Dvacet zastavení Tomáše Čupra. Kvůli čemu zešedivěl a proč se jeho obchod jmenuje Rohlík

Autor: Gabriela Marešová
Datum: 23. 2. 2021
Foto: Alexander Dobrovodský

2020 byl jeho rok. Byznys on-line supermarketu Rohlík se i díky pandemii rozjel naplno a jeho zakladatel měl zase plnou hlavu nápadů. Rohlík Bistro, Rohlík Mini, Suchý Rohlík, do toho pomoc samoživitelkám, expanze do Vídně a Mnichova, obcházení investorů. Tomáš Čupr zkrátka jede jako nikdy předtím.

Letošní rok byl jako na horské dráze. Stihli jsme se zvětšit a zrychlit, pak jsme se trošku zhoršili a teď se opět zlepšujeme a zvětšujeme. Prošli jsme si řadou manažerských změn, přišla spousta nových lidí. Transformace firmy je obrovská, každopádně na rok 2020 se u nás bude vzpomínat v dobrém.

Roste nám to hezky. Máme ambici v letošním finančním roce, který končí v dubnu, udělat na tržbách něco přes osm miliard korun. A ono se to nejspíš podaří. Normálně by v tom hlavní roli hrály Vánoce, ale letos je to všechno jinak a vrchol je roztažený v podstatě do celého roku. A chceme růst i leden, únor a březen, takže bude klíčové, jak se nám podaří nastartovat znovu po Vánocích.

V den oznámení podzimního lockdownu jsme spouštěli druhý sklad v Praze − Horních Počernicích. To nebylo vizionářství, jen čistá náhoda. Vláda na nás počkala − kdyby republiku zavřela o týden dřív, tak jsme nebyli ještě ready. Takže se jí vlastně sluší poděkovat (směje se). A zároveň poprosit zákazníky z této strany Prahy o trpělivost, protože se to tam znovu celé učíme.

Lidé mi říkají, že jsem letos asi musel prožít velký stres. Ale mně to popravdě ani nepřišlo. Takové situace mě naopak nabíjí energii. Už na jaře jsem byl ve svém živlu, bavilo mě to, najednou jsem měl pocit, že něco dělám. Jelo se naplno. V létě jsem se posunul do pozice hlavního ředitele firmy, který už neřeší, že někde zrovna došly rohlíky. Na to mám skvělé lidi. Já se soustřeďuji především na mezinárodní růst. Strategie, vize, shánění peněz − takže teď už je to pro mě trošku korporátnější, až se mi občas po té denní operativě zasteskne.

Trošku jsem zešedivěl, ale ne kvůli pandemii. Šedivé vlasy se mi na hlavě množí poslední dva roky, asi to mám dané geneticky. Táta je už dlouho šedivý a já asi dopadnu podobně. Ale netřeba mě litovat, já tenhle George Clooney styl mám docela rád (směje se).

Co mě naučil letošní rok? Každý rok získávám o něco větší schopnost se na věci kolem podívat s odstupem. Vidět věci z výšky a nebláznit z nich. Jak se letos do jisté míry setřel rozdíl mezi “v práci” a “doma”, tak jsem našel lepší work-life rovnováhu. Zní to paradoxně, vždyť to je rok krize, ale je to vlastně poprvé, co doma nikdo nebrblá, že jsem furt v práci (směje se). Asi jsem si to víc srovnal. Nikdy jsem nebyl workoholik, ale teď, když už dcerka povyrostla, mě to domů táhne dřív. Prostě nechci přijít, až když už spí.

Letos jsem se dost zklidnil. Přestal jsem číst sociální sítě. Na Twitteru jsem nebyl osm měsíců.

Na začátku prosince jsme spustili Vídeň, makáme na vstupu do Mnichova, Budapešť už nám rok frčí. To mě zaměstnává z hlediska inovativních nápadů. Zkoumáme metody, jak vozit potraviny k zákazníkům rychleji, vylepšujeme personalizaci nakupování, makáme na outdoorových Rohlík pointech a koketujeme s myšlenkou vlajkového kamenného obchodu. Líbí se mi nějaké příklady, jak to funguje v Asii. A samozřejmě před sebou máme výhled, kam jít do dalších evropských zemí − chtěli bychom do Itálie, možná do Španělska.

