Inspirativní osobnosti prozrazují svoji představu budoucnosti (1. část)

Autor: Proč Ne?!
Datum: 4. 3. 2020
Foto: ToyBox

Touhu po vile na předměstí nahradilo spolubydlení v srdci měst, místo k terapeutovi chodíme do kostela a mladodůchodce hlídá umělá inteligence. Tak si představují budoucnost námi oslovené osobnosti.

Cestování

Lucie Radová, novinářka a cestovatelka

Když se dnes podíváte na fotografii letu prvního letadla převážejícího turisty, který se mimochodem odehrál v roce 1914, tak není vůbec těžké si představit, že výlety na Měsíc budou za chvíli stejnou samozřejmostí, jako když se dnes chcete vypravit na jižní pól. V budoucnu se určitě bude cestovat rychleji než zvuk a dost možná pohodlněji a ekologičtěji, protože nic jiného nám ani nezbude. Informace o fotonech teleporticky cestujících nejen mezi Kanárskými ostrovy, ale i mezi Zemí a vesmírem, mi také dost dráždí fantazii.

Nepřímé přemisťování makroskopických částic je prý zatím stejná utopie jako dálnice mezi Karlovými Vary a Prahou, ale v obou případech si člověk neodpustí snění. Chápu, tohle všechno je těžké si představit, když žijete v zemi, kde nejdůležitější spojnice mezi dvěma největšími městy připomíná autodrom, ale věřte mi, že na takové Panamericaně v Jižní Americe dáte stejnou trasu za polovinu času. Často si hraji s myšlenkou, jak budou vypadat místa a lidé v oblastech, kam dnes jezdíme za exotikou. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc se třeba takové Bali změnilo za posledních osm let. A jestli vlastně Bali a jemu podobné ostrovy budou v příštím století kvůli stoupajícím hladinám oceánů vůbec existovat.

Pro mě nepředstavitelná budoucnost začíná tam, kam se dnes nemůžu dostat, ani kdybych měla všechny peníze světa. Do budoucnosti, do minulosti, za horizont událostí černých děr. Říkám si, jaká pravidla by mělo cestování v čase. Kdo by je nastavoval, hlídal a korigoval. Jak moc by pak fungoval ten současný svět a jestli bych ho s tím vším, co takové cestování přináší, chtěla.

Jestliže budoucnost znamená pokrok, tak já ho vidím ve zpomalení. Dnes si na mapě světa zabodnete prst do libovolného místa a zítra tam už klidně můžete být. Samotná cesta není důležitá, přiznejme si, spíš otravná. Hodiny strávené v letadle nebo autobuse málokoho nadchnou. Za mě ale o to nejlepší přicházíme. V cíli dnes může být každý, ale cesta je to, co naplňuje, baví a učí. Takže jestli chcete být o krok napřed, vyrazte už teď pěšky, na bicyklu nebo si klidně pořiďte motorizovanou tříkolku. My jsme s ní ujely 13 000 km skrz Jižní Ameriku a tuhle zkušenost bych přála všem. Pomalou, nemožnou, trochu smradlavou a neskutečně živou. A ať budete cestovat po Zemi nebo vzdálených galaxiích, nezapomeňte si ručník. Nejpotřebnější věc každého cestovatele za každého času!

Vzdělávání

Taťána le Moigne, ředitelka české pobočky Googlu

Vývoj v oblastech automatizace, globalizace a digitální transformace zcela jistě přinese lidem i firmám nové příležitosti. Už dnes víme, že digitalizace v případě, že ji dokážeme správně uchopit, může přinést naší zemi řadu pozitivních změn. Tradiční zdroje růstu ztrácejí na síle a česká ekonomika nutně potřebuje nový impulz. Společnost McKinsey tvrdí, že pokud by se České republice podařilo urychlit současný rozvoj digitalizace, přineslo by jí to do roku 2025 dodatečných 26 miliard eur v HDP. Česko by tak získalo šanci posunout se mezi nejvíce prosperující evropské ekonomiky, tedy splnit si sen, který sníme posledních třicet let.

