Nekonvenční mořeplavec. Rudolf Krautschneider chce s nejmenší oceánskou lodí na Atlantik

Autor: Thea Kučerová
Datum: 9. 9. 2020
Foto: Adriana Fialová

Nejmenší oceánská loď na světě stojí na statku v českých Lupenicích. Vlastníma rukama si ji staví legendární český mořeplavec Rudolf Krautschneider a chce s ní plout na sever Atlantiku.

Rudolf Krautschneider je povoláním dřevorubec. A také je znalcem polárních krajů, brázdil všemi oceány, obeplul Antarktidu, a dokonce se nechtěně účastnil války o Falklandy. Doma i ve světě je ve svých 77 letech zaslouženě legendou − navíc legendou ze země, která nemá moře. Proslul také svým skromným životem, na loď vždy jezdí “za svoje”. Všechny lodě postavil vlastníma rukama, vydělal si na ně různou manuální prací, nejčastěji právě dřevorubectvím, ale také třeba v dolech.

Loď, kterou nyní staví, je jeho již třináctým dílem a je nejmenší oceánskou lodí na světě. Kolem plavidla trůnícího na dřevěných kozách nakračují slepice, které zobáky ochutnávají zbytky polyvinylchloridové pěny. Na oprýskané zdi vedlejší budovy září červená cedule s nápisem Náměstí Ed. Ingriše, je to pocta zesnulému českému hudebníkovi a mořeplavci. “Jmenuje se Eurika, což znamená Evropa, Afrika a Amerika,” představuje nás se svou “hračkou” český námořník, stavitel lodí a spisovatel.

“Vymyslel jsem si loď, která má délku paluby 3,20 metru. Je kratší než osobní auto, které ani nemám. Jsem přesvědčený, že bude plout fantasticky, ale protože je to prototyp, nikdo to zatím neví.” V kajutě jsou dvě dvoumetrové kóje, podle mořeplavce by na ní mohli plout dva dospělí a dvě malé děti. “Celá loď bude ve finále vážit necelých 400 kilogramů, takže se může vézt na normálním vleku. Kdyby si takovou loď postavila rodina, má vlastně kempinkový domek, který se dá zároveň použít na vodu,” vysvětluje.

Původně s ní měl vyplout na podzim do New Yorku přes Kanárské ostrovy, chtěl navštívit přátele a jednu ze svých dcer Doubravku, která v metropoli žije. “Ale vidíte sama, jak je to s tím koronavirem. Kamarádi mi říkají, že by se mě lidi báli, kdybych připlul,” tvrdí. “Tak se vydám do severního Atlantiku, znám tam spoustu ostrovů, které jsou pusté, tudíž tam můžu přistát a nikomu nebudu vadit.”

Škola? Na co?

Rudolf Krautschneider se narodil v roce 1943 ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. První plachetnici postavil v 16 letech s kamarádem, kterému bylo 72. Vyrazili po Dunaji a zatkli je až na hranicích s Jugoslávií. “Pod paží jsem měl tenkrát školní atlas a chtěl jsem plout kolem světa. Samozřejmě se nám nepodařilo vyplout ani na moře!” vzpomíná.

Základní školu vychodil do sedmé třídy a to mu podle jeho slov stačí. “Číst, psát a počítat vás naučí babička doma. Mám sedm tříd základního vzdělání, ale jak to, že se domluvím osmi jazyky, napsal jsem 15 knížek a natočil několik filmů?” ptá se s lehkým pobavením v hlase. Co se týče cizích jazyků, prozrazuje svůj specifický přístup: “Když někam připluji, vždycky si najdu nějakou učitelku místní řeči.”

Se svou první lodí, sedmimetrovou Velou, doplul v roce 1977 až za severní polární kruh. O tři roky později se s ocelovou plachetnicí Polka vydal na Špicberky a v roce 1982 s ní vyrazil do Jižní Ameriky, kde se nechtěně přimíchal do války o Falklandy. Na výjezdy za bolševismu si našel “díru v plotu”. Byl ženatý v Polsku, kde se mohlo vyplouvat bez výjezdní doložky.

