Když se miliardář rozhodne, že dostane svou milovanou Prahu na uměleckou mapu světa

Autor: Gabriela Marešová, Jaroslav Mašek
Datum: 9. 11. 2021
Foto: David Turecký

Když se miliardář rozhodne, že dostane svou milovanou Prahu na uměleckou mapu světa, tak se nebojí riskovat. Pudilovi netrpělivě vyhlížejí slavnostní otevření své Kunsthalle Praha, které proběhne 22. 02. 2022.

Na Klárově, přímo naproti Starým zámeckým schodům, které ostře stoupají k Pražskému hradu, stojí budova Zengerovy trafostanice. Bronzové zábradlí vstupní lávky drze vykukuje zpod zelené plachty, každou chvíli je zevnitř slyšet vrtačka a za okny hbitě kmitají řemeslníci. Zatímco na ulici cinkají projíždějící tramvaje, které jsou poháněny elektřinou proudící třeba právě odtud.

Tahle budova s novoklasicistní fasádou ale už brzy dostane zcela nový rozměr. Za pár měsíců – přesně 22. 2. 2022 – se tady otevře Kunsthalle Praha, největší soukromý počin na poli umění v české historii, který do této chvíle vyšel zhruba na tři čtvrtě miliardy korun. Investorem je nezisková organizace The Pudil Family Foundation založená jedním z nejbohatších Čechů Petrem Pudilem a jeho manželkou Pavlínou. Jejich cílem je zařadit Prahu mezi významné umělecké metropole světa a propojit místní scénu s tou zahraniční. Proto neváhali, a když se nemovitost objevila na trhu, věděli, že ji chtějí koupit. Přestože byla téměř před zhroucením. To byl rok 2015 a chátrající dům stál přes 200 milionů korun. Spolu s architekty ze studia Schindler Seko přišli s plány otevřeného prostoru plného moderního a současného umění. Aniž by věděli, že o pár měsíců později bude budova prohlášena kulturní památkou. Díky respektování historických prvků a pečlivé přípravě na radikální konverzi získali poměrně rychle povolení ke stavbě.

Výsledkem jsou velkorysé prostory, které se navzájem prolínají napříč pěti patry a navazují na sebe. Dvě podzemní patra budou ukrývat umělecká díla nadace. Celkem na přestavbě pracovalo 2300 lidí a jeřáb vysoký 55 metrů, podílelo se na ní 252 různých dodavatelů, monolitický skelet za fasádou čítá na 12 690 tun betonu a v útrobách budovy je nataženo na 230 kilometrů kabelů. Mimochodem, základová spára se nyní nachází třicet centimetrů pod hladinou Vltavy.

Povídali nejen o plánech s Kunsthalle Praha a jejich lásce k umění, ale i dalších společnostech, ve kterých Petr Pudil, jehož majetek magazín Forbes odhaduje na 5,8 miliardy korun, působí. Spolu s Janem Dobrovským a Vasilem Bobelou, s nimiž v roce 2010 prodali své podíly v těžební společnosti Czech Coal téměř za deset miliard Pavlu Tykačovi, řídí developerskou bpd partners. Pudil teď navíc zostra šlape do rozvoje své další firmy Draslovka Kolín, se kterou má velké plány.

Proč jste do tohoto projektu investovali přes tři čtvrtě miliardy?

Petr: Na to není úplně krátká odpověď. My jsme dlouho věděli, že tady chceme podpořit nějaký institucionální projekt, podobný, za jakými jezdíme do zahraničí. Místo, kam jezdí lidé, kteří mají rádi umění a navštěvují různé metropole a muzea. Tak jsme chtěli podobný příspěvek přinést i do Prahy. Přišlo nám, že to dává smysl, že je to něco, co Praha potřebuje. Něco, co nás naplňuje, inspiruje a co i nám něco dává. Taková byla vize. Člověk má v životě samozřejmě spoustu vizí a většina se nikdy nesplní…

Jak se takový velký plán zrodil? Přemýšleli jste o tom dlouho?

Pavlína: Ty plány vznikaly postupně. První vizí byla malá, komornější galerie, ale jak už to v životě bývá, všechno se mění, a protože Petr je zároveň developer, tak přišla možnost koupit tenhle dům.

