Martha Issová a David Ondříček: Zátopek několikrát zklamal, a přece byl fenomenální

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 31. 8. 2021
Foto: David Turecký

Čtrnáct let příprav. Opakované odklady. Trénink se špičkovými atlety. A teď konečně premiéra. Do kin míří napjatě očekávaný Zátopek a my jsme vyzpovídali dvojici, která za ním stojí: Davida Ondříčka a Marthu Issovou. U nich na zahradě.

Dokonalá prázdninová idyla. Z jedné strany Libohošťský rybník, z druhé les a mezi nimi útulný domek, dřevěná kůlna a terasa s grilem. A široko daleko klid. Tedy jen do chvíle, než přiběhne některé ze tří dětí: sedmnáctiletý Rudolf, devítiletá Františka nebo tříletá Emilka. Dívky se občas s potutelným úsměvem pochlubí rukama červenýma od malin, jindy zase přinesou z lesa žížalu.

U mola kotví pramice a dva paddleboardy, na nichž se rády projedou nejen děti, ale i jejich rodiče: herečka Martha Issová a režisér, scenárista a producent David Ondříček (syna Rudolfa má z předchozího vztahu − pozn. red.). „Emilku zatím na paddleboardu vozíme, ale ostatní už jezdí sami. Teď je to naše oblíbená kratochvíle,“ líčí Ondříček a vychutnává si druhou kávu. „Máme nový stroj a chutná z něj strašně dobře.“

Krátit chvíle si ale zrovna nepotřebují. V jejich životech se blíží zásadní událost, premiéra filmu Zátopek, nejočekávanějšího českého snímku letošního roku. Ondříček ho režíroval a podílel se na scénáři, Issová ztvárnila roli Dany Zátopkové, manželky titulárního běžce Emila. Každou chvíli zvoní telefon, na stole leží počítač s rozpracovanými korekturami jiných rozhovorů a ve vzduchu je kromě lesa cítit i zvláštní směs napětí a očekávání.

Issová, Ondříček

Zátopka chystal takřka čtrnáct let. Se svým kamarádem Janem P. Muchowem napsal už v počátcích první verzi scénáře, ale nebyl s ním zcela spokojený. Původně klasický životopisný film dostal šťávu až se zásahem Alice Nellis, když se posunul za sportovní oponu a začal zkoumat politické i vztahové aspekty Zátopkova života. V dubnu 2019 se v Březnici na Příbramsku konečně rozjelo natáčení. Trvalo padesát dnů a loni v létě měl mít snímek premiéru v době olympijských her v Tokiu. Jenže přišla pandemie koronaviru a jak sportovní slavnost, tak i tuzemská filmová událost se musely o rok odložit.

A tak až letos, konečně. V den vydání tohoto magazínu má Zátopek slavnostní světovou premiéru na karlovarském filmovém festivalu. „Ohromně se těším. A zároveň poprvé v životě pociťuji před filmovou premiérou trému,“ líčí čtyřicetiletá Issová. „Snažím se to nevnímat tak fatálně. Ale čím víc se to blíží, tak propadám pocitu, že to je náš nejvýjimečnější a přelomový film. Rozhodne publikum,“ uvědomuje si o dvanáct let starší Ondříček.

Vzpomenete si na poslední den, kdy ve vaší domácnosti nepadlo slovo Zátopek?

Ondříček: To bylo tak… 26. ledna 2007. Dělám si legraci, tehdy jsme spolu také ještě nežili. Je to často užívané slovo, ale mění se obsah, o čem se bavíme. Dřív to bylo spíše o realizaci, dneska řešíme, jestli koronavirus zavře kina.

A myslíte, že zavře?

Issová: Těžko říct. Na dnešní dobu se bude vzpomínat jako na dobu špatných prognóz, málokteré se potvrdily.

Ondříček: Takový pocit jsem ještě nezažil. Nemáme to ve svých rukou. Rádi bychom to ukázali lidem bez omezení.

