejich umělecký potenciál a pro své ambiciózní výtvory si dokonce otevřel vlastní galerii AMPG. Fungovala mezi lety 2007 a 2009 a za tu dobu zde představil dvacet čtyři experimentálních botanických instalací – například bonsai zavakuovanou v plastu, kytici ze syrového masa, ryb či zeleniny nebo křehké bílé květy v kombinaci s ocelovými stonky. Flóru začal používat jako živelné médium, jako prostředek k vyjádření svých výtvarných pnutí a předávání emocí.

Makoto, květinový sochař, pomalu dospíval. V roce 2013 se navíc vydal na třítýdenní cestu do Amazonie, inspirovat se lokální přírodou, a jeho perspektiva nabrala nové obrátky. „Květiny jsou tak citlivé, křehké, zranitelné, a přesto nesmírně silné. Jednoho dne mě napadlo: co by se stalo s kyticí květin, kdybychom ji vystřelili do vesmíru?“ zeptal se sám sebe Makoto, a tak v roce 2014 v rámci projektu Exbiotanica vzlétla z pouště v Nevadě pomocí balónů kovová konstrukce s pugétem pestrobarevných čerstvých květin. Celou cestu z planety Země až do výšky skoro 30 tisíc metrů, do stratosféry, kde teplota dosahuje minus 55 stupňů a chybí tam kyslík, zdokumentovaly kamery. Stejně jako návrat kytice zpátky na zem.

Pár let poté se naopak vydal do hlubin oceánu, konkrétně dva tisíce metrů pod mořskou hladinu v zálivu Suruga v Japonsku. Ukázalo se, že oceán bude o něco větší oříšek, tři a půl roku trvalo, než tým přišel na to, jak květiny ponořit do takové hloubky, aby kamery zvládly tlak vody a nedostatek světla. Díky pokročilé námořní technologii se nakonec krása květin dotkla mořského dna, místa, odkud pochází všechen život.

„Tvořil jsem svá díla v Amazonii, na hladině moře na Filipínách, solných pláních v Argentině, kde nám silný odrážející se žár slunce málem vypálil oči, ve sněhové vánici na ostrově Hokkaidó v minus 15 stupních nebo v Si‑šuang‑pan‑na v Číně na vrcholu strmého útesu. V těchto projektech vysíláme květiny do situací mimo jejich přirozené prostředí, do míst, kde by pro ně mělo být nemožné přežít. Síla rostlin je mimo naši imaginaci, vždycky mě překvapí, jaké možnosti mají,“ říká Makoto. Květiny v umění dlouho symbolizovaly běh času, stárnutí a smrtelnost, a to třeba v pojetí holandských malířů v rámci žánru vanitas. Když se ale díváte na fotografie kytice, kolem které plave fascinovaný úhoř, či rampouchy tvořící se na sytě oranžovém okvětí, máte jiný pocit. Jsou jako bájné bytosti, tvrdohlavé, neústupné, a ač na nich lidé páchají různé škody, ať už jde o pralesy v jižní Americe, nebo lesy u Černobylu, nebo Fukušimy, nikdy se nevzdávají.

„Všechno na světě je nestálé a neustále se měnící. Nic netrvá věčně. A tak se krása každého okamžiku stává ještě cennější,“ dodává.

Řekni, kde ty kytky jsou

Dnes už je komerční i výtvarná stránka jeho tvorby nerozlučitelná. „Jedno bez druhého nemůže existovat. Pokud by se nedařilo podnikání, nemohl bych vytvářet svá umělecká díla. A pokud naopak přestanu tvořit, nebude se studiu tolik dařit,“ říká Makoto. Skrze květiny se obloukem vrátil i k hudbě, jeho instalace palmového stromu na jeřábu si například zahrála ve dvou klipech americké rockové kapely Algiers. Jedním z dalších projektů jsou také rentgeny a CT skeny květin, pomocí kterých můžeme na naše rostlinné spoluobyvatele planety koukat zase jinýma očima.

Makotova díla vznikala ve spolupráci s mnoha světově proslulými značkami, ať už je to Adidas, Salvatore Ferragamo, Fendi nebo Hermès. Šéfredaktor britské edice magazínu Vogue ho přizval k vytvoření květinových aranžmá pro zářijové vydání roku 2018 a jedním jeho věncem ozdobil na obálce zpěvačku Rihannu.

V současnosti pracuje Makoto na projektu The Max, superlokálních květinových sochách, které budou vytvořeny pouze z rostlin dostupných v konkrétní oblasti. „Globálně čelíme náročným situacím, proto jsem se rozhodl vytvořit mimořádné, rozsáhlé umělecké dílo, které bude vystaveno na různých místech po celém světě. Věřím, že prostřednictvím tohoto projektu pomohou květiny rozzářit srdce a tváře lidí,“ popisuje umělec s tím, že by projekt rád odstartoval v lednu příštího roku. „Ptám se teď sám sebe, čeho můžeme dosáhnout, až lidstvo překoná covid‑19. A tak pokračuji ve své práci a zároveň doufám, že umělecká díla vytvořená ze vztahu mezi lidmi a květinami nám něco napoví,“ zakončuje. Potřebuje‑li lidstvo vyrvat i s kořeny, zkušeně zastřihnout, seřezat konce, jemně zasadit či naopak napnout hlavy ke slunci a naslouchat vlídnému slovu, to už si musíme každý domyslet sám.