Petr: Tím to všechno odstartovalo. Naše vize najednou získala konkrétnější obrys. Věděli jsme, že je tento dům unikátní, navíc i na naprosto unikátním místě a v pražských podmínkách měl i jeden unikátní předpoklad a to, že byl ve strašně špatném technickém stavu s velkou ekologickou zátěží. Bylo tedy jasné, že lze udělat velkou konverzi. Takovou, která umožní přinést nový prostor. který splní potřeby, které umění má.Byl to samozřejmě risk, protože nikde nebylo napsáno, že nám to někdo povolí. Ale my jsme to prostě zkusili a přesvědčili jsme památkáře, že konverze přinese tomu místu úplně novou funkci. A že by stejně nějaká konverze proběhnout musela.

Pamatujete si okamžik, kdy jste si řekli „Koupíme to“?

Pavlína: To už je velice dávno, asi sedm let!

Jak tehdy k tomu prodeji došlo? Od koho jste to kupovali?

Petr: Vlastnili to developeři, kteří tady chtěli stavět hotel a měli k tomu dokonce už i povolení.

Pavlína: Praha má opravdu málo hotelů…

Petr: Takže Praha má asi štěstí, že tady nebude další. Jedním ze společníků byl architekt Martin Rajniš. Jinak to byla celkem pestrá akcionářská skupina a právě Rajniš ten hotelový projekt architektonicky navrhoval.

A vy jste v tu chvíli věděli, že by se vám ten prostor líbil pro galerii?

Petr: Tohle místo je v úplném centru města, je to velmi známé místo v sousedství Valdštejnské jízdárny, která je nejúspěšnějším výstavním prostorem v Česku. Nedaleko je navíc Rudolfinum, takže tady nakonec vznikne taková malá muzejní čtvrť.

Když to takhle vyjmenováváte, potřebuje Praha další galerii? V tomhle případě velkou galerii?

Pavlína: Určitě potřebuje. Čím víc kulturních institucí ve městě máte, tím víc lidí bude mít zájem se tam přijet podívat. Najednou máte z čeho vybírat.

V čem budete jiní než ostatní instituce? Máte vymyšleno, jak si s nimi nekonkurovat?

Petr: Naše mise, to, s čím jsme do toho šli, je, že Kunsthalle má být místo, které propojuje zahraniční a domácí umění. České prostředí se světem. Dává příležitost české scéně, zároveň ale chceme do Prahy přinášet to nejlepší z mezinárodního umění. Díváme se na ten projekt z pohledu, že Praha je místo, které může prezentovat umění z celého regionu. Jak řekl Václav Havel, Praha je kulturní křižovatka Evropy. A na tento odkaz bychom chtěli navázat.

Co bylo zatím na tom projektu nejtěžší?

Petr: Pro mě asi to čekání. Sedm let je dlouhá doba. Já jsem přitom trpělivý člověk, ale teď si užívám, že do budovy už můžeme chodit a víme, že budeme brzy otvírat.

Čím to bylo, že to trvalo tolik let?

Petr: Je to náročná rekonstrukce, covid nám to také pozdržel…

Pavlína: Strašně důležitá u takového projektu je celková příprava. V počátečních fázích, kdy to vypadá, že se skoro nic neděje, se připravuje veškerá stavební dokumentace a všechna povolení.

Jak dlouho trvalo, než jste získali povolení ke stavbě?

Petr: Určitě to bylo přes dva roky a ještě tam byly dramatické momenty, které zažívá asi každý projekt v tak exponované lokalitě. Ale věříme, že lidé se sem přijdou podívat a sami posoudí, zda ta proměna byla ku prospěchu, nebo ne. A samozřejmě počítáme s tím, že na to návštěvníci budou mít různé názory. Víme, že někteří chtěli, aby to zůstalo v takovém stavu, ve kterém to bylo, s odkazem na to, že je to kulturní památka. Ale těch příkladů trafostanic či elektráren, které se konvertovaly na muzeum umění, je ve světě opravdu hodně, např. Tate Modern v Londýně nebo Haus Konstruktiv v Curychu. Je jich mnohem víc, protože v metropolích je to celkem běžná praxe.

Pavlína: A v zásadě zcela přirozená, protože technologie, které byly potřeba před sto, sto dvaceti lety, jsou dnes už úplně jiné. Takže těch budov volných a vhodných ke konverzi je v Evropě mnohem víc.

Inspirovali jste se třeba právě v Tate Modern?

