Jak jsem sjel osmitisícovku. Polský lyžař vypráví o adrenalinové zkušenosti s drsnou K2

Autor: Thea Kučerová
Datum: 13. 4. 2021
Foto: Marek Ogień

Mrazivá a neuvěřitelně strmá K2 horolezce fascinuje a zároveň je děsí svou statistikou – jeden ze čtyř na ní najde smrt. Polský skialpinista Andrzej Bargiel ji jako první člověk zdolal na lyžích.

Vylézt nad osm tisíc metrů znamená ocitnout se v zóně smrti. Nedostatek kyslíku způsobuje závratě, zamlženou mysl a pocit opilosti. Tělo začne doslova umírat. Jakékoli racionální rozhodování je těžší než běžně, a sklon k riskantnímu chování a chybám se tak výrazně zvyšuje. Každý, kdo nějakou osmitisícovku vylezl, ví, že euforii z dosažení vrcholu brzy vystřídají obavy ze sestupu. Cesta dolů totiž mnohdy skrývá pro vyčerpané horolezce ještě větší nebezpečí.

O to víc, když se rozhodnete nasadit lyže a sjet druhou nejvyšší horu světa na lyžích, jako to před dvěma a půl lety udělal Andrzej Bargiel. Dvaatřicetiletý polský skialpinista opustil 19. července základní tábor v pohoří Karákóram na hranici Pákistánu a Číny a náročný výstup pokořil bez použití přídavného kyslíku. Pak ho ale čekalo něco, co ještě nikdo předtím nezvládl. Zapnout ve výši 8611 metrů nad mořem lyže a odepnout je až pod kopcem. Neuvěřitelný sjezd kombinoval čtyři různé lezecké cesty a terén mimo vyšlapané trasy, kde číhají laviny, trhliny a seraky, tedy velké bloky ledu a sněhu o velikosti auta nebo domu, které se mohou kdykoli utrhnout.

Když se americký fyzik a biolog George Bell vrátil v roce 1953 z neúspěšného pokusu o výstup na vrchol, řekl: “Ta hora se vás snaží zabít.” V době, kdy Bargiel na K2 lezl, ji zdolalo pouze 367 lidí. Více lidí bylo i ve vesmíru, než kolik jich stálo na jejím vrcholu.

Heroický výkon zvládl Bargiel díky špičkové kondici závodního skialpinisty a psychické odolnosti. Nečekaným pomocníkem byl ale také hacknutý dron řízený jeho mladším bratrem, který tým využil k mapování a navigaci.

Neúnavné dítě

Bargiel se narodil v roce 1988 jako deváté dítě z jedenácti. Vyrůstal na farmě ve vesnici Letownia mezi Krakovem a Zakopane a odmalička byl k neutahání. “Nikdo mě nedokázal zkrotit; ani učitelé, ani rodiče, kteří se neúspěšně pokoušeli nasměrovat mou energii k práci v hospodářství,” vzpomíná Bargiel. Nejraději trávil čas běháním za míčem, lezením po stromech, plaváním a dováděním s kluky ze sousedství. Na střední škole přetavil svou výbojnost do pravidelného sportovního tréninku. Měl předpoklady pro vytrvalostní sporty, a tak začal nejprve jezdit na horském kole, na kterém měl dokonce drobné úspěchy na závodech. Pak se mu ale kolo rozbilo a místní sportovní klub ani rodiče si nemohli dovolit koupit nové. “Cyklistickou kariéru jsem prostě neměl napsanou ve hvězdách,” odpovídá mi.

První lyže vyměnil v devíti letech s kamarádem za pingpongové rakety a kapesní nožík. Byly ale dlouhé skoro dva metry, a tak je musel doma v kůlně přeříznout. “To byl můj životní obchod! Přezkáče byly velikosti 44, a přesto jsem byl tak nadšený, že jsem nemohl spát. Věděl jsem, že se z lyžování stane moje vášeň. Na nedalekých kopcích jsme stavěli skokánky a zkoušeli freeride. Často jsem utíkal ze školy nebo si vymýšlel podivná onemocnění, jen abych mohl lyžovat. Beru to jako svou soukromou investici do budoucí kariéry,” směje se.

K soutěžím ho přivedl starší bratr Grzegorz. Během let se stal trojnásobným mistrem Polska ve skialpinismu a získal třetí místo ve Světovém poháru. Od roku 2010 je držitelem rekordu v Elbrus Race, který dodnes nebyl překonán. Na seznam jeho úspěchů patří také ocenění Snow Leopard, které horolezec získá, vystoupá-li na všech pět sedmitisícových vrcholů nacházejících se na území bývalého Sovětského svazu. Bargiel to zvládl za třicet dní a částečně nebo úplně sjel všechny na lyžích. Na těch sjel také osmitisícovky Šiša Pangma, Manaslu a Broad Peak. Vrcholy zdolává výhradně ve sportovním stylu, bez použití kyslíkového přístroje. V roce 2019 získal od National Geographic ocenění Dobrodruh roku.

