Miloš Čermák: Jsem spíš proti

Volala mi moje bývalá studentka. „Pracuju teď v jednom celostátním deníku,“ řekla. „A dostala jsem za úkol připravit anketu.“

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Ptám se různých lidí, co říkají na svatby homosexuálů.“

„Ach jistě,“ řekl jsem, prakticky bez přemýšlení. „Jsem spíš proti.“

Na telefonní lince se rozhostilo ticho.

„Haló?“ řekl jsem, obávaje se, že se spojení přerušilo.

„To jste mě trochu překvapil,“ řekla moje bývalá studentka. „Myslela jsem, že jste velmi liberální člověk.“

„Ale to jsem!“ říkám rychle.

„No dobře… ale proč jste proti svatbám homosexuálů?“

Přesně toho jsem se bál. Že budu nepochopen. „To není nic proti homosexuálům,“ řekl jsem. „Prostě nemám rád svatby!“

Zase ticho.

„Ale…“ řekla moje bývalá studentka.

Tentokrát jsem už nečekal, co řekne, a pokračoval. „Asi se chcete zeptat, proč jsem proti svatbám, když jsem sám už skoro třicet let šťastně ženatý.“

„Ano,“ odpověděla.

Nepřekvapilo mě to.

Mé uspokojivé manželství je veřejně známou informací, která mnoha lidem vrtá hlavou. Jak může být tento příšerný člověk TAK DLOUHO šťastně ženatý, a ještě s tak půvabnou a inteligentní ženou?

Zejména mé studentky tato fakta vždy uváděla v úžas.

„To je jednoduché,“ řekl jsem. „Nemám rád svatby, a PRÁVĚ PROTO je moje manželství tak šťastné. Nemohl jsem si dovolit riskovat a oženit se s někým, s kým bych se rozvedl. Nezvládl bych během svého života víc než jednu svatbu.“

„Ach tak,“ řekla má studentka.

Nutno zdůraznit, že jsem ani trochu nepřeháněl.

Opravdu nemám rád svatby.

Když sedím v našem bytě v Karlíně a z ulice dolehne do mé pracovny houkání klaksonů, kterým idioti vezoucí svatebčany zvěstují tuto událost, sevře mé srdce úzkost.

Ach Bože, další svatba.

Problém je v tom, že mám příliš živou představivost. Že si věci snadno domýšlím. Vidím dva novomanžele stojící u oltáře nebo před oddávajícím a automaticky vidím ty dva i za deset let.

„Kde jsem mohla být, kdybych si tě nevzala?“

„Proč jsem neposlechl lidi, kteří mi říkali, abych si tě nebral?“

„Že jsem už tehdy neviděla, jaký jsi odporný člověk.“

„Zničila jsi mi život! Co všechno bych bez tebe mohl dokázat, panebože?“

A tak dále. Všichni to známe, ať už ze života, anebo z televizních seriálů.

Statistiky uvádějí, že se dnes padesát procent nově uzavřených sňatků rozvede.

Dokážete si to vůbec představit? 

Když nám aplikace v mobilu oznámí, že zítra odpoledne bude pršet, a to s pravděpodobností padesát procent, uvede to většinu z nás ve zmatek. Tak jak to bude? Máme si vzít deštník, nebo ne? Co to vlastně znamená?

Neurologové říkají, že jestli je náš mozek v něčem opravdu špatný, tak je to v práci s pravděpodobnostmi. Chceme slyšet něco jako „hele, ASI bude pršet“, a nikoli nějaké číslo, které pro nás nic neznamená. Navíc padesát procent znamená, že se se stejnou pravděpodobností může stát obojí.

Ale psychologové zjistili, že když člověk dostane informaci, že bude pršet s pravděpodobností padesát procent, tak podvědomě počítá s tím, že bude SPÍŠ pršet.

No a stejné je to s manželstvím. 

Proto nemám rád svatby. Nehledě na to, že jde po všech stránkách o podivnou společenskou událost. Nenechme se oklamat tím, že jsou na nich lidé veselí a radostní. To je do značné míry efekt alkoholu a pak samozřejmě taky hysterie.

Snadno to vysvětlím.

Nikdo by dobrovolně nešel na večírek, kde polovinu lidí nezná a druhé polovině, což jsou jeho příbuzní, se za normálních okolností snaží vyhýbat.

A už vůbec nikdo by na takovém večírku nechtěl být osobou, která bude mít na závěr povinný sex a kterou na to budou všichni vesele a rádoby spiklenecky, avšak ve skutečnosti hlučně upozorňovat.

Sex o svatební noci je zvrácená tradice.

Dávala smysl možná v dobách, kdy manželé měli sex poprvé a špatný dojem pak bylo možné svést na přemíru vypitého alkoholu, únavu a špatnou náladu z příbuzných.

Tohle všechno dávalo oběma naději, že by se to mohlo časem zlepšit. Dnes už vědí víc. Jsou dospělými lidmi se stabilizovaným sexuálním životem manželského typu. A není třeba z toho dělat kabaret jen proto, že se o jejich vztahu vytvoří úřední záznam. 

Podobně jako pití alkoholu na Silvestra je záležitost amatérů a skuteční alkoholici poslední den v roce nepijí, protože to mohou dělat – a dělají! – po všechny zbylé dny v roce, tak i lidé, kteří mají opravdu rádi sex, se mu rozhodně vyhnou o svatební noci.

Protože ať už jsou sexuální schopnosti novomanželů jakékoli, pod tíhou nezdravého tlaku na výkon a dalších okolností to nemůže dopadnout dobře. Lépe řečeno to dopadne tak, že se úmorný novomanželský sex stane jen dalším kamínkem, který zapadne do mozaiky tohoto celkově úděsného dne.

Ano, PROTO svatbu nikomu nepřeju.

Tím méně homosexuálům, kteří tak dlouho usilovali o to, aby homosexualita byla braná jako zcela normální, přirozená věc. A když to tak konečně je, tak se jim odvděčíme TÍMHLE?

Jsem proti, s tím nic nenaděláte.

„Víte co?“ říkám své bývalé studentce. „Napište tam, že k svatbám homosexuálů mám ambivalentní postoj. Ale s čím rozhodně souhlasím a co podporuju, jsou ROZVODY homosexuálů.“

„Prosím?“ zeptala se, teď už zcela zmateně.

Ach, to prosté stvoření. Vždyť zmíněná odpověď je důkazem jak mého liberalismu, tak důvtipu. Protože jestli jsem PRO ROZVODY, znamená to automaticky, že jsem i pro svatby. Protože bez svatby rozvod mít nelze. 

A zároveň tvrdím, že ROZVOD je oproti svatbě záležitost elegantní, a hlavně efektivní.

Zatímco SVATBA je ubohý pokus o něco, co má ve skutečnosti pouhou padesátiprocentní šanci dlouhodobě uspět, je rozvod úspěšný vždy.

Přesně tak jsem jí to vysvětlil.

„Děkuji,“ špitla a zavěsila. Byl jsem na sebe pyšný, jaké skvělé řešení jsem dokázal vymyslet.

Do ankety v celostátním deníku mě nakonec nezařadili, zřejmě z důvodu nedostatku místa.