Gastronomičtí buditelé. Lukáš Hejlík zpovídá muže, kteří oživili Vary, Poděbrady a Tábor

Autor: Lukáš Hejlík, redakce
Datum: 25. 9. 2020
Foto: Honza Zima

Tábor, Karlovy Vary, Poděbrady. Vybrali jsme tři muže ze tří krajů, kteří oživili českou gastroscénu i svoje město. A kdo jiný by je měl vyzpovídat než Lukáš Hejlík, který jezdí napříč Českem a hledá podniky, za kterými rádi pojedete klidně přes celou zemi?!

Doma v Táboře se Janu Čulíkovi povedlo něco, o čem může snít většina českých měst. Přijíždí sem za ním většina českých foodies, pořádá tu vyhlášený food festival a angažuje se také v komunální politice. Oproti tomu to v Karlových Varech pořádně žije jen jeden týden v roce. Své o tom ví svérázný šéfkuchař Jan Krajč, který se ve svých dvou restauracích snaží nabídnout něco úplně jiného, aby přilákal hosty během všech dvanácti měsíců. A pak tu je Tomáš Vrba z Poděbrad, který do gastra naskočil jako instalatér, který má velké sny. Teď jeho čtyři podniky oživují místní kolonádu a dělají tak tuhle lázeňskou popelku krásnější.

To jsou naši buditelé, zástupci tří krajů, kteří se snaží rozhýbat svoje podniky a města. Lákají turisty i místní a učí je jezdit za jídlem. Chtěli jsme se s nimi potkat na půli cesty. Když si ale vezmete mapu a propojíte vzdušnou čarou Karlovy Vary, Tábor a Poděbrady, ocitnete se uprostřed ničeho, kousek od Zadní Třebaně na Berounsku. Zvolili jsme proto jednodušší variantu a pozvali je do Prahy, na Václavské náměstí na Střechu Lucerny, za kterou stojí také takový pražský buditel − Ondřej Kobza. Netradiční výhledy na metropoli doprovází déšť, nám to ale v domku na nejvyšší střeše, kterou oživují stromky třešní, vůbec nevadí.

Řekněte, jaká jsou vaše města? Začněme u Jana Krajče.

Jan Krajč: Karlovy Vary jsou malé, pohodové, klidné město. Také celoročně ospalé, zvlášť po 18. hodině jsou ulice hodně prázdné. Ožívá to až na filmový festival, který je letos bohužel zrušený, což je pro nás rána finanční, ale i společenská.

Jednou jste mi říkal: Pro mě není důležité pracovat na období festivalu, ale na tom, aby ke mně chodili místní celý rok.

Krajč: S každým zákazníkem, který od nás odchází spokojený, vzniká nějaká reklama a zpětná vazba. Takže to samozřejmě je celoroční boj o zákazníky, reference a o návrat lidí. Speciálně Le Marché je založené na stálých zákaznících. Leží mimo hlavní třídy, nikdo tam nekorzuje. Deset dnů festivalu je pak pro nás skutečný byznys, máme vyprodáno od rána do večera, střídají se u nás největší filmové hvězdy. To je příjemné a finanční přínos se nedá srovnat s jakýmkoliv jiným měsícem v roce.

Jsem z Vysočiny, což je ve spádové oblasti brněnského okruhu. Když jsem se tam nastěhoval, žilo veškeré pohostinství z toho, že tam na jeden víkend v roce přijede 150 tisíc lidí na Velkou cenu. Vždycky jsem si říkal, co ty restaurace dělají zbytek roku…

Krajč: U nás to tak není. Pro Le Marché je sezona dvanáct měsíců. Nemáme stálé menu, vaříme i nakupujeme každý den něco jiného. Koneckonců z toho vychází i náš název − Le Marché, tedy trh. Přizpůsobujeme se roční době, kupuju jen to, co je na trhu.

Teď Tomáš Vrba. Jaké jsou vaše Poděbrady?

