Kreativci z plakátu. Studio Najbrt přibližuje, jak vznikají karlovarské festivalové vizuály

Možná ho máte doma na hrnku, na tašce nebo vám třeba jen uvízl v paměti. Vizuály Studia Najbrt jsou jedním z nejvýraznějších prvků karlovarského festivalu a každý rok sklízí ostrou kritiku i nadšené ovace.

V opuštěném předsálí hotelu Thermal na mě ze tmy kouká pár očí. Zářivě bílé bělmo, rozšířené zorničky, lehce vyděšený výraz. Lekly se mě možná víc než já jich. Už pár měsíců zírají ze sloupu do temnoty samy, letní festivalová vřava je dávno pryč a ze stromů už opadaly všechny listy. Vizuál 55. mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ale pořád vzbuzuje emoce, celý náš redakční tým, který tady právě chystá s hostujícím šéfredaktorem Jiřím Bartoškou vánoční číslo, se u něj zastavil a říká si, že se to letos zase povedlo.

O týden později už sedím ve Studiu Najbrt s designéry, v jejichž hlavách vizuální identita festivalu vzniká. Zakladatele studia Aleše Najbrta přivedl k práci pro festival v roce 1995 fotograf Tono Stano, se kterým společně vytvořili Najbrtův první plakát ke 30. ročníku.

„Vzpomínám na tu práci rád. Byl to rok stoletého výročí české kinematografie a objednávka Jiřího Bartošky byl retro plakát s připomenutím filmu Extase Gustava Machatého, ve kterém se poprvé objevila nahá žena. Tono Stano našel krásnou servírku v jednom nejmenovaném baru a udělal z ní hvězdu,“ říká Najbrt. Tehdy se také kromě plakátu nastavila podoba programů, katalogů a dalších materiálů tak, aby co nejlépe plnily svou funkci. „Oceňovali to novináři, filmoví kritici i návštěvníci. Dodneška se na tom staví. Třeba konkurenční filmový festival Zlatý Golem v Praze to tehdy, myslím, dost podcenil a možná i to přispělo k jeho konci,“ pokračuje.

Duo Najbrt–Stano spolu chystalo plakáty do roku 2000, Tona Stana pak vystřídal Adam Holý, na kterého navázal Václav Jirásek. Plakáty tehdy koncepčně vycházely z filmových znělek, objevila se tak na nich silueta kočky před reflektorem Jana Svěráka, nahý muž Petra Zelenky nebo vokálně‑pantomimické trio Tros Sketos, se kterým kromě Najbrta vystupuje i Jaroslav Róna a František Skála. Posledním plakátem navázaným na znělku je 43. ročník s fotografiemi Jiráska: „Jsou tam tři klíčová slova: film, festival a Vary. Oceněný pak třeba bujaře slavil a trofej zapomněl někde v koutě nebo mezi cigáry, konfetami a nedopitými skleničkami na večírku,“ vysvětluje Najbrt.

Znělek se tehdy ujal Ivan Zachariáš a do hlavní role obsadil festivalovou trofej a její dobrodružství poté, co je předána. Koncept spolu s Martinem Krejčím rozvíjí dodnes. V tu chvíli se Najbrtovi uvolnily ruce – navazovat na znělky s hollywoodskými hvězdami moc nešlo. Mohl tak konečně svobodně tvořit. „Bavilo nás přicházet každý rok s novým vizuálem a s novými nápady. Navíc jsem to přestal dělat sám, začali do toho vstupovat další,“ říká. Nejdřív grafická designérka Zuzana Lednická, pak Marek Pistora a poslední ročníky Jakub Spurný.

„Jeden z důvodů, že jsme se dodnes nevyčerpali, je, myslím, i to, že na tom pracuje víc lidí. Přichází vždy nová kreativní síla. Jeden člověk by to zvládal těžko, musel by se hodně opakovat nebo rozvíjet jednu myšlenku. Ale i to je samozřejmě možná cesta,“ pokračuje Najbrt. „Asi jsme si publikum i dost rozmazlili, očekávání jsou vždy velká a lidé se na nové vizuály těší. Jiní to zase strašně rádi kritizují. Jednoduše, když se v dubnu nový vizuál představí, vždycky to vzbudí nějakou odezvu. Většinou teda negativní, ale i na té jsme už možná trochu závislí,“ směje se Lednická. „A když jsme zveřejnili oči, byla tu najednou velká nervozita, že se neobjevil ani jeden negativní komentář! Pro nás je ta interakce důležitá, odezvu potřebujeme.“

