Inspirativní osobnosti prozrazují svoji představu budoucnosti (2. část)

Autor: Proč Ne ?!
Datum: 6. 3. 2020
Foto: ToyBox

V první části jsme se zabývali cestováním (Lucie Radová), vzděláním (Taťána le Moigne), vírou (Tomáš Halík) a fakty (Josef Šlérka). Nyní vám přinášíme část druhou.

Bydlení

Martin Barry, zakladatel a šéf organizace reSITE a marketu Manifesto

Sedm miliard. Sedm miliard nás obývá tuto planetu a všichni máme společné jedno: potřebujeme domov, místo, které bychom mohli nazvat vlastním, i kdyby jen na krátkou dobu. Samotná budoucnost žití a bydlení je neoddělitelně závislá na tom, s jakými řešeními přicházíme právě teď.

Nejsem mileniál, jsem na rozhraní generací X a Y. Narodil jsem se v roce 1979, ale moje životní úroveň je mnohem blíž tomu, kdo se narodil v roce 1994. Já a miliony mně podobných chceme žít v srdci města a obětujeme tomu velikost svého bytu. Ve městech žije padesát pět procent světové populace a očekává se, že v příštích desetiletích se počet zvýší zhruba na sedmdesát. Tento masivní populační posun k vysoce výkonným městům je tou nejnaléhavější − a zároveň dost vzrušující − výzvou, které moje generace čelí. Co můžeme udělat pro zmírnění efektu městského tepelného ostrova, který může způsobit, že teploty v centru města vzrostou o více než 4,5 stupně Celsia? A co v případě pobřežních měst, kde neustále stoupá hladina moře?

Kromě klimatu jsou největší městskou výzvou (a budou jí i nadále) životní náklady a kvalita bydlení. Zajímavým trendem je, že lidé chtějí žít v inovativních a ekonomicky pulzujících městech. Za pouhých deset let bude více než šedesát procent všech městských obyvatel ve věku do osmnácti let. To zahrnuje i mého dvouletého syna. Když se přestěhuje z domu, bude pravděpodobně sledovat další trend. Sto procent všech vysokoškolsky vzdělaných mileniálů ve Velké Británii chce žít do pěti kilometrů od centrální obchodní čtvrti Londýna − jinými slovy, chtějí žít, pracovat a bavit se v docházkové nebo pohodlné cyklistické vzdálenosti.

Každý rok zve moje organizace reSITE na naše akce vůdčí osobnosti z celého světa, které pracují na vytvoření lepších měst pro lepší bydlení. Minulý rok Marcus Fairs, zakladatel a šéfredaktor časopisu Dezeen, hovořil o tom, jak bydlení konečně reaguje na moderní potřeby lidí. V minulosti byl model bydlení založen na potřebách tradiční rodiny a na desetiletí hypoték, dopravy a výstavby domů, které tlačily lidi dále od centra, na předměstí. Průkopníky této politiky byly Spojené státy, ale brzy je následovali i Evropané a zbytek světa. Teď se děje přesný opak.

Možná si myslíte, že vzhledem k tomu, kolik mladých lidí nyní v centru města žije, mají bohaté možnosti interakce. Ve skutečnosti se lidé často cítí sociálně izolovanější, což je i výsledkem komunikace skrze sociální média a prostřednictvím technologií. Řešením je společné bydlení. Díky němu nejsou osamocení, ale zároveň jsou mnohem flexibilnější a z bytu se snadno přemístí, pokud se objeví vzrušující pracovní nabídka nebo jiná příležitost.

Naším hlavním úkolem do budoucna je být přizpůsobiví a skromní. A stejná musí být i komunální politika. Procházíme masivním posunem v demografii měst. Doufám, že budeme i dál zlepšovat kvalitu života, technologii a prostory, které nás spojují, a spolupracovat při vytváření vyšší úrovně bydlení a žití. Budeme to muset dělat společně, a já vím, že to dokážeme.

Práce

Jan Klusoň, CEO kariérního showroomu Proudly

Svět práce urazil za posledních několik let větší kus cesty než za celé předchozí dekády. Že tento úprk zdaleka nekončí, potvrzuje i statistika Dell Technologies, která tvrdí, že 85 procent profesí, které budou běžné v roce 2030, dosud nevzniklo. Možná to zní jako sci-fi, ale stejně by nám před pár lety znělo i to, že si dnešní děti přejí stát se jednou youtubery, osobními kouči nebo hvězdami e-sportu. Nesdílím pesimistické obavy, že příchod robotizace a automatizace vezme lidem práci ve velkém. Věřím, že tak jako v jiných momentech dějinného vývoje se změní jen způsob, jak se profese vykonává, a tím také vzniknou zcela nové pozice. Jak přesně budou vypadat, je sice zatím v mlze. Celkem jasné kontury jsou už ale znát ve změnách ve stylu práce. A to v tuto chvíli staví velké výzvy zejména před zaměstnavatele. Chvíle, kdy se ukáže, které firmy jsou dobré a které skvělé, už nastala.