Tomáš Vrba: Je to nejkrásnější místo v Čechách. Lidi jsou tam celoročně, město má krásný park, cyklostezku u Labe a máme výhodu, že jsme 30 minut od Prahy, odkud k nám hosté jezdí. I teď, když se uvolnila opatření proti šíření koronaviru, máme plno. Naši zákazníci jsou primárně Češi, často se k nám vracejí.

Říkal jsem si, že Karlovy Vary jsou možná nejznámější české lázeňské město, ale když o nich lidé slyší, tak si představí Rusy, Asijce… Zatímco Poděbrady jsou takovou “lázeňskou popelkou”. Spousta lidí pořád neví, jak krásné město to je.

Vrba: To máte pravdu. Hodně práce udělal Michal Dvořák s festivalem filmové hudby Soundtrack Poděbrady.

Což přitom není dlouhá tradice, má teprve čtvrtý ročník…

Vrba: Lidé obvykle míjejí Poděbrady po dálnici, teď se díky festivalu zastavili. Dvořák ukázal Poděbrady širší veřejnosti.

Na mě to působilo vždy jako lázně seniorských šviháků. A teď máte na kolonádě čtyři podniky, což dost narušilo můj dojem…

Vrba: Díky těm podnikům, co máme, si už lidé najdou důvod k výletu do Poděbrad. Ať do české hospody nebo francouzského bistra. Jezdí k nám důchodci i spousta žen na wellness víkendy. Když to srovnám třeba s Vary, tak Poděbrady jsou o půlku levnější a jsou dostupnější.

Krajč: Vary jsou fakt úplně zničené Rusy a tím, co se tam dělo v prvních letech po revoluci. Ale doufám, že koronavirus bude mít jeden pozitivní dopad − 99 procent hospod vařilo dvacet let jen pro Rusy a zneužívalo toho. Tak ať se teď ukáže, co umí.

Běžíme k Táboru. Honza Čulík, buditel, vizionář z nádherného města. Jaký je Tábor?

Jan Čulík: Nemáme kolonádu ani žádný zámek, ale je to živoucí město, lidé se v historickém centru baví, nakupují a člověk si tam nepřijde jako turista, ale jako Táborák. To Tábor nabízí: domáckou atmosféru. Asi se to nedá ukázat, je to spíš pocitová záležitost.

Jihočeská města bývají hezká, ale často je to náměstí a věž, zatímco Tábor má spoustu malebných uliček. Dá se tam procházet od přehrady Jordán přes hradby, náměstí…

Čulík: Máme výhodu, že se tam nevytvořil turismus. Jak říkali pánové, turismus je pro gastronomii ve městě často zabíjející, protože se mu hospody hodně přizpůsobují. A je to logické. V Táboře turismus je, ale nedá se na tom stavět, musí se vařit i pro místní. Což je zárukou stabilnější kvality.

Na Táboře se mi líbí, že tam je historický duch města, ale i mladá atmosféra, kterou přinesly vaše i další podniky. Pro mě je to jeden z černých koní, kam vyrazit na jeden i víc dnů. Hodně pro to udělal váš podnik Thir.

Čulík: To byl nejdřív hardcore naturální vinný bar, kde jsme měli vína a sýry. Před pěti lety to byl v Táboře poměrně ambiciózní projekt. No a funguje doteď! Baví nás dělat s vinaři, hlavně moravskými, takovými, kteří mají kolem pěti až deseti hektarů vinic. Známe už i jejich manželky, psy a baví mě přenášet duch toho místa skrze skleničku našim zákazníkům. Ale protože jsme měli taková poměrně složitá vína, tak jsme k tomu začali postupně vařit.