Nahoru pěšky, dolů šusem

Stejně jako lákala Savage Mountain neboli Divoká hora, jak se K2 občas přezdívá, horolezce, pokukovali po ní roky i skialpinisté. Už v roce 1998 podnikl první vážný pokus o sjezd K2 na lyžích Ital Edmond Joyeusaz, a to z nadmořské výšky přibližně 7000 metrů. Hans Kammerlander, lezecký partner Reinholda Messnera, odstartoval roku 2001 z výšky asi čtyři sta metrů pod vrcholem, svůj pokus ale přerušil, když pod sebou uviděl smrtelný pád korejského skialpinisty. O osm let později zaplatil hoře svým životem Michele Fait, když společně s Fredrikem Ericssonem sjížděli z druhého výškového tábora. Ericsson rok poté zemřel při dalším pokusu, když spadl v nechvalně proslulém zúžení Bottleneck. S lyžemi vyrazil na K2 dokonce i jeden Čech, před jedenácti lety sjel z nadmořské výšky 6200 metrů lyžař Josef Lukáš. V roce 1993 se chtěl o sjezd pokusit Slovinec Davo Karničar, první člověk, který sjel na lyžích Mount Everest, jenže prudký vichr na vrcholu mu odnesl lyže.

“K2 je jedinečná. Mohutná skalní stěna působí naprosto neobyčejným dojmem, je na ní něco magického. Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, v mých představách symbolizovala něco strašidelného, obrovského a obtížného. Nechtěl jsem ani myslet na to, že bych na ni lezl,” popisuje Bargiel. Jenže později, když sjížděl Broad Peak, uviděl příležitost. Uviděl linku, kudy by se K2 dala sjet.

Svůj sen o K2 se vydal splnit poprvé v roce 2017. Kvůli špatnému počasí byla ale nakonec expedice přerušena. “Bylo to frustrující, protože jsem se na vrchol snažil vylézt dokonce devětkrát. Kvůli teplému létu se nad ledovcem tvořily husté mraky, které se přilepily na vrchol a nešlo zmapovat oblast nad 7000 metrů. Ta je pro sestup zásadní,” vysvětluje.

Rok poté se vrací o to odhodlanější. Spolu s podpůrným týmem polských horolezců a vysokohorských nosičů zabezpečují cestu nahoru fixními lany a pak začíná čekání na tu správnou předpověď počasí. Členem expedičního týmu je i Bargielův bratr Bartek, pilot přestavěných dronů, pomocí kterých zkoušejí co nejpečlivěji zmapovat terén. A právě dron se také stane hlavním aktérem dvou záchranných akcí. Nejdříve pomocí něj navigují do bezpečí ztraceného a zraněného horolezce Ricka Allena, který už nedoufá v záchranu.

Podruhé, když se mraky rozplynou a Bargiel 19. července konečně vyráží na výstup. V 7300 metrech, ve třetím výškovém táboře, na něj čeká polský horolezec Janusz Golab, se kterým měli původně stoupat společně. Golab se ale nemůže hýbat kvůli ostré bolesti v zádech. Bargiel proto s bratrem vymýšlí spásný nápad − Bartek dole v základním táboře na dron připevní léky na bolest a doručí je nahoru. Péčí o kamaráda strávil cenných 36 hodin. A na vrchol musí pokračovat sám.

“Drony i další moderní technologie výrazně zvyšují bezpečnost extrémních outdoorových sportů. Pomohl nám také lépe naplánovat trasu a urychlil přípravy. Ale nakonec musíte stejně nahoru a úseky, které chcete později sjíždět, si osahat. Vybrat správný terén, podívat se na kvalitu sněhu, zamyslet se, kudy uniknout, kdyby se spustila lavina. Při finálním výstupu a sjezdu jsem do detailů věděl, co dělat,” popisuje Bargiel.

Nepropustná mlha

Na K2 najdete všechny typy sněhu, od modrého ledu přes ledové plotny jen lehce posypané prašanem až po těžké, mokré pláty, které se mohou sesunout. Svahy jsou místy strmé přes padesát stupňů, a když je sníh tvrdý, je jakékoli uklouznutí fatální. “Spadnete až na dno, není kde a jak zastavit,” říká lyžař a horský vůdce Adrian Ballinger. “Ta nejnebezpečnější část začíná, když musí opustit lezecké cesty a vydat se do terénu, kde si nemohl otestovat sníh po cestě nahoru. Najednou také nemá lehký únik.” Největší nebezpečí představuje obrovské pole ledovcových trhlin v méně strmém terénu ve spodní třetině sjezdu.

