Miloš Čermák: Blížíte se ke svému cíli

Tohle je příběh o člověku, který uměl využít nabídnutou šanci.

A jedno chci předeslat. Taková věc není sama sebou. Hlavně, nestačí vám jen jedna konkrétní dovednost. Abyste uspěli, vyžaduje to mnohem víc.

Musíte být ostražití a pozorní. Když se vám naskytne příležitost, musíte ji umět okamžitě rozpoznat. No a pak ji musíte bez váhání využít. Zní to jednoduše? Možná. Ale jednoduché to není.

Tihle lidé prostě vědí, jak na to.

Umí si poradit. Když jim život nadělí citróny, jak se říká anglicky, skočí si do Lidlu na Sokolovské pro tequilu a pytlík soli. Prostě machři.

Tenhle příběh je o jednom z nich. Ale nechci ho vyprávět od prostředka, a už vůbec ne od konce. To by byla škoda. Takže od začátku.

Josef šel zrovna po Křižíkově a podařilo se mu vběhnout na přechod těsně před modrým sedanem značky BMW.

S potěšením vyslechl zaskřípání brzd, trošičku zvolnil a s úsměvem přešel vycházkovou chůzí na druhou stranu ulice.

Na řidiče se schválně ani nepodíval. Představoval si, jak asi vypadá. Lehce otylý, v rozhalené košili se zlatým řetízkem kolem krku, s kapičkami potu stékajícími po zátylku.

A taky si představoval, jak se vzteká.

Buší jednou rukou do volantu a křičí něco o podělaných chodcích, kteří mají spoustu času, nejspíš proto, že jsou v důchodu nebo na sociálních dávkách.

Zatímco on musí pracovat, dřít od rána do večera a teď zrovna se potit za volantem svého auťáku.

Tak nějak si to Josef představoval a naplňovalo ho to takovou spokojeností, že ještě trošku zpomalil. Aniž by to měl v úmyslu! Prostě si chtěl tu elegantní procházku po přechodu užít.

S uspokojením zaregistroval, jak řidič BMW vytočil motor do otáček a pneumatiky se na rozpáleném asfaltu karlínské ulice několikrát rozčíleně protočily, než zabraly. Pak auto odjelo.

Na Josefově tváři to vykouzlilo další úsměv.

A v tu chvíli mu hodinky na zápěstí dvakrát zavrněly. Koupil si je nedávno. Takzvané chytré hodinky propojené s chytrým telefonem, jejž nosil v kapse. Dlouho tvrdil, že tyto věci nepotřebuje a nechce. Ale když si nejprve telefon a pak zmíněné hodinky pořídil, byl jimi nadšený.

Oznamovaly mu vše důležité. I nedůležité. Příchozí telefonní hovory, zprávy i e-maily a také například to, když urazil za den stanovený limit kroků. Josef rád úkoly plnil. A tak si nezadal denní limit deset tisíc kroků, jak mu hodinky doporučovaly, nýbrž pět tisíc.

„Nejsem tělocvičný robot,“ řekl polohlasně sám pro sebe, když seděl na gauči a s návodem v ruce vše nastavoval.

Pět tisíc kroků se ukázalo být dobrou metou.

Splnil ji většinou v podvečer, buď cestou na pivo, případně cestou z piva, někdy mu hodinky zavrněly i na pivě. To když se od stolu štamgastů vydával na toaletu.

Teď však bylo teprve časné zářijové odpoledne. Slunce pálilo značnou silou, ale jeho svit byl už podzimně zlatavý a stíny na chodníku dlouhé. Ale že by už nachodil pět tisíc kroků?

Nebo že by Josefovi někdo psal? Telefonát to nebyl, to by poznal. Hodinky se rozvibrovaly dvakrát krátce, což znamenalo, že mu pouze chtějí něco sdělit. Zamžoural na displej.

Tam tiskacími písmeny stálo sdělení: „Blížíte se ke svému cíli.“

Něco takového viděl Josef na displeji svých hodinek poprvé. „To mě podrž,“ řekl, „co je tohle za hovadinu?“ A aniž si to uvědomil, vyslovil to polohlasem. Zaslechla to starší žena, asi důchodkyně, s igelitovou taškou ze supermarketu Albert.

„Co jste říkal?“ zeptala se.

„Ale nic, to se vás netýkalo,“ řekl nervózně Josef a rukou jí pokynul, aby pokračovala a neznepokojovala se. „Bába jedna zvědavá,“ dodal ještě a tentokrát si dal pozor, aby to řekl opravdu potichu.

