Nerozluční. Zdeněk a Jan Svěrákovi o novém filmu, večírcích chvály i překonávání sebe sama

Otec a syn. Jeden je scenárista, herec, textař i spisovatel. Druhý zase oscarový režisér. A oba patří mezi výjimečné postavy české kultury. Teď míří do kin jejich další společné dílo. Zdeněk a Jan Svěrákovi.

Cedule, která visí na dveřích divadla Járy Cimrmana, nevěstí nic dobrého. „Představení Posel z Liptákova se pro nemoc v divadelním souboru ruší.“ Do plánovaného začátku zbývá něco přes hodinu, což byl čas, který nám s fotografem měla věnovat hlavní tvář souboru, Zdeněk Svěrák. Co teď? V okolí divadla je zlověstné ticho.

S napětím beru za kliku. Když povolí, trochu se mi uleví. Na recepci přece jen dva lidé sedí. „O Zdeňkovi nic nevíme. Počkejte a uvidíte!“ hlásí. Pár minut před smluveným termínem Svěrák přece jen doráží. Podepíše se fanynce, která na něj čekala, a pak už se věnuje nám. Vypadá posmutněle, neboť covid mu zase kazí jeho největší vášeň. „Miloň Čepelka onemocněl a není mu moc dobře,“ vysvětluje důvod zrušeného představení.

Sám se krátce před 86. narozeninami drží v obdivuhodné formě. Dál hraje v divadle, kde je zároveň principálem, začátkem března má mít premiéru film Betlémské světlo, v němž ztvárnil hlavní roli a podílel se i na scénáři. Snímek natočil a na základě Zdeňkových povídek napsal jeho syn Jan, jemuž se věnujeme v samostatném článku o pár stránek dál. „Přesvědčoval mě, ať ten materiál nenechám jiným filmařům, že na to vletí. Tak mi udělal radost, že dodržel slovo,“ říká Zdeněk Svěrák.

Kdo by neznal jeho jméno? Hlášky s ním spojené? Jeho hry, filmy, písně? Část národa by ho chtěla za prezidenta. Čechům jeho důmyslný humor pro vnímavé mimořádně sedl. Hlášky z divadelních her a filmových scénářů, které napsal sám či s kolegou Ladislavem Smoljakem, zlidověly a staly se běžnou součástí našich konverzací, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Stejně tak prosluly i texty jeho písní, které psal nejčastěji v tandemu s Jaroslavem Uhlířem.

Divadlo Járy Cimrmana, jehož kořeny sahají do 60. let, se vypracovalo v tuzemský fenomén. O vstupenky probíhá nelítostný a mnohdy neúspěšný boj. Tím spíš, že všichni vnímají, že tahle úžasná jízda nebude trvat věčně. Divadlo loni v září zahájilo těžko uvěřitelnou 55. sezonu. V lehce obměněném složení, vynuceném ubývajícími silami stárnoucích herců i úmrtími několika stálých členů. Každé další vystoupení je zážitkem, který se nemusí opakovat, i proto ho diváci už na začátku vítají nekončícím potleskem. Na přehnaný sentiment ale Zdeňka Svěráka neužije. Vždy šířil optimismus a ani v trudných koronavirových časech tomu není jinak. Koneckonců v březnu 2020, když Česko upadlo do prvního lockdownu, zazpíval s Jaroslavem Uhlířem jejich letitý hit proti špatné náladě Není nutno.

„Tehdy mě nenapadlo nic jiného, než že je třeba dát lidem naději. A naděje pro mě tenkrát spočívala v tom, že není možné, aby vědecké kapacity z celého světa společně proti viru něco nevymyslely. To bylo světýlko ve tmě, které jsme chtěli rozsvítit. A taky to tak dopadlo. Jen jsem nedomyslel, že budou lidé, kteří tu pomoc nebudou chtít,“ vypráví Svěrák.

Působíte, že vás dobrá nálada takřka neopouští. Bylo ve vašem životě nějaké období, kdy jste naději ztrácel?

Žiju už dlouho a pamatuju spoustu historických událostí. Třeba i druhou světovou válku, což vám možná připadá neuvěřitelné. Pamatuju, když Hitler přepadl Polsko, byly mi tři roky, tatínek mě držel v náručí a ukazoval mi svazy německých letadel a říkal: Pamatuj si to, Zdeněčku, Hitler letí na Polsko. Tak jsem si představoval, jak Hitler s knírem sedí v letadle a někam letí… No a od té doby se vlastně skoro pořád čekalo, kdy to praskne. Kdy skončí válka. A po únoru 1948, kdy padne komunistický režim. Pořád jsme si říkali, že není možné, aby to neprasklo. A to čekání bylo tak dlouhé… Tam už jsem ztrácel víru.

