Barmane, dvakrát! Vyrazili jsme na drink s Bartoškou a Muchou do Public Interest

Kdyby vás pánové Bartoška a Mucha pozvali na drink, nejspíš by to bylo sem, do pražského baru Public Interest.

Potkáváme se 17. listopadu v pravé poledne. Sváteční den si zaslouží trochu oslavit. A kde jinde než v baru Public Interest, který založili tři jejich kamarádi: režisér Ivan Zachariáš, architekt Vít Máslo a bývalý ředitel Českých drah Petr Žaluda. Jeden z nich se k nám později neplánovaně připojí, ale nepředbíhejme.

Jiří Bartoška si jde rovnou sednout do rohu pro štamgasty, nad ním visí boxerské rukavice a zarámovaný plakát s Dustinem Hoffmanem z filmu Lenny. Vzápětí přichází Kryštof Mucha a Jiří Mayer, provozní a teď už i spolumajitel, na ně hned volá: Pánové, co si dáte? Dvakrát Bloody Mary? Není to poprvé, co je obsluhuje, takže ví, co jim má uprostřed dne nabídnout.

Bloody Mary je vedle ginu s tonikem jejich obvyklá volba. „Ale pozor, musí to být ten správný gin a správný tonik!“ upozorňuje Bartoška a ukazuje na lahev ginu Monkey 47 a toniku Festimans. „Rád si taky dám dvojitýho Jamesona na ledu i žitnou Mysliveckou. Chutná jinak než ta, kterou si pamatujeme ze sekretářů našich rodičů. Ale když jsme tady nedávno zapíjeli moji vnučku, tak to padla nějaká švýcarská hruškovice. Ta byla vážně dobrá…“ vypráví a Mucha přidává ještě jeden oblíbený drink, Skinny Bitch, tedy vodku se sodou.

Během festivalu v Karlových Varech prý oba nejčastěji pijí takzvané akvárko. „To je sklenice s hodně ledu, perlivou vodou a trochou bílého vína. Pomalu si to cucáme, a i když jich pár vypijeme, tak nás to neporazí,“ vysvětluje Mucha taktiku na dlouhé festivalové večery. „Musíme, jinak bychom to nepřežili!“ směje se.

A pak rádi volí šampaňské. „Vzpomínám třeba na Dom Perignon ročník 1996, ten byl skvělý,“ popisuje Mucha. „Jednou nás, takovou tu naši partu, kde je David Ondříček i Aleš Najbrt, pozvali na cestu po Champagne a byli jsme i na zámku Dom Perignon, který stojí uprostřed jejich vinic. Vidět ty jejich sklepy… To byl neuvěřitelný zážitek.“

You’ll Never Walk Alone

Mucha je velký fanoušek fotbalu. Konkrétně Slavie. Stejně jako zmiňovaný Ondříček, jehož otec byl dokonce předsedou představenstva klubu. Fandí ale i Dortmundu. „Před lety jsem jel se Šmícou (Vladimír Šmicer – pozn. red.) do Liverpoolu, kde už nějakou chvíli nehrál. Ale oni ho normálně poznávali na ulici, auta na něj troubily… Hrál tam šest sezon a všichni si tam dodnes pamatujou na jeho poslední zápas – finále Ligy mistrů, kdy neměl ani nastoupit, pak střídal po nějakém zranění a nakonec ten zápas vlastně rozhodl! Tehdy to bylo v poločase 0:3 pro AC Milán, po přestávce začali fanoušci Liverpoolu zpívat tu jejich hymnu You’ll Never Walk Alone a rozjelo se to. Mám z toho ještě teď husí kůži. První gól dal Steven Gerrard, druhý gól Šmicer a třetí někdo a pak šel Šmíca kopat rozhodující penaltu a dal to. Je to neskutečný příběh a pro lidi v Liverpoolu je symbolem velkého vzepětí,“ zdůrazňuje Mucha.

Vzpomínky na revoluci

Za oknem se mihnul Vít Máslo. Po včerejším večírku se vrátil před bar pro zaparkované auto. „A hele, pan majitel!“ volá na něj Bartoška a zve ho hned na společnou fotku. „Že tě teď mrzí, že jsi včera nešel k holiči, co?“ dobírá si ho. Máslo se připojuje a popisuje, jak se ráno před šestou hodinou vydal s partou přátel zapálit svíčku na Národní třídu. „Věnec od těch třech už tam byl. Oni tam fakt byli ještě za tmy, aby nikoho nepotkali!“ popisuje, jak se téměř potkal s Andrejem Babišem, Alenou Schillerovou a Karlem Havlíčkem.

Jiří Bartoška je se sametovou revolucí spojován přes osobní vztah s Václavem Havlem a dodnes si hodně lidí připomíná jeho vystoupení na manifestaci na Václavském náměstí, kde 10. prosince 1989 oznamoval z balkonu Melantrichu Havlovu prezidentskou kandidaturu za Občanské fórum. Sám Bartoška nikdy politicky aktivní nebyl. I když… „To bylo v roce 68, byli jsme na vojně a asi pět nás vstoupilo do lidové strany a vyžadovali jsme, aby nás oslovovali ‚bratře‘. My jsme ty komanče normálně donutili, že nám tak říkali! Ale je taky pravda, že já jsem v té době byl na vojně dost zavřenej – za nedodržování stejnokroje, přetažené vycházky… prostě za pohrdání řádem,“ vypráví se smíchem Bartoška. Sloužil v Brně u protiletadlového dělostřelectva. „To byl nesmysl. Mám pocit, že už nemělo existovat ani v tý době. Vždyť jsme tehdy ještě mechanicky otáčeli hlaveň! Takže když letělo letadlo, tak jsme ručně otáčeli tou klikou a to letadlo už by bylo někde u Mnichova a my furt otáčeli klikou a snažili se ho sestřelit…“

„Dáte si ještě jeden drink?“ ptá se za barem Mayer. „Ještě jeden, ale poslední,“ souhlasí všichni. Tak, na svobodu!