Miloš Čermák: Dobře už bylo

Přišel jsem domů. Bylo osm a moje žena seděla v obýváku a četla si knížku.

„Lásko?“ řekl jsem. „Mohl bych se tě na něco zeptat?“

Zvedla oči od knížky a zatvářila se unaveně. „Já si teď čtu,“ prohlásila.

Absolvovali jsme tu konverzaci, kterou byste asi čekali, že jsme absolvovali. 

„Já vidím, že si čteš, nejsem slepý, ale stejně bych teď potřeboval znát tvůj názor.“

„A nepočká to na později?“

„Samozřejmě by to počkalo, ale…“

„Tak když by to počkalo, proč mě teď nenecháš si číst?“

„Protože bych to hrozně rád vyřešil dnes.“

Ano, uznávám, že vzhledem k otázce, kterou jsem se chystal své ženě položit, jsem nezačal nejlépe.

Ale já jsem to opravdu potřeboval vyřešit. Takže moje žena odložila knížku, lehounce protočila oči v sloup a podívala se na mě. Nic neřekla, ale bylo jasné, že říká: OK, tak se tedy ptej, ale ať to proboha netrvá věčně.

Postavil jsem se před ní a odkašlal si. „Potřeboval bych vědět, jestli vypadám cool.“

Zatáhl jsem břicho a na nohou si nechal červené conversky, které nosím od začátku své krize středního věku.

„Ne,“ zavrtěla hlavou moje žena. „Můžu si teď dál číst?“

„Počkej,“ řekl jsem. „Ještě jednu otázku. Poslední, slibuju.“

„Ano?“

„A byl jsem NĚKDY cool?“

Zamyslela se. Pak řekla: „Ne.“

A ještě dodala: „Jak tě to napadlo?“

„To máš jedno,“ řekl jsem. Přece jí nebudu povídat, že mě časopis Čilichili zařadil na seznam lidí, kteří BYLI, ale UŽ NEJSOU cool.

Před třemi roky. Jestli mi tedy rozumíte. Před třemi roky jsem byl cool, ale dnes už nejsem.

Je v tom něco dojemného a zároveň velmi smutného. Když máte nějakou schopnost, která vás činí výjimečným, a přicházíte o ni.

Vždycky si představím, jak se asi (jednou) bude cítit Usain Bolt, až bude dobíhat tramvaj a předběhne ho nějaký neznámý pitomec.

Doběhne tramvaj a podrží mu dveře, aby se taky dostal dovnitř.

A když Usain Bolt bude nastupovat, tak se na něj ten člověk podívá a řekne: „Neznám vás odněkud? Jste strašně podobný někomu slavnému!“

A Usain Bolt, když zadýchaně nastoupí do tramvaje, jen řekne: „Ne. To jste si mě asi s někým spletl.“

Moje žena zcela jasně ví, že jsem nikdy nebyl cool. Ale časopis Čilichili si to nemyslí. Problém je v tom, že na jejich seznamu „lidí, co byli před třemi roky cool, ale už nejsou“, figuruju už pět let.

To není možné, namítáte správně. Matematicky to nedává smysl. Ale říkejte to mladým, po originalitě toužícím redaktorům časopisu, který je tak zoufalý, že o pozornost žadoní i u bezvýznamných lidí, jako jsem já.

Ale co já vím?

Třeba mám auru lidí, kteří působí, že někdy museli být naprosto top a nejlepší, ale teď už jsou za vrcholem.

Zní vám to smutně? Nemusí! Stále lepší než lidi, kteří nemají žádnou auru. Na které se podíváte a řeknete: Hele, TYHLE lidi nebyli cool nikdy.

Třeba mě to provází celý život.

Třeba už když jsem se narodil v porodnici v Roosveltově ulici a porodník mě ukázal mojí mámě, tak řekl: „TOHLE je váš syn.“

Ale když viděl její výraz, tak rychle dodal: „Ale na ultrazvuku ještě vypadal cool.“

Ne, kecám, narodil jsem se v době, kdy se ještě ultrazvukem nenarozené děti neprohlížely.

Ale chápete, co chci říct?

Jsou lidi, kteří cool nikdy nebyli a nikdy nebudou.

Pak jsou lidi, co nejsou cool, ale možná někdy budou. No a pak jsou lidi, kteří cool UŽ byli.

Jako třeba já.

Ale chtěl jsem původně psát o něčem jiném. Byl jsem totiž nedávno na třídním srazu.

Teprve třídní srazy po padesátce dávají trochu smysl. Když jdete na třídní sraz ve třiceti nebo čtyřiceti, je to stále hrozně soutěživé. Každý chce ukázat, že to dotáhl dál než všichni ostatní.

