Dej Bůh zdraví. Navštívili jsme cyklistického šampiona Zdeňka Štybara v jeho penzionu

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 14. 9. 2021
Foto: Milan Bureš

Nezlomný dříč, který se pere s táhlými kopci i srdeční arytmií. Zdeněk Štybar patří mezi světovou špičku silniční cyklistiky. A do toho rozjel i vlastní byznys – na Mallorce půjčuje kola a ve Stříbře má penzion, kde jsme s ním strávili jeden červnový den.

Půjdu se na chvíli projet, jo? zahlásí Zdeněk Štybar. Skvělé, ideální příležitost vyfotit ho „při práci“, pomyslím si. Rychle dosnídá, vypije dnes už druhou kávu a jde vyměnit džínové kraťasy za cyklistický dres. Než se vrátí, stihne ještě zavolat své mamince Haně, která mezitím stojí vedle mě. „On mi radí, že mu nemám prát špinavé oblečení s bílými ponožkami. Jako bych mu prala poprvé…“, konstatuje paní Štybarová. Načež se objeví její syn, připravený na vyjížďku i s kolem.

Jsme v západočeském Stříbře, v penzionu s výmluvným názvem Štybar, který si tu dvojnásobný mistr světa v cyklokrosu a vítěz etapy na Tour de France otevřel. Vyrůstal tady a teď uprostřed června se tu zastavil − v hektickém programu mezi mistrovstvím republiky a olympijskou přípravou, na niž zamířil do italského Livigna.

Na vteřinu se mi mihne hlavou nápad, že by bylo fajn projet se s ním. A zhruba stejně rychle mi dojde, že bych tím spíš všechny okrádal o čas, protože když se opře do pedálů, máme co dělat, abychom s ním v ulicích Stříbra udrželi tempo i v autě.

Dej Bůh zdraví

Zastavíme až kousek za městem u lesa, kde trpělivě pózuje fotografovi. Pozoruji jeho odřené lokty a kolena. „Nespadl jsem šest let. Letos už dvakrát,“ krčí rameny. Při jednom z pádů si zlomil prsteníček a musel ho mít v dlaze. Máme vyfoceno, a tak se na chvíli rozloučíme, on jede dokončit svůj okruh a my se vracíme do penzionu. Ten se nachází kousek od centra Stříbra a zvenčí láká nenápadnou fasádou s názvem podniku. Jen znak kola napovídá, kdo je asi jeho majitel. Uvnitř je úhledný dvorek, vinný sklep a třináct pokojů, o které se starají hlavně Zdeňkova máma a sestra.

„Ze začátku jsme si nemysleli, že z toho bude nějaký byznys,“ vykládá maminka Hana a vybízí nás, ať ochutnáme koláče. „Mělo to být zázemí pro týmy cyklistů. Původně tu byly jen čtyři pokoje.“ Jenže o penzion byl zájem, a tak se do toho rodina pustila naplno. Jezdí sem lidé z okolí, turisté z celého Česka i ze zahraničí, převážně pak z Belgie, kde je Štybar mimořádně populární. O tom ale až později.

Na věčně rozlétaného sportovce mohou narazit jen vzácně. „Ale když tady jsem, klidně nějaké lidi ubytuju a postarám se o ně,“ zdůrazňuje jeden z našich nejúspěšnějších cyklistů současnosti. To se však během letošního léta stát nemohlo.

Budu muset skončit?

Tou dobou se totiž nadechoval k velkému restartu své kariéry. Od roku 2020 se potýkal s jednou patálií za druhou. Měsíce, kdy chtěl prodat životní formu, se staly obdobím trápení. Nejdřív ho, stejně jako celý svět, zbrzdila pandemie koronaviru, kvůli níž se rušily a odkládaly závody. Pak se vinou zranění na poslední chvíli nedostal do nominace na slavnou Tour de France. „Tým mě tam vzal a měl jsem obrovskou radost. Ale pak mě začalo bolet koleno. Jeli jsme si projet jednu etapu ve Francii a to už jsem věděl, že je zle, že v tomhle stavu nemůžu začít Tour. Úplně jsem z toho vypadl, přišel jsem o velké závody a nebyl pořádně ready na cyklistické klasiky,“ ohlíží se. Do toho na podzim dostal koronavirus, který ho znovu zbrzdil, a jeden slibně vypadající rok byl v trapu.