Z věty “vaříme lokálně a podle sezony” se stala jedna z nejnudnějších frází, ale vy jdete příkladem, jak to může fungovat. Vychovali jste nadšence, kteří vyhledávají naturální vína, lokalismus…

Čulík: Jo, to byla moje ambice, že bych ostatní zkusil nakazit něčím, co mi dává smysl, naplňuje mě to a pomáhá to zlepšovat zemědělskou krajinu v okolí Tábora. Pak jsme otevřeli Výčep, pivnici na náměstí, ta je taky hodně lokální, ale má být víc otevřená pro lidi. I Thir upravujeme tak, aby byl přístupnější. Nechceme žít jen z Táboráků, ale i z těch, kteří za námi musí dojet.

Jak tedy v turistickém městě dostat místní do svého podniku?

Krajč: Dělat něco zcela jinak, daleko lépe než všichni ostatní. Když máte restauraci, přijde nějak oblečený číšník, dostanete jídelní lístek, kde je tři sta jídel, a orientovat se v tom, ještě třeba při špatném osvětlení, je těžké. Kuchař těžko může udržet čerstvé suroviny. Já jsem vařil všude možně a nejhorší pro mě byly chvíle, kdy jsem to přestával stíhat, objednávky vyjížděly z kasy a mně docházela příprava. Když jsem se vrátil do Varů po všech mých dobrodružstvích, tak můj koncept v Le Marché byl, že si udělám jen tři předkrmy, dvě jídla a jeden dezert. A že mě celkem nebude zajímat, co hosté chtějí, ale že přijdou na to, co jsem uvařil. K tomu otevřená kuchyně, kde si lidé dají víno, povídají si se mnou o tom, jak vařím. To je na Karlovy Vary dost ojedinělý projekt.

Obzvlášť před sedmi lety.

Krajč: Ano, to byla velká novinka. Pak se otevřelo pár restaurací v Praze s otevřenou kuchyní, ale my jsme se tím směrem vydali celkem brzy a byli jsme opravdu jedineční.

A každý den premiéra menu, to bylo taky něco nového.

Krajč: V restauracích šéfkuchař udělá jídelní lístek, vymýšlejí plating a ladí to. My takový proces máme každý den. Večer si sednu u vína a vymýšlím, co budu vařit další den. Přiznám se, lokální suroviny nemám a stydím se před ostatními. Nakupuji kousek od Paříže a vybírám si sýry, ryby a další suroviny, které mě oslovily.

A kolikrát se pak místní jsou schopni ukázat do měsíce?

Krajč: V průměru jednou dvakrát měsíčně. Mluvili jsme o tom, jak turismus ničí gastronomii ve městech, že restaurace zneužívají hostů, kteří přijdou a už se nevrátí. Takových podniků znám i ve Varech hodně. My takoví nejsme. Dneska se všechno hned odrazí na sociálních sítích, to člověk nemůže riskovat. Rozlišovat mezi místním a zahraničním, speciálně u Le Marché, nejde. U La Hospody je to jiná otázka.

Tomáši, vy jste exponovaní na kolonádě, umí si ale Poděbradští najít cestu na kolonádu? Mají ji ještě vůbec rádi?

Vrba: Máme 70 procent návštěvníků z Poděbrad napříč všemi podniky. V zimě je to možná víc, v létě přijedou turisté. My jsme na místní, jako Tábor. Každého hosta řešíme, když je nějaký průšvih. Chováme se k nim s úctou, vítáme je v čistém prostředí. Když někdo přijede na víkend a zajde k nám, tak to je přidaná hodnota. Cizinci k nám moc nejezdí. A rusky neumíme.

Krajč: K nám jezdí Rusové hodně ze Západu, tam je to o něčem jiném, vyznají se v gastronomické kultuře. Ale pak jsou turisté, kteří přijedou, nevědí, která bije, a chovají se rusky. Je to kus od kusu.

Honzo, vy jste mluvil o tom, že jste párkrát ohýbali váš koncept. Mně se odvážné věci líbí, ale nebylo toho už někdy trochu moc? Neušetřili byste si nervy, kdybyste nedělali tolik změn?