Bargielův sjezd kombinoval čtyři horolezecké cesty. Nejprve jel po Abruzziho rameni normální cestou. Poté odbočil doprava dolů po Česenově pilíři do třetího výškového tábora. Odtud pokračoval Messnerovým traverzem pod mohutnými seraky do Kukuczkovy Polské cesty a podél hřebenu sjel až do základního tábora.

Když v poledne 22. července dorazil na vrchol, měl radost, ale ten moment byl hořkosladký. “Jste na vrcholu a víte, že to nejtěžší teprve přijde. Že před sebou máte ještě tenhle naprosto šílený, sportovní výkon, který musíte zvládnout. A začínáte zase od píky, protože najednou už nelezete, ale lyžujete. Používáte jiné svaly, jiné mozkové vlny, jiné obranné mechanismy proti strachu,” vysvětluje alpinistka Hilaree Nelsonová, která pár měsíců po Bargielovi sjela na lyžích horu Lhotse.

Bargiel strávil na vrcholu méně než půl hodiny, kdy bylo jeho nejdůležitějším úkolem bezpečně si připnout lyže. Když se ho tým ve vysílačce ptal, jak mu je, odpověděl: “Chci už sakra dolů.” A tak jel.

Nejprve míjel další expedice mířící na vrchol. Zmateně se na něj dívali. Když minul čtvrtý výškový tábor, dostal se do oblasti s nebezpečným terénem, na jakém ještě nikdy předtím nelyžoval. A přihnala se nečekaná mlha. Tak hustá, že nemohl pokračovat. “Musel jsem čekat hodinu a půl na hraně 8000 metrů. Potřeboval jsem dobrou viditelnost, abych se dostal z ramena na správné místo, jinak by to bylo příliš nebezpečné.” Tým mu zatím ze základního tábora aktualizuje předpověď počasí. “Každá hodina navíc, kterou stráví v zóně smrti, mu vysává energii na cestu dolů,” obával se jeho bratr Bartek.

Naštěstí zaúřadoval vítr a mraky odvál do dáli. Ve třetím výškovém táboře se objal se zotaveným kamarádem Golabem a zamířil k nejnáročnějšímu úseku celého sjezdu, k Messnerově traverzu. Překvapivě rychle ho zvládne, i když se místy musel přidržovat fixních lan. “Když se bojím, znamená to, že nejsem dostatečně připraven,” tvrdí Bargiel. “Nejtěžší bylo být celou dobu naprosto soustředěný, abych nedělal zbytečné chyby. Chci být na tomhle světě dlouho a bezpečnost je pro mě vždycky prioritou.”

Nejhorší chvíli svého života si Bargiel prožil už v roce 2006, kdy na něj v italských Alpách spadla lavina zapříčiněná startem helikoptéry. Záchranáři ho tehdy naštěstí včas vytáhli, dodnes to ale vnímá jako nejstrašidelnější zkušenost.

Filmový suvenýr

Celý sjezd K2 nakonec Bargielovi zabral sedm hodin. Kromě zpoždění kvůli mlze musel také často čekat na dron, kterému se kvapně vybíjely baterky a občas ho nemohl najít. “Bez natáčení bych to sjel za dvě a půl hodiny. Přesto to za to stálo. Mám skvělý suvenýr a film, díky kterému můžu celé to dobrodružství sdílet,” tvrdí. Příběh, který obletěl stránky světových médií, je k vidění v dokumentu K2: The Impossible Descent.

Když Bargiel dojel k úpatí hory, lehl si do sněhu a konečně pocítil úlevu. V hlavě mu znělo jen: “Ty musíš být pořádný pako…” Přesto zůstává skromný. “Moje matka porodila jedenáct dětí, to je výzva, kterou se sjezdem K2 na lyžích nejde vůbec srovnávat!” Teď už ale polský lyžař nedočkavě vyhlíží konec pandemie. Chystá se totiž otestovat své síly a lyžařské umění i na Everestu a výstup plánuje opět bez použití kyslíku a výškových nosičů. Nebude sice prvním lyžařem, který (pokud bude úspěšný) horu sjede, přesto ho to neodolatelně přitahuje. “U úpatí Everestu jsem byl už dvakrát. Je to nádherná hora. Myslím, že mě láká hlavně vyzkoušet, jak bude mé tělo fungovat v takové výšce bez kyslíku. Je to velmi vysoko a myslím, že to bude zábava.”


