Místo role celebrity zvolil život v poklidu. Desítky klientů mi stačí, říká Jakub Polanka

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 5. 1. 2021
Foto: Adéla Havelková

Měl nakročeno k velké slávě, ale místo toho se stáhl do ústraní. Netoužil být všude vidět. Neprahl po armádě fanoušků na Instagramu. Ale nenechte se mýlit, návrháře Jakuba Polanku móda pořád hodně baví. Jen je mu bližší svoboda než velká pozornost.

Stačilo pár minut, jedna prohlídka, a byl naprosto uchvácen. Jakub Polanka procházel areálem kláštera svatého Gabriela na pražském Smíchově, proplétal se labyrintem chodeb a místností, obdivoval pozůstatky beurounských fresek na stěnách a nasával atmosféru jedinečného místa, o němž předtím neměl ani tušení. “Od prvního momentu mě okouzlilo,” vzpomíná. Tehdy začal přemýšlet, že by tam chtěl uspořádat přehlídku.

Postupně si zjišťoval víc o historii kláštera, která sahá do 90. let 19. století. Měly se v něm vychovávat dívky ze zámožných a šlechtických rodin, což se ale dělo jen do roku 1919, pak objekt přešel do rukou státu a postupně v něm sídlila Poštovní spořitelna, kontrolní ústředí spojů či Poštovní muzeum. To však prostory koncem roku 2016 vyklidilo a od té doby bylo místo prázdné, než ho loni koupila společnost Cimex Group a rozhodla se ho zpřístupnit pro výstavy, svatby a další akce.

A tady se dostáváme zpět k Polankovi. Po dvou letech se vrátil na pražský týden módy, a to zejména proto, že se podzimní edice Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku přesunula právě do areálu kláštera, který se nyní označuje jako Gabriel Loci. Ta lokace mu učarovala. “Fascinovalo mě, kolik proměn se tam dělo a jak je symbolické, že s každou z nich se změnil i ten prostor,” vypráví. “Bavilo mě se zamýšlet nad skupinou žen v různých obdobích, kdy lidé zůstávají stejní, ale mění se systém kolem nich,” popisuje inspiraci pro svoji přehlídku.

S Polankou jsme se potkali na konci srpna. V Česku bylo tropické počasí, Polanka popíjel macchiato na zahrádce letenské kavárny, která sídlí přímo proti jeho ateliéru. V něm zrovna napilno chystal svoji přehlídku, původně plánovanou už na březen, než koronavirus všem zhatil plány. “Pořád ve mně byla touha říct ten příběh. Ale je pravda, že dělat kolekci pro fashion week v této době, pracovat v tomhle systému v časech snahy o zpomalení a určitou intimitu, to je velký kontrast, skoro až parodie,” říká.

Móda ho živí, baví, přinesla mu spoustu radosti i zážitků. A přece z toho, kam se dnes posunula, není zrovna šťastný. A ještě hodněkrát to dá během našeho rozhovoru najevo.

Followeři život nevytvoří

“Nejsem návrhář, který by chtěl být celebritou. Nikdy jsem to tak neměl,” zopakuje Polanka několikrát. Ví, že jde proti proudu. Ví, že současnost čeká od návrhářů, že budou vidět, budou se ukazovat na Instagramu, stanou se slavnými stejně jako oblečení, které tvoří. “Na začátku mě svět světel fascinoval. Ale pak novináři zjistí, že vypadáte dobře na fotce, a zjistíte, že nefotí vaši práci, ale vás. Dneska prodává oblečení víc to, jak designér vypadá, než oblečení samotné,” říká Polanka.

Vadí mu módní nadprodukce, dlouholetá nesnáz průmyslu, a irituje ho pokrytectví těch, kteří proti ní brojí jen naoko. “Spoustu lidí začalo mluvit o udržitelnosti a zároveň vytáhlo tisíc triček o tom, jak jsou ekologičtí,” říká. “Za úspěch se dneska bere, když jste milionář a vypadáte úspěšně. Ale já si nechci kupovat triko, které bude sice hezké, ale vím, že jeho autor je pokrytec.”

Proto se Polanka nepotřebuje ukazovat. A především ani nechce. “Asi bych měl víc followerů, kdybych se fotil někde v plavkách. Ale můj život to nevytvoří. Nakonec stejně existuje asi sto lidí, kteří vás reálně ovlivňují,” přemítá. Sláva by mu v jeho očích mohla přinést jenom víc peněz, po nichž ale netouží. “Ve finále pak akorát musíte víc pracovat, abyste si koupil svoje volno,” tvrdí. Stačí mu menší základna, která mu dává svobodu dělat věci zcela podle jeho představ a být sám sobě pánem. “Na nájem mi něco zbude vždycky. A zvládnu to, i kdybych měl na jídlo deset eur týdně. Moc toho nepotřebuju.”