Čulík: Rozhodně toho nebylo moc. Teď nám v tom nahrál i koronavirus. Před ním jsme mířili spíše až k fine diningu, přitom jsme pořád fungovali v prostředí vinného baru, takže se to rozevíralo. Přešli jsme zase více k barovému konceptu, budou se dělat jen malé talířky a k tomu burgery. Protože ty mají hned dvě výhody: lidé je mají rádi, a navíc do burgeru můžete dát spoustu věcí. Momentálně tam dáváme třeba srnčí po burgundsku, kosmatice, květy bezu… Umožňuje to dost kreativity. Jsme malý podnik, který má jednoho kuchaře, otevřeno máme jen od čtvrtka do neděle. Takže si nemůžeme troufat na něco, na co nemáme, ale musíme se soustředit na méně věcí a dělat je dobře. Burgery jsou pro mě vysvobození a doufám, že to takhle vydržím a nebudu vymýšlet další věci.

Použil jsem u vás slovo Buditel s velkým B i proto, že se angažujete v komunální politice. Děláte také festival Naše chutě, který představuje táborské podobně smýšlející podniky. Bude i letos?

Čulík: Určitě ano. Založili jsme s třemi dalšími restauracemi z jižních Čech sdružení Jíme Jih, které tlačí na lokalismus, vyměňujeme si kontakty na farmáře, dáváme dohromady společný odbyt u přeštíků. To je projekt, který mě baví a dává smysl.

Přitom každá restaurace má jiný koncept: zájezdní hostinec, finediningová restaurace ze Strakonic a hotelová z Budějovic.

Čulík: Ano. A právě festival bude věnovaný i té naší iniciativě a dalším přidruženým kamarádům.

Pojďme ještě ke koronakrizi. V Táboře jste na ni zareagovali prvomájovým food festivalem Drive-IN. Lidé tam začali ve velkém najíždět v autech a vznikla kolona.

Čulík: Ten hlad musel být obrovský, nechápu, jak je možné, že někdo čekal hodinu v koloně na jídlo. Děkuju všem, kteří to vydrželi.

Vary jsou specifické tím, že je tam hodně hotelových restaurací. Jak moc může být situace bez festivalu pro ně kalamitní?

Krajč: Karlovy Vary jsou v lavině té nešťastné události, hodně hotelů je zavřeno, spoustu kuchařů a číšníků je volných, což je fajn, člověk si může vybírat. Hotely musí splňovat nějaký rozsah služeb, aby dostaly hvězdičky, proto mají restaurace. Záleží na zákazníkovi, jestli mu stačí projít se po kolonádě, užít si pramen a vrátit se do hotelu na večeři. Pak jsou ale hosté, kteří první den ochutnají a na další den už přijdou třeba k nám. Volají i přímo z recepcí renomovaných hotelů a dělají si u nás rezervace.

Váš druhý podnik La Hospoda jste otevřeli v jiné, neturistické části Varů. Jak vznikl ten nápad?

Krajč: Tam hraje roli několik aspektů. Touha dál se rozvíjet a vymýšlet novou koncepci práce, to asi funguje u každého z nás. Také nás donutila úroveň školství v gastronomii. S hrůzou jsme zjišťovali, co všechno kuchaři po vyučení neumí. Tak jsme se do toho vložili a jsme první eseróčko, které majetkově vstoupilo do školství. Převzali jsme bývalou restauraci Luna.

To byl takový “showroom” té školy, ne?

Krajč: Ano a prodávali tam kupodivu celkem úspěšně. Celé jsme to zrekonstruovali, předělali a přejmenovali. Zvolili jsme název La Hospoda. Točíme tam západočeské pivo, přizvali jsme Plzeňský Prazdroj jako spolupartnera, aby nám pomohl s investicí, peníze do toho šly veliké. Máme učně deset měsíců v roce a snažíme se je vést k lepším zítřkům. Myslím, že tahle služba není úplně doceněná, hodně lidí to nepochopilo. Přijdou a píšou na sociální sítě, že je obsluha děsná. Ale tam obsluhují učni od prvního do třetího ročníku! Jdeme s kůží na trh, vedle našich zaměstnanců se tam mladí lidé dostávají do kontaktu s budoucí profesí.