Petr: My jsme procestovali významnou část světa a za ty roky jsme navštívili spoustu muzeí a mluvili jsme i s jejich managementem. Poznávali jsme, co a jak kde dělají, a skládali jsme si tak obrázek toho, co vlastně chceme vytvořit. Nemůžeme tak říct, že je naším vzorem jen jedna instituce. Ale vzorem toho, jak chceme fungovat, jsou nám anglosaské instituce. Vlastně to vychází z toho, že jsme privátní nadace, jsme nezávislí na státu, budou pro nás důležití naši členové. Ale musím říct, že jsou to spíš ta menší muzea, která jsou nám inspirací. Ty máš jedno takové oblíbené…

Pavlína: Mám, je to Muzeum Louisiana v Dánsku.

Petr: To je taky privátní projekt, který si vydobyl velmi vysokou reputaci. Když jedete do Dánska, jedete prostě i do Louisiany, protože to musíte jednoduše vidět.

Pavlína: A hlavně víte, že tam vždycky uvidíte naprosto kvalitní program. Každá výstava je svým způsobem výjimečná. Kromě toho je ten projekt odlišný také svou lokalitou, tím, že je na pobřeží moře, původně to byl také dům určený k rekreaci. A dnes je z něj právě tato umělecká instituce.

Petr: Také zahraničí nám bylo inspirací a zároveň nám v některých věcech otevřelo oči. Dozvěděli jsme se něco o tom, kde žijeme. A co Praha vlastně ve světě znamená.

Můžete nám to víc přiblížit?

Petr: Když jsme tady začínali, tak nás hodně lidí z uměleckého provozu v Česku odrazovalo. Říkali: To vůbec nedělejte, to nemá šanci, nikdo se s vámi nebude bavit, protože potřebujete desítky let nějaké historie, až pak si vás někdo všimne… Byli to různí kurátoři, ředitelé institucí, hodně lidí taky říkalo, že je to naivní a že se nám to nikdy nemůže povést, že nebudeme relevantní. Ale tím, jak jsme spolu začali cestovat a zapojovali se do zahraničních projektů, tak jsme pochopili, že je to vlastně absolutně jinak. Úplně naopak. Že Praha má neuvěřitelný potenciál, že je to magické místo, kde se lidé chtějí prezentovat, se kterým chtějí být spojováni. Nám se za celou dobu nestalo, že by nám nějaká velká zahraniční kulturní instituce nebo umělec řekli: Ne, tohle dělat nebudu. A není to tím, že bychom byli dokonalí nebo výjimeční. Dlouho jsme byli vlastně jen virtuální! Ale je to prostě proto, že Praha táhne, a to nejen v oblasti umění, ale obecně. Rozhodně má na víc než být místem, kam si mladí jedou na levné pivo a divoký noční program.

Nějakou roli v tom rozhodování se s vámi spojit ale určitě hraje i to, že patříte k nejbohatším Čechům…

Petr: Tak peníze jsou samozřejmě ve všem, co v životě děláte, tak trochu důležité. Ale je to určitě i tak, že kdybyste dělali stejný projekt z nějakého nejmenovaného města, tak to možná budete mít trochu těžší. Autenticita Prahy, to je něco, co hraje skutečně důležitou roli.

Je to poprvé, co v Česku vzniká podobně velká instituce?

Petr: Myslím, že po druhé světové válce se v Praze žádný takový výstavní prostor nepostavil.

Pavlína: Samozřejmě je pár míst jako 8smička v Humpolci, Telegraf v Olomouci…

Petr: Paradoxně v regionech toho vzniká víc. V Praze je ještě Dox – a Leoš Válka má náš velký obdiv za to, co v Holešovicích dokázal. Dox je v zahraničí mnohem víc oceňovaný než u nás. Má opravdu skvělou reputaci.

Pavlína: Přesně tak. První česká instituce, která lidi v zahraničí napadá, je právě Dox. První místo, které zmíní, že ho navštívili nebo ho chtějí navštívit.

Petr: Ale Praha má pořád mnohem méně institucí než srovnatelná města na západ od nás.

Velké projekty dost často sáhnou po architektech velkých jmen. Jak jste vybírali, koho oslovit?