Cesta k premiéře byla dost trnitá. A film vlastně vůbec nemusel vzniknout, kdybyste nesehnali požehnání Dany Zátopkové. Co bylo klíčem k tomu, aby se to povedlo?

Ondříček: Věděl jsem od našeho společného známého Karla Engela (bývalý olympionik a filmový kaskadér − pozn. red.), že na ni platí jedině modrý portugal. Na žádné bordeaux neslyší.

Kdy jste se poprvé potkali?

Ondříček: To bylo zhruba před deseti lety. Sedl jsem si tam, otevřeli jsme modrý portugal a moje další taktika byla, že jsem mlčel. Nechal jsem mluvení na ní. Ona kolem mě pořád poskakovala, každou chvíli přinesla nějaký koláček, byl jsem jak u babičky na návštěvě. Zároveň jsem viděl, že byla velmi neoblomná, tvrdá, měla celoživotní špatnou zkušenost s médii. Bála se. Říkala, že chce ochraňovat soukromí a život Emila a nechce, aby o něm vznikla nějaká pohádka.

Tak to zní, jako kdyby všechno směřovalo ke krachu…

Ondříček: Důležitým faktorem byl právě ten náš kamarád Karel. Já byl šťastný, že jsem se s ní vůbec mohl setkat, ať už by říkala cokoliv. A on mi pořád říkal: Nebojte, baba bude v pohodě.

Prosím?

Issová: On jí tak říkal i před ní, byli si hodně blízcí.

Ondříček: Když jsem o Zátopkovi točil dokument (vyšel v roce 2016 − pozn. red.), on tam pořád říkal: Až tohle uslyší, tak mě baba zabije! No, určitě to slyšela a nezabila ho.

A byla nakonec „v pohodě“?

Ondříček: Měl jsem záminku, jak se k ní vetřít, že si půjdu přečíst rukopis tehdy chystané knihy Náš život pod pěti kruhy. Ona říkala, že jestli chci točit film, tak si to musím přečíst, takže jsem seděl u ní v ložnici v Emilových papučích a četl si ten nekonečný životopis, kde bylo třeba jen o Danině dětství asi čtyřicet stránek. Postupem času se ji ale podařilo přesvědčit.

Kdy jste začal přemýšlet, že do jedné z hlavních rolí obsadíte svoji partnerku?

Issová: To mě taky zajímá!

Ondříček: Velice záhy. Přišlo by mi vlastně divné, kdybych ji neobsadil, když je Daně tak podobná. Je výborná herečka a taky sportovní typ. Navíc jsem měl pak doma jednodušší situaci.

I když se z vaší partnerky najednou musela stát oštěpařka?

Ondříček: Pravda, to mi zprvu nedošlo. Tušil jsem, že bude muset projít nějakým tréninkem, ale neuvědomil jsem si, že to je jedna z nejtěžších a nejtechničtějších disciplín. Učila se nejen házet oštěpem, ale také házet jako Dana. A Martha je zvyklá jít do všeho poctivě, tady na to navíc měla hodně času. Někdy to pro mě bylo až otravné. Občas jsem přišel domů a tam s ní máchal nějaký cvičitel. Pak jsme chtěli jít druhý den do kina a ona říkala, že to nejde, že Ruda (oštěpařský trenér Rudolf Černý − pozn. red.) má čas už jen pětkrát týdně. Tak mi došlo, že jsem si zavařil.

Martho, dala se taková nabídka odmítnout?

Issová: Neváhala jsem. A v první chvíli mě to až dojalo, protože David o Zátopkovi mluvil už dlouho a mě ani nenapadlo, že by mi to mohl nabídnout. Ale pak jsem měla smíšené pocity. V době, kdy mi David tu roli nabídl, jsme za sebou neměli žádnou společnou práci. Netušili jsme, jak to bude fungovat. Ale díky rodičům jsem vyrostla na filmech Federica Felliniho a mám ráda Ingmara Bergmana, což byli režiséři, kteří pracovali se svými ženami. A to se mi moc líbilo. No a pak se mi náhodou dostal do cesty David.