Na další lodi, Polárce, plul společně se dvěma dalšími muži v ledových mořích kolem Antarktidy. “V roce 1990 jsme si najednou všichni mohli dělat, co chceme. Já jsem chtěl konečně vyplout na cestu kolem světa. Jenže… V Česku nikdo cestovat nechce, myslím doopravdy, ne na týden, dva. Objížděl jsem kluby a hledal jachtaře. Říkal jim, že chci jet kolem Antarktidy, že jsem se na tu plavbu připravoval 40 let a že ta plavba samotná nebude trvat dlouho. Maximálně čtyři roky! A nikdo se ke mně nechtěl přidat. Protože praví cestovatelé musí hlavně prodávat, že jsou cestovatelé, ale hlavně ne cestovat doopravdy.”

Krautschneider tak začal hledat jinde. V JZD a hospodách nakonec našel dva chlapy, traktoristu Sorela a opraváře zemědělských strojů Vojtu. “Jeden dokonce neuměl plavat, což je obrovská výhoda, protože, kdyby se náhodou stalo, že se loď potopí, aspoň by mi na hladině nenadával.”

V knize nazvané Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka se i zvídavý čtenář může alespoň vzdáleně dotknout dobrodružné výpravy. Na přední straně je totiž vlepeno opravdové pírko tučňáka. Pírka sbíral mořeplavec z hladiny a napěchované v polštářích je pak skryté před zraky celníků pašoval domů. “Úslužně jsem jim ty polštáře strkal pod zadek,” směje se. “Občas mi zavolají z nějakého knihkupectví, že jim lidé, kteří si knížku prohlíží, pírka kradou. To mě moc těší. Přivezl jsem jich asi dva miliony a mám jich ještě dost.”

V roce 1996 v Polsku koupil rozestavěný trup dřevěné plachetnice a se skupinou nadšenců ho dokončil. Šlo o repliku Magalhãesovy Victorie, pevné dřevěné plachetnice typu “karaka” z počátku 16. století. Rok před novým miléniem s ní vyrazili na plavbu kolem světa, bez motoru ji tehdy Krautschneider kormidloval do Ameriky, kde ji předal jinému kapitánovi a vydal se na sever. Tam se totiž plaví nejraději. “Když pluji do jižních polárních krajů, musím přes rovník a to mi nedělá radost. Je to turistická zóna. Já rád pluji tam, kde vás, lidi, nemůžu jen tak potkat,” zapíchne Krautschneider prst do vzduchu mezi námi. “Teď jsem se dozvěděl, že na Sněžku kráčí čtyřstup lidí. Já jim to fakt přeji, ale to není nic pro mě. Když jsem plul v Grónsku, byly tam hory, co nemají jména. To je to, co mě zajímá.”

V Lupenicích však už žádnou z jeho lodí nenajdete: “Já nikdy žádnou loď nevlastnil, lodě patří moři. Když už pro ně nemám program, vždy ji někomu daruji.”

Opravdoví velikáni

Je bez pochyby, že Krautschneider je nekonvenční člověk. Nese si v sobě hrdě hravost, kterou mnozí utopí v povinnostech, má pro někoho možná příliš alternativní názory, mnoho lidí nechápe jeho životní styl. Těm všem ale mořeplavec často opakuje: “Lidé spálí obrovské množství energie na to, aby se měli dobře. Já spálím obrovské množství energie na to, abych se měl zajímavě. To je jediné, co mě zajímá.”