Pavlína: My jsme na začátku měli spolu debatu o tom, jaké světové jméno ke konverzi přizvat. Padaly různé nápady, ale pak jsme si řekli, že bude nejlepší rekonstrukci Zengerovy trafostanice udělat s někým lokálním. Dát někomu příležitost. Oslovili jsme tedy pražské studio Schindler Seko Architects, s nímž máme skvělou zkušenost. Ale tím, že sami říkáme, že jsme projekt, který je evropský, tak jsme to také chtěli propojit s někým ze zahraničí. Nakonec jsme na interiérový design přizvali studio Axela Kufuse z Berlína. Takže stejně jako název Kunsthalle Praha i tady jde o symbolické propojení Česka a Německa.

Dělali vám památkáři nebo úřady při stavbě problémy?

Petr: My jsme měli s památkáři jen tu nejlepší zkušenost. Jejich pohled byl kritický, ale měli i hodně užitečných připomínek. Ten projekt vznikal vlastně v dialogu – a tak to podle mě má být. My si vážně nemůžeme na památkáře stěžovat, jsou kritičtí a nároční, ale jsou to profesionálové.

Vzniká v Praze dost nových a architektonicky nebo zájmově zajímavých budov?

Petr: Myslím si, že ne. Praha se současné architektury bojí. Město má funkci života a ti, kdo v něm žijí, očekávají, že jim i něco nabídne. A na to trochu zapomínáme. Hrozí tak, že se nám vylidní, jak se to už v podstatě stalo na Starém Městě. Vyžaduje odvahu občas říct, že se něco postaví nebo zbourá. Právě ta odvaha říct, co je urbanistická vize Prahy, mi u politiků hrozně chybí. Je přitom úplně jedno, o jaké politické příslušnosti se zrovna bavíme.

Takže máte spíš dobré zkušenosti s úřady. Ale chyba je tedy na straně vedení města?

Petr: No jasně, trh se chová tak, že kdyby cítil, že tady je pobídka být odvážný, tak by tu takový projekt byl. Ale ne každý je blázen jako my, kdy to prostě koupíte a zkusíte to – a buď to vyjde, nebo ne…

Co byste dělali, kdyby to nevyšlo?

Petr: To nevím! Asi…

Pavlína: My jsme si to moc nepřipouštěli. Člověk musí mít optimismus a pevnou víru, že projekt dokončí.

Měli jste nějaký záložní plán?

Pavlína: Ten bychom asi pak šli teprve vymýšlet!

Petr: Nebo bychom to asi někomu prodali a on by si tu postavil třeba hotel.

Pavlína: My bychom hotel nestavěli… Ale tu galerii bychom si šli postavit jinam.

Kdo by podle vás měl přijít a říct: Buďme odvážní a pojďme stavět velké věci. Primátor?

Petr: Určitě! Já bych chtěl od někoho konečně slyšet nějakou vizi, jak my Pražené budeme v Praze žít. Navíc náš čekají velké změny, takže na ty budou muset nějak zareagovat. Už třeba jen způsob přepravy… Ty vtipy, jak lidé vyhazují z oken v paneláku prodlužovačky k autům, možná nebudou tak vtipné, až to tak skutečně bude. A já bych fakt chtěl v příštích volbách slyšet, jak na to politici Prahu připraví.

Co chystáte jako první výstavu?

Pavlína: První výstava bude spojená s původním účelem budovy, to znamená, že bude spojená s elektřinou.

Petr: Bude to výstava, která ukáže, jak elektřina ovlivňovala během posledního století umění. Bude přinášet exponáty a díla z celého světa, abychom ukázali veřejnosti, že měníme budovu od jejího původního účelu dodávání elektřiny tramvajím k účelu novému a tím je umění. Naši kurátoři vybrali tohle téma a my na něm chceme ukázat, že ta dvě témata spolu souvisejí, protože elektřina ovlivnila úplně všechno v našich životech. A ještě napovím, elektřina pomáhá, aby se věci hýbaly, takže řada exponátů bude v pohybu.

Máte už hotový plán výstav?

Pavlína: Budova je určena ke krátkodobým výstavám a samozřejmě naším zájmem je, aby tady bylo neustále na co se přijít podívat. Takže by v Kunsthalle Praha měla být vždy alespoň jedna výstava. Přičemž první a druhé podlaží bude určené větším výstavám a horní třetí podlaží bude hlavně pro menší výstavy. Právě tam se chystáme představovat i mladé umělce.