„O. K., v roce 2021 bude vše lepší!“ zadoufal. Slibně se ukázal pátým místem v závodě E3 Saxo Bank Classic a těšil se na jeden z vrcholů sezony, tradiční klání Kolem Flander. Cítil, že letos by ho konečně mohl vyhrát, že nikdo nemá zásadně lepší formu. Místo na start ale zamířil do nemocnice. Po jednom ze závodů se mu zatočila hlava, omdléval. Následné vyšetření odhalilo srdeční arytmii. „V den, kdy jsem jel do nemocnice, jsem neměl moc radostné myšlenky. Myslel jsem si, že přijdu o svůj oblíbený závod Paříž−Roubaix a že to možná bude i konec kariéry,“ ohlíží se.

Jen den poté už ale věděl, že obavy byly liché: operace se zdařila, v kariéře mohl pokračovat a Paříž−Roubaix se přesunulo na podzim. Že by konečně návrat dobrých časů? Ne tak docela. V červnu na závodě v Belgii spadl, zlomil si prsteníček a utrpěl malou puklinu v lokti.

„Bál jsem se, že budu zase čtyři týdny mimo. Říkal jsem doktorovi, že jestli je loket zlomený, ať mi rovnou předepíše antidepresiva,“ vzpomíná. Nakonec to nebylo tak vážné a Štybar se mohl dál chystat na vrcholy sezony: olympiádu v Tokiu (kde nakonec v průběhu závodu odstoupil − pozn. red.), odložené Paříž−Roubaix, mistrovství světa a etapovou Vueltu. „Smůla už mě provázela dost dlouho. Byl bych rád, kdyby to konečně přestalo,“ doufá.

Mezi hvězdy

S cyklistikou začal už ve čtyřech letech, tehdy jezdil na BMX. Jeho maminka často vzpomíná, jak byl odmala neposedný. Každý den od šesti hodin ráno pořád někde běhal. „Naši mě hodně podporovali, všechen volný čas jsme věnovali kolu,“ líčí. Vyzkoušel dráhovou cyklistiku, horská kola, ale nakonec si zvolil cyklokros, kde se mu dařilo nejvíc. „Na prvním mistrovství světa jsem mezi juniory skončil třetí, to mi udalo směr na dlouhou dobu,“ vysvětluje. V cyklokrosu postupně dosáhl všeho, čeho mohl. Stal se sedminásobným mistrem republiky a především dvojnásobným mistrem světa. Právě na první titul vzpomíná z celé kariéry nejraději: na zledovatělé dráze v Táboře dohnal ztrátu soupeřů a nakonec ujel všem.

Jako šampion si vybudoval respekt, dostával štědré startovné a mohl se pohodlně živit do konce kariéry. Jenže jeho lákaly výzvy. Po získání druhého titulu mistra světa se rozhodl, že se z blátivých cyklokrosových drah vrhne na silniční cyklistiku, ostřeji sledovanou disciplínu s větší konkurencí. Nastoupil do nově vzniklého týmu Omega Pharma − Quick-Step plného velkých hvězd. „Ze začátku jsem k nim měl až příliš velký respekt. Možná jsem měl začít v nějakém menším týmu,“ hodnotí Štybar zpětně.

Ale ani v těžké konkurenci se neztratil. Jeho dosud životní sezona přišla před šesti lety, kdy vyhrál závod Strade Bianche, skončil druhý na Paříž−Roubaix a vyhrál etapu na Tour de France, což se před ním 14 let žádnému českému cyklistovi nepovedlo. A předloni přišel vytoužený triumf na cyklistické klasice, nizozemském závodu Omloop Het Nieuwsblad.

Doma všude a nikde

V Belgii, kde patří cyklokros k národním sportům a Štybar tam tím pádem trávil hodně času, si našel svoji manželku Ine. Před šesti lety se jim narodil syn Lewis. Jen kvůli cestování s nimi nestíhá trávit příliš mnoho času. Obvykle pendluje v trojúhelníku Stříbro − Essen, město na severu Belgie, kde žije jeho rodina − a Mallorca, kde má skvělé podmínky na přípravu.