Přitom by to člověk na vaší tvorbě nepoznal. V 70. a 80. letech jste napsal bezstarostné komedie jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Kulový blesk nebo Vesničko má středisková.

Tam jsme se snažili být zase tím světýlkem. Lidé to potřebovali, my jsme to potřebovali, udělat si aspoň kolem sebe svobodu. Jestli jsem ale někdy ztrácel naději, že se dočkáme lepších dnů, tak to bylo přesně v téhle době. Naděje, že to praskne, byla pramalá.

Optimismus se nese v podstatě celou vaší tvorbou. Ne všechna díla jsou třeskutě veselá, ale obvykle směřují k happy endu a třeba smrti jste se vyhýbal pokaždé. Proč?

Báli jsme se jí. Když jsme s Láďou Smoljakem uvažovali, jestli postavu necháme umřít, tak jsme z toho většinou vyklouzli. V Na samotě u lesa jsme nechali dědu Komárka znovu zasévat, v Kulovém blesku operní pěvec neumřel, ale z peřiny se zase vyklubal živý. Nám se do toho nechtělo. A když jsme s Láďou hráli smrtku v představení Posel z Liptákova, tak jsme se shodli, že nám v tom závěrečném vzkazu divákům, kdy říkáme (temným hlasem) Na shledanou, není moc do smíchu.

To byla jediná hranice, kterou jste si vytyčili?

Ano. Humor byl jinak někdy černý až až.

Češi ho každopádně přijali za svůj. Uvědomil jste si v nějakém momentě, jak moc vaše tvorba prostoupila českým národem?

Jednou jsme hráli v Ostravě, bydleli v hotelu Harmony, kde zároveň probíhalo nějaké školení, sjeli se tam lidé z různých měst. Večer, když jsem šel na pivo, tak jsem zaslechl rozhovor dvou z nich, jeden byl z Pelhřimova, druhý z Humpolce. Už byli trochu opilí. A ten první říkal: Nebejt toho Hliníka, tak by o vašem Humpolci nikdo nevěděl. A druhý zase: No a co to vaše krematorium slavný, který ani nemáte? (Narážka na scény z filmů Marečku, podejte mi pero! a Vesničko má středisková – pozn. red.) Tak v tu chvíli jsem si říkal: Čoveče, cos to provedl?! Netušili jsme s Láďou Smoljakem, že ten humor bude přijímaný tak široce, mysleli jsme si, že to zůstane humorem studentským a v dobrém slova smyslu intelektuálním. Pro lidi, kteří si ze školy něco pamatují. A je to pravda.

Čím to, že se tedy uchytil tak masově?

No, takových lidí přibylo, je jich vlastně docela dost.

Nejste už na některé hlášky alergický? Nenudí vás třeba dokola poslouchat, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?

Nejsem. A ono je tam opravdu hezky. Docela mě potěšilo, že vzniklo sdružení, které se jmenuje V Budějovicích by chtěl žít každý a je na ochranu tamního životního prostředí. Kolikrát se mě ptají, jestli to není nuda, opakovat našich patnáct her pořád dokola. Ale to vůbec není nuda, hlavně když vám odchází paměť. Je to čím dál napínavější.

Co dodávalo naději během pandemie vám, když byla dlouho zavřená divadla?

Ta pauza byla opravdu dlouhá. Poprvé mi ukázala, jaké to bude, až přestaneme hrát divadlo. Co to bude za ztrátu. Uvědomoval jsem si to předtím jen o prázdninách, ale tam byla jistota, že v září zase hrajeme. Tady jsem si opravdu uvědomil, jak mi to bude chybět, nejen hraní, ale i rodina těch kolegů. Když jste spolu přes padesát let, tak vám chybí nejen diváci, ale i ti kluci. Teda… Spíš pánové.

To zrovna moc nadějně nezní.

Naději mi dodávalo, že se diváci do divadla vrátí. I když to bylo postupné a někdy až strašidelné, když byl příkaz, že musí být padesátiprocentní obsazenost, neobsazené řady byly navíc pokryté igelitem a lidé měli roušky. Cítil jsem se jako v protiatomovém krytu.

Jak jste tu dobu trávil?