Proč jste si nebyla jistá, jak to bude fungovat?

Issová: Ne vždycky spolu souhlasíme. Často se dostáváme do různých diskusí, i co se týče filmů. Míváme různé pohledy na věc. Tak jsem se na jednu stranu těšila, ale měla jsem z toho i respekt. Navíc jsem v průběhu přípravy začala pociťovat velký závazek − poprvé v životě jsem měla ztvárnit někoho, kdo ještě žil.

Mejdan se Zátopkovou

Kdo vlastně byl Emil Zátopek? Český národ ho zná hlavně jako neúnavného vytrvalce, olympijského hrdinu, ale jeho příběh měl i řadu temnějších stránek. Zátopkův podpis se objevil v Rudém právu pod prohlášením, které podporovalo trest smrti pro Miladu Horákovou. V šedesátých letech sice podporoval demokratický proud v komunistické straně, ale po revoluci v roce 1968 odvolal své postoje proti okupaci. Snadno se pro něco nadchl, mnohdy pod tlakem okolí, a tak opakovaně něco prohlásil a následně otočil. Někteří historikové silně zpochybňují vyzdvihování Zátopka jako morální autority.

O čem však pochyb není, je sportovní odkaz Emila a Dany Zátopkových. Oba získali zlatou medaili na olympiádě v Helsinkách v roce 1952, on dokonce tři na běžeckých tratích, ona tehdy vládla oštěpařkám. A to zdaleka není všechno, jen výčet jejich úspěchů by vydal minimálně na další odstavec. Ondříček od začátku věděl, že chce do rolí manželů obsadit herce a naučit je sportu, nikoliv naopak. Roli Zátopka dostal Václav Neužil, který piloval fyzickou kondici i upracovaný Zátopkův styl pod vedením trenéra Jana Pernici. Issovou zase chystal Rudolf Černý, zkušený oštěpařský trenér, který vedl mimo jiné Barboru Špotákovou. Tentokrát se ale nezaměřoval na co nejlepší výkon, ale na dokonalé vytříbení techniky.

Martho, jaký byl váš nejdelší hod?

Issová: Ruda mi to nikdy neměřil. Nebyl to cíl, který jsme sledovali. Ono to jde ruku v ruce, když má člověk zvládnutou techniku, tak hází dál. Ale soustředili jsme se především na to, abych vypadala u rozběhu a odhozu jako oštěpařka.

Jak probíhal trénink?

Issová: Měl několik fází. Začala jsem už v roce 2013, kdy to vypadalo, že se schyluje k natáčení, než se pak na několik let odložilo. Rudu mi doporučili na atletické Dukle, vracel se tam tehdy po pauze a říkali, že bude mít čas, Bára Špotáková se tou dobou koučovala sama. Chodila na Julisku (atletický stadion v pražských Dejvicích − pozn. red.) házet v podobné dny jako my. Vyprávěla nám, že jednou byla na tréninku, koukala na Rudu a říkala si: Panebože, koho si to pod sebe vzal?! Ale pak jsme se dali do řeči, vysvětlili jí to, dala mi pár rad ohledně nohou, takové fígle, které mi hodně pomohly. Bára se pak k tréninku pod Rudou vrátila, tak jsem měla hezký pocit, že jsem u takového příběhu byla.

Navíc jste se několikrát potkala i s Danou Zátopkovou. Měla mít ve filmu také menší roli, ale loni v březnu zemřela. Vzpomínáte na vaše setkání?

Issová: Nejsilnější pro mě byla její oslava 97. narozenin, na tu nezapomenu nikdy. Šli jsme jí popřát s Rudou a Ivanou Roháčkovou z Dukly, seděli jsme u ní doma asi tři hodiny. Dana kromě modrého portugalu měla ráda i pálenky, tak si dala jednu štamprli. Ukazovala jsem jí nějaké záběry, které už jsme měli natočené, měla jsem připravená i videa ze svých tréninků. Dana nám tehdy vyprávěla o Helsinkách, co se v ten den závodu dělo, jak to všechno probíhalo. Vzpomínala si i na zvláštní detaily, měla fenomenální paměť. Její hlava byla naprosto čerstvá. Odcházela jsem s pocitem, že jdu domů od kámošky, se kterou jsme zažili fantastický mejdan. Měla obrovské množství energie, nabíjela lidi okolo, byla s ní sranda. Úplně jste zapomněli na její věk, byla neskutečně silná.

Vaše oštěpařská filmová dráha ale nebyla jen zábavná. Na brněnském stadionu Za Lužánkami v den natáčení slavného hodu z Helsinek, kde Zátopková vytvořila nový olympijský rekord, jste prý musela házet osmnáctkrát. A ještě vás vyvedl z míry komentář grafického designéra Aleše Najbrta. Povídejte, o co šlo…

Ondříček: To se stalo den před natáčením toho hodu, na který se Martha důkladně připravovala, stejně jako my. Dělalo se to z několika kamer a ve filmu jsme nepoužívali žádné dubléry. Seděli jsme tehdy s Alešem v restauraci, přijel se za námi podívat na natáčení plakátu. Chtěli jsme ten večer jít brzy spát, už jsme se pomalu zvedali a ještě přišla řeč na to, jak dobře jsou herci připraveni. A Aleš říkal, že ten Vašek výborně běhá, ale „Martho, té Daně to ještě není moc podobné“.

Issová: Že prý to není ten její odhod, ona u toho podle něj vypadala jinak, pevněji.

Ondříček: Martha mu tehdy řekla: „No dobře, jak myslíš.“ A on si ještě přisadil: „No vážně, ona zůstávala na té zadní noze.“ Tak jsme šli spát a Martha plakala asi do čtyř do rána. Napsal jsem mu brutální e-mail, jaké je to neempatické hovado, prostě něco hrozně hrozného.

Co bylo další den?

Ondříček: Ráno jsme šli na natáčení, potkám Aleše ve výtahu a on říká: „Nazdar, jak jste se vyspali?“ Tak mu odpovím, ať si to přečte v mailu. Chudák pak seděl jak zařezaný, samozřejmě to neměl v úmyslu, je to pro něj trochu typické. Martha ale nebyla ve své kůži. Ten hod jsme nenatočili tak, jak jsem si představoval, takže jsme museli točit ještě další den, což nebylo v plánu. Použili jsme nakonec záběry až z druhého dne.

Kolik jste toho o Zátopkovi za ty roky přečetli?

Ondříček: To už přesně nevím. Bylo toho spoustu, barvil jsem si zvýrazňovačem zajímavé pasáže. Základní knihy ale byly tři. Zátopkův životopis od Pavla Kosatíka, Náš život pod pěti kruhy od Dany Zátopkové a kniha od Richarda Askwitha, která se jmenuje Dnes trochu umřeme. Ta je z trochu jiného úhlu, napsal ji Angličan, který tu nežil, a jde hodně nekompromisně do hloubi politických věcí. Setkal jsem se s ním a věřím mu.

Jaké byly další prameny?

Ondříček: Zásadním momentem pro studium Zátopkovy osobnosti bylo setkání s lidmi, kteří si ho pamatovali a znali ho. A setkání s Danou.

Issová: Měli jsme i nějaké dobové materiály, osobní věci, šli jsme do rozhlasového archivu, dostali jsme se dokonce k ručně psaným Emilovým dopisům, kdy se jí vyznával, jak se mu na cestách stýská.

Jak se při studiu takového množství materiálu vyvíjel váš vztah k Emilu Zátopkovi?

Ondříček: Nejdřív jsem ho viděl jako takovou ikonu. Člověka, který byl určitým symbolem komunistického sportu. Bolševici ho vystrčili dopředu, aby upevnili svoji moc se záměrem propagandy. Ale i jako člověka, který byl neskutečný frajer a svéráz. Líbila se mi i ta jeho odpověď novináři na otázku, co dělá, když už nemůže. A on řekl: Když nemůžu, přidám. Postupně jsem zjišťoval více o jejich vztahu s Danou, co pro něj znamenala, co chtěla v životě dokázat, jakým překážkám museli čelit. I na to, jak ho v 70. letech zlomili a odsunuli do maringotky, odkud se vrátil už jako jiný Zátopek, trochu se motal. V době natáčení jsem ho viděl velice konkrétně a měl představu, co by asi čemu řekl.

Leckdo se obává, že film bude glorifikací atleta, který měl přitom řadu morálních problémů. Není to tak?

Ondříček: No to je ale poměrně přesné. Je to glorifikace někoho, kdo měl i temnější stránky. Byl to absolutní sportovní i morální fenomén, který se dostal do situací, jaké si vůbec neumíme představit. A v některých naprosto selhal, na plné čáře. Nezvládl to. Ale trápilo ho to natolik, že pak zase vstal jako fénix z popela a udělal něco hrdinského, jen aby znovu selhal. To je typické nejen pro Zátopka, ale částečně i pro spoustu statečných lidí tohoto národa. Přešlapů nebo naopak hrdinských věcí by se tam dalo dát nekonečně. Nejrůznějších kauz měl opravdu hodně.

Issová: Zkoumat jeho život je strašně zvláštní. V jednu chvíli narazíte na jeden z jeho poklesů, hned vzápětí si pustíte dokument, kde na něj soupeři vzpomínají v nejlepším. Byl o olympiádě v Helsinkách, která se konala v jedné z nejtemnějších dob, olympijské městečko bylo rozdělené na východní a západní část. A všichni pamětníci se shodovali na tom, že on tohle rozdělení zbořil. Svou entuziastickou povahou a přístupem k lidem ničil zeď mezi ideologiemi. Věci nejsou černobílé a Zátopek je pro mě určitým mementem této nejednoznačnosti.

Z veřejných svazků se dá dohledat i to, že Zátopek spolupracoval s StB. Zkoumali jste také tuto kapitolu?

Ondříček: Velice detailně to rozebíral právě Richard Askwith. Emil Zátopek jako člen armády spolupracoval se vznikající rozvědkou StB, stejně jako všichni ostatní vojáci. Existuje celý Zátopkův fascikl, který Askwith prostudoval a sám v knize přiznává, že ho chtěl spíš usvědčit než vyvrátit jeho působení v StB. Ale nenašel jedinou věc, kde by udával kamarády nebo poskytl informace, které by mohly někoho poškodit. Naopak říkal, že se během studia Zátopka setkal s mnoha lidmi, kteří opakovali větu, že nepotkali v životě lepšího člověka než právě Emila. Takže i přes ten fascikl prohlásil, že Emil s StB nespolupracoval. Takhle to popsal z perspektivy Angličana.

Jistě je třeba jeho život vnímat v kontextu. Vrchol slávy zažíval v 50. letech, historicky velmi komplikovaném období, navíc měl komunistickou výchovu. Jak to člověka může poznamenat?

Ondříček: Jeho tatínek byl zakládajícím členem komunistické strany, byl to dělník, vycházeli z velice chudých poměrů. Klidně dal Emilovi facku za to, že snědl jablko ze stromu na zahradě, měli je přesně rozdělené mezi sourozence. Otec byl včelař, děti dostávaly každý den jednu lžičku medu. Z těchto poměrů vzešel Emil, pochopitelně s levicovým smýšlením, po druhé světové válce nadšeně vstoupil do armády i komunistické strany. Prošel si deziluzí jako celý národ. Několikrát se spálil, několikrát selhal sám před sebou. Vyvrcholilo to v roce 1968, kdy chodil po Václaváku a vyzýval lidi trochu naivní cestou k ozbrojenému odporu. Za to dostal vyhazov z KSČ a v dalších letech musel jít kopat studny.

Hledal jste ve filmu nějaké Zátopkovo rozhřešení?

Ondříček: Kdo ho tam čeká, odejde pravděpodobně smutný. Snažili jsme se s politickou stránkou pracovat bez výsledků. Nechtěl jsem ukazovat, kdo byl hodný a kdo zlý, co je správně a co ne. Chtěl jsem ukázat, jak to tehdy bylo, objektivně z určitého pohledu zvenčí. Složitost té doby bublá ve filmu každou minutu. Film na otázky neodpovídá, spíše je klade. Každý divák si na ně může odpovědět jinak. Někdo může odejít z kina s tím, že mu Emil není sympatický, jiný zase může říct, že chápe, proč to udělal. Dobře se o tom pak bude diskutovat u vína a to byl i můj cíl, aby všechno nebylo jasně řečeno.

Issová: Tím je to strašně zajímavé, nejdete se podívat na pomník člověka, kterému všechno vyšlo.

Ondříček: Jdete se podívat na člověka, který několikrát v životě zklamal. A přesto byl fenomenální. To je zajímavé.

Říká se, že každý zapálený běžec ve skutečnosti před něčím utíká. Před čím utíkal Zátopek?

Ondříček: To uvidíte ve filmu. Emilovými antagonisty nebyli jen soupeři, ale také doba, ve které žil, a že byla velmi složitá. A také se ukáže, že jeho největším přítelem i soupeřem zároveň byla Dana.

Zahraniční ambice

Ondříček i Issová se ve filmovém průmyslu pohybují již dlouho. Ji proslavil seriál Dobrá čtvrť nebo film Tajnosti, on se blýskl originální generační výpovědí Samotáři a detektivkou Ve stínu. Pár tvoří od roku 2011, Zátopek byla jejich první větší pracovní spolupráce. Diváci už přitom mohli Issovou v Ondříčkově díle vidět před třemi lety, kdy měl premiéru televizní film Dukla 61, který ale začal vznikat až po Zátopkovi.

Ač jsou oba známí především v Česku, stopu už zanechali i v zahraničí. Issová se ve filmech Úkryt v zoo a Hnutí odporu potkala s hollywoodskými hvězdami, jako jsou Jessica Chastainová, Jesse Eisenberg nebo Ed Harris. Ondříček se zase dostal do prestižní přehlídky 10 Directors To Watch, kterou organizoval filmový magazín Variety. Povede se jim ve světě zabodovat i se Zátopkem? Posledním českým filmem, který získal Oscara, zůstává stále Kolja z roku 1996…

V jednom z rozhovorů jste prohlásili, že v osobním životě míváte občas italskou domácnost, ale při natáčení se hádkám vyhýbáte. Čím to?

Issová: Nevím. Tvůrčí diskuse máme, ale při práci je naše komunikace hladší.

Ondříček: Nikdy se mi při natáčení nestalo, že bychom byli naštvaní a chodili kolem sebe. Což se mi třeba s Markem Taclíkem u Dukly 61 přihodilo, několik dnů se mnou nemluvil.

Jak taková spolupráce tedy funguje? David rád opakuje, že všechny jeho nejlepší nápady jsou ve skutečnosti Marthy…

Issová: Tím si chce vždycky něco žehlit.

Ondříček: Ta spolupráce bývá intenzivní. Pracujeme nejen na její roli, ale bavíme se i o castingu, scénáři. Bavíme se o všem kromě technických věcí.

Není pak práce až moc, když tím žijete pořád?

Issová: Ale my od ní ani nechceme vypnout.

Ondříček: Nás to hrozně moc baví. I když jsem ve velkém stresu, cítím odpovědnost za výsledek a za hodně lidí, kteří se na tom podílejí.

Issová: Nikdy se nesnažím od práce odstřihnout. Hledám inspiraci všude, čekám na ni každou vteřinu mého života. V tom to máme stejné. Naše debaty o filmech, příbězích a o tom, co nás zajímá, nepovažujeme za práci, ale bereme jako určitý bonus, že to můžeme sdílet.

Ondříček: Když děláme film a zrovna se natáčí, tak se i po natáčení bavíme, co se bude dělat druhý den. Ale natáčení obvykle netrvá tak dlouho. V případě Zátopka to bylo padesát dnů. No a když se nenatáčí, tak umíme vypnout, jen tak si sedneme a bavíme se třeba o jídle.

Na jaké filmy nebo seriály sami rádi koukáte?

Ondříček: Já mám pořád radši filmy, ale už nás chytly i nějaké seriály. Ozark a Fauda.

Jak vypadá vaše ideální dovolená?

Issová: Teď se nám moc líbilo na Sardinii, kde jsme byli na začátku července.

Ondříček: Mně se strašně líbilo na Floridě, kde jsem se cítil nejhubenější a nejmladší.

Issová: Pořád se tam chce vrátit!

Jak ještě relaxujete?

Ondříček: Já mám rád Slavii, golf a vůbec sport jako takový. A taky vypínáme, když jsme s rodinou. Těch chvil je teď naštěstí docela dost.

Issová: Já si strašně ráda čtu. Dřív to byla jen beletrie, ale teď už prakticky cokoliv, literaturu faktu, poezii… Oblíbila jsem si Biancu Bellovou, teď jsem od ní přečetla román Mona a sbírku povídek Tyhle fragmenty. Aktuálně čtu Burhana Sönmeze a jeho Istanbul, Istanbul, to je hodně depresivní čtení. Taková paralela k tomu, co se děje v Turecku dnes. A pořád jsem nedočetla knihu, o které mluví tady pan Ondříček už asi rok a pořád z ní cituje. Je to jeho nová Bible…

Napínáte mě.

Issová: 12 pravidel pro život od Jordana Petersona. On je klinický psycholog a dlouhodobě se zabýval tím, co dělá člověku dobře a jaká pravidla je dobré si nastavit, aby mohl prožít spokojený život.

Oštěpem už neházíte?

Issová: Naposledy jsem hodila poslední den natáčení. David mi rád připomíná, jak jsem prohlašovala, že se tomu rozhodně budu věnovat dál. A oštěpu jsem se dotkla od natáčení jednou, u Špotákových v Unhošti na zahradě.

Co děti, zdědily sportovní nadšení?

Issová: Ruda vždycky říkal, že je indoorový typ, byl docela odolný vůči jakýmkoliv sportům. Když jsme chtěli někam na kole, tak to byla vždycky diskuse na dvě hodiny. Ale teď se to i díky Zátopkovi, kterého viděl minulý rok během příprav, změnilo. Nebyl to určitě jediný faktor, ale pomohlo to k úplnému obratu. Teď je nadšený do jakékoliv aktivity. Fanča začala od tří let chodit do Cirqueonu, pak zamířila do Cirku La Putyka na Jatkách. Má vynikající stabilitu, je silná, ohebná a myslím, že u ní bude spíš potíž vybrat, který sport si zvolí. Hrála i fotbal, ale sama říkala, že by chtěla dělat atletiku.

Taky pod vlivem Zátopka?

Issová: Kdepak, ta ho ještě neviděla.

Ale vy jste sami říkali, že doufáte, že tenhle film lidi aktivizuje. Daří se to u těch, kdo už mají projekci za sebou?

Ondříček: Absolutně. I já se po operaci kolene snažím dostat znovu do formy. Lidi tam vidí, že když chcete něčeho docílit, tak to zkrátka můžete zvládnout.

Jak by mohl Zátopek uspět ve světě? Příběh sportovního úspěchu by mohl být snadno pochopitelný i za hranicemi.

Ondříček: Pochopitelný sice je, ale každý národ má své hrdiny. Těžko si představit, že by u nás naplnil kina film o Alainu Mimounovi (francouzský maratonec − pozn. red.). Musí tam být nějaká maličkost navíc, která vás strhne. Uvidíme, jak to zafunguje, ale zatím tam zájem opravdu je.

Máte ambice dělat v zahraničí?

Issová: Neomezuji svůj sen nějakou konkrétní představou. Vždycky jsem to měla otevřené a pořád to tak zůstává. Všechna natáčení mě vzrušují a pořád naplňují.

Ondříček: Já bych chtěl hlavně dělat svobodné věci, které mě budou bavit. Kde to bude, to pro mě není až tak důležité. Jistě, Amerika je Mekka filmu, ale tamní systém je trochu jiný. Záleží na tom, co by se točilo.

Na čem pracujete teď?

Issová: Já jedu na Máchovo jezero, budu točit s Alicí Nellis celovečerní film. Je to takový komorní rodinný příběh.

Ondříček: Nemůžu zatím moc prozrazovat, ale chystáme další věci s producenty Kryštofem Muchou a Michalem Reitlerem, se kterým jsem dělal na Dukle 61.

Jak film poznamená koronavirová pandemie?

Issová: Filmový průmysl je jedno z nejpostiženějších odvětví, trpěl podobně jako další kulturní segmenty. Ve veřejném prostoru se často říká, že to je určitá nadstavba, ale já si uvědomila, jak strašně důležitá sféra mého života to je. Ne proto, že mě živí, ale proto, že ji potřebuju pro svůj život, osobní růst a duchovní krmení. Těžko říct, co bude dál, začaly se točit televizní produkce, quality TV má rozkvět, u filmů do kin ale zůstává otazník, protože mraky kin zkrachovaly.

Davide, váš nejslavnější film Samotáři minulý rok oslavil 20 let od premiéry. Jak se obor od té doby změnil?

Ondříček: Výrazně. Když šli do kin, neexistoval ještě žádný multiplex, i tak dokázali udělat velká čísla (snímek navštívilo přes půl milionu diváků − pozn. red.). Tehdy fungoval vlastně jediný a to byla Olympie v Brně. Ale mně tehdy přišlo, že dát více než padesát procent výdělku kinu je podíl, na který nikdy nekývnu. Za pár let jsem ale změnil názor, donutila mě k tomu ruka trhu. Také technologicky se od té doby leccos změnilo, ještě film Ve stínu z roku 2012 byl natočený na filmové materiály, na celuloid, to všechno je dneska pryč. Vládne VOD (video on demand, streamingové služby typu Netflix − pozn. red.), vylepšujeme si domácí zařízení, abychom měli zážitek jako v kině. Chybí kolektivní vnímání filmu, i multiplexy to trochu změnily od doby, kdy lidé seděli na E. T. − Mimozemšťan v kině Alfa namačkaní vedle sebe. To už se těžko vrátí.

Přijdou vám motivy ze Samotářů aktuální i dnes?

Ondříček: Přijde mi, že ani moc nezestárly. Naopak od té doby přibyly sociální sítě, které dělají dnešní generaci ještě většími samotáři, než to bylo tenkrát. Náš film pojednává o lidech, kteří žijí poblíž sebe v přeplněných městech, ale zároveň se cítí osamoceni, i když se každý den vídají. Dneska už je to trochu jinak. Na mladší generaci, obzvlášť teď přes covid, vidím opravdové osamění. Nechodí do školy, do hospody, do kavárny, na procházku. Dnešní samotáři, to je úplně jiný kalibr.