„Doma jsem všude a nikde,“ uvědomuje si. „Na Mallorce trávím asi nejméně času. V Belgii je většinou manželka, je to pro ni domov. A pro mě je to Stříbro. Asi bychom se měli odstěhovat do Frankfurtu, ten je na půli cesty,“ žertuje. Sám si na kočovný život zvykl a cesty ze Stříbra do Essenu si užívá. „Jezdí se po skvělých německých dálnicích. Míval jsem Porsche Turbo S, to docela jelo,“ pousměje se potutelně milovník rychlosti. „Jezdím většinou večer, ale do žádného rizika nejdu. Teď mám Mercedes-AMG C.“

Kromě aut ho baví také hodinky, stal se ambasadorem společnosti Carollinum, a když se potkáváme, má zrovna na rukou nové rolexky v modročervené barvě, takzvané Pepsi. „Hodinky sbírám už delší dobu, kupuju si je vždycky k nějaké příležitosti. Moje úplně první hodinky byly IWC, ty jsem si koupil za titul v Táboře. Nikdy na ně nezapomenu, žádné jiné pro mě nemají takovou emocionální hodnotu,“ tvrdí. A připojí i historku, jak k nim přišel. Zaujaly ho už jako teenagera, když přijel na vysokohorské soustředění ve švýcarském Svatém Mořici. Tehdy obcházel obchody, koukal do výloh a upoutal ho tam právě tento model. „Ale to číslo, to, kolik stály, bylo vysoké i na českou měnu − a tam to měli samozřejmě ve švýcarských francích,“ vybavuje si. „Ty si asi v životě nekoupím,“ povzdechl si. Za titul světového šampiona se ale rozhodl, že se odmění. V létě 2010, když se chystal na novou sezonu, se tak vydal do obchodu, jehož výlohy si dříve toužebně prohlížel, a koupil si je.

Víc koníčků už nestíhá. „Mám měřič aktivity, kde je maximální skóre 21 bodů. Jeden den jsem jezdil 170 kilometrů na kole v kopcích a naměřilo mi to 20,8. Druhý den jsem si hrál se synem od rána do večera a vyšlo mi 20,3,“ říká pobaveně.

Kromě toho provozuje vedle penzionu ve Stříbře ještě půjčovnu kol na Mallorce. „Mám tam kamaráda, s kterým jsem často trénoval. Máme celkem dobré kontakty s firmou Specialized, takže se to všechno sešlo,“ popisuje. Půjčovna se vzhledem ke stoupající popularitě cyklistiky rychle chytla a nyní už nabízí zhruba 350 kol. „Loni jsme se kvůli koronaviru zastavili, půl roku jsme nepůjčili jediné kolo, na Mallorcu se dlouho nesmělo létat. A teď, když jsme chtěli půjčovnu rozšířit a nakoupit kola nová, tak zase nejsou!“

Penzion si vyhlédl v roce 2011 po závodech ve Stříbře. Chtěl tam mít zázemí, když se tam často vrací. Tehdy mu trochu pomohl osud. Vyrazil na večeři s týmem a manželkou a tam zaslechl o volném objektu penzionu, který nejspíš bude na prodej a obsahuje i jeden soukromý byt. „Na začátku jsem všechno řešil na dálku. Nebylo to jednoduché, nikdo z nás s tím neměl zkušenosti. Ale myslím, že teď už se to celkem daří, přikoupili jsme další část budovy a už do toho zasahovat moc nemusím,“ vysvětluje. Penzionu by se po kariéře věnoval rád, lákalo by ho také vrátit do areálu restauraci a pivovar, který tam dřív býval. Neumí si však představit, že by se ve svém nabitém životě najednou upnul jen na jednu věc, a tak přemítá o tom, že by zároveň rád předával své zkušenosti mladším talentům.

Ale na to všechno je ještě čas. Pětatřicetiletý cyklista ze stáje Deceunick Quick-Step věří, že má stále to nejlepší před sebou. „Doufám, že mě ty životní roky čekají,“ říká a odchází s fotografem udělat posledních pár snímků. Procházíme penzionem a najednou se před námi zjeví scéna, která snad symboličtější už být nemůže. Štybar se opře v chodbě a zahaleká na fotografa: „Vyfoťte mě s tím nápisem nade mnou!“ Zvednu hlavu, kam ukazuje. Jsou tam tři slova: Dej Bůh zdraví.