Hledání nadějí. Zdeněk Mihalco se snaží milionovými dávkami oživit české regiony

Zdeněk Mihalco vyrostl na Bruntálsku, kde se téměř nikdy nic nedělo. Teď šéfuje Nadaci Via a hospodaří s desítkami milionů korun, které se snaží rozhýbat život právě v regionech.

Hned na začátku si musíme říct jednu věc: Češi nejsou v darování vůbec špatní! Učí se to a dá se říct, že umění darovat roste rychleji než česká ekonomika. „A rostlo i během pandemie, lidi obecně v krizi více darují. Teď se ukáže, co bude, když bude relativně obyčejný rok,“ podotýká ředitel Nadace Via Zdeněk Mihalco, pro kterého byl loňský rok rekordní. Když se jižní Moravou prohnalo tornádo, vybrala „jeho“ nadace na pomoc téměř čtvrt miliardy korun. Spolu s ostatními sbírkami to dohromady bylo dokonce 1,1 miliardy během prvních dvou týdnů.

„Když jsme se dozvěděli, co se na Moravě stalo, kontaktovali jsme tam naši partnerskou organizaci. Nemohli jsme se jim ale dovolat, tak jsme si řekli, že pro ně založíme aspoň sbírku na našem portálu Darujme.cz a pak jim to předáme. Náš cíl byl milion korun, jenže ono se to úplně vymklo! Nevíme, že by se něco podobného v Evropě kdy podařilo,“ chválí české dárce Mihalco. On sám patří mezi ně. Pravidelně daruje na provoz Nadace Via, ale vybírá i u jiných organizací. Především pokud jde o projekty v regionech. „Zajímají mě ty úplně obyčejné věci,“ vysvětluje. Pro odstrčené regiony s vysokou nezaměstnaností a často různorodou skladbou obyvatel má pochopení, protože v jednom z nich vyrostl.

Zářný příklad z pohraničí

Bruntálsko je přesně takové, jak si ho představujete. Ospalý kout země, věčně v mlze. Přes kopec v Šumperku nebo v Jeseníku se pořádají kulturní akce, místní se potkávají, zvelebují, něco se tam děje. A když jedete na druhou stranu na Olomoucko, tam to je podobné. „Lidi u nás jsou svérázní, dětství drsnější, člověk je možná až trochu vykořeněný, není s tím svým regionem tak spjatý, historicky provázaný, ale tím jsme zároveň vlastně svobodomyslnější,“ popisuje s tím, že téměř všichni jeho spolužáci jsou rozeseti po celém světě.

Dodnes tam jezdí za rodinou a se zájmem sleduje každého, kdo to tam zkouší rozhýbat. Stejně jako se to podařilo kdysi v jeho rodné vesnici. V sudetském Rýžovišti to prý bylo vždycky ještě ospalejší, než je bruntálský průměr. Asi před dvaceti lety tam ale Nadace Via podpořila jeden projekt, který všechny obyvatele probudil – obnovu historického kříže nad vsí. „Všichni společně pracovali a najednou to tam žilo. O pár let později do toho kříže ale uhodil blesk…,“ krčí nad ironií osudu rameny.

O to víc vyzdvihuje třeba případ Bílé Vody, obce v Jeseníkách jen pár kroků od polských hranic a přitom dost daleko od všeho. Mimochodem jde o místo, které se stalo inspirací pro novou knihu Kateřiny Tučkové. „Je to doslova románová ves. Žijou tam Rumuni, Poláci, Češi, Francouzi, je tam vysoká nezaměstnanost, ale zároveň tam je skupina lidí, kteří se tam nějakým způsobem ocitli a teď tam tvoří kulturní život. Mají zajímavého starostu, který je stejně aktivní. Není to prostě klasická sudetská vesnice, kam přijedete a nic tam není,“ vysvětluje Mihalco a hned uvádí další příklad. V Moravičanech na Olomoucku opravili starou faru, pořádají tam přednášky, koncerty a všichni z celé vsi tam chodí, navzájem se poznávají a budují mezi sebou důvěru. „Tohle chceme podporovat, ať se to šíří dál.“

Buditelé z regionů

Nadace Via se od ostatních neziskovek, které řeší nějaký problém, liší v tom, že hledá potenciál. Naději. I když to obnáší značnou dávku trpělivosti. „Hledáme někoho, kdo je tahounem třeba té nejmenší vesničky, dost často to je skupina lidí, a toho podporujeme,“ vysvětluje.

Každý rok se jim ozve zhruba 500 žadatelů se svými projekty, které následně posoudí a si 200 z nich finančně podpoří a propojí s podobným spolkem nebo sdružením, který už funguje a může jim poradit, nebo jim pomůžou uspořádat sbírku. A podporují nejen dospělé, ale také skupiny dětí. Třeba ve formě benefičního koncertu pro nemocného spolužáka, kterému chtějí pomoct jeho kamarádi a spolužáci, to se prý stává celkem často.

