Jiná než v čítankách. Herečky Geislerová a Kameníková vyprávějí o Boženě i feminismu

Autor: Thea Kučerová
Datum: 27. 4. 2021
Foto: Matúš Tóth

Dvě Anny, jedna Božena. S herečkami, které v seriálu České televize ztvárnily nezdolnou českou spisovatelku, o feminismu, ženské síle a divoké touze po životě.

Táhne ji po zemi za vlasy, řve a několikrát ji praští. Ona se zmítá žalem, kvílí a popadá dech. Ani se nebrání. Josef právě zjistil, že mu Barbora byla nevěrná, Barbora před pár minutami pochopila, že její láska k básníkovi Nebeskému nebude mít šťastného konce. V hostinském pokoji, který okouzlující poeta u Němcových poslední měsíce obýval, zbylo prázdné lůžko. A také téměř hmatatelná bezmoc dvou manželů, kteří si neumí dát navzájem to, co potřebují. Josef nedostal v o patnáct let mladší Barboře poslušnou ženu do domácnosti, která dle zvyků doby mlčenlivě plní, co jí společnost a muž ukládá. Barbora nedokáže a ani nechce překonat touhu po svobodě žít podle svého, psát, cítit, milovat.

Právě v téhle scéně tkví jádro celého příběhu. Seriál z produkce České televize nazvaný prostě Božena sleduje cestu nezdolné české spisovatelky od mladičké Barbory Panklové až po čítankovou modlu Boženu Němcovou. Možná však trochu jinak, než by konzervativní divák očekával. Boženu vykreslují tvůrci jako nesmírně talentovanou, inteligentní, tvůrčí ženu, ale také jako svobodomyslnou bohémku, rebelku a plastickou bytost, která touží po vášni i bourání dobových konvencí v patriarchální společnosti. Doma pořádá večírky, na kterých se u klavíru zpívá až do rána, ráda si zapálí doutník a místo vyvařování u plotny raději máčí pero v inkoustu. A také se bláznivě zamilovává do mužů − od mladého studenta po doktora.

Jednotlivé díly odvysílané začátkem roku sledovalo průměrně 1,64 milionu lidí, tedy více než třetina těch, co měli v danou dobu zapnutou televizi, a bouřlivá debata v komentářích na sebe nenechala dlouho čekat.

V hlavní roli čtyřdílného vyprávění se vystřídaly herečky Anna Kameníková a Aňa Geislerová, se kterými jsme si povídaly nejen o tom, jaké to je chodit v botách ikonické české osobnosti, ale také o feminismu, velkých vzorech i křehkosti lidských vztahů.

Kdo z vás je víc Božena?

Anna: Božena je pro mě tak strašně silná osobnost, že jsem se v ní neviděla. Nikdy jsem si nepřipadala takhle jistá sama sebou. Takže já asi ne.

Aňa: Co a kdo je vlastně Božena? Pro každého vyjadřuje něco jiného. Pro mě byla něco jiného předtím a něco jiného teď. Vždycky mě fascinovaly ženy spisovatelky a myslím, že Božena byla výjimečná v nezdolnosti. Vnímám ji jako ohnivou, energickou bytost, která potřebovala všechno kolem sebe poznat,ochutnat i ovládat. K té životní síle já chovám obdiv. To jediné, co máme společné, je, že jdeme obě proti zdi, i když víme, že to bude třeba průser. Ale ono to nejde jinak. Je to asi až umíněná potřeba cítit se svobodný, i když víte, že je to jen iluze.

Její život je v seriálu velmi turbulentní a jako divák občas vůbec nevíte, ke komu cítit sympatie. Měly jste někdy moment, kdy jste k ní pocítily nějakou silnou emoci, ať už pozitivní, nebo negativní? Nebo se od toho dá profesně úplně odpojit?

Anna: Pro mě byla veškerá její rozhodnutí naprosto pochopitelná. To, jak se navzdory okolnostem dokázala projevovat a vystupovat se sebevědomím, mě hodně inspirovalo. Je to něco, co bych chtěla aplikovat i ve vlastním životě. Mít v sobě trošku Boženy… Protože její životní přístup byl naprosto správný. Ano, dá se třeba říct, že nebyla úplně ideální matkou, ale ona měla děti mnohem dřív, než byla připravena, začala rodit děti ještě jako dítě! A popravdě neměla ani odkud brát.

Aňa: Je fascinující, jak se u žen pořád řeší, jestli jsou ideální matkou. Co víme o dětech Darwina nebo Nerudy? Jak se o ně starali? Jestli je mlátili nebo jestli jim vařili? A co je nám do toho? Když tyhle otázky otočíme na muže, teprve tehdy nám dojde, jak je to absurdní. Každý dělá to nejlepší, co může. Jako herečka se do jejího osudu ponořím, ale nehodnotím. Neříkám si: Bože, to je ale odporné! Musím si tu postavu nasadit na sebe, zabydlet se v ní a přijmout ji za svou, a právě tehdy tomu můžu něco přidat.

