Miloš Čermák: O psu, který utekl

Seděl jsem v krušovické pivnici u svého oblíbeného stolu u okna. V sobě jsem měl už víc než půl porce španělského ptáčka, když mi zazvonil telefon.

Byl to Jonathan z Londýna. Normálně u oběda v restauraci netelefonuju, ale seděl jsem u stolu sám. A také nebylo jisté, zda Jonathan nechce něco důležitého, a tak jsem mobil přiložil k uchu. 

Bavili jsme se několik minut. Nic důležitého to nebylo. Těsně předtím, než jsme se rozloučili, přistoupili k mému stolu dva muži v oblecích. Ukázali na volné židle, zda si můžou přisednout. Restaurace se mezitím zaplnila, což není nic divného. V době obědů je tu hodně lidí skoro vždy.

Ukázal jsem jim rukou, ať si sednou, a vzájemně jsme si pokývli na pozdrav. Posadili se. Já během pár minut dokončil spěšně rozhovor s Jonathanem a pokračoval v obědu.

Oni se dali do řeči.

Ten s vousy řekl: „Člověče, jsem dneska hrozně nadrženej.“

Jeho kolega nadzvedl obočí a podíval se směrem ke mně, ale vousatý muž řekl: „Klid, to je nějakej cizinec. Asi z těch novejch kancelářskejch baráků. Tam jsou samý zahraniční firmy,“ ukázal bradou směrem k Rohanskému ostrovu.

Chtěl jsem ho opravit, že jsem Čech, ale v ten moment mi to přišlo hloupé. Ještě by si mysleli, že poslouchám jejich hovor.

Čemuž se ovšem nešlo vyhnout.

„Hm,“ řekl ten druhý. „A jak to, že jsi nadrženej?“

„Ráno jsem manželku přemluvil k sexu…“

„A?“

„Nedokončili jsme to. Zazvonil jí telefon.“

„To je blbý.“ Chvíli mlčeli a ten bez vousů po chvíli dodal: „Tak proč sis to pak neudělal sám?“

Vousatý si odkašlal.

„To je složitější,“ řekl. „Samozřejmě mě to napadlo. Ale nehodilo se to. Volala manželčina matka.“

„Aha.“

„Brečela ženě do telefonu. Večer jim utekl pes.“

„Kvůli tomu brečela?“

„Nech mě domluvit,“ požádal kolegu muž s vousy, byť jeho vousy už pro mě přestaly být tak výrazným rysem a já ho v duchu překřtil na Nadrženého.

„Promiň.“

„Utekl jim pes a její manžel ho šel v noci hledat.“

„Manželčin otec?“

„Je to její třetí manžel. Takže fakticky nevlastní otec,“ řekl Nadržený.

„Jo tak.“

„No a on se vůbec nevrátil domů. Ráno jim volali policajti, že ho porazilo auto.“

„Nekecej!“ nadzvedl muž bez vousů obočí.

„Manželka brečela.“

„Tak to je jasný, že jsi pak nemasturboval. Mně by to taky bylo blbý.“ A pak se ještě zeptal: „Víš, co mi je divný?“

„Ne.“

„Že jsi rovnou neřekl, že manželčina nevlastního otce porazilo auto. Že jsi v té historce, proč jste ráno nedokončili sex, začínal s tím psem.“

„Proč je to divný?“ řekl Nadržený.

„No protože ten pes v tom není důležitej.“

„Chtěl jsem tě vpravit do děje.“

Muž bez vousů přikývl, že tomu rozumí, ale stále si myslel, že je to divné. Řekl: „Když o tom přemejšlím, tak si myslím, že sis to možná klidně mohl udělat.“

„Proč myslíš?“

„Byl to jen nevlastní otec,“ řekl muž bez vousů. „A ty jsi teď zbytečně ve stresu.“

„Nejsem ve stresu.“

„Říkal jsi, že seš nadrženej.“

„Ale to je docela příjemný.“

„Myslíš, že s tebou manželka bude večer chtít spát?“

„To nevím,“ řekl Nadržený.

„Ten její nevlastní otec je mrtvej?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Nadržený. „Ale leží v nemocnici se zlomenou nohou a s otřesem mozku.“

„To by klidně sex mohla chtít mít,“ usoudil muž bez vousů. „Když není mrtvej a vlastně ani vážně zraněnej.“

Nadržený zavrtěl hlavou. „Spíš ne. Po práci asi pojede za matkou.“

„Jasný,“ přikývl muž bez vousů.

„Jestli pojede k matce, tak si v obýváku pustím porno,“ zasnil se Nadržený.

Jeho kolega řekl, že je to dobrý plán, a to už jim číšník přinesl oběd. Bylo to menu číslo jedna z polední nabídky. Teď před ně postavil dvě čočkové polévky, následovat bude čevabčiči s bramborem.

Číšník sáhl pro prázdný talíř a sklenici od limonády přede mnou. „A vy, pane? Budete si přát platit?“

Ticho trvalo jen o půl vteřiny déle, než by bylo zcela přirozené.

Ale stejně trvalo dlouho. „Ano, prosím,“ řekl jsem. 

Oba zmlkli, Nadržený i ten bez vousů, a pohlédli na mě. Jako na povel. Pohled jsem neopětoval, ale bylo zřejmé, že v jejich očích je výčitka. Jako bych snad mohl za to, že mě považovali za cizince.

„A víte co?“ řekl jsem číšníkovi. „Zaplatím vám u kasy.“

Pokývl jsem mužům na pozdrav a následoval číšníka k pokladně vedle výčepu. Ten neztrácel čas a ještě za chůze se mě zeptal, jestli budu platit hotově, anebo kartou.