A velkou radost mají v nadaci z toho, když se po pěti nebo deseti letech lidé, kteří své místo probudili, posunou do komunální politiky. Nebo se stanou třeba starostou. „Ti pak kolem sebe začnou nabalovat další nadšence a najednou celé to místo ožije, stěhují se tam noví obyvatelé a vzniká místo pozitivní energie,“ říká s tím, že dost často těmi tahouny jsou ženy po mateřské, které hledají nové uplatnění.

Ještě v jedné věci se Nadace Via odlišuje. Je totiž postavena na angloamerickém modelu, nemá žádné majitele, jen zakládací listiny, a nebere si žádné státní či evropské peníze, funguje jen z peněz dárců. „Náš roční rozpočet je okolo 50 milionů korun, příjmy jsou jen z darů a z výnosů nadačního kapitálu, což je majetek, který máme a stále ho zvětšujeme. A až jednou tenhle náš majetek bude mít hodnotu řekněme miliardu, budeme zcela soběstační,“ podotýká Mihalco.

Majetek nadace je dnes 70 milionů korun, jsou to čtyři byty a jeden kancelářský prostor, cenné papíry a nově také kryptoměna. „Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že zatímco v soukromém životě nemám vlastní auto ani dům, abych to nemusel řešit, tak tady jsem odpovědný za 70 milionů, o které se musím starat, a desetiprocentní inflaci k tomu!“ směje se ředitel. O případných dalších investicích rozhoduje správní rada kontrolovaná radou dozorčí a vedení nadace. Ve správní radě je pět lidí a předsedá jí Petr Kasa (Pilulka.cz), který je zároveň jejím významným dárcem. „Všichni mají dvakrát tříletý mandát a po něm sami navrhují možné kandidáty, které pak ostatní členové volí. Je to totálně nezávislé. V kontinentální Evropě mnoho nadací tohoto typu není. To hlavní, čím se řídíme, jsou zakládající dokumenty a dlouhodobá vize. Máme poměrně velkou svobodu v tom, co je právě potřeba. Takže když přijde tornádo nebo covid, tak se můžeme celkem rychle rozhodnout, i když to není primárně to, co děláme,“ popisuje Mihalco.

Nadace podle něj totiž není start‑up. „Nebudujeme ji na rok, ale na sto let. Proto máme ten kapitál a třeba jednou bude nadace bohatá, s tím totiž souvisí i důvěra dárců. Vidí, že tu plánujeme být ještě spoustu let.“ Nedávno tak dostali akcie Pilulky od Petra Kasy nebo bitcoin od Václava Dejčmara. „To je náš majetek, který investujeme, a z výnosu, který teď je kolem tří milionů ročně, se zčásti financují vybrané projekty. To všechno přispívá ke stabilitě nadace, kdyby náhodou přišla nějaká krize nebo poryvy větrů v naší politice, měli bychom je díky tomu zvládnout.“

Umění darovat

Zdeněk Mihalco se z Bruntálska přesunul do Prahy, když přišel studovat žurnalistiku. Sám prý tehdy nevěděl proč, prostě rád psal. V médiích strávil deset let, začínal jako sporťák v Mladé frontě, pak na různých pozicích prošel redakcemi Aktuálně a Hospodářských novin a odtud odešel do Forbesu. Tam si po čase uvědomil, že musí úplně změnit zaměření.

„Původně jsem šel do Nadace Via na rok a teď už jsem tu sedmým rokem a dva a půl roku ji vedu,“ říká. Práce v nadaci se podle něj nedá dělat na rok na dva, je to velký závazek. Nejen vůči dárcům, kteří její cestě důvěřují. I proto za 25 let své existence Nadace Via mohla podpořit přes šest tisíc projektů, které lidem zlepšují život, a investovat do nich více než 400 milionů korun. Více než miliardu pak pomohli vybrat nejrůznějším organizacím přes portál Darujme.cz, kde si zaregistrované organizace a obce mohou zakládat sbírky na vlastní projekty.

Dárcovství se postupně posouvá i do posledních vůlí. Bohatí prý poměrně často nechtějí odkazovat všechen majetek dětem, a tak zahrnou nadace do své závěti. „Nejdůležitější je, aby dárci přispívali pravidelně. Aby to nebylo vždy jen jednorázově, když se něco stane typu tornádo na Moravě,“ zdůrazňuje Mihalco. „Podle mě lze říct, že dárcovství je univerzální dobro, opak sobeckosti. Náboženství a myšlenkové směry po celém světě jsou v tomto zajedno. Je to vysoce lidská hodnota.“