Tím rozhodujícím momentem je firemní kultura a s ní související osvícenost vedení. Proč firemní kultura? Protože dnešní generace zaměstnanců chce žít dobrý život i v práci a upřednostní volnost a skvělé pracovní prostředí před nabušenou výplatnicí. Proč osvícené vedení? Protože nový styl práce vyžaduje více než kdykoliv předtím od nadřízených, aby dali svým lidem důvěru a smířili se s tím, že zaměstnanci nejsou osm hodin přikovaní k pracovnímu stolu. To s sebou nese i přirozené změny v pracovním prostředí, na které musí firmy reagovat.

Kanceláře se stávají spíše místem společných setkání s kolegy a klienty. Mizí adresná pracovní místa s rodinnými fotkami a obrázkovými hrníčky. Čím dál více pozic je totiž možné vykonávat odkudkoliv a stává se to více než žádoucí. Home office je už dnes téměř samozřejmost. Mění se ale jeho rozsah. Možnost pracovat kdekoliv s výjimkou pár hodin společných mítinků klade na jednotlivce nové požadavky. Ne nadarmo žijeme v éře, kdy bují life hacking a koučing všeho druhu. Využít svobodný čas v práci efektivně, dokázat se soustředit a posouvat sebe i svůj tým, zatímco trávíme pohromadě jen pár hodin týdně, je totiž jednou z hlavních výzev nového, “nomádského” stylu práce.

Věřím, že připravit podmínky pro nový styl práce a manažersky je zvládnout je dnes pro firmy jednou z největších výzev. Zvládnout tuto transformaci myšlení a práce je také nejlepší způsob, jak se připravit na změny, které přinesou nové technologie, i na konkurenci na poli získávání zaměstnanců. Firemní kultura už prostě není o fotbálku a PlayStationu, ale o způsobu myšlení, který vtisknete do DNA své firmy. V tomto směru už je budoucnost práce naší každodenní realitou.

Stáří

Jiří Hrabě, ředitel neziskové organizace Elpida a šéfredaktor časopisu Vital

Kdesi v Česku, 1. června 2050.

Obvykle mi v 6:44 zazvonil budík, ale několik posledních měsíců mě do práce budila Kiwi. “Dobré ráno, už je čas, samořídicí sdílený vůz vám odjíždí za 50 minut. Měl byste si pospíšit, ať se stihnete nasnídat, čerstvé pečivo je na stole.” Kroutil jsem už dvaapadesátý rok v zaměstnání. Začínal jsem ještě na škole. Psal jsem do novin a tak. Pak jsem začal pracovat v neziskovce pro seniory. A to už mi zůstalo. Upřímně, těším se, až to skončí, ale věk odchodu do důchodu vláda neustále prodlužuje. Zrovna včera mi hologram moderátorky nějakých on-line zpráv u mě v kuchyni sdělil, že já půjdu do důchodu až v roce 2055. V šestasedmdesáti. Ještě pět let musím vydržet.

“Nezapomeňte si vzít své léky, Jiří, ty červené jsou na paměť. Máte je na stole i se sklenicí vody. Hned vedle rohlíků,” vytrhla mě z myšlenek Kiwi, umělá inteligence, která mi pomáhá a vlastně mě tak trochu… hlídá. Od sedmdesáti je to povinnost. Rozhodla o tom nějaká ministryně. Nepamatuji si jaká. Mladodůchodců (to je teď oficiální termín, označení senior i rentiér zakázala Evropská komise kvůli diskriminaci) je totiž čím dál víc, přesně 35 procent. Já mezi ně ještě nepatřím. Když jsem byl mladý, tedy kolem roku 2019, byla to jen polovina. Svět se od té doby změnil. Evropa hodně zestárla. Péči o seniory nahradila péče o stárnoucí pracující. A lidi v pečujících povoláních nahradil tenhle “hlas shůry”. V podstatě jde ale o propojení dispečinku pečovatelské služby s chytrými službami společnosti Google. Poprvé se to začalo testovat v Austrálii už kolem roku 2015. Velká země, velké vzdálenosti, museli se o ty lidi nějak postarat. A ono to fungovalo. Jestli je člověk v pořádku, v podstatě kontroloval algoritmus, který si na základě odpovědí klienta každý den odškrtával pečlivě připravená políčka. Pokud si odškrtnul všechny, uložil se den do databáze “bez události”. Když se ale něco stalo, když někdo neodpověděl, spustil se alarm. To znamenalo nejdříve sérii doplňujících otázek. Pokud zůstaly bez odpovědi, teprve potom za vámi vyrazil profesionální pečovatel s lékařským diplomem. Systém se neustále vylepšoval, cílem bylo, aby “živý” pečovatel navštívil maximálně pět alarmů denně.

Změnilo to samozřejmě vztah k soukromí. Abyste dostali péči, museli jste být “slyšet”. Pro mě to znamenalo vždy, když jsem doma, odpovídat Kiwi na otázky, potvrzovat, že se hýbu, že jsem si vyčistil zuby, že jsem si vzal léky…

“Kiwi, píšu teď takový článek. A ano, dodržuji pitný režim, dneska už jsem vypil tři litry vody.”