Kunsthalle Praha má velkou sbírku umění, do toho jste získali do zápůjčky třeba sbírku manželů Knížákových. Mysleli jste tak při přestavbě také na depozitáře?

Pavlína: Máme dokonce dvě patra depozitářů v suterénu. Je to strašně důležitá součást galerie. Zjistili jsme, že nikdy není žádný depozitář dost velký, tak uvidíme, jak dlouho nám budou prostory stačit.

Petr: Je tam uložená sbírka Kunsthalle Praha, která je založená na dlouhodobých zápůjčkách od sběratelů. A to i zahraničních. Momentálně v ní je přes dva tisíce položek. Ta sbírka má ambici být přední sbírkou středoevropského umění v mezinárodním kontextu. Celá sbírka bude postupně přístupná on‑line. Rádi bychom čas od času pořádali nějakou konceptuální výstavu, kdy si pozveme zahraničního kurátora a ten ji připraví právě jen z naší sbírky. A chtěli bychom, aby pak tato výstava cestovala po Evropě. Propojení se světem je pro nás velmi důležité. Proto drobněji podporujeme Tate Modern nebo Centre Pompidou, kde jsme v akvizičních komisích a s kurátory společně vybíráme, kteří z českých umělců by mohli být zastoupeni v jejich sbírkách.

Vy sami jste také vášniví sběratelé. Máte nějaké své nejoblíbenější dílo?

Pavlína: To je, jako kdybyste se ptali, jaké dítě má rodič nejraději. Samozřejmě mám pár oblíbených děl, ale nechci je jmenovat. Spoustu obrazů nám visí doma a vlastně pro mě není ani tak důležité, který obraz nebo socha to je, jako to, že se tím člověk může obklopit, může to vnímat a dílo samotné mu vytváří zase prostředí, v němž se pohybuje. O tom umění vlastně je.

První obraz, který jste si pořídili, si ale asi pamatujete…

Pavlína: No, úplně první originál, který jsme si s manželem koupili – tehdy jsme bydleli ještě v našem prvním bytě –, byl obraz od slovenské umělkyně Zdeňky Marschalové. Vybrali jsme si ji v jedné galerii na Starém Městě a tím jsme asi odstartovali naši sbírku. Dodnes ho máme, i když zrovna teď nikde nevisí, ale je uložený v depozitáři.

Petr: My doma obrazy celkem často obměňujeme.

Jak často je budete obměňovat tady v Kunsthalle?

Pavlína: Mělo by to být zhruba po třech měsících, ale i to je k diskusi, protože svět se s covidem změnil. Cestování už není jednoduché, a tak přemýšlíme i o prodlužování výstav.

Přemýšlíte, i kvůli současné situaci, o virtuálních prohlídkách nebo jiném způsobu, jak k vám nalákat návštěvníky?

Petr: Jestli v Kunsthalle Praha covid něco změnil, tak to, že nastartoval debatu o tom, co je to digitální muzeum. My se na to připravujeme, naše priorita je fungovat tady, v kamenné budově, ale směrem do budoucna na digitální prostor myslíme. Zároveň víme, že obě varianty mají své zastánce i odpůrce. Ale čas běží a pro mladší generace je digitální prostředí naprosto přirozené. Umění se do něj jistě nějak přestěhuje, i když nikdo neví, jak přesně. Nějakou stopu tam ovšem zanechá a my rozhodně nechceme stát stranou.

Kdo je návštěvník Kunsthalle Praha? Češi, nebo turisté?

Petr: Určitě Češi. Samozřejmě turisté chodit budou a my budeme rádi, ale primárně chceme oslovit domácí publikum.

Jakou formou budete lákat návštěvníky? Plánujete třeba členství?

Pavlína: Chystáme se nabízet příležitost stát se členem Kunsthalle Praha a využívat různé benefity, ať už to budou prodloužené návštěvní hodiny nebo možnost zúčastnit se speciálního programu.

Petr: Pro nás je to členství strašně důležité. Nechceme jít cestou slevy na vstupném. Říkám, že pokud se vám líbí, co tady děláme, a třeba chcete mít i možnost to trochu ovlivňovat a být součástí toho příběhu, tak ono členství je fakt členství. Nedostanete nějakou slevovou kartičku, ale budete mít přednostní přístup na různé akce a tak dále. Zároveň uvažujeme i o tom, že by mladí do 26 let měli vstup zdarma. My jsme přístupná instituce, která nemá moc bariér, přijít k nám může zkrátka každý.

Máte už spočítané, kolik zhruba bude stát měsíční provoz? Budete v černých číslech?

Petr: Tak není to byznys. My jsme prostě nezisková a nevládní nadace. Určitě budeme chtít za Kunsthalle stát dál, pořídili jsme dům, zaplatili rekonstrukci a sestavili profesionální tým. Věříme, že vytvoří kvalitní program, který bude atraktivní pro lidi, aby chodili, kupovali si lístky a aby se stali členy. Aby firmy i jednotlivci našli důvod, proč tu pořádat event, proč zajít na večeři právě sem. Každý, kdo přijde, pomáhá tomu, aby tady byl kvalitní program. A o ten zbytek už se nějak postaráme…

Máte představu, kolik ten zbytek, o který se budete muset nějak postarat, může být?

Petr: Jsou to určitě desítky milionů korun.

To není málo. Jste připraveni nést tohle břímě třeba i delší dobu?

Petr: Řekli jsme si, že si nepořídíme tryskáč, ale tenhle projekt. Ono to vyjde zhruba stejně. My normálně jezdíme i městskou hromadnou dopravou, létáme v economy, ale máme Kunsthalle Praha.

Jak moc je to investice, přece jen je to rozlehlý pozemek v centru Prahy, a jak moc je to touha otvírat uměním lidem oči?

Pavlína: Jako investici jsme to nikdy nevnímali.

Petr: Ty peníze jsou vlastně pro nás něco, co vám dává určitou možnost měnit svět kolem sebe. A tak o tom uvažujeme, i když podnikáme. Člověk nedělá byznys kvůli tomu, aby si zajistil materiální podstatu, tu dávno máme… Ale když už ty peníze někam dá, tak vedle zhodnocení zvažuje, jestli to má nějaký smysl. A taky vám to dává možnost dělat věci, které společnost a vaše okolí podle vás potřebuje. Takže to děláme i kvůli sobě. Já si přeji, aby se tady návštěvníci inspirovali, aby tu nalézali odpovědi na důležité otázky právě skrze umění.

Zároveň je to i dobrý způsob, jak uchovat hodnotu. Je to dobrý směr, kam v současnosti investovat…

Petr: Tak určitě existují horší možnosti, hodnotu lze ztratit i jinak. Ale my tady máme opravdu pocit, že to má smysl.

Pavlína: A že existuje možnost, kdy peníze, které jste mohli vydělat, nějakým způsobem vrátíte společnosti.

Petr: Já nemám rád, když někdo dává peníze do nadací a říká, že se jich vzdává. To není fér. My se k tomu hlásíme, že je to naše. Současně to ale bereme tak, že tuhle část života jsme nasměrovali tak, abychom mohli inspirovat lidi k tomu, jak přemýšlet i o složitějších tématech, ale i aby si přišli do Kunsthalle Praha odpočinout a potkat se s přáteli.

Kolik času vám Kunsthalle zabírá?

Pavlína: Je to zhruba čtvrtina mého týdne.

Petr: Ale když se ten projekt rozjížděl, byli jsme tady pořád. Teď máme fantastický tým a já věřím, že kdybychom tu dnes byli naposledy, tak oni zvládnou v klidu otevřít.

Pavlína: Náš tým se jen za loňský rok velmi rozrostl. Teď máme zhruba třicet lidí.

Kolik výstav máte naplánováno v nejbližší době?

Petr: Plánujeme na dva tři roky dopředu. Náš tým už ví, co bude v roce 2024.

Pavlína: Zároveň musíte mít nějaký záložní plán, kdyby něco nevyšlo.

Jak náročné je mít muzeum umění?

Petr: Hodně. Musíte být v mnoha věcech strašně dobří! V byznysu vám stačí, když máte jednu super silnou stránku, a v těch ostatních stačí být průměrný a můžete být na trhu úspěšní. Tady musíte být opravdu v hodně věcech nadprůměrní a to je těžké.

Zápornou EBITDA jsme tedy probrali. Když se podíváme na tu kladnou a na vaše další aktivity, co momentálně stavíte s vaší developerskou firmou bpd development, která je podstatnou částí vašeho příjmu?

Petr: Jsme developer, který moc nemění městské čtvrti, soustřeďujeme se spíše na středně veliké projekty. Teď dostavujeme jeden bytový projekt ve Střešovicích, další v Čakovicích, obsazujeme kancelářskou budovu Telehouse v Dejvicích a máme plán, co stavět na příštích deset let.

Pak je tady další z vašich projektů, Draslovka Kolín…

Petr: Draslovka se stává největší součástí našeho portfolia a pro mě osobně je to velká událost. Hrozně nás to všechny mění a posouvá dopředu. A to je skvělý pocit! Děláme z Draslovky globálního lídra ve výrobě kyanidu, a až dokončíme dvě transakce, bude největší ve svém oboru. Můžeme podpořit firmu, která je česká a vyvinula výjimečné technologie a má top výzkum. I díky němu se nám daří realizovat akviziční program. Až dokončíme převzetí našich konkurentů v Jihoafrické republice a USA, přeneseme tam své technologie a posílíme pozici na trhu. Ovšem my věříme, že ji ještě dokážeme zvětšit. Budeme teď šlapat na paty dalším velkým firmám v blízkých oborech.

Jak se to stalo? Dlouho to vypadalo, že Draslovka tak trochu spí.

Petr: To není náhoda. Čekali jsme na pravou chvíli, kdy taková investice v zahraničí bude dávat smysl. Musíte vydržet a věřit, že ta šance přijde. Nyní tu šanci máme a chceme ji využít.

Takže se teď vracíte víc do byznysu?

Petr: Od té doby, co jsme prodali Czech Coal, trávím teď asi opravdu nejvíc času v práci.

Pavlína: Ty jsi z byznysu vlastně nikdy neodešel. Možná se z dálky zdálo, že to trochu spí, ale to není úplně pravda. Jsou to všechno dlouhodobé věci, které pak kulminují a jsou najednou vidět.

Petr: Draslovka je pro nás klíčovou investicí. Řekli jsme si, že chceme geograficky diverzifikovat, být rozkročení po planetě. Rozhodli jsme, že to budeme dělat v něčem, co děláme nejlépe. A Draslovka je nejlepší ve svém oboru, proto ji posouváme dál a teď v našich plánech je přivést ji za nějakých pět až osm let na kapitálový trh.

Asi to nebude v Praze…

Petr: My jsme velcí patrioti, což dokazuje i tahle budova. Ale myslím, že Draslovku na pražské burze nepotkáte. Jen pro ilustraci, v příštím roce bude Draslovka targetovat EBITDA kolem 100 milionů dolarů.

Kolik je tam dluhů?

Petr: My jsme strašné konzervy! Proto jsme to zadlužení měli velmi nízké, i když teď se těmi akvizicemi samozřejmě zvýší. Letos jsme v Draslovce proinvestovali 670 milionů dolarů. Takže ten dluh bude vyšší, ale myslím, že jsme pořád ve velmi bezpečných číslech. A Draslovka má navíc to kouzlo, že má pevný byznys v oblasti industriální chemie, ale zároveň má obrovský slibný byznys v oblasti agrochemie. Takže je to taková stabilní investice s vnitřním start‑upem v oblasti agrochemie, který od kolébky podporujeme a nyní už dospěl a nese první tržby na vícero trzích.

Co vás kromě byznysu a umění ještě baví?

Pavlína: Hodně běháme, půlmaratony i maratony. Je to další příležitost, jak trávit čas spolu a třeba si popovídat.

Petr: Naše rodinné porady!

Pavlína: Někdy, když se moc nevidíme, tak pak máme společné víkendové výběhy. A ještě spolu jezdíme na kole.

Co vás ještě žene dopředu?

Petr: Snažíme se propojovat české prostředí s mezinárodním, obecně nám připadá, že se tady v Česku hrozně bojíme, co se tam venku děje.

Pavlína: Podporujeme třeba také rezidence českých umělců a kurátorů v zahraničí. Spolupracujeme s Delfina Foundation v Londýně a Art Omi v New Yorku. Posíláme tam nejen české, ale i umělce ze střední Evropy. Když vidíme, jak je Praha pro svět zajímavá, tak nás to inspiruje a pohání vpřed v našem snažení. Dává nám to velký smysl.

Petr: Protože budoucnost země spočívá právě v tom, zapojit se do světa, a nikoliv se zapouzdřit jako hobiti za zelenými kopečky a čekat, až to, čeho se bojíme, přejde.