Jak jste se do Boženy vžily?

Aňa: Máme dvě stě let starou chalupu v Orlických horách, u Dobrušky, u Opočna, u Ratibořic, to je moje dětství. Jako malé jsme si tam se ségrou oblékaly staré spodničky a suknice a hrály si na chudá děvčata z podhůří. Jezdila jsem z chalupy i na natáčení a hrozně jsem si přála mít to dobové oblečení a chodit si v něm. Vždycky mě fascinovala představa, že se někam člověk přestěhuje a je tam tak trochu podivínem. Tak bych si tam ráda chodila oblečená jako Božena, ale je pravda, že oni už vědí, že tu bydlí herečka. Anička ale měla ty úžasný dlouhý vlasy!

Anna: To mi hrozně moc pomohlo.

Aňa: Já jsem vždycky viděla nějakou tvoji fotku s vlasama na Instagramu a říkala si: Tak jo, Anička se fakt stává Boženou! Já měla fantastickou paruku.

Anna: Já si spíš připadala jak Wednesday z Addamsovy rodiny! (smích) Ale minimálně jsem byla jako někdo jiný, což je důležitý. A i ty hadry − oblečete si je a najednou je půlka práce hotová. Když má člověk fantazii a jako malý si pořád hrál na někoho jiného, je to docela jednoduché.

Jak těžké bylo během natáčení navázat na Aničku? A jak těžké bylo připravit Boženu pro Aňu?

Anna: Tohle měla Aňa těžší. Já jsem jakožto mladá Božena nevěděla, jaká budu v dospělosti, takže jsem na to nemusela tolik myslet.

Aňa: Byla jsem se párkrát podívat na place, sledovala natočené věci. Kdybychom si záměrně vymyslely nějaké gesto nebo tik, bylo by jasné, že to děláme jen proto, aby se nám to nějak propojilo. Místo toho jsem pozorovala, co Anče s Honzou natočili, a něco z toho, co dělali mezi sebou, jsem pak přenesla do toho, co v dalších dílech spolu děláme my. Ty návyky, ať už vztahové, postelové nebo rodinné, se mezi lidmi totiž moc nemění.

Který z jejích mužů byl vašemu srdci nejblíže?

Aňa: Mně je líto, že si nerozuměli s Němcem.

Anna: On ji měl nakonec hrozně rád. Myslím, že kdyby existoval někdo lepší, byla by asi nakonec s ním.

Aňa: Já to tak taky cítím, byla to taková ta tragická destruktivní láska. Na dálku se měli rádi, ale osobně jim to nešlo. Možná že kdyby si ho vzala už starší, kdyby spolu uměli mluvit, kdyby on neočekával, že dostane hospodyňku s benefity… Zároveň se ale pak ukázalo, že on pochopil, jak významná a úžasná byla. Když zemřela, tak on sám přizval k editování jejích knih Nebeského. Ten člověk měl v sobě na svou dobu velkou míru tolerance a velkorysosti, ale nezvládl to. Dávali si mnoho důvodů, proč trpět, a neuměli si dát víc.

V čem se lišily vztahy před dvěma sty lety a teď? Jak se lišil svět?

Anna: Kdyby ji dnes manžel mlátil, tak by měl asi problém, tehdy neměl. Ale jinak je to stejné.

Aňa: Tak to pozor, zrovna včera dávali reportáž o tom, jak nízké tresty u nás dostávají pachatelé za domácí násilí, týrání a znásilnění. Já to nemohla ani poslouchat, jak je to odporné. Tolik žen raději nejde k soudu, než aby prožily ten moment, kdy chlap dostane podmínku, ukáže na ni prostředníček, počká dva roky a rovnou jí jednu natáhne znova. V tomhle se doba neposunula nikam, jenom se to tak načechralo fiktivním pocitem spravedlnosti. Ve vnímání a zrovnoprávnění žen jsme v Česku strašně pozadu. V určitých společenských vrstvách je to jinak, ale ten obyčejný život se moc nemění. Proto potřebujeme idealisty, jedině myšlenky, za kterými se můžeme vydat, to mění.

Anna: Loni se slavilo 200 let od Boženina narození a mně přijde, že to přesně sedí k tomu, jaká témata se teď řeší. Silné ženy je potřeba si připomínat, protože zjistíme, že některé věci se bohužel za ta dvě století nezměnily.