A když ne, tak si v duchu říkáte: „Teď na sobě máknu a na PŘÍŠTÍM srazu vám všem ukážu.“

Je to prostě na hlavu a o nervy, zjednodušeně řečeno. V padesáti už víte, že nikomu nic neukážete, a HLAVNĚ, že je to fakt jedno.

Takže když jsem byl nedávno na třídním srazu, výborně jsem si to užil. Je to setkání lidí, kteří to nikdy nikam nedotáhli a už ani nedotáhnou. Nebo jo, ale jak už bylo řečeno v minulém odstavci, je to jedno.

I tak vás však může leccos překvapit.

Seděli jsme u stolu, bývalý spolužák a tři bývalé spolužačky. Žádný stres, pohoda. Jedna z těch holek bývalému spolužákovi říká: „Hele, tys byl stejně z celý třídy nejhezčí!“

Nechám teď stranou SVOJE zraněné pocity a soustředím se na svého bývalého spolužáka. Byl vyděšený i potěšený zároveň.

„Já?“ zeptal se.

„Ano, ty!“ řekla a ostatní dvě holky souhlasně přikyvovaly.

Ještě několikrát se ujistil, že to myslí vážně. A že si z něj jen nedělají legraci. Ale bylo to smrtelně vážné.

Šokovalo ho to. Měl v očích nevyřčenou, ale zjevnou otázku. Tak jak je možné, že jsem si celé čtyři roky na gymplu nezapíchal? Když jsem byl nejhezčí ze třídy?

„Proč jste něco neřekly?“ zeptal se. „Já myslel, že nejlepší byl Kema.“

Holky se na sebe podívaly a vyprskly.

„Kema? Ale prosím tě.“ Jedna z nich se pak k mému bývalému spolužákovi naklonila a na Kemu ukázala. „Vždyť se na Kemu podívej!“

Kema seděl u baru, jedl po hrstech burské oříšky a bavil se s osmdesátiletou třídní učitelkou.

Bylo vážně směšné si představit, že by nějaká žena mohla Kemu milovat. Možná naše třídní učitelka. 

„Ale vždyť jste s ním všechny tři chodily!“ řekl můj bývalý spolužák, který má stále dobrou paměť.

„Možná jsme s ním chodily, ale nikdy jsme ho nemilovaly.“

Teď jsme se na Kemu podívali všichni. Byl viditelně zhuntovaný, proplešatělý, bez energie. Kdosi mi už na počátku večera řekl, že je třikrát rozvedený. Na sobě měl tvídové sako s lehce ošoupanými lokty.

„Jo, máte pravdu, vypadá hrozně,“ řekl můj bývalý spolužák. Bylo vidět, jak mu každou vteřinou rostla křídla. Jak se Kema na žebříčku propadal, on stoupal. Stal se zábavným, nebál bych se říct okouzlujícím.

Vychutnával si pozici člověka, který byl kdysi cool… ale neměl o tom ani tušení.

A taky se najednou na naše tři bývalé spolužačky začal dívat jinak než ještě před hodinou. Znáte to, my muži jsme prostě lovci. Bylo jasné, že testuje, u které z nich by mohl mít největší šanci. 

U té nejhezčí to bylo nejlákavější, samozřejmě.

Takže se na ni zaměřil. Flirtoval lehce, byl okouzlující. Ona se smála, takovým tím upřímným, nakažlivým smíchem. Zakláněla hlavu a sem tam si rukou pročísla vlasy.

Víte asi, co tím myslím? Takže vše nasvědčovalo tomu, že bude úspěšný. Málem jsem ucítil osten žárlivosti. 

„Myslím, že bych mohl Kláru opíchat,“ zašeptal mi, když se šla vyčůrat. Skoro jsem zapomněl, že se jmenovala Klára.

Přestal jsem to sledovat, čistě ze žárlivosti. Ostatně na třídní srazy člověk nechodí proto, aby měl sex s bývalými spolužačkami. Vaším hlavním cílem je zkazit co nejvíc lidem náladu tím, že je přesvědčíte, že jste úspěšnější než oni.

Dařilo se mi výborně.

Po půlnoci jsem si zavolal taxíka a šel se vyčůrat. Pro jistotu, chápete. V určitém věku se chodíte vyčůrat pro jistotu.

Na pánských záchodech se líbala Klára s Kemou.

Nemám pro vás nějaké zásadní, jednoznačné ponaučení. Jen radu. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že jste v minulosti byli cool.