Nejde přitom jen o prázdná slova, takovou situaci zažil už ve svých začátcích. Hned po studiích na textilní škole v Brně zamířil do zahraničí. Jako první Čech vystudoval prestižní pařížskou oděvní školu Institut Francais de la Mode. Rok přespával u známých, vystačit si musel s minimem peněz. Po škole začal působit v různých ateliérech, třeba u designéra Philippa Starcka, ve studiu Peclers, které předpovídá trendy pro luxusní značky, a pracoval také ve společnosti Hermés. Do Prahy se již natrvalo nikdy nevrátil, přilétá jen jednou za čas za přáteli či prací.

Jeho kariéra nabrala rychlý vzestup, oblékal české celebrity, získal vzácnou cenu Huberta de Givenchyho nebo titul Designér roku v rámci cen Czech Grand Design. Přehlídky míval beznadějně obsazené, jít “na Polanku” mělo punc prestiže. Upoutával čistými, minimalistickými, lehce futuristickými kolekcemi pro ženy. Postupně ale zjišťoval, jak ho nebaví veškeré haló kolem přehlídek, jak se chce více soustředit na řemeslo jako takové. Ponechal si svoji základnu klientů, podle jeho slov jde o desítky lidí v Česku a na Slovensku. “Víc jich ani nepotřebuju, nedokázal bych je všechny obsáhnout a vnímat. Pro mě je důležité, jak se člověk v oblečení cítí,” popisuje 40letý návrhář. I proto ho takřka nepoznamenala koronakrize, dál v klidu pracoval a užíval si klidné a prázdné Paříže.

Tvořit ho pořád baví, zraje v něm řada nápadů i scénografické vize. Ale s přehlídkou vyrukuje jen ve chvíli, kdy má pocit, že má co říct. Loni se ukázal pouze na intimní akci v pražské Chemistry Gallery v úzkém okruhu hostů. Celou ji přichystal kvůli jednomu momentu, který chtěl prozkoumat − kvůli chvíli, kdy se žena vrací z veřejnosti domů: okamžiku osvobození. “Mám pocit, že lidé, kteří tam byli, to dodnes vnímají jako moment, který k nim velmi silně hovořil. A když vidíte po přehlídce pár přátel, kterým ukápne slza, tak vám to dodá energii, že to mělo smysl,” říká Polanka. I proto ho v budoucnu lákají především takové akce, na druhou stranu na pražském fashion weeku už se třeba znova nikdy neukáže.

Akrobacie v Paříži

Do Česka se vrací obvykle jednou za dva měsíce. Nachází tady klid, uniká na chatu, do lesů. A pracuje ve svém ateliéru, klidně i šestnáct hodin denně. V Paříži se však cítí svobodněji. “Lidé se tam víc usmívají. Senioři tam nežijí stranou společnosti. Jsou tam sedmdesátileté páry, které spolu chodí ven, sedí na kafi. Potkáte babičku, která vám vypráví, že si koupila boty s podpatky. Tady máte pocit, že senioři mají být odříznutí a leda vychovávat vnoučata,” vysvětluje. “Cítím změnu i fyzicky, přijedu do Paříže, narovnám se a mám zvednutou hlavu. Život si tam užívám, kdežto tady mám pocit, že si ho potřebuju odpracovat.”

Nedávno mu tam učaroval prostor zvaný 104. Bývalá továrna, která se proměnila v útočiště výtvarníků, hudebníků, tanečníků… Chodí se do ní i cvičit a Polanka se tam zlepšuje v akrobacii. “Dřív si něco ulomím, než udělám přemet,” pousměje se. “Ale lidé tam dobře fungují dohromady. Když vidí, že děláte blbě stojku, tak někdo přijde a poradí vám.” Kromě toho se věnuje také capoeiře a chtěl by víc jezdit na kole, třeba i napříč Evropou. Jinak moc neplánuje. “Třeba budu žít pět měsíců na Srí Lance, třeba v Portugalsku. Nevím. Vyčkávám, co se bude dít,” říká. Práce má pořád dost. Láká ho spolupracovat s fotografy, šperkaři, udělat společný workshop. “Směřuju k tomu být stále méně vidět,” přiznává. Snad aby byl veřejnosti ještě vzácnější? Pokrčí rameny. “Je pravda, že ve finále se víc mluví o lidech, o kterých toho moc nevíte.”

Foto a koncept: Adéla Havelková; asistentka fotografky: Hana Kubrichtova; styling: Patrik Florián; vlasy & make-up: Aleksandra Sidorina; modelka: Olga Plojhar Bursíková.

Děkujeme prostoru FUCHS 2 za poskytnutí prostoru k focení.