Vychováváte si tam své obyvatele… Už jsme se toho dotkli, teď se uvolnil personál a pracovní pokora bude asi větší. V tomhle ohledu si myslím, že to bude pozitivnější − od přetahávání kuchařů po mírné vydírání zaměstnavatele.

Krajč: Tím, že jsme vstoupili do učňovského světa, tak jsme se chtěli vyhnout vydírání a boji o zaměstnance. Najednou jsme byli u koryta, mohli jsme se podílet na vývoji budoucí generace profesionálů v pohostinství, vybírat si, koho si necháme.

Koho jste si na kuchařské pozici vyhlédl pro Le Marché?

Krajč: Jednoho z padesáti.

To jste přísnější, než jsem si myslel!

Krajč: Je tam spousta lidí, kteří mohou v pohodě pokračovat v gastronomii. Ale pak jde i o talent, přístup a takový tam byl jen jeden.

Vy sám za sebou máte řadu stáží a spousta šéfkuchařů řekla, že ten vzor nalezli, až když vycestovali ven. Nikdo mi neřekl, že měl na škole skvělého mentora, který by ho vytáhl. Ale byl jsem navštívit ostravskou soukromou gastronomickou školu a překvapilo mě, jak vysoká úroveň tam je. Jedna studentka mi vyprávěla, že celá její rodina jsou medici, ale že ona odešla z medicíny ve druháku a tím je zklamala. Teď si sama vydělává na školné a chce být šéfkuchařka.

Krajč: To je strašně výjimečné. Rodiče těch dětí řeknou: Jdi na kuchaře, tam se najíš a jsi v teple. Lidi tam přijdou a tu práci dělají, protože musí. Já to z mého ročníku dělám z třiceti lidí sám.

Jak to vypadá v Poděbradech? Tam je jedna hotelová škola a říká o sobě, že je velmi dobrá.

Vrba: Když přijde člověk z hotelové školy, tak řekne: Já to v životě dělat nebudu, já budu vedoucí pracovník. To je učí ve škole.

Na ostravské škole je zástupkyně ředitelky, která chodí po restauracích a ve chvíli, kdy se jí tam líbí, tak se ptá, jestli by jim tam nemohli posílat učně. Ale to je soukromá škola, která má investora, zaměstnají někoho, kdo má vizi.

Čulík: Na táborská učiliště vždycky přišli osmnáctiletí devatenáctiletí kluci, které to bavilo, jeden z nich je teď ve Fieldu, další v Amanu. A samotná restaurace Beseda u nás na Žižkově náměstí, což je učňovský podnik, tam si zajděte! Rozjeli Facebook, dělají hezká jídla a teď začnou vařit lokálně a jsem v p*deli…(smích) Nevidím do toho detailně, z třiceti lidí to třeba budou dva, ale za těch pár let tam vidím obrovský progres.

Tomáši, vy jste studoval na instalatéra. Chtěl jste se tomu věnovat?

Vrba: Já jsem to určitou dobu dělal. Táta měl velkou firmu, byl jsem k tomu předurčený. Pak ale umřel na rakovinu, tak se mi v tom nechtělo dál pokračovat. Říkal jsem si, udělám si malou kavárnu a bude klid. Přibral jsem právě kluka z hotelové školy a říkal si, že to bude super. Zjistil jsem, že jestli řídíte třicet instalatérů nebo pět pinglů, tak to vyjde nastejno, záleží na lidech. Scházíme se s kluky ze školy a taky to z dvaceti dělají jen dva.

Přijde mi, že nová foodie generace jsou vyhořelí vysokoškoláci.

Čulík: Já jsem měl jediný požadavek: entuziasmus. Aby to lidi bavilo. Nechci dělat s někým, koho to nebaví, to nemá smysl.

Vrba: Já si myslím, že lidé, kteří nejsou z oboru, jsou kolikrát lepší. Baví je to a funguje to jinak.

Vaše podniky pomáhají městům, co ale města během koronakrize udělala pro vás?

Vrba: Nám Poděbrady odpustily poplatky, u předzahrádek. Nájmy se nás netýkají, protože máme soukromé prostory.

Čulík: Odpustili nám nájem za březen v městských prostorách, kde máme Výčep, Thir je v soukromém prostoru. A ubytovací poplatky z předzahrádek, které ale stejně žádné nebyly.

Co by ještě bylo od města fajn?

Vrba: Možná posunout noční klid? Místo desáté hodiny na jedenáctou. To by bylo zajímavé.

Třeba v Brně v centru to jede do dvanácti a dost to pomáhá. Chápu, že pro místní někde v prvním patře to nemusí být příjemné…

Čulík: Táborské náměstí žije do dvou, tam bydlí pár lidí a jinak tam jsou úřady, nikoho to neruší.

Máte nějaké další vize?

Vrba: Díky koroně jsem si uvědomil, že už to stačí. V lednu jsem si dělal srandu, že v Číně mají chřipku, a kdyby v Česku zavřeli hospody, že to by byl konec. A když se to stalo, tak najednou byl člověk bezmocný. Tak jsem si uvědomil, že je čas trochu přibrzdit a věnovat se tomu, co máme teď. Aby byly hospody ještě lepší pro lidi a byl čas myslet na nějaká zadní vrátka. Teď jsem zrekonstruoval všechny hospody, kuchyně, takže na pět šest let máme vystaráno. Už se není kam hnát. Korona mi vzala spoustu ideálů o tom, že všechno bude růžové.

Čulík: Mě ten čas zase hrozně bavil. Potvrdilo se mi, že workoholismus z hlediska potravinové bezpečnosti je ideální odpovědí na tuto krizi. Mně to nevadilo, farmáři mi vozili věci pořád. A další věc je, že když jsem se vrhnul na burgery, tak si je chci pořádně vymazlit. Řeším vlastní mouku, budu si dělat vlastní olej, takže jsem měl čas všechny ty věci vytunit. Nechtěl bych dělat víc hospod, ale soustředit se spíš na primární věci. Nějaká pekárna by mě třeba hodně lákala. Anebo další projekt Mlíkař Jan, že bych dodával bezobalově smetanu do školních jídelen. Mně to křídla nepřistřihlo. Naopak!

Za poskytnutí zázemí při rozhovoru děkujeme Střeše Lucerny.

BOXY

Jan Čulík

Na malé talířky ve stylu tapas, burgery a naturální víno jezdí do Tábora snad všichni gastronadšenci z Prahy. Ve vinném baru Thir vládne muž se vzhledem severského boha Thora, ale s kšiltovkou. Jan Čulík studoval mezinárodních vztahy na Masarykově univerzitě. Bogdanu Trojakovi pomáhal otevírat vinný bar Veltlin, předtím brigádničil ve Vinografu. Nevěda, co dělat, vyrazil na cestu kolem světa a na rok se usadil v Kanadě. U mytí záchodů a sázení stromů přemýšlel a zjistil, že ať už bude dělat cokoliv, musí to být v Táboře a musí to přinášet něco víc než peníze.

V roce 2015 s kamarádem otevřeli Thir. V propojování ekologicky hospodařících malovinařů, lokálních farmářů se zákazníky našli svou sílu. “Větší množství novodobých sedláků, starajících se svědomitě o svůj grunt, je přesně to, co je naším cílem a co chceme naším podnikáním podporovat. Zlepšuje to nejen podobu krajiny kolem nás, ale i vazby mezi městem a venkovem,” říká Čulík.

Po Thiru následoval Výčep, nízkoprahovější projekt s pivem z pivovaru Obora a uzeninami od řezníka Lišky. Organizuje také festival lokální gastronomie Naše chutě, naturální vinný festival s mezinárodním přesahem Bottled Alive, stál u zrodu vinného pop-upu Družstvo, založil v Táboře Cech táborských obchodníků s vínem. Inicioval také vznikl jihočeské platformy restaurací Jíme Jih a angažuje se i v místní politice, momentálně jako předseda Kulturní komise. Podle svých slov má “skvělou ženu Magdalenu, bez které bych tohoto nebyl schopný”.

Jan Krajč

Karlovy Vary mají už desítky let prestižní filmový festival, poměry na místní gastroscéně ale změnil až Jan Krajč. Karlovarský rodák se vyučil v Grandhotelu Pupp a brzy se odrazil do restaurací ve velkých hotelových řetězcích. Nejcennější zkušenosti pobral v restauraci Daniel na Manhattanu, která bývá řazena mezi nejlepší podniky New Yorku i celých Spojených států. “Nikdy jsem nepracoval tak tvrdě jako tam, byl jsem v kuchyni od osmi ráno do jedenácti hodin večer. Ale nasbíral jsem spoustu receptů a nápadů,” říká Krajč.

Pak ho ale trmácení po světě začalo unavovat. Doma ve Varech měl rodinu a děti, a tak se rozhodl vrátit, odmítl i nabídky z Prahy. Nejprve si založil cateringovou společnost, která vařila i pro prezidenta Klause, a v roce 2013 otevřel na břehu říčky Teplé restauraci Le Marché. Pojal ji úplně jinak, než bylo ve Varech zvykem. Místo dlouhých jídelních lístků nabízí jen pár dokonale vyladěných chodů, které připraví podle surovin, které nakoupil. “Všichni mě odrazovali, že Vary jsou vesnice. A začátky byly šílené, seděl jsem tady celé dny sám,” uznává.

Postupem času si ale Karlovarští a turisté cestu do Le Marché našli. Však také posezení v příjemném interiéru ve francouzském stylu či na zahrádce vedle poklidně plynoucí řeky patří ve spojení s luxusní gastronomií k jedinečným zážitkům. A když Krajč začal cítit, že už podnik nemá kam stoupat, otevřel loni se svým týmem druhou karlovarskou restauraci – La Hospodu, kde přímo na place trénují studenti oboru gastronomie.

Tomáš Vrba

Na lázeňské kolonádě v Poděbradech to žije. A to díky bývalému instalatérovi, který v ní uviděl potenciál a dnes tu provozuje sedm skvělých podniků. Tomáš Vrba vyrazil hned po škole do Austrálie na zkušenou. Po té co utratil nezřízeně všechny peníze, si vydělával na živobytí jako skladník v přístavu. Po pár dalších peripetiích se vrátil zpátky domů, jenže smrt tatínka, jenž vedl úspěšnou instalatérskou firmu, ho přiměla přemýšlet co dál. Instalatérské řemeslo ho nebavilo, náhoda mu ale přinesla do cesty paní, které dřív na kolonádě pomáhal rekonstruovat dům. Padli si do noty a nabídla mu prostor bývalé kavárny.

Tam vzniklo Café Oliver, pojmenované po teriérovi Oliverovi. Vrba tak začal bez předchozí zkušenosti provozovat “francouzské bistro”, které se velmi rychle naplnilo zákazníky. Každé dva až tři roky pak otevíral další podniky, které financoval z výnosů těch ostatních. Vznikla poděbradská gastro síť podniků La Place, která čítá přes osmdesát zaměstnanců a patří do ní kromě Café Oliver i Náš Hostinec, Mamma’s Boutique Hotel, Cucina Jídlo & Víno, Charles Bar a Vilémovo pekařství a koloniál. Vrba dlouho hrál basketbal, dokonce za národní tým.