Většinu času jsem byl na chalupě na Benešovsku, na zdravém vzduchu. Tam je pořád dost práce. Bylo potřeba vysázet hodně stromků a my máme košatou rodinu, tak jsme jich zvládli asi 600. Já jsem toho využil k psaní. Jednak jsem dokončil knížku povídek, napsal jsem filmový scénář pohádky a s Honzou jsme dokončili scénář Betlémského světla. On ho dělal sice sám podle mých povídek, ale pak jsme se scházeli na takzvané proveselování, kdy jsme procházeli scénář a zkoušeli ho udělat humornější. Takže jsem se neflákal.

A umíte se vůbec flákat?

Jakoukoliv manuální práci beru jako zábavu, hlavně když se daří. O mně je známé, že rád zedničím, takže když někomu odpadne omítka, tak je to pro mě potěšení.

Takže se flákat moc neumíte.

Můj hlavní relax je procházkování. Každý den jsem hodinu nebo dvě venku a někam jdu. To mi dělá dobře, úplné blaho, když se můžu zhluboka nadechnout a vyjdu kopec. Jinak třeba čtu málo, a to mě na sobě štve. Kolikrát si říkám, že víc píšu než čtu, a to je chyba.

Ale nedá vám to.

Nedá. Ono taky než přečtu třeba Respekt… Oni vytvoří tolik literatury, že mi nezbývá čas na beletrii.

Kde se procházíte?

Chodím nahoru na Strahov. Někdy ke stadionu, tam je na jednom místě vidět i hora Říp. A když je hezké počasí, tak tam jdu s jistotou, že bude dobrá viditelnost a já ho spatřím tak jasně, že uvidím, kde končí porost a začíná louka. Když není dobře vidět, tak jdu na Ladronku, do areálu, kam chodí lidi běhat. Nebo na druhou stranu, kde je pod stožáry vysokého napětí takový pruh do kopce. Kilometr tam a kilometr zpátky. Nevzdaluju se moc od bydliště. Jsem na okraji Prahy, takže se dostanu rychle do přírody. No a na chalupě, tam jezdím taky na kole.

A kam?

Tam je takzvaná Dědova vyhlídka, odkud je vidět úpatí Českomoravské vrchoviny, je tam rozhled na 180 stupňů. Ostatní vždycky říkají: „Kde je děda?“ – „No na vyhlídce.“ A jednou jsem tam dojel a tam vám byl sloupek, kde to bylo opravdu napsané: „Dědova vyhlídka.“ Tak jsem přijel domů a říkám: „Podívejte, oni to tak opravdu nazvali!“ A Honza přiznal, že mi to tam stloukli.

Jaký máte se synem vztah?

Teď je asi nejlepší. Už je taky děda, tak si rozumíme, máme stejné starosti. Začali jsme si rozumět, když se oženil, bavíme se i o důvěrnostech. To jsem já s tátou nikdy neměl.

Zjevně mu dělá dobře vám dělat radost. Prý i nový film Betlémské světlo natočil hlavně kvůli vám. To vás muselo potěšit.

To ano, tím, že splnil svoje slovo. Film vychází z mých povídek a někteří filmaři o ně jevili zájem už dřív. A on říkal: Nedávej jim to, já na to někdy vletím. Dlouho na to neletěl, ale nakonec splnil slib. A taky dostal nápad udělat ne klasický povídkový film, kde by šla jedna za druhou, ale vypráví je najednou; to bych já asi nedokázal.

Diváci mají od svěrákovských filmů vždy vysoká očekávání. Jak ale vůbec můžete po tolika letech pořád držet tu laťku, nebo ji i překonat?

No, máte pochybnosti, jestli to už pro diváka nebude nuda, že zase budeme s Danou Kolářovou dělat manželský pár…

Ale od Vratných lahví, kde jste spolu byli naposledy, uplynulo už 15 let.

Je to hodně, ale ona ty věty říká tak pěkně, že jsem si jinou zase nevybral. No, každopádně je to vždycky otazník: Nebudeš se zase opakovat? Vneseš tam něco nového? Což tady asi jo, už mě to zachycuje starého. Sám jsem byl nepříjemně překvapen, když jsem ty záběry, na kterých chodí přihrblý starý pán, viděl. Chtěl jsem to zlepšit, tak jsem si příští den dal pozor a chodil jsem svižně. A Honza mi říkal: Co blbneš? Já potřebuju, abys byl starý. Takže mě to zachycuje o mnoho zestárlého oproti Vratným lahvím. A taky mě to zachycuje dost protivného. Až mi Kolářová jednou řekne: Já tě nenávidím. Nedivím se jí, jsem v tom filmu taky trochu hypochondr. Není lehké se mnou žít.

Pořád mluvíte o filmu?

Ano, ale ono se to podobá skutečnosti. Jen je to ve filmu trochu nadsazenější.

