Moje vesmírná odysea. Jak se fanynka Star Treku dostala přes NASA až k vývoji hyperloopu

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 14. 8. 2019
Foto: Pepa Dvořáček

Jen nebe je limitem? Pro Anitu Senguptu nikoliv, pro ni je teprve začátkem. Šestnáct let pracovala v NASA a hrála klíčovou roli v přistání vozítka Curiosity na Marsu. Teď se z vesmíru vrátila na zem a snaží se způsobit revoluci v cestování.

Někdo má jako vzor umělce, někdo sportovce a někdo třeba slavné státníky. Vědkyně Anita Sengupta nepatří ani do jedné z těchto kategorií. “Pan Spock!” vyhrkne bez přemýšlení jméno svého dětského hrdiny. Bylo jí šest let, když se spolu s otcem poprvé dívala na legendární sci-fi seriál Star Trek. Ten svět, ty možnosti, to odhalování tajemna! Malou holčičku to naprosto uhranulo. Inteligentní, za všech okolností logicky uvažující Vulkánec se stal jejím idolem. Od té chvíle měla jasno, co chce dělat, až bude velká. Prozkoumávat vesmír. Vydávat se tam, kam se dosud nikdo před ní nevydal. A velmi důsledně si za svým cílem šla.

Začalo to už v dětství, ale rozhodně nestačilo jen sledování Star Treku; to by po světě běhaly vesmírných inženýrů statisíce. Sengupta brzy pochopila, že jestli chce přičichnout k dobývání vesmíru, musí se učit věcem rozumět a pracovat s nimi. A tak odmala pomáhala otci kolem jejich domu. Spravovala s ním auto, sekala trávu, řezala s motorovou pilou… “Vždycky jsem dělala radši fyzické práce, než abych seděla někde za počítačem,” vysvětluje.

Vystudovala, bakaláře, magistra i doktorát získala ve vesmírném inženýrství a už během studia si našla práci v Boeing Space Communications Company. Jenže její sen vždy ležel ještě o něco dál − v NASA. Vždyť nic víc mezi vesmírnými výzkumníky není. Doteď si dobře pamatuje pocit, když poprvé vešla do svého vysněného zaměstnání. “Byla jsem šťastná a byla jsem na sebe opravdu hrdá.”

Moje vesmírná odysea

Vždycky ji bavilo zkoumat neprobádané − a v NASA dostala spoustu příležitostí posunovat hranice inženýrství. Navrhovala sondu, která přistane na rozpálené Venuši, vedla projekt Cold Atom Laboratory, v němž bylo cílem vytvořit pro experimentální účely nejchladnější místo ve vesmíru, a několik let strávila bádáním nad systémem, který by umožnil přistání vozítka na Marsu. “Ráda řeším problémy, kterým zatím nikdo nikdy nepřišel na kloub. Snažím se vzít něco velmi chaotického a vytvořit na to nějaký recept,” popisuje svoji práci.

Na den, kdy robotické vozítko zvané Curiosity dosedlo na povrch rudé planety, nikdy nezapomene. Bylo 5. srpna 2012 a i obvykle klidná vědkyně se začala potit a třásly se jí ruce, když se zařízení vyrobené na Zemi začalo blížit k Marsu. Aby ne: čekala ho operace, které se přezdívá “sedm minut hrůzy”. Tepelné štíty se při sestupu na povrch zahřály až na 2100 stupňů Celsia a při otevření supersonického padáku nastalo přetížení kolem 10 G. “Šlo o jeden z nejvíc vzrušujících momentů mé kariéry!” vzpomíná Sengupta.

Až když vozítko poslalo fotku sebe sama po úspěšném přistání, mohla se uklidnit. To už věděla, že vše funguje, jak má. “Bylo skvělé zapojit se do jedinečného momentu v dějinách.”

Nyní už Curiosity více než šest let sbírá data z planety, na niž by v dohledné budoucnosti měli zamířit i první lidé. Což souvisí s jejím dalším snem: “Dělám, co můžu, abych učinila Star Trek realitou.”

Zachraňte planetu Zemi!

Vize, která ji žene vpřed už od šesti let, je čím dál blíž. A přece tak daleko, vždyť oproti někdejším předpokladům zatím lidská noha na cizí planetu nevkročila. Přesto energická vědkyně doufá, že se to někdy poštěstí i jí osobně. Věří, že ve vesmíru čeká na lidstvo ještě spousta neobjevených záhad. Včetně mimozemského života.

“Je velmi nepravděpodobné, že by jinde život nebyl. Už se ví, že kromě sluneční soustavy jsou v naší galaxii i další planety v obyvatelné zóně. Není důvod si myslet, že nikde jinde nemohou být nějaké formy života,” říká. Ale jak asi budou vypadat? “Těžko říct. Dalo by se čekat, že pokud jsou schopny přežít a třeba i cestovat vesmírem, budou vysoce inteligentní. Tak doufejme, že budou také mírumilovné a bude je zajímat vědecký rozvoj.”

Vidina dobývání cizích světů voní tajemnem a exotikou, jenže opájet se jí přespříliš by bylo na škodu. Sengupta si dobře uvědomuje, že nejdůležitější je pořád naše domovská planeta. Ač očekává, že ji lidé během stovky, možná stovek let začnou zvolna opouštět a zamíří k jiným domovům, nechce situaci na Zemi zanedbávat. “Doufám, že nejprve vyvineme úsilí, abychom vymysleli, jak tady žít udržitelně,” nabádá vědkyně.

Sama se snaží jít příkladem. I kvůli touze ochránit naši planetu opustila pozici v NASA a vydala se pracovat do společnosti Virgin Hyperloop One, která má způsobit revoluci v cestování po zemi. Hyperloop umožní lidem cestovat v kapslích, které se budou pohybovat v tubusech nadnášených magnetickým polem rychlostí kolem 400 kilometrů v hodině. To cestujícím jednak ušetří čas, jednak to nebude škodit zemskému klimatu tolik jako současné způsoby dopravy.

“V NASA jsem se naučila, že klimatické změny jsou fenoménem, který postihuje různé planety. Někde to už skončilo katastrofou a nerada bych, aby to na Zemi dopadlo stejně. Proto chci využít své znalosti k tomu, abychom přišli s jiným způsobem cestování, který je podobný tomu vesmírnému, ale odehrává se na zemském povrchu,” popisuje Sengupta. Věří, že by se hyperloop od Virginu mohl dočkat dokončení už kolem roku 2025.

Proti stereotypům

Práci má Sengupta mimořádně dobrodružnou, a tak není divu, že ani její koníčky nejsou zcela všední. Ráda se prohání na motorce v horských kaňonech, potápí se nebo usedá za knipl letadla. Ne snad že by k životu nutně potřebovala adrenalin, ale láká ji poznávat svět z nevšedních perspektiv. Technologie ji v cestovatelských touhách zatím svazují se Zemí, a tak se snaží prozkoumávat alespoň domovskou planetu. “Třeba chození po Praze bylo jednou z nejhezčích věcí, co jsem zažila,” přiznala, když dorazila do Česka jako host festivalu Future Port Prague.

Neopustila ji ani záliba ve sci-fi, jen se posunula k jinému seriálu − The Expanse, který se odehrává ve 200 let vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo dokončilo kolonizaci sluneční soustavy. “Přijde mi, že je nejvíc blízký tomu, jak by budoucnost mohla vypadat. Velmi dobře zachycuje různé dopady, s nimiž se lidstvo bude muset potýkat, pokud bude osidlovat jiné planety,” tvrdí.

Od chvíle, kdy se zhlédla v panu Spockovi, už uplynuly dlouhé roky. Nyní se Sengupta sama snaží být vzorem pro všechny mladé dívky, které sní o podobné kariéře. Chce bořit stereotypy a ukázat, že se ženy mohou prosadit i ve vesmírném inženýrství. A to i na vedoucích pozicích. Podle ní nezáleží na tom, jaký mají původ, vždyť sama Sengupta, jejíž otec pochází ze Západního Bengálska, je napůl Američanka a napůl Indka. “Táta mě hodně motivoval. Ale ne každý bude mít otce inženýra. Chci být vzorem pro další ženy, aby věděly, že i ony mohou dokázat to co já.” Tedy dostat se tam, kam se ještě nikdo nikdy dříve nedostal.

Vozítko Curiosity přistálo na Marsu i díky Senguptě. Povrch a klima “rudé planety” zkoumá už šest let.