Lovec pokladů. Karel Och sleduje stovky filmů ročně a jezdí na festivaly i do pouště

Do kina chodil už odmala, a dokonce v něm míval vlastní sedačku. Dnes objíždí Karel Och větší i menší filmové akce, ročně vidí stovky snímků a přehled si drží jako málokdo. Taky proto má finální slovo v tom, co se bude na festivalu ve Varech promítat.

Zlověstné ticho izraelské pouště Arava ožívá rok co rok nevídaným ruchem. V jejím srdci vyroste obří promítací plátno, před ním tribuna s pohodlnými sedačkami a jedna z nejneobyčejnějších akcí filmového světa může začít. Když se po 16. hodině odpolední všude kolem rozhostí tma, spouští se promítání. Každý den dva filmy. „Viděl jsem takhle třeba Lawrence z Arábie, který se tam natáčel. To byl velký umělecký zážitek,“ popisuje Karel Och.

Večer v poušti udeří zima. Lidé se choulí do bund a kapucí, popíjejí čaj, ale nic z toho je neodradí, aby si vychutnali podívanou v letním kině, které těžko hledá obdoby. „Celé to pořádá jeden producent a manželský pár legendárních novinářů. Pozvou tam jen několik režisérů, v takovéhle exkluzivní lokaci ani nepotřebujete velké množství hvězd. Byl jsem tam párkrát a bylo to opravdu něco jedinečného,“ vzpomíná.

Z jeho úst to má obzvlášť váhu, festivalů už poznal mnoho. Vedle nejznámějších klasik, jako je Cannes, Berlín, Benátky, Toronto nebo Sundance, také ty menší, ale neméně důležité – San Sebastián, Locarno či Amsterdam. „Mám rád opravdu malé festivaly, teď se trochu vrací móda butikovějších záležitostí, kde vidíte třeba jeden film denně a zbytek času se bavíte s ostatními. A ten v Izraeli patřil k těm nejzajímavějším,“ líčí Och.

Cesty do pouště Arava zůstávají výjimečnou vzpomínkou, hlavní místo v jeho srdci má ale pochopitelně festival úplně jiný. A sice ten karlovarský, kde pracuje už dvacet let a více než deset let je jeho uměleckým ředitelem. „Skutečně si myslím, že tam je nejlepší publikum. Nejsem sice objektivní, ale cituju řadu tvůrců. Michaël Roskam uváděl na několika festivalech svůj debut Býčí šíje a přijel s ním pak i do Varů. Chtěl zůstat jen na začátek filmu a zkontrolovat kvalitu projekce, ale nakonec se díval na reakce publika a byl u vytržení, jaký zážitek mu to poskytlo. Mluvil o tom v rozhovoru i o několik měsíců později, když měl nominaci na Oscara, že to byl největší zážitek spojený s filmem,“ vypráví Och.

Film versus realita

Karel Och se narodil v roce 1974 a filmy ho pohltily už během dospívání. Vyrážel do kina ve Světlé nad Sázavou a hltal všechno, co se promítalo. Dokonce měl svoji vlastní sedačku, na kterou pokaždé zamířil, a sledoval z ní filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem, Souboj titánů a další klasiky. Když mu bylo patnáct, padl komunistický režim a do televize se stále častěji dostávaly americké filmy. „Vysílaly se i starší, třeba ty s Paulem Newmanem, a den poté vždycky byla repríza. Házel jsem se marod, abych mohl ten film vidět dvakrát. Tam jsem začínal pronikat do historie kinematografie,“ přibližuje.

Zlomový byl ale přesun do Prahy v roce 1992. Rychle objevil kouzlo Filmového klubu v Paláci Adria a začal nakoukávat velikány světové umělecké kinematografie jako Luise Buñuela, Ingmara Bergmana a mnoho dalších. „Vždy jsem tíhl především ke starším americkým filmům. To byly světy, ve kterých mi bylo dobře. Ty snímky měly neskutečně propracované scénáře, elegantní režii a krásně jiskřivé dialogy. Fascinovalo mě jejich charisma,“ vzpomíná.

Šarmantní učitelka

Do filmového světa se tehdy naplno ponořil. Vzýval ikony stříbrného plátna a žil životy filmových hrdinů. „Filmová realita pro mě byla na stejné úrovni jako ta všední. Přejímal jsem vzory z filmů více než z reality,“ říká.

Nepřekvapí pak, že jako studijní obor zvolil filmovou vědu na filozofické fakultě, která mu nakonec byla bránou k jeho budoucí profesi. Jedna z jeho kolegyň už totiž na festivalu pracovala, a tak ho nejprve oslovila, zdali by se nechtěl stát tajemníkem poroty. To byl rok 2001, tehdy se poprvé potkal s festivalovou partou. A tehdejší umělecká ředitelka Eva Zaoralová mu od ledna roku následujícího nabídla práci.

V programovém oddělení se od začátku specializoval na retrospektivy, klasické snímky a dokumenty, k nimž měl vždy blízko. Brzy se však ukázalo, že se svou společenskou povahou a filmovým rozhledem může festivalu dát ještě mnohem více, a tak začal cestovat s výkonným ředitelem Kryštofem Muchou na velký americký festival nezávislých filmů Sundance i další akce.

Nejzásadnější pro něj byla spolupráce s jeho předchůdkyní Evou Zaoralovou, proslulou filmovou novinářkou, která stála od roku 1994 po boku Jiřího Bartošky v čele festivalu. „Dostala těsně před důchodem příležitost stát se uměleckou ředitelkou. A neskutečně se vypracovala. Musela se naučit anglicky, přejít z faxů na e‑maily… Všechno zvládala se šarmem, nadhledem, vtipem,“ vypráví. Právě jeho si pak Zaoralová vybrala za svého nástupce, když se v roce 2011 rozhodla stáhnout a u festivalu působit už jen jako umělecká poradkyně.

„Nastěhoval jsem se k ní do kanceláře a začaly nejkrásnější roky. Každý den jsme trávili hodiny povídáním o filmech, práci, politice, ale i o soukromých věcech. Teď už bohužel do práce nechodí a velmi nám tam chybí,“ prozrazuje Och.

Snímky se na festival hlásí mimo jiné přes přihlášky na webu, obvykle se tam objeví tak 1500 až 2000 titulů. Z obrovského množství se pak musí vybrat ani ne desetina. Finální slovo ohledně programu karlovarského festivalu má právě Och, ale nerozhoduje zdaleka sám. Filmy se nakoukávají v širokém týmu včetně řady externistů, nejužší výběr pak provádí pětičlenná skupina. „Předcházejí tomu dlouhé diskuse. Především v jarních měsících se díváme v malém kině na několik filmů denně a bavíme se o nich,“ přibližuje.

Klíčové pro výběr jsou samozřejmě i další festivaly, z nichž Och a spol. vyzobávají ty nejlepší snímky, které se pak promítnou mimo soutěž. „V Cannes jde především o byznys, Benátky jsou zase spíše cinefilská přehlídka, kde můžete zážitek z filmů lépe vstřebat,“ vysvětluje. „Pro mě je neskutečně zajímavý festival v San Sebastiánu. Má velké filmy, hvězdy, pokrývá rozsáhlý španělsky mluvící trh, zároveň má zajímavou dramaturgii menších snímků a úžasnou lokaci – město na břehu Atlantiku.“

Programový tým ale často míří do cizích zemí nejen na festivaly, ale i na pozvání národních filmových institutů, které jim připraví výběr individuálních projekcí. Och se specializuje na Itálii, k níž má dlouhodobě úzký vztah. Dříve pobýval část roku ve Florencii a jeho děti jsou napůl Italové. „Vyjíždím do studií Cinecitta, kde sídlí Film Italia. Sednu si na tři dny do kina s naším italským konzultantem a díváme se na filmy,“ říká.

Celkem tak ročně vidí asi 500 snímků, tedy takřka jeden a půl denně! Největší radost má z těch filmů, které vytáhne do karlovarského programu a ony pak zarezonují ve světě. Takhle se trefil třeba s gruzínským dílem Dům těch druhých, který si po karlovarské projekci odnesl nadšenou recenzi ve Variety a rozjel kariéru mladé filmařky. Anebo snímkem Repríza od Joachima Triera, tehdy debutanta, dnes věhlasného režiséra, s nímž natáčí přední světové hvězdy. „Ale kdykoliv ho potkáme, tak nesmírně sympatickým způsobem projevuje vděčnost,“ podotýká.

Navzdory neustálému dávkování filmů ho kinematografie stále fascinuje. Pořád se těší na nové premiéry a má radost, když narazí na poctivou filmařinu v jakémkoliv žánru. „Naposledy se mi hodně líbila třeba Duna. Jsem fanoušek režiséra Denise Villeneuva, kterému jsme kdysi udělali retrospektivu ve Varech. Byl jsem nadšený, že ze žánrového sci‑fi filmu udělal zážitek i pro toho, kdo Dunu nezná a ten žánr nemusí.“ Ale zatímco Dunu zvědavě vyhlížel celý svět, Ochovým trumfem je schopnost najít kvalitu i tam, kde ji tuší jen málokdo.

Tři nejlepší festivalové zážitky Karla Ocha

Harold a Maude

“To bylo u nás ve Varech. Je to nádherná romance chlapce a starší dámy. Lehce provokativní, s nádhernou hudbou Cata Stevense. Tehdy přijel představitel Harolda a přál si vystoupit ne na začátku snímku, jak je to obvyklé, ale na konci, kdy hlavní hrdina odchází za obzorem. A stalo se to. Ukázal se a v kombinaci s koncem filmu to byly opravdu velké emoce. Diváci deset minut freneticky tleskali.”

Holy Motors

“Promítání v Cannes. Skončila projekce a sál pro dva tisíce lidí se skoro vyprázdnil. Já byl jeden z lidí, kteří zůstali v úžasu stát a snažili se vstřebat, co viděli. Čas od času se objeví neskutečně originální film, který ukazuje, že vynalézavost tvůrců je nevyčerpatelná. Tohle byl jeden z nich.”

Místo u moře

“Když jste na světové premiéře filmu a nikdo o něm nic neví, může se stát leccos. Nemusí vás vůbec zaujmout, nebo to může být naprostá trefa. Místo u moře, které na Sundance přivezl Casey Affleck, byl druhý případ. V jedné zásadní scéně se přistihnete, že vám tečou slzy po tváři a chytáte za ruku člověka vedle vás. Na chvilku se zastydíte, než se podíváte po sále a zjistíte, že všech dva tisíce lidí je na tom stejně.”