Na výpravy tak jezdí striktně za vlastní peníze, šetří na čem může, dodnes intenzivně pracuje. “Svoboda je to, že si sama určíte povinnosti. Mám obrovskou výhodu, že když jsem šel do penze, dostal jsem tři tisíce korun důchod. Ne ne, já to neříkám jako stížnost, já jsem byl úplně nadšený. To mi totiž umožňuje, abych nestárnul jako mí vrstevníci, abych mohl pořád pracovat − a vy jako ženy, abyste to postřehli. Já bych důchody snížil na polovinu, protože mí kamarádi mohou klidně ještě pracovat. Místo toho tloustnou, hnijí a strašně brzy umřou.”

Nejbezpečnějším místem pro důchodce je prý navíc moře. Mnohem bezpečnějším než třeba české silnice. Pokud je tedy loď solidně postavena. “Bojím se na moderních lodích. Když jedu přes přehradu na Vranově, sedím nahoře vedle záchranných člunů. Dolů bych nevlezl. Ta loď je vratká a může se kdykoli převrátit. Lidé dole v bufetu se nahoru už nedostanou.”

V roce 1980 se s ocelovou plachetnicí Polka vydal na Špicberky a v roce 1982 s ní vyrazil do Jižní Ameriky, kde se nechtěně přimíchal do války o Falklandy.

Když si chce Krautschneider trochu odpočinout, sedne si s čajem do své soukromé galerie. Jednu místnost na statku totiž obývají námořní velikáni. Stojí v ní obrazy polských mořeplavců, o kterých Rudolf napsal knihu a výtvarník Ladislav Vlna k ní unikátní metalurgickou technikou vypálil do ocelového plechu portréty. Mezi nimi Karol Olgierd Borchardt, který plul jako navigační důstojník v konvojích za druhé světové války, byl dvakrát torpédovaný a přežil. Nebo Leonid Teliga, který na plavbu kolem světa vyplul, i když těsně před tím zjistil, že má rakovinu plic, a dokončil ji. Je tam i Krystyna Chojnowska-Liskiewiczová, která obkroužila svět jako první žena. Sama.

“To jsou lidé, kteří dělají věci doopravdy. Tady v Česku neznám nikoho, kdo není kapitán, a nikoho, kdo nepíše knihu. Možná někdo takový je, ale takového člověka já opravdu neznám. Ale třeba můj kamarád Henryk Jaskula, když mu nechtěli dát valuty a pas, vyplul s plachetnicí z Gdyně, plul 344 dnů kolem celého světa a přistál zase jen v Gdyni. A pak se dočtu, že nějaký český hrdina má skalp Atlantického oceánu, že ho přeplul,” povzdychne si Krautschneider.

To radši přidá ještě jeden příběh. O kamarádce Polce Joaně Pajkovské, která měla sen, že obepluje nonstop zeměkouli. Na osmimetrové plachetnici vyplula z Panamy, ale když se vracela zpátky, vplula do extrémně silné bouře, dostala strach a jednou za celou plavbu přistála v jižní Africe. “Když jsem s ní mluvil, byla nešťastná. Chtěla to udělat nonstop, a nepovedlo se. Tak si znovu půjčila loď a plula z Anglie do Anglie a dokázala to. Tahle ženská obeplula dvakrát zeměkouli a přistála jednou. Tak jak to mám porovnat s nějakým českým hrdinou, vždyť to vůbec nejde!”

Rudolf málem králem

Krautschneider má šest dětí. “Strejdou Rudou” je navíc pro děti z dětských domovů, které bere o prázdninách na plavby po Baltu. “Nejstarší dceři je 41 let a já jsem už skoro rok dědečkem. Myslel jsem, že se ani nedočkám, já si generálně musím vnuky vyrábět sám, tak jsem na tom špatně. Toho nejmladšího, dvouletého, jsem nedávno naložil na vozík a jel do obchodu něco koupit. Tam se nějaká žena usmála na syna a řekla: To seš rád, že tě dědeček vzal do obchodu. A já na to: Pardon, dámo, pradědeček. A ona řekla: Promiňte! A já se směji, protože je to přece můj syn,” vypráví.