Srdcaři z Nepálu

Za zpěvu národní hymny stoupá deset Nepálců bok po boku poslední úsek K2. Je 16. ledna a druhou nejvyšší horu světa ještě nikdy nikdo nevylezl v zimě. To se teď má změnit. Muži z posledních sil oddechují, devět z nich s pomocí přídavného kyslíku. “Bratr vedle bratra, rameno na rameno. Zastavili jsme se asi deset metrů pod vrcholem, abychom v tento historický moment udělali poslední kroky společně, jako tým,” píše na Twitteru Nirmal Purdža, známý pod jménem Nimsdai, který lezl bez kyslíku. Po generace byli šerpové, příslušníci etnika obývajícího pohoří Himálaj v Nepálu, téměř neviditelnými zprostředkovateli, nosiči a vysokohorskými průvodci lidí z bohatého Západu. Když se Tenzing Norgay a Edmund Hillary stali v roce 1953 prvními, kdo vystoupal na Mount Everest, byl Hillary povýšen královnou Alžbětou na rytíře, zatímco Norgayovi ani nikomu dalšímu nebyl nikdy připsán ani kredit. Letošní výstup se proto stal kromě ohromného úspěchu také důležitým symbolickým gestem.

Výstupu na 8611 metrů vysokou horu předcházely týdny příprav. Tým vedly dvě hvězdy nepálského horolezectví Mingma Gyalje Sherpa, známý jako Mingma G, a Nimsdai, kteří spojili své týmy a využili krátkého meteorologického okna, kdy utichl vítr. Po nesmírně náročném výstupu, kdy teploty v noci dosahovaly až minus 60 stupňů Celsia, stanuli na špičce. Do základního tábora pro ně pak pakistánská vláda poslala helikoptéry a odletěli do nejbližšího města, do Skardu. Pod K2 se letos sešlo několik týmů, desítka Nepálců, kteří uspěli, byla z třech různých skupin. Ostatní kvůli silnému větru stále čekají na lepší počasí a pod horu navíc přijíždějí další týmy.

Jedním z reportérů, který je se všemi týmy v kontaktu a každý den informuje o aktuálním dění, je Alan Arnette. Horal, kouč a také nejstarší Američan, který kdy vylezl na K2. Bylo to v roce 2014 a jemu bylo 58 let. Volali jsme si z Prahy do Colorada a vyprávěl nám o strastech i radostech zimního výstupu na obávanou K2.

Proč je výstup na K2 v zimě tak složitý?

Hned z několika důvodů. K2 je velmi strmá, od úpatí až nahoru. Proto je hlavně o technickém lezení. Používáte ruce, nohy, fixní lana… Opravdu fyzicky lezete, na rozdíl od Everestu, kde jsou i plochá místa a většinu času jdete. Asi nejzávažnějším problémem jsou padající objekty, seraky, kusy skal, potenciální laviny. A pak počasí, minus 60 stupňů a častý vítr.

Díky čemu byli Nepálci letos úspěšní?

Když se podíváte na předchozích šest pokusů za poslední tři dekády, šlo o týmy různých národností, temperamentů, často spolu dobře nevycházely. Při prvním pokusu v roce 1987 měly navíc jen deset dní dobrého počasí. Nepálci měli štěstí, počasí bylo slušné, i když na začátku ledna jim vítr odfoukl stany a vybavení z výškového tábora 2. Na rozdíl od ostatních expedic fungovali jako jeden tým, přestože patřili do týmů různých. Společně zabezpečovali cestu, motivovali se. Neuvěřitelné bylo jejich odhodlání a vůle, ukázali se jako jedni z nejsilnějších lezců na světě. Mingma G se chtěl v jednu chvíli vrátit, byla mu příliš velká zima. Nimsdai ale celý tým povzbuzoval a nakonec to zvládli až na vrchol.

Jak důležitý je tento výstup v dějinách K2?

Bezprecedentní. Nejenže je to první vrchol K2 v zimě, díky Nimsdaiovi je to i první bez kyslíku. Nikdy jsem navíc neviděl, že by se deset lidí téměř drželo za ruce a šlapalo na vrchol současně. Nic už nemůže být lepší, je to prostě fantastické a opravdu zasloužené.

Co bude teď, když jsou všechny nejtěžší vrcholy zdolány?

Jsem z toho zvláštním způsobem vzrušený. Se změnou klimatu jsme svědky dramatických změn v horách, standardní trasy se budou měnit a budeme muset hledat nové. Do té doby je ale ještě spousta vrcholů, kde nikdy nikdo nebyl.

Co žene lezce nahoru, i když už nemohou?

Vždycky říkám, že existují tisíce důvodů vzdát to, ale jen jeden jediný, který vás pohání dopředu. Pokud nevíte, co to je, pokud nevíte, proč tam jste, je příliš snadné se otočit. Když jsem šel na K2 já, vyvinul se u mě plicní edém. A já přesto pokračoval, protože jsem chtěl zdolat vrchol k uctění mé matky a ke zviditelnění mé sbírky na výzkum léku na Alzheimerovu chorobu. Špatně se mi dýchalo a bylo mi zle, ale řekl jsem si, že buď dojdu na vrchol, nebo si sednu do sněhu a zemřu. Žádnou další možnost jsem nezvažoval.