Váš syn mi říkal, že si nebyl jistý, jestli vám dělá při natáčení radost. Bylo to prý dost náročné.

Já byl rád, že můžu být u toho. Ale na můj věk to bylo už trochu přes čáru. Dneska se točí dvanáct hodin denně a já jsem kolikrát musel jít do karavánku a tam si dáchnout. A byl jsem rád, když Honza řekl: Táta má dvě hodiny volno! Soustředit se 12 hodin je těžké.

Co je hlavním motivem Betlémského světla?

Tam je toho tolik. Je to zábavný a dojemný film. Zejména povídka Betlémské světlo, která je o chlapci trpícím Downovým syndromem. Je to asi třináctiletý kluk, kterého hrál někdo, kdo touto nemocí opravdu trpí. Ale je to zároveň veselé, každá jeho replika by měla vzbuzovat smích, není to výsměch jemu. Zároveň je to dojemné, někde až snové. Je tam třeba sen, který se mi opravdu zdál, že jsem umřel a prožil jsem si absurdní situaci, kdy jsem řekl své ženě: „Já myslím, že jsem umřel.“ A ona: „Mně to taky tak připadá. Tak si rozdělíme práci, já napíšu adresu na parte a ty si běž zajistit formality do pohřebního ústavu.“ Tak jsem jel autem v noční košili a řídil jsem bos. Zkoušel jste to někdy?

Ano. Kromě té noční košile.

Je to divný! Ty pedály působí, jako že nejsou vaše. Jel jsem deštivou Prahou a byla to moje poslední jízda. Uléhal jsem do rakve a pořád jsem nemohl umřít a pohřebáci mi říkali: Dejte si ještě páva. A to tam všechno je v jednom chumlu. Divák musí být velmi pozorný. Myslím, že bude potřeba na to jít víckrát, aby to všechno posbíral. Honza říká, že to má i něco z magického realismu. Musíte vysledovat, kdo je opravdu živý člověk a kdo je postava z mé knížky, na které ve filmu pracuji. Je to princip Muže z Acapulca, ale trochu komplikovanější.

Ve filmu a teď už i v divadle se objevujete po boku mladších herců. Přibrali jste k Cimrmanům třeba Miroslava Táborského, Ondřeje Vetchého a Vojtu Kotka. Cítíte se s nimi mladší, nebo vás přepadá nostalgie po starých časech a původní sestavě?

Nepřepadá. Zvlášť třeba u Vojty Kotka se stal fakt zázrak. Býval to chlapeček, který s námi a s jeho tatínkem jezdil na lyžařské zájezdy, a každý večer mi říkal: „Strejdo, můžu říct vtip?“ A já: „No, zkus to.“ A on rozesmál nás všechny. Tak jsem si říkal: Ten kluk umí vyprávět vtipy. No a najednou se stane, že se uchytí jako herec, a my, když potřebujeme doplnit, tak si řekneme: Vojta Kotek? To by bylo dobrý, kdyby hrál Hlaváčka ve Vraždě v salonním coupé. Takže mě to těší. Je to taková plnohodnotná náhrada v situaci, kdy klukům, kteří toho Hlaváčka hráli, je už přes 75 let. Ačkoliv… Ono by to šlo, kdyby ho hrál Petr Brukner nebo Miloň Čepelka. Lidi by to zase vzali. Tím víc by asi vzbudil smích dialog: „Kolik je ti let, Jindro?“ – „21… (pauza) pryč.“

Co vás i po letech tolik baví na divadle?

Divadlo je nádherná věc. Rozesmávat lidi je požehnané povolání, když si uvědomujete, jak je to potřebné. Jak se sem lidi chodí vzpamatovat, očistit, osprchovat. A že je pravda, co říkali všichni komici přede mnou. Že když vzbudíte smích, tak se vám ta energie jako ze zrcadla vrátí zpátky a sám se tomu potisící zasmějete. Dostanete se do kůže diváka.

Do vaší tvorby prý čerpáte inspiraci ze zápisníku na moudra, který jste si založil. Pořád ho máte?

Mám, ale píšu tam čím dál méně. Už mě tolik věcí v životě nepřekvapuje. Ale když něco hezkého slyším nebo čtu, tak si to zapíšu. Třeba tady: „Prodám kočovný včelín.“ A naposledy jsem si chtěl zapsat, jak mi malý chlapeček napsal dopis, že mě má tak rád a jeho největší sen je, že bychom spolu šli jednou ven. Jako kluk vím, co to bylo, jít ven. To je nejlepší věc, která může být.

Odkdy zápisník máte?

Vedl jsem si od nepaměti zápisníčky stejného formátu, kdysