Gladiátoři v drsné a emotivní show. Představujeme čtyři odvážné bojovníky MMA z Česka

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 13. 5. 2021
Foto: David Turecký / Ilustrace Toybox

Nekompromisní souboje v kleci, kde je povoleno téměř všechno. A ohromná show plná emocí, od níž nejde odtrhnout zrak. To je MMA – a tohle jsou čtyři bojovníci, kteří patří k těm nejlepším v Česku a směle se zapsali i v nejslavnější lize UFC.

Jiří Procházka

Datum narození: 14. října 1992, Výška: 192 cm, Váha: 93 kg, Kategorie: polotěžká váha, Bilance: 27-3 (UFC 1-0)

Na svou cestu bojovníka se vydal s jasným cílem. “Žiju sám, bez přítelkyně, věnuju se jen boji a ničemu jinému, abych mohl být nastaven jedním směrem a mít čistotu v mysli,” prohlašuje Jiří Procházka. Inspiroval ho život samurajů. Doma má katanu a přijal kodex bušidó. Morální sadu zásad, mezi nimiž nechybí ani rezolutní přijetí smrti. “S tím se člověk zbavuje veškerého strachu z neúspěchu a může svobodně a s naprostou volností konat,” vysvětluje 28letý bojovník.

Jemu se neúspěch vyhýbá už dlouho. Z posledních 23 zápasů prohrál jediný. Stal se dvojnásobným šampionem japonské organizace Rizin. A především zvládl svoji premiéru v prestižní lize UFC. Loni v červenci knokautoval favorizovaného Švýcara Volkana Oezdemira a najednou jeho jméno zaznamenali i ti, kteří se o MMA nezajímají.

Začalo se mluvit o tom, že Procházka může dosáhnout v UFC až na titul, podepsal spolupráci s marketingovou agenturou Paradigm Sports, která zastupuje boxera Mannyho Pacquiaa nebo MMA legendu Conora McGregora. Lidé se zvědavě vyptávali na jeho kuriózní přezdívku Denisa, která vznikla tak, že se kdysi otočil poté, co jeho trenér na soustředění tímto jménem zavolal. Připomínala se i temná stránka jeho minulosti, kdy po potyčce z mládí dostal podmínku za ublížení na zdraví.

Nerozvážnost dospívajícího je však pryč, teď se své psychice Procházka důkladně věnuje. Ač dělá sport, kde zdánlivě rozhoduje především síla fyzická, přikládá minimálně stejné úsilí také duchovnu. Medituje, zkoušel spát v horách, na pět dní se zavřel do tmy.

“Je to moje velká cesta objevování. Objevování emocí, co je s čím propojeno nebo co se stane, když se uzemním a vynuluji emoce. Běhám od hranice maximálna po minimálno a pořád to vyvažuji, pohybuji se na hraně,” říká. Mluví vzletně, přemýšlivě, až tajemně, navštěvuje šamana, čte seberozvojové knihy a pravidelně si po večerech třídí myšlenky a projektuje si, čeho chce dosáhnout.

Prohlašuje, že MMA si ho samo vybralo. V bojovém umění našel prostředek, jak vypustit veškerou energii, kterou v sobě má. V žebříčku polotěžké váhy je nyní na pátém místě a už 1. května ho čeká další zápas, tentokrát se světovou trojkou Američanem Dominickem Reyesem. Tentokrát už jeho výsledek bude bedlivě sledovat spousta fanoušků, které český samuraj okouzlil.

“Snažím se pozornost okolí moc nevnímat, přecedit ji a soustředit se jen na tréninky a svůj výkon,” tvrdí. A pokud vyhraje, možnému zápasu o titul se dost přiblíží.

Co vás na MMA nejvíc přitahuje?

Každý rok se to mění. Obecně je to rozmanitost studování technik, těla, mysli, zkoumání toho, co naše tělo dokáže vygenerovat za způsoby vnímání boje a mých sparing partnerů. Baví mě objevovat různé techniky, jimiž člověk disponuje, aniž by o tom věděl; všechno vyvstává samo od sebe. Rád objevuju svoje potenciály, talenty a další věci, které se dají využít k podmanění si soupeře.

Co cítíte před vstupem do klece?

Vzrušení a adrenalin. Nutná dávka strachu tam musí být taky, neb je to nedílnou součástí. Když není strach, tak je tam něco špatně. Hlavní ale je umět pracovat s veškerými emocemi, které se boje týkají.

V čem vám pomáhají návštěvy šamana?

Dostal jsem se k němu přes jednoho známého, který provozuje pobyty ve tmě. Seznámil mě se šamanem, velmi dobrým člověkem, který ale není žádný ezoterik, jenž by někde létal. Má dlouholetý výcvik u ekvádorských indiánů. Řekne vám věci, které s vámi souzní a jsou s vámi spojené, třeba skrze minulé životy. Vysvětlí vám nějaká znamení, která k vám chodí celý život. A i když žijete v této realitě a třeba na to nevěříte, tak vám to začne docvakávat a pochopíte, že to není jen tak.

Jste vášnivý čtenář. Jaké knihy vás nejvíc zaujaly?

Bylo jich víc. Umění války, Čtyři dohody, Moc přítomného okamžiku. Nejvíc mě poznamenala a zaryla se do mě Kniha pěti kruhů, kterou napsal japonský samuraj Mijamoto Musaši. Teď čtu knihu od Joea Dispenzy o napojování se skrze emoce na vnitřní svět organismu. Tyhle knížky se snažím zapojovat do přípravy a těžit z nich. Když člověk začne přijímat tyto návyky a uchopí je jako mocný nástroj pro svůj život, tak zjistí, že máme přístup k ovladači k našemu tělu, mysli a realitě kolem nás.

Prohlásil jste, že byste se chtěl stát světovou jedničkou a získat titul. To platí?

Hlavní je pro mě nekonečná cesta zdokonalování se. Dosáhnout mistrovství ve svém konání. Je lepší se k cílům moc nepřipoutávat. Pro mě je hlavní cíl spíš forma než titul.

David Dvořák

Datum narození: 5. června 1992, Výška: 165 cm, Váha: 56 kg, Kategorie: muší váha, Bilance: 19-3 (UFC 2-0)

Sám si říká si Undertaker, Hrobník. Může se to zdát jen jako jedna z mnoha tvrďáckých přezdívek v drsném světě MMA, ale David Dvořák si ji nevymyslel jen tak pro nic za nic. Než se vrhl do kolotoče zápasů, tak si hrobnickou prací skutečně přivydělával. “Teď v MMA tuhle zkušenost moc nevyužiju, ale jako marketing a show pro fanoušky je to dobré,” přiznává.

Sám si říká si Undertaker, Hrobník. Může se to zdát jen jako jedna z mnoha tvrďáckých přezdívek v drsném světě MMA, ale David Dvořák si ji nevymyslel jen tak pro nic za nic. Než se vrhl do kolotoče zápasů, tak si hrobnickou prací skutečně přivydělával. “Teď v MMA tuhle zkušenost moc nevyužiju, ale jako marketing a show pro fanoušky je to dobré,” přiznává.

Hrobnická minulost dobře dokresluje Dvořákovu osobnost. Žádná práce mu není cizí, neštítí se nevšedních koníčků. Jeho noční můrou je strávit život rutinním zaměstnáním, i proto odmala zkoušel všechno možné, co by ho mohlo bavit. Od šesti let hrál šachy, jezdil po turnajích, hrál dorosteneckou extraligu. Pak ale intelektuální souboje nad šachovnicí vyměnil za drsné zápolení v kleci.

“Na škole jsem měl jako povinný předmět sebeobranu, ale nevěřil jsem, že bude dobře fungovat, tak jsem chtěl vyzkoušet něco nového. Ve stejné budově, kde jsem hrál šachy, bylo i MMA, tak jsem tam zašel,” vzpomíná.

Vypadá to jako začátek nějakého superhrdinského filmu: hubený šestnáctiletý kluk s dlouhými vlasy, který si do té doby na akční hrdiny hrál, se najednou sám ocitl v roli bojovníka. Ale jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, šachová minulost mu hodně pomohla, aby se ani v novém sportu neztratil. “Celý život jsem vyrůstal v tréninkovém drilu, respektu a disciplíně, což jsem si přenesl i do MMA. Všechny sporty jsou zčásti o hlavě a šachy pro mě byly skvělou průpravou,” vypráví.

Navíc byl zvyklý makat. Protože musel. Aby pokryl náklady na přípravu, potřeboval si přivydělávat po různých brigádách. Pracoval jako stavební technik u dálnice, než dalších pět let strávil jako hrobník. Stejně se zakousl i do tréninku.

První oficiální MMA zápas absolvoval krátce po svých osmnáctých narozeninách, v červnu 2010. Tehdy sice nevyhrál, ale na pocit porážky si zvykat nemusel − teď má na kontě 22 zápasů, z toho jen tři prohry, navíc drží sérii 15 výher v řadě, včetně dvou triumfů v UFC. “Do konce roku bych chtěl přidat ještě dvě a podepsat novou smlouvu s UFC,” hlásí 28letý Dvořák.

Dnes už sice není tím pohublým mladíkem, ale i tak od světa zápasů pořád rád utíká ke svým koníčkům. “Myšlením jsem byl vždy jiný,” připouští. Sbírá historické zbraně, baví ho myslivost, hraje Dračí doupě. Ale vůbec nejradši je v přírodě, stará se o zahradu nebo se věnuje zvířatům. Narodil se v osmitisícovém městečku Hořice a dodnes o sobě prohlašuje, že je “kluk z vesnice”. Jen už tohohle kluka znají fanoušci po celém světě.

Co vás na MMA nejvíc přitahuje?

Je toho spoustu. Hrozně se mi líbí překonávat sám sebe a posouvat hranice lidských možností. Cestovat všude po světě, poznávat jiné krajiny a vzdělávat se. Věřím, že jsem od rodičů nedostal dar života proto, abych chodil celý život do práce, občas zašel s kamarády do hospody, brzo založil rodinu, postavil dům a dvakrát za rok jel na dovolenou… To je pro mě mimo a bral bych to jako promrhaný život. MMA mi dává poznání, o kterém spoustu lidí vůbec nemá tušení.

Co cítíte před vstupem do klece?

Většinou si nenesu žádné emoce, které by ovlivnily můj výkon. Rozhodně ne strach. Cítím adrenalin, ale jsem maximálně soustředěný podat co nejlepší výkon a ukázat to, co jsem celou dobu v přípravě dělal.

Jste člověkem netradičních koníčků… Jak jste začal se sbíráním historických zbraní a co je váš nejvzácnější úlovek?

Historie mě zajímala odmala, hlavně období první a druhé světové a také vietnamské války. Dlouho ale nebyl prostor se k tomu dostat víc zblízka. Krom dokumentů, knih nebo návštěvy muzea. Až v poslední době se osobně setkávám se sběrateli, navštěvuji různé obchody se zbraněmi, jako třeba Wildgame v Brně. Tam jsem vždy jako v ráji, a právě díky nim budu brzy mít pušku M1D Garand, což bude rozhodně nejvzácnější.

Jak často si chodíte zahrát Dračí doupě?

Teď nám to s kamarády dlouho časově nevyšlo, ale jinak tuhle hru miluju. Na šachových táborech jsem ji hrál pořád. Mám hrozně rád fantasy svět, od Tolkiena jsem přečetl vše a těším se na další sbírku. Nejraději hraju za mix válečníka a kouzelníka, jako byl třeba zaklínač Geralt.

Věnujete se také myslivosti. Berete to jako relax od zápasů?

Do lesa vyrazím moc rád a kdykoliv to je jen možné, ale bohužel moc často to není. Obvykle se jdu s bráchou jen tak projít a kochat. Každý by měl znát přírodu, ve které žije. Relax to je skvělý.

Lucie Pudilová

Datum narození: 13. června 1994, Výška: 173 cm, Váha: 61 kg, Kategorie: bantamová váha, Bilance: 11-6 (UFC 2-5)

Filmy s nezdolným hrdinou Rockym Balboou zbožňuje. Nejradši má ovšem třetí díl. Pouštět si jakýkoli snímek legendární série v týdnu před zápasem se stalo pro Lucii Pudilovou rituálem. Jenže před březnovým kláním s Finkou Suotamaovou to nestihla, místo toho však shodou okolností zhlédla jinou boxerskou klasiku − Těžká váha s Russellem Crowem v roli někdejšího šampiona, kterého tíživá finanční situace přiměje k návratu na scénu. “Bylo to úžasně motivační. Příběh o jeho sportovním vyhoření i o tom, jak se pak zvedl a zase byl mistr. Úplně jsem se v tom našla,” pochvalovala si.

A paralely vskutku není třeba těžko hledat. Pudilová měla skvěle rozjetou kariéru a jako první Češka se dostala do slavné UFC, což byl ohromný úspěch. Jenže místo stvrzení pozice mezi nejlepšími přišel pád. V UFC si připsala bilanci dvě výhry, pět proher, přičemž čtyři prohry v řadě mezi zářím 2018 a lednem 2020 pro ni byly osudné, a v nejslavnější lize tím skončila.

Sportovní patálie přitom nebylo to nejhorší, co ji mělo v loňském prokletém roce potkat. Hned na jeho počátku jí zemřel dědeček, což ji zlomilo. Dlouho nebyla schopná podávat adekvátní sportovní výkony. Ve stejném roce postihla její babičku mrtvice, před jedním ze zápasů navíc zkolaboval Ladislav Erdelyi, dlouholetý trenér Pudilové. K tomu ji svírala nervozita ze série proher.

“Každý bojovník, když má prohraný zápas, tak to s ním udělá strašné věci. A já měla čtyři…” vzpomíná 26letá Pudilová. Ale nakonec došlo i na povstání. Loni v prosinci si připsala první výhru, letos v lednu pak druhou. “Na spoustu věcí jsem si v těch zápasech ani netroufala, abych něco nepokazila. Pořád cítím, že jsem takticky úplně jinde než dřív. Ale po těch dvou výhrách jsem se trochu uvolnila. Teď už jsem víc v klidu, ani na mě není takový tlak,” líčí a doufá, že se znovu vrátí mezi nejlepší.

Pudilovou bavily bojové sporty odmala. Počátek její vášně k MMA popisuje s kouzelně bezelstnou upřímností: “Nejdřív jsem tančila, ale to mi moc nešlo. Pak jsme viděly s kamarádkou nábor na box, tak jsme to šly zkusit. Ale nechtěla jsem dostávat rány do hlavy, viděla jsem, jak jsou z toho boxeři hloupí, tak jsem přidala wrestling… No a nakonec z toho bylo MMA.”

Právě komplexnost a variabilita bojových umění ji na jejím sportu baví nejvíc. Užívá si, že může střídat různé techniky jako box, wrestling i judo, a vyhne se tak ve sportu stereotypu. Jako ženská bojovnice však hůře hledá vhodné sparing partnery, i proto při tréninku pendluje mezi Příbramí a Bratislavou, kde jí pomáhá i věhlasný trenér Ilja Škondrič. “Je to dost náročné, nikde se necítím pořádně doma. Ale nikde jinde jsem sparing partnery nenašla, tak jsem to zvolila takhle,” vysvětluje.

Cesta zpět na vrchol zkrátka není jednoduchá, Pudilová se však − přesně v duchu Těžké váhy − nevzdává. Minimálně na jeden zápas navíc tenhle motivační film zapůsobil skvěle: finskou soupeřku porazila Pudilová jednoznačně.