Blížíte se ke svému cíli. Co by to jen mohlo znamenat? Rozhlédl se, jako by odpověď na tuto otázku mohl najít na Křižíkově ulici. Byla to ta část, kde nebývá takový provoz, a působila ospale. Vlastně byl kousek od zahrádky restaurace U Zábranských.

Že by tohle byl ten cíl? Hned zalitoval, že není nikdo, kdo by jeho pohotový vtip ocenil. Ještě jednou se podíval na hodinky. Notifikace zmizela a displej už opět ukazoval jen čas. Bylo pár minut po čtvrté.

Josef mířil domů. Ale nespěchal. Tak proč by si nedal jedno pivo? Posadil se na zahrádku a objednal si plzeň. Za chvíli ji měl před sebou. Netrvalo dlouho a ke stolu se k němu posadil jeden z místních štamgastů. Znali se od vidění.

Josef mu celou věc s podivnou notifikací samozřejmě pověděl. Rád by mu vzkaz od svých hodinek i ukázal, ale nepodařilo se mu ho najít. „Vůbec nevím, co by to mohlo znamenat.“

„Četl jsem, že tyhle věci v sobě mají umělou inteligenci,“ řekl jeho společník. Byl zhruba jeho věku, tedy něco kolem padesáti, a byl to ten typ, co dokáže pít pivo celý den, a ještě u toho vypadá zdravě a opáleně.

„A co je na tom inteligentního?“ chtěl vědět Josef.

„Prostě poznaly, že jsi nedaleko oblíbené hospody.“

„To ano,“ připustil Josef.

„Dále mají přístup do tvého kalendáře a vědí, že už dnes nemáš žádné povinnosti.“

Josef opět přikývl a nahlas už neřekl, že to zase není tak těžké vědět, protože co se jeho týče, tak žádné povinnosti neměl dnes už od rána. A pokud ví, tak povinnosti nemá ani zítra, ani pozítří.

V jeho životě prostě moc povinností není.

„Taky vědí, že máš rád pivo.“

„A to vědí jak?“

„Ha, ha,“ zasmál se muž. „A ty se jako domníváš, že si tvoje hodinky myslí, že celé ty večery, které trávíš v hospodě, piješ limonádu?“

To asi těžko, připustil Josef, a objednal si další pivo.

Neměl v úmyslu se v hospodě dlouho zdržet. Plánoval dnes zůstat doma, dívat se na televizi a nanejvýš si otevřít pár lahvových piv.

Finové na to mají speciální slovo, které znamená, že člověk zůstane doma a opije se, oblečený pouze ve spodním prádle. V Josefově případě v trenýrkách značky Marks and Spencer, které si kupoval ve zlevněném balení po pěti kusech, a v nátělníku ze starších zásob.

To slovo zní „kalsarikänni“ a Josef se ho naučil zpaměti a se správnou výslovností.

Protože rád na ostatní působí svými znalostmi a rozhledem.

Tak jako i dnes na svého společníka na zahrádce U Zábranských. „No tak to jsem v životě neslyšel,“ zasmál se muž finskému slovu a oba pak po zbytek odpoledne debatovali o tom, jak si Seveřané umějí užívat života.

Bylo to hezké, nevzrušeně ubíhající odpoledne. Všeho bylo „lagom“, tedy „tak akorát“, jak říkají zase Švédi. Další národ, který rozluštil tajemství šťastného života, řekl Josef. Kdo ví, napadlo ho, třeba právě tohle je ta cesta, blížící se k cíli?

A jak to řekl, úplně žasl nad tím, jak mluví moudře a smysluplně. Uvědomil si, že i on sám je teď šťastný.

Kolem sedmé hodiny zaplatil a zvedl se k odchodu. Nebyl opilý, to v žádném případě ne. Ale pět plzní, které na zahrádce vypil, o sobě přesto dávalo vědět. 

Byl poklidný čas mezi dnem a večerem. Sluneční paprsky už tančily jen na střechách karlínských činžáků a do ulice padal soumrak. Přece jen bylo září. Prázdniny pryč.

Josef, dobře naložený a v rozmařilé náladě, zamířil směrem k domovu. Tím se pomalu blížíme ke konci příběhu.

Slíbil jsem vám, že je o lidech, kteří umí využít nabídnuté šance.

Tedy o jednom z nich. Není to Josef, podotýkám. Ten kráčí po Křižíkově ulici. Co kráčí, Josef se vznáší! Na obláčku pěti plzní a lásky k všehomíru. 

Hrdina našeho příběhu sedí za volantem svého auta. Má za sebou dlouhý, skoro až nekonečně úmorný den. Na rozdíl od Josefa neměl to štěstí, že by své zjitřené emoce uklidnil pěti plzněmi, hýčkaný paprsky zapadajícího slunce.