Zároveň je však třeba říci, že digitalizace s sebou přinese změny na trhu práce, na které se prostřednictvím kontinuálního vzdělávání a sebevzdělávání musíme připravit. Je vysoce pravděpodobné, že na trhu nebude dostatek pracovní síly, která bude pro digitální ekonomiku dostatečně kvalifikovaná. Budeme potřebovat studenty, kteří se nebojí realizovat svoje nápady, zakládat start-upy, podnikat. Taktéž budeme potřebovat, aby naši skvělí vývojáři pracovali i na svých podnikatelských a prodejních dovednostech. V neposlední řadě budeme potřebovat, aby většina populace získala nejen pokročilé digitální znalosti, ale i měkké dovednosti, které budou pro úspěch v digitální ekonomice klíčové. To je například umění orientovat se v komplexních jevech a neustálých změnách, umění komunikace, spolupráce, umění řešit problémy kreativně a kritické myšlení.

Nároky na dovednosti se díky globalizaci a digitalizaci zkrátka posouvají směrem ke kognitivním a interpersonálním dovednostem a je na nás všech, abychom se v těchto dovednostech kontinuálně vzdělávali a posouvali. Posláním Googlu v Česku je nejen inovovat internetové prostředí a podporovat růst místního byznysu, ale i vzdělávat společnost. Činíme tak například prostřednictvím platformy Digitální garáž, v níž už si pokročilé digitální dovednosti osvojilo přes 80 tisíc Čechů a Češek, ale už dlouhou dobu školíme právě výše zmíněné měkké dovednosti i pracovníky mediálních agentur a e-commerce společností. Šíříme kritické myšlení a mediální gramotnost prostřednictvím spolupráce s Jedním světem na školách a počítačovou vědu mezi ženy prostřednictvím projektu Czechitas. Odpovědnost je podle mého na každém z nás. Každý bychom se měli sami sebe zeptat, co jsme se dnes naučili. A hlavně zda budou naše dovednosti za pět let stále aktuální. A tak jak se kontinuálně staráme o své tělo v posilovně, tak bychom se měli starat o získávání nových dovedností a zkušeností.

Víra

Tomáš Halík, profesor FF UK, farář a prezident České křesťanské akademie

Postmoderní svět je postsekulární. Teorie sociologů z doby před sto lety, že moderní civilizace postupně odstraní náboženství, se nenaplnily. Dnes slyšíme ze všech stran: Náboženství se vrací! Celá teorie sekularizace byla jen mýtus moderny! Názor, že náboženství se vrací, nesdílím ze dvou důvodů. Zaprvé: náboženství se nevrací, protože nikdy nezmizelo. Zmizelo pouze na čas z horizontu zájmu společenských věd, médií a veřejného mínění v důsledku omezeného pohledu teoretiků 19. století, kteří se zaměřovali jen na tradiční církevní formy náboženství v části západního světa. Zadruhé: sekularizace (která v části světa skutečně proběhla) není koncem náboženství, nýbrž jeho transformací. Tato transformace zaskočila jak proroky konce náboženství, tak představitele tradičních náboženských institucí. Náboženství se nevrací ve staré podobě, objevují se jeho nové podoby a nové společenské role − a tento trend bude zřejmě pokračovat.

Dva fenomény ustupují: tradiční církevní náboženství a dogmatický ateismus. Do uvolněného prostoru vstupuje zejména spirituální hledačství, reformní náboženské proudy, ale také politické zneužívání náboženství − pokusy změnit náboženství v politickou ideologii, nástroj obrany etnické či skupinové identity. Spíše než o politizaci náboženství však jde o sakralizaci politiky, “posvěcení” nacionalismu a populismu. Fundamentalismus bude bohužel nadále atraktivní.

Vztah náboženství a politiky už nelze řešit principem “oddělení církve od státu”, protože národní státy ztratily monopol na politický život a tradiční církve zase na náboženství. Pojem “církev” už nezachycuje pestrou realitu náboženského života dneška, stejně tak ani “stát” celek politické reality. Náboženský život pulzuje v hnutích, uvnitř struktur církví i mimo ně. Bude zajímavé sledovat vztahy mezi novými sociálními a náboženskými hnutími. Dále poroste zájem o spiritualitu, meditaci, duchovní život. Budoucnost církví závisí do velké míry na schopnosti odpovědět na tuto rostoucí žízeň. Hlavní rozdíly budou nadále nikoliv mezi církvemi a náboženstvími, nýbrž uvnitř nich − mezi lidmi, pro které je víra cestou k životní moudrosti, ekumenismu a pokojnému soužití, a těmi, pro které je náboženství nástrojem k prosazování skupinových cílů. Reforma katolické církve, kterou zahájil papež František (snaha překonat klerikalismus a triumfalismus a důraz na “integrální ekologii” − péči o přírodní i sociální životní prostředí, dialog kultur a solidaritu s marginalizovanými), jeho vize církve jako “polní nemocnice”, rozvíjející terapeutický potenciál víry, bude narážet na odpor, ale nakonec se prosadí. Ukáže se vitalita, ale také velká kulturní pestrost náboženství.

Fakta

Josef Šlerka, ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

Slovo fakt se odvozuje od latinského factum, tedy toho, co je udělané či, česky řečeno, co je skutečné. “V případu vyšly najevo nové skutečnosti,” lze stále ještě zaslechnout i v médiích. Otázka po tom, jaká je budoucnost faktů, je tedy vlastně otázkou po tom, jaká je budoucnost skutečností. Ve svých životech poznáváme skutečnosti málokdy přímo, většinou jsou nám předkládány v nějaké zprostředkované podobě (sémiotici říkají v nějaké re-prezentaci, znovu-zpřítomnění). Vysoká škola života je ve svém poznání velmi chudá a omezená a my jsme odkázáni na zprávy o skutečnostech od těch druhých. O ně není nouze, zejména obrovský nástup digitálních médií zajišťuje jejich nepřetržitý přísun. Každý může dnes posílat do světa informace, a to v takovém množství a kvalitě, až se tají dech. Žijeme v éře planetárního člověka, který může kdykoliv a kdekoliv zjistit, co se právě teď děje skoro na libovolném místě na světě.

Digitálnost médií ale také znamená, že se těmito reprezentacemi dá nesnesitelně lehce manipulovat. Právě proto, že existují jen jako jedničky a nuly, je snadné tvořit falešná fakta, ať již tím, že přímo manipulujeme s jejich podobou v reprezentacích (různé fake news od těch banálních, kterým říkáme lži, až po ty sofistikované, jako jsou různé manipulace obrazem pomocí umělé inteligence, kterým pro změnu říkáme deep fakes), nebo tím, že je klademe do různých kontextů, do nichž nepatří, nebo tam nepatří zcela (těmto faktům pro změnu říkáme propaganda, to když s námi takhle někdo manipuluje úmyslně nebo i z nevědomosti). Množství skutečností je dnes takové, že jsme jimi (bez ohledu na jejich kvalitu) prostě zahlcení a často od nich utíkáme a raději nevěříme ničemu.

Jistě, mohou nám pomoci technologie. Můžeme například používat různé druhy umělé inteligence pro lepší filtrování informací, zapojit řešení postavená na technologii blockchainu a snažit se postihnout jemné předivo toho, jak se rodí důvěra. Můžeme posilovat transparentnost dat z celé společnosti spolu s odpovědností za jejich správnost. To všechno nejen můžeme, ale dokonce budeme muset, protože jsme tak po uši v digitálním světě, že jakákoliv netechnologická řešení už nepomohou. Zároveň ale nesmíme zapomenout, že všechna tato řešení v poslední řadě jen vyjadřují náš pohled na svět a naše hodnoty. Umělá inteligence se učí na našem chování, o tom, co je důvěra, nerozhoduje algoritmus, ale my sami − a data otevíráme jen tam, kde nechceme nic schovávat.

Dřív než budoucnost opravdu nastane, si projdeme technologicky velmi sofistikovanou krizí hledání hodnot, které stojí za to, abychom pro ně žili, abychom dělali něco, co má význam, aby skutečnost (a s ní i fakta) měla smysl.