Co cítíte před vstupem do klece?

Adrenalin, tlak. Občas se i těším. Hlavně ale cítím vážnost, že už končí legrace.

MMA se pořád bere hlavně jako mužský sport. Jak vás v něm ostatní bojovníci přijali?

Když jdu mezi normální lidi, tak mi to nikdo nevěří, že dělám MMA. Když na sobě nemám něco sportovního, tak na to nevypadám. A na tréninku mi bylo vždycky jedno, jak na mě kdo kouká, co si kdo myslí. Je to můj život. Ale je pravda, že občas se někdo z vrstevníků podivil, když jsem mezi ně přišla s modřinami.

Mají to v něčem bojovnice složitější než muži?

Mají to náročné. Jsou slabší, nemají tolik sparing partnerek, nemohou se tak snadno natrénovat. Musí bojovat s kluky. Ti proti mně obvykle nejdou na sto procent, ale když je zaškrtím, tak je to přejde.

Co říkají rodiče na to, že vás tak chytly bojové sporty?

No, nadšení nebyli. A pořád nejsou. Teď už si zvykají, že to je pokaždé velký stres. Máma byla jednou na mém zápase a zrovna mi soupeřka roztrhla obočí v prvním kole. Trenér mi říkal, že tam viděl nějakou paní, která se pořád otáčela zády a chodila někam pryč, tak odhadl, že to bude ona. Tehdy si zrovna vybrala můj nejkrvavější zápas.

A dívá se teď?

Radši nechává někoho jiného, ať se podívá a pak ji informuje. Potom si to klidně pustí, když už ví, jak to dopadlo, a že jsem v pohodě.

Chcete se vrátit do UFC?

Mám hodně vysoké cíle, to by se člověku zamotala hlava. Ale nechci to říkat. Teď koukám na další zápas, pak bych chtěla zabojovat o titul. UFC neberu jako uzavřenou kapitolu, ale teď na to nemyslím.

Makhmud Muradov

Datum narození: 8. února 1990, Výška: 188 cm, Váha: 84 kg, Kategorie: střední váha, Bilance: 25-6 (UFC 3-0)

Na těle má jizvy, většina z nich přitom nepochází z klece MMA. Jedna je po pobodání, které ho málem stálo život. Další je památka na kulku. Makhmud Muradov je má z období dospívání a každý den mu připomínají, že jeho současný život je pohádka oproti tomu, čím si prošel. Dnes je hrdinou obou svých národů, Uzbekistánu, kde vyrůstal, a Česka, kde převážně žije nyní. Na Instagramu má přes 1,3 milionu fanoušků a mezi jeho rádce patří i slavný boxer Floyd Mayweather. A jako první bojovník z Česka vyhrál v UFC tři zápasy.

Dětství veselé ale rozhodně neměl. Když mu byly tři roky, musela jeho rodina prchnout z rodného Tádžikistánu před občanskou válkou do Uzbekistánu. Během dospívání měl jeho otec vážnou dopravní nehodu, po níž skončil v invalidním důchodu a která vyžadovala nákladnou léčbu. V pouhých patnácti letech museli Makhmud a jeho bratr začít živit rodinu. Jelikož už se tou dobou věnoval kickboxu, rozhodl se své nadání uplatnit a dělal ochranku v nočním klubu. Po rvačce se synem uzbeckého prominenta však musel zmizet daleko od domova. S bratrem odešel na Sibiř.

I tam žil v nuzných podmínkách a střídal náročné práce, až se nakonec uchytil jako ochranka v kasinu. Právě tam však přišel k mnohým ze svých jizev. “Pamatuju si dobře každý den,” říká mrazivě. “A vážím si toho, když teď vejdu do obchodu a můžu si k jídlu koupit cokoliv. Předtím jsem měl v kapse sto korun a přemýšlel jsem: Mám vzít chleba, rohlíky, nebo vajíčka?”

Za lepší život vděčí právě sportu. Dlouho snil o MMA, ale to ještě v Uzbekistánu v době jeho dospívání nebylo v kurzu. A tak kývl na nabídku kamaráda a zamířil do Česka, kde se ho v Monster Gymu ujal trenér Petr Kníže. Na prvním tréninku dal nezkušenému Muradovovi co proto, ale sveřepého mladíka tím neodradil. Byl zvyklý přijímat rány.

Přes šampionát XFN se propracoval až do UFC, kde vyhrál dosud všechny tři zápasy. Již zmiňovaný Mayweather ho označil za nejlepšího MMA bojovníka na světě. Volá si s uzbeckým prezidentem, jeho zápasy v zemi sledují miliony fanoušků. A on se to Uzbekistánu snaží dávat zpět, pravidelně se tam vrací a rozjel tam třeba také charitativní projekt na podporu postižených dětí. Byl tam i v době našeho rozhovoru, proto jsme namísto focení zvolili ilustraci. Doma je teď ale hlavně v Česku, kde spolu se zpěvačkou Monikou Bagárovou od loňského května vychovává dcerku Rumiu.

A když mu to pravidla UFC umožňovala, bral si po zápasech uzbeckou i českou vlajku, po tom posledním dokonce promluvil plynulou češtinou do kamer. Popisuje se jako “Uzbek s českým srdcem”, i když oficiálně tuzemské občanství ještě nemá. “Dostávám vždycky jen na tři čtyři měsíce vízum do pasu a je to komplikované. Je to neúcta od Česka, že mi doteď nedali papíry a neschválili trvalý pobyt. Štve mě to,” nezastírá.

Mnoho Čechů se k němu už přitom hrdě hlásí − a vzhledem k jeho pohádkovému příběhu se lze jen těžko divit.

Co vás na MMA nejvíc přitahuje?

Ten pocit, když zvládnete těžkou přípravu, pak vejdete do klece a zvednou vám ruku jako vítězi… To si musí každý prožít. Ten sport mi dal všechno a mě těší, že, rodiče, fanoušci a můj stát na mě mohou být hrdí. Baví mě reprezentovat na velkých turnajích a zvedat vlajku.

Co cítíte před vstupem do klece?

Mám v hlavě, že soupeř nechce vyhrát tak moc jako já. A nemakal tolik. A hlavně já reprezentuju obě země. To mám výjimečné. Vím, proč bojuju, pro historii, pro úspěch. Jako první Čech v UFC jsem dosáhl na tři výhry. To už po mně zůstane a nikdo to nevymaže.

Jakou nejlepší radu vám dal Floyd Mayweather?

On sám je nejlepší motivací. Před dvaceti lety jsem na něj koukal, jak zápasí, teď můžu sedět vedle něj, jdeme spolu třeba na basket nebo spolu někde bydlíme. Ukazuje mi, že je všechno možné, stačí neříkat nikdy a tvrdě makat.

Jak vás změnilo otcovství?

Musím teď vyhrávat a být úspěšný nejen pro sebe, ale i pro svoji dceru. Když přijdu domů, jsem unavený a už nemůžu, tak se podívám na její úsměv a všechno se změní, hned mám lepší náladu. Je pro mě všechno, největší láska.

Co vás baví kromě MMA?

Mám nějaké podnikání, baví mě auta, ale to je můj vlastní život, o tom nechci mluvit. Nežiju jen sportem, hlavně sociální sítě mi přinášejí docela dost peněz, za to bych chtěl poděkovat mým partnerům.

Nejste typický bojovník. Vyhýbáte se siláckým řečem, mluvíte pokorně. Čím to?

Byl jsem obyčejný kluk a vždycky zůstanu. Trash talk a podobné věci nejsou nic pro mě. Chci mluvit a dokazovat věci v kleci. Vždycky respektuji soupeře. Když se modlím, tak i za něj. Taky má rodinu a hodně makal. Oba jdeme dokázat, na čem jsme pracovali, a vyhraje ten nejlepší.