Náš hrdina byl na poradě v pražské kanceláři nadnárodního koncernu, prožil si pocity vítězství i ponížení, ne nepodobné těm, které prožil včera a které nejspíš prožije i zítra. A připomeňme: náš hrdina umí využít nabídnuté šance.

No a pak je tu to omezení provozu v ulici Pernerova. Hned pod vítkovským kopcem, kousek od křižovatky, kde zrovna teď probíhá stavba nového domu. Původní přechod pro chodce je tu přeškrtnutý žlutými čárami.

A dvacet metrů odtud je provizorní nový přechod, vyznačený rovněž žlutými čárami. Trochu nepřehledná situace, ale náš hrdina to tady dobře zná. Vždyť tu projíždí často i několikrát denně. A blíží se sem i teď, chvíli po sedmé hodině, unavený na cestě z práce.

Ptáte se, v čem je ta nabídnutá šance, kterou náš hrdina takzvaně chytne za pačesy?

Je to Josef, usmívající se a pobrukující si sám pro sebe jakousi píseň. Ano, Josef. Muž, který tak rád vstupuje na přechodu autům do cesty a pak se tiše a radostně kochá skřípajícím zvukem brzd.

Josef málokdy v životě dělá chyby. Nikdy by sám o sobě neřekl, že žije nebezpečně nebo že riskuje. Ba naopak! Je opatrný, dbalý zákonů a pravidel. A považuje za správné, aby se podobně chovali i ostatní. Například když řídí auto, aby na přechodu vždy dávali přednost chodcům.

Josef málokdy dělá chyby, ale dnes ji udělá. Nevíme, zda je to důsledek pěti vypitých plzní, anebo prostého faktu, že se raduje z nádherného večera. Je maximalista. A tak chce vlahý pozdně letní večer korunovat zážitkem, který tak miluje.

Že vstoupí na přechodu do vozovky přijíždějícímu autu.

Náš hrdina je za volantem a Josefa vidí. A nejenže Josefa vidí, ale dokonce Josefa poznává. Náš hrdina řídí tmavě modré BMW, kterému o tři hodiny dříve, v souběžné ulici, jednosměrné v opačném směru, vstoupil Josef na přechodu do cesty.

Je to jedna z těch podivuhodných, málo pravděpodobných náhod. Ještě méně pravděpodobné je to, že si Josef splete dočasně zrušený přechod pro chodce s tím, který je dočasně zřízený o dvacet metrů dál. Čistě technicky vzato vstoupí do vozovky mimo přechod.

A to je ta šance, kterou náš hrdina využije. Za normálních okolností by dupnul na brzdu, stáhl okénko a zahrnul Josefa přívalem nadávek.

Ale toto nejsou normální okolnosti. Náš hrdina je unavený, podrážděný a hladový. Josef je opilý a na tváři má arogantní úsměv muže, který si nepřipouští, že dělá chyby. Je podvečer, který může být opojný, ale také denervující. Náš hrdina sešlápne plynový pedál a o zlomek vteřiny se ozve tupá, překvapivě hlasitá rána.

Následovaná zakvílením brzd.

„Panebože, ten člověk mi tam vběhnul, nemohla jsem nic dělat!“ vyskočí od volantu asi čtyřicetiletá blondýna v šedém manažerském kostýmu. Ano, náš hrdina není holohlavý, nemá rozhalenou košili ani tlustý zátylek.

Náš hrdina je žena!

Za jejím BMW zabrzdí další vůz a z něj vyskočí muž středního věku. „Já to viděl. Ten chlap vám tam vběhnul. Nemohla jste nic dělat!“ stačí říct.

Oba se sklánějí k Josefovi, jehož tělo náraz odhodil několik metrů za dočasně zrušený přechod. Nedýchá. Snaží se mu na ruce nahmatat puls, ale marně. 

„Jste v pořádku?“ zeptá se muž naší hrdinky, která se celá chvěje.

„Myslíte si, že bude žít?“ otáže se ona.

Muž pokrčí rameny a volá na tísňovou linku.

Kdyby Josefovu ruku drželi o něco déle, možná by pocítili zavrnění jeho chytrých hodinek. Zavibrovaly krátce, dvakrát za sebou.

Lékař v přivolané záchrance konstatoval smrt. Pozdější pitva prokázala, že muž byl pod vlivem alkoholu. Policejní vyšetřování bylo i díky výpovědím očitých svědků uzavřeno jako nehoda zaviněná nepozorností chodce.

V protokolu byla i fotografie hodinek oběti. Měly rozbitý displej, ale i tak na něm byl čitelný nápis: „Právě jste dorazil do svého cíle.“