Jeho snem bylo stát se učitelem, se základním vzděláním to však bylo v našich končinách nemožné. Školu si tak udělal na svých lodí, přes které prošlo zhruba 1250 lidí. V kanadských vodách s ním měsíc plula třeba i herečka Aňa Geislerová. “Jsem přesvědčený, že většina z nich měla na moři takové zážitky, že jim to naprosto změnilo úhel pohledu. Vidím třeba, co to dělá s děcky z děcáku. Vždycky mám skoro slzy v očích, když vidím, jakou mají radost z toho, že třeba chytnou rybu,” popisuje.

V minulosti se zapojil také do budování dětských domovů rodinného typu. Od roku 1994 vozil na “suché” plavby lidi, kteří se chtěli zbavit závislosti na drogách. “To vůbec není o tom, kam člověk pluje nebo na čem, ale jaký má vnitřní svět a jaké bohatství je schopen vnímat. Proto své děti učím, aby se jen nedívaly, ale aby viděly. U cestovatelů si cením jedné jediné věci − mě nezajímá, kde byli, ale co tam pochopili.”

Kam se chce Krautschneider ještě vydat a co chce pochopit on sám? “Těch míst je hodně, ale nedá se to stihnout. Jedno ruské pořekadlo říká: I když se ti líbí, všechny je mít nemůžeš. Už se mi toho povedlo hodně. Kdybych si nepostavil nejmenší oceánskou loď na světě, tak bych možná už ani neměl důvod vyplout. Tohle je ale hozená rukavice. Nebude to snadné. Jak ale víme z pohádek, ten, kdo šel snadnou cestou, tu princeznu nedostal. A já o ty princezny docela stojím.”

BOX: Jemná náruč moře

“Často jsem za bouře přemýšlel o životě a smrti. V těch chvílích se mi smrt zdála něčím přirozeným. Jako by souzněla se zákony přírody, kterým se člověk snaží vymknout. Samozřejmě marně. Neubráním se úzkosti, protože jsem jenom divákem v nádherné přírodní divadelní hře. Ta může být s tragickým koncem. Ale možná by byl jenom tragikomický.

Představuji si poslední minuty a vteřiny života v objetí moře. A moře se mi zdá laskavé. Vždyť mě padesát let snáší jako veš na svém kožichu. Není divné, že se občas neklidně bouří a pokouší se mě setřást. Ostatně nejsem sám, co se drží hladiny zuby nehty. Je nás víc. Představuji si, jak v objetí moře klesám pomalu ke dnu. Ruce vlají, jako by mávaly na rozloučenou. Vzrůstající tlak mění tvar těla. Mořský proud nedovolí pádu (nebo raději letu), aby byl čistou vertikálou. Dokonce moji tělní hmotu nese i vzhůru, protože stále plně podléhám fyzikálním zákonům.

Ale kam se poděla duše? Jako kluk jsem duši často viděl. Abych nemusel domů, lovil jsem ryby v řece Dyji a potom je opékal nad ohněm. Každá ryba měla duši. Byl to jakýsi dvojměchýř. Říkalo se mu prostě duše. Ta rybí duše byla unášena řekou a já jsem věřil, že do moře.

A co moje duše? Plave? Nebo se se mnou potopí? Do jaké hloubky zůstane v mém těle? Když poplave vzhůru k hladině a vynoří se, co potom? Odplave? Odletí? Anebo zemře se mnou v hlubinách? Nekonečno otázek. Co když je duše jenom iluze jako náš život? Prchavý zlomek času, který vlastně ani neexistuje? Stačí, že se divíme, jak to, že vůbec něco je. Neměli bychom se tedy divit, že něco není? Ale já pořád jsem, protože vnímám.

Bouře utichá a modrá sluneční obloha dává naději, že naše divadelní hra na otevřené mořské scéně bude ještě nějakou chvíli pokračovat.”