V Budapešti se Rohlík jmenuje Kifli (maďarsky “rohlík”), ve Vídni Gurkerl (německy “okurka”) a v Mnichově Knuspr (“křup”). Zakládáme si na čerstvosti a tohle citoslovce to dobře vystihuje. Němci ho mají spojené s pohádkou o Jeníčkovi a Mařence, je to zvuk, když ulomí perníček z chaloupky. Na každém trhu, kam jdeme, se snažíme najít lokální název, který vzbudí emoci. Nevymýšlím to sám, máme na to tým. O jednom až dvou lidech (směje se).

Český název Rohlík na nás před šesti lety tak trochu zbyl. Měli jsme vytipovaných hned několik názvů − mimochodem včetně Košíku. Rozhodlo to, že ten pán z Berouna, který vlastnil internetovou doménu Rohlik.cz, nám ji prodal za 15 tisíc korun. Majitel domény Košík.cz tehdy chtěl asi 400 tisíc, protože už měl nabídku odjinud…

Snažíme se rozvíjet nejen rozvoz potravin, ale i zachlazených hotových jídel, to je Rohlík Bistro. Existuje zajímavý trend cloud kitchen, někdy se říká dark kitchen, a je to vlastně kuchyň bez restaurace, která dělá jen jídlo pro rozvoz. Z jedné velké kuchyně jedou burgery, pizza i asijská kuchyně. Chceme do Bistra dát širokou nabídku jídel, protože v tom jsme trošku zaspali, ale zároveň chceme, aby byla cenově dostupná. A právě v cloud kitchen jsou náklady dramaticky nižší. Možná vám to zní jako DámeJídlo, ale je to jen zdánlivá podobnost, protože my nevozíme teplé jídlo, nýbrž zachlazené, které si doma dáte do ledničky a sníte, až budete chtít.

Tomáš Čupr

Foto: Alexander Dobrovodský

Co mě rok 2020 naučil o Češích? O zákaznících nic nového, ale narazil jsem na komplex malé země. Konkrétně v hlavách investorů, se kterými jsme se v posledních měsících bavili v rámci fundraisingu. Kdykoli jsme mluvili s Čechy, tak to bylo takové… malé. Říkali: “Jé, vy jdete do Německa, no tam to asi nedáte.” A pak to samé prezentujete investorům ze Silicon Valley nebo ze západní Evropy a slyšíte: “Vy máte boží firmu, to chceme.” Jsme opravdu malá země, tak je to asi přirozené. Ovšem takové Estonsko je ještě menší a tohoto mindráku se zbavilo. Holt potřebujeme nějaké globální úspěchy.

Letos jsem se víc zklidnil. Kromě LinkedInu jsem přestal číst sociální sítě, na Twitteru jsem nebyl osm měsíců. Jednou jsem to na chvilku zapnul a zjistil jsem, že existuje velká korelace mého vysokého tlaku a čtení feedu, tak jsem to zase vypnul a je mi dobře. Je to jednoduché: pokud vás rozčilují hloupé názory, tak nemůžete chodit na Twitter. Lidé to možná ani nemyslí zle, ale 280 znaků je prostě málo na vyjádření celé myšlenky. Nejdřív jsem se bál, že když nebudu sledovat sociální sítě jako předtím, že budu odtržený od reality a nebudu mít zpětnou vazbu od zákazníků. Ale nic mi nechybí! Můj život není chudší, naopak víc žiju okamžikem. Ale nejsem úplně mimo, samozřejmě sleduju velké události jako třeba americké volby. Občas skočím na CNN, BBC nebo si přečtu Hospodářky, a to stačí.

Společnost je polarizovaná. Sociální sítě rozdělují lidi. Každý si tam najde nějakou svoji pravdu, a zatímco jsme tak hezky spolupracovali na jaře, tak na podzim byla vidět velká propast v uvažování lidí. Předtím jsem si nemyslel, že je až tak hluboká. Přece jenom jsme takový švejkovský malý národ a všichni se tak nějak máme dobře… a najednou vidíte militantní výstupy lidí proti něčemu tak banálnímu, jako je nošení roušek.

Mám filozofii, že nechci zanechat svým dětem moc velké jmění. Zkazilo by je to.

Naučil jsem se žít s pocitem, že se nezavděčíme všem. Dobré maso je moc drahé, levné maso zase není dost dobré. Když oznámíte nějakou skvělou věc, tak vám vyčtou, že jste za císaře pána jednou přijeli pozdě… Když děláte byznys ve větší škále, tak se tomu prostě nevyhnete. Ale přesto ten svatý grál spokojenosti všech hledám.

Nora Fridrichová mi na jaře napsala na WhatsAppu, že má projekt se samoživitelkami. Líbilo se mi to, tak jsme to šli podpořit. Přišlo mi to samozřejmé a správné, o to víc mě překvapilo, jak mě potom vyzdvihovala. Na začátku podzimní vlny mi znovu psala a volala, ale já nějak zapomněl odpovědět a pak koukám, že začala spolupracovat s konkurencí. Někdy mám holt období, kdy zapomenu zareagovat. Musím odepsat hned, nebo nikdy. Co je včerejší, to je staré a už se k tomu nedostanu. A pak jsem byl takový expert, že jsem jí dotčeně napsal, co to jako má být, a ona na to: Ale já jsem vám několikrát psala a volala… Tak jsem se podíval do historie a: Oh, shit… Každopádně dnes už zase spolupracujeme a jsem za to moc rád.

Kreativní myšlení si udržuju jízdou na kole. Letos jsem začal jezdit a zjistil jsem, že si při tom parádně vyčistím hlavu a občas i na něco přijdu. Při běhání nejsem schopný běžet, natož ještě k tomu přemýšlet. Takže jsem si, stejně jako hodně lidí, letos kolo pořídil. Konkrétně Cannondale Scalpel 2021, sice tomu vůbec nerozumím, ale evidentně je to dobré kolo. Když si na něm vyjedu na hoďku, na silnici nebo do terénu, pomáhá mi to třídit myšlenky. Ale zvládnu to samozřejmě i na golfu, při procházce po zahradě nebo na gauči v kanceláři. Mám tam na stole i relaxační hrabičky, čajový matcha set, takže usrkávám a jsem hodně vyzenovaný.

Rohlík je můj životní projekt. Brzy se ukáže, že jsme asi nejhodnotnější český start-up. Šli jsme k investorům pro peníze, a pokud vše dopadne, jak má, tak se vracíme jako skoro “třičtvrtějednorožec” (startupové označení pro firmu s hodnotou miliarda dolarů a výše − pozn. red.). Takových firem v Česku moc není. Chceme být opravdu velký evropský hráč. Šel jsem po ose Slevomat−DámeJídlo−Rohlík a po každém exitu jsem chtěl dělat něco většího, jinak by mě to nebavilo. A moc větších trhů než potraviny není…

Mám filozofii, že nechci zanechat dětem moc velké bohatství. Zkazilo by je to. Být poděděným miliardářem je sice hezké, ale charakter vám to úplně nevybuduje. Samozřejmě že se o ně postarám, nebudou třít bídu, ale když nebudou chtít dál budovat Rohlík a já ho budu muset prodat, tak pokud z toho budou nějaké větší peníze, nejspíš je rozdám na dobročinné účely. A tím můj pracovní život skončí. Nic dalšího v záloze nemám.

Teď mi dodalo hodně sebevědomí to, co jsem slyšel od světových investorů, za nimiž jsme vyrazili pro peníze. Byli to lidé, kteří jsou zvyklí vidět to nejlepší ze Silicon Valley, Londýna, Tel Avivu nebo Berlína. Pro mě to bylo potvrzení toho, že to, co děláme, děláme dobře. Spousta lidí v Česku vnímala Rohlík jako takovou fajn provinční firmičku a věřím, že až to nové finanční kolo oznámíme, tak budou docela překvapení. Je potřeba u nás budovat pozitivní příklady s globálním úspěchem, aby zdejší holky a kluci viděli, že to jde, a řekli si, že když to dokázal Průša, Dlouhý nebo Čupr, tak to můžou dokázat i oni! A nemusí se kvůli tomu odstěhovat do San Franciska.

Kromě Rohlíku mi letos udělal radost i nový dům, do kterého jsem se s rodinou přestěhoval. Šli jsme sice z krásného kusu Žižkova úplně na okraj Prahy, ale ten barák, celý pozemek i jeho okolí, to prostě stojí za to. Bylo to dost crazy rozhodnutí, protože jsme na kraj Prahy nikdy nechtěli a ještě jsem si na něj musel vzít docela vysokou hypotéku. Ale teď zase konečně rád trávím čas doma.