44., 45., 46. ročník

Vizuálům k prvním ročníkům bez návaznosti na znělku vtiskla duši Zuzana Lednická. Dominuje jim téma filmu jako materiálu, typografických projekcí, filmových iluzí a deformovaných filmových pásů. „U filmového festivalu máte větší svobodu než u klasického filmového plakátu. Film je sice pořád ústředním tématem, ale festival je společenská událost, je to místo setkávání, zábavy a také největší kulturní akce v této zemi. Lidé tam přijíždějí z různých důvodů, někdo do kina, někdo jen na mejdany, někdo tam má pracovní schůzky a někdo to kombinuje…,“ vysvětluje Najbrt a Lednická dodává: „Navíc to není festival jednoho žánru a většinou komunikujete s už poučeným publikem. Vždy se snažíme dostat tam emoci, někdy skrytější, někdy poťouchlý humor. Pokaždé ale pracujeme s něčím, co vyvolá pocity a emoce, stejně jako film.“

Co tedy dělá dobrý filmový plakát? „To, že zaujme, že není bezradný, že riskuje, že je dobře udělaný typograficky, že smysluplně plní to, co má. Mluví o filmu, ale neříká úplně všechno. Což je úskalí, klasický zadavatel po vás vždycky chce, abyste tam nacpala všechny herce. To je třeba pravidlo amerických filmů. Dobré plakáty vznikají spíš třeba pro dokumenty, které nejsou tak exponované, nikdo nečeká, že na ně přijdou všichni, a tím pádem je tam volné pole pro kreativitu,“ říká Lednická. „To podstatné je, že vás má plakát nalákat. Že se máte těšit, že tam má být nějaký otazník, něco, co ještě není dořečeno, co se dozvíte až v kině,“ zdůrazňuje Najbrt.

47., 48., 49. ročník

Radikálně očištěný, minimalistický vizuál 47. ročníku započal černobílé typografické hry s čísly. „Tehdy se vedly takové diskuse, jestli vůbec karlovarský festival potřebuje každý rok nový vizuál, že tam stejně lidé jedou kvůli filmům a možná není potřeba vůbec nic navíc,“ popisuje Najbrt. Koncept tak nakonec vyšel z jednoduché myšlenky: každého návštěvníka vždycky nejvíc zajímá, kdy že ten festival vlastně začíná, v jaký den je film, který chce vidět, a kolikátého pojedou jeho přátelé. „Existuje ještě druhá verze, kde jsou vypsané jednotlivé dny. Někteří lidé si do toho dělali poznámky třeba jako památku. Jiří Bartoška má, stejně jako my, rád jednoduché věci a chtěl, abychom podobné zadání drželi i pro další ročníky,“ dodává.

Studio z plakátu

48. ročník si tak pohrál s osmičkou, která pro někoho symbolizovala filmový pás, pro jiného nekonečno, kuželku nebo přesýpací hodiny. No a pak přišlo prase. „To byla trošku provokace, lidé to v mnoha případech vůbec nebyli schopni přijmout. Na festivalu se ale ten rok prodalo snad nejvíc festivalových hrnků,“ říká Najbrt. Marek Pistora vzal tehdy číslice 4 a 9 a vytvářel z nich různé kompozice. „Začaly se mu tam třeba objevovat náznaky hákového kříže. To jsme hned zavrhli. A pak to přišlo! To není tak, že si sednete a uděláte prase. Vůbec ne. Je to docela zdlouhavá práce, která vyžaduje velké zkušenosti s typografií. A pak to najednou do sebe zapadne. Mě to nadchlo. A Barťák okamžitě zareagoval. Vzal fixu a začal tam přidelávat ocásek , očičko, pusinku a kdoví, co ještě a začal se bavit. To rozhodlo. Ne každý klient zareaguje takhle. Ta druhá strana tomu musí být otevřená, bez té souhry to nejde!“ Kvíííff.

50., 51., 52. ročník

Nechat se ulovit paparazzi, alespoň naoko se stát hvězdou zlatého plátna. Nebo se bezostyšně stát ústředním motivem vizuálu. Jubilejní ročník festivalu dostal na plakát fotografie, a to ne jen tak ledajaké. Čtyři léta fotil Václav Jirásek ve svém mobilním studiu ve Varech návštěvníky festivalu, od vítězů cen přes baťůžkáře až po rozpustilé vyhazovače ve stejnokroji. Portrétů nafotil kolem tisíce a na jeden z hlavních plakátů se jich nakonec vešlo 431. „Já byl jako matematik! Vybíral jsem fotky k sobě tak, aby se střídali mladí, staří, holky, kluci, v obleku, v džínách, stovky fotek. Udělali jsme osm různých programů a čtyři různé katalogy. I během jubilejního festivalu Václav dál fotil další lidi a všichni se promítali na obrazovky v Thermalu,“ vysvětluje Najbrt. Pistora navíc přidal lehce ironickou typografii ve stylu kolonád, pítek či plechových odznáčků na vycházkovou hůl.

Dva další ročníky jsou opět z hlavy Lednické a vznikl k nim i tento text: „Chceme, aby zbožštěné celebrity byly poníženy na naši úroveň, zachycené u zadního vchodu nebo při nakupování a my naopak pozvednuti k té jejich, když se vyfotíme v samoobsluze nebo před fotopozadím na festivalu,“ píše se. Vizuály 51. ročníku se proto inspirují paparazzi fotografií a nastavují zrcadlo posedlosti celebritami. To v ročníku 52 se může celebritou stát na chvíli každý. Ať už je to Jana Brejchová, Jean‑Paul Belmondo, Danny DeVito nebo Aňa Geislerová. „Každý chce být někým jiným. Každý hraje divadlo. A čím dál víc rolí, nejen na fotkách na Facebooku a Instagramu, ale speciálně při vytržení z každodenního koloběhu, jako na festivalu ve Varech. Hra s identitou nebyla nikdy snazší. (V tomhle případě stačí jen souhlas portrétovaných hvězd!) „Na internetu nikdo neví, že jste pes, říká klasický vtip o virtuální anonymitě,“ představuje koncept Studio Najbrt.

53., 54., 55. ročník

Někdo je vidí, někdo ne. Do které skupiny patříte vy? Návrat k jednoduché typografii vytvořil Marek Pistora číslicemi schovanými do klasické filmové perforace. Úvodní film 53. ročníku Lásky jedné plavovlásky nedávno zesnulého Miloše Formana byl navíc promítán z 35mm pásu. „Nosíme většinou tři rozdílné návrhy, aby měl pan Bartoška z čeho vybírat. Tu 53. vybral okamžitě, ale že je tam schované číslo, si nejprve ani nevšiml!“ Na schovávanou si nakonec designéři pohráli i v dalším ročníku. „Celý vizuální styl festivalu je velké množství aplikací. My se tady sice bavíme o plakátu, ale v posledních letech se to hodně posunulo do digitálu, pak tvoříme veškerý merchandising a všude vizuál musí fungovat. Musíme vědět, jak se to projeví na triku, na propisce, nebo třeba na brýlích, kde je výška potiskované plochy 7 milimetrů…“ vysvětluje tvůrce posledních dvou vizuálů Jakub Spurný. Vyvalené bulvy tak koukaly z nožiček brýlí, z roztomilých animací i z mohutného betonového válce hotelu Thermal. „Chvíli už to vypadalo, že ten nápad na oči místo dvou pětek budeme muset pustit k vodě. Já jsem s tím nápadem přišel a Jakub to zkoušel na mnoho způsobů. Dlouho to vypadalo, že je to slepá ulička. Řekl jsem mu, že jdeme od toho, ale on se nevzdal a za dva dny přišel a bylo to tam,“ doplňuje Najbrt.

Kdysi stačil plakát a bylo hotovo. Během vzývaných 60. let, zlaté éry českého grafického designu, často tvůrci ani samotný film neviděli a reagovali pouze na název. „Tam jsou krásné věci, ale byl to výjimečný žánr, volná tvorba. Mám ráda třeba Vacův plakát Hádej, kdo přijde na večeři nebo Nahotu od Zdeňka Zieglera,“ říká Lednická. Pistora naopak připomíná Trainspotting, kde dominovaly černobílé fotky a současná typografie. „Ten plakát je skvělý v tom, že splňuje tradiční požadavek, aby tam byli hlavní hrdinové. Ale celé je to udělané tak, že to má šmrnc.“ Najbrt připojuje plakát k filmu Stanleyho Kubricka The Shining s Jackem Nicholsonem a Spurný vyzdvihuje titulek filmu Duna. „Nápad. Emoce. Empatie. Nadčasovost, tedy udělat to pořádně, jenom jednou tak, aby to bylo trvanlivé a platné i jindy než tady a teď,“ vyjmenovávají charakteristiky výjimečného grafického designu. „Čas na to funguje skvěle, když pak děláte portfolio, katalog nebo výstavu prací, tam mají najednou ty blbé věci smůlu. To, že se prodalo víc hrnků na festivalu, je taky dobrý lakmusový papírek, to je zase jednoduché měřítko ekonomického úspěchu,“ říká Najbrt.

U současného filmového plakátu ho ale zlobí, že většina společností sází na jistotu. „Kdysi o plakátech rozhodovali režiséři, pak postupně producenti a dnes už do toho vstupují různé subjekty, kterým záleží hlavně právě jen na té ekonomické stránce. Přitom kdyby trochu riskovali, tak by se i ten finanční efekt dostavil. To je naše zkušenost.“

Tady ve studiu se teď na konci listopadu připravují návrhy na příští ročník karlovarského festivalu. Po pěti letech se také zveřejní vizuální identita a písmo pro pražskou Kunsthalle, vyjde několik knih včetně biografie Terezy Maxové nebo další publikace z dlouhodobé spolupráce s fotografem Josefem Koudelkou. Pod rukama Jakuba Spurného vzniká identita pro Linet, firmu, která se věnuje zdravotnickým a pečovatelským lůžkům, což je téma více než aktuální. „Jsme rádi, že máme v týmu různé generace a že se tu pravidelně objevují nové tváře s novými trendy. Mladí, kteří chtějí popřít to, co bylo před nimi, a přijít s něčím svým. Pořád to tu vře,“ zakončuje Najbrt. Tak se nechme překvapit, co tenhle tavicí kotlík vymyslí příště.