Aňa: Myslíme si, jak se věci nesmírně posunuly, ale aktuálně v Polsku zakázali potraty! Samozřejmě, doba se mění, tahle éra nabízí ženám velké možnosti, ale v těch postojích, v hlavách, tam to zůstává pořád stejné. Myslím ale, že Božena si to nepojmenovala jako: “Jsem žena a chci být rovnoprávná mužům.” Ona prostě chtěla žít a být svobodná. A je důležité si uvědomit, že se nakonec uměla i v té době prosadit sama. Mám radost, jak obrovský zájem o ni seriál způsobil. Tohle jsem ještě nikdy u jiné role nezažila, některé věci jsou populární, ale tohle rozvířilo tolik emocí. Jedni to nenáviděli, druzí to milovali, pro některé byla kurva a říkali: “Jak to máme teď dětem číst, když souložila v podjezdu?!” Tak oni jí roky adorují a najednou je překvapí, že měla sex? To je směšné. A pak ten pozitivní zájem, lidi se konečně zamysleli, že o ní vlastně moc nevědí a informace si dohledávali. Viděli ji najednou jako lidskou bytost. Lidi to donutilo nad ní přemýšlet, a už je jedno, k čemu je to dovedlo.

Byla by Božena v dnešní době šťastná?

Anna: Nevím, jestli by byla vůbec někdy úplně spokojená, ale určitě by měla Instagram. Tehdy byl nedostatek platforem a ona by ocenila, že má možnost se vyjádřit a zapojit do veřejného dění. Otázka ale je, jestli by byla dneska úspěšná. Já myslím, že ano, protože by se snažila být aktuální. Takže by tím pádem byla nejspíš i spokojená. Ale každopádně by byla šťastnější než tehdy.

Aňa: Nemusela by si taky vzít Němce, máma by jí v patnácti nevyháněla, že už má být co k čemu. Asi by studovala a měla totálně jiný život. Ona by si ale našla téma, které by nás zvedalo ze židlí. Možná by byla aktivistka, politička… Bylo by to zajímavé. A třeba někde tady i je.

Anna: Možná by ani nebyla spisovatelkou. Podle mě bylo jedno, jakého uměleckého směru se vlastně chytila, bylo to trošku o náhodě i díky tomu, jaké lidi potkala. V mládí se zajímala o hudbu a výtvarné umění, takže by dost možná talent objevila třeba úplně jinde.

Na roli jste se připravovaly i čtením jejích děl. Budete v tom teď pokračovat?

Anna: Já chvíli určitě ne. Když si dá člověk maraton a přečte si třeba deset knížek od Terryho Pratchetta, taky na ně pak nemusí deset let sáhnout. Tak to mám teď s Boženou stejně.

Aňa: Moje máma mi teď přinesla tři svazky, co nějací dobří lidé odložili u popelnic, a já si jednu z těch povídek přečetla. To byla úplně normální červená knihovna! Božena byla jedna z mála žen autorek, které tenkrát vůbec něco psaly, a i když nám se to zdá dneska úsměvné a nevinné, tehdy to bylo až skoro skandální! Nebylo běžné se takhle vyjadřovat, psát o citech, o zamilování a o tom, co žena chce. Ale taky si teď od ní odpočinu.

Ke kterým ženám vzhlížíte vy samy? Máte nějaký vzor, nějakou ženu, která si zaslouží obdiv?

Anna: Hned mě napadla Adéla Elbel a její přístup k životu. Líbí se mi ti, kteří jsou nesmírně chytří, ale nepotřebují to nikomu cpát. A také ti, kteří kromě toho, že něco kritizují, si umí udělat legraci sami ze sebe. Komici obecně dělají závažná témata přístupnějšími. Díky bohu za aktivisty, ale ti většinou promlouvají ke stejně naštvaným lidem. Jenže když někdo naštvaný není a těmi tématy se tolik nezabývá, tak právě skrze komedii se k nim třeba může dostat.

Aňa: Souhlasím. Přihodila bych Kovyho, i když není samozřejmě žena. Ale ve své generaci je to odvážný, vtipný, nesmírně chytrý a klidný člověk. Navíc otevřený v rámci svého partnerství. Pro mladé je to rozhodně vzor dobrého postoje. Je úžasný. A pak v zahraničí Jacinda Ardernová, premiérka Nového Zélandu. Je klidná, usměvavá, pokorná a chytrá, a přitom umí rázně rozhodovat a má skvělé výsledky. A vedle sebe má muže, který se stará o jejich dítě. Nebo americká demokratická kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová, neuvěřitelně chytrá a odvážná žena, která jde do samé podstaty věcí a pro svou komunitu dělá mnoho důležitého. A nakonec režisérka seriálu Božena Lenka Wimmerová. Ta je opravdu odvážná, žije na svém statku, je silná, klidná, krásná, tvůrčí. Božena u ní určitě neskončila náhodou.

Anna: Ona je Boženě i neuvěřitelně fyzicky podobná! Mentálně je ale mnohem víc nad věcí.

Aňa: Kdyby byly další dva díly, tak už by to hrála Lenka. Byla by z ní už ta moudrá Božena.

Styling: Lenka Kermes; Make-up: Hristina Georgievská; Vlasy: Romana Karlíková (maskérka minisérie Božena); Asistent fotografa: Šimon Gut; Produkce a idea: Ivona Petružálková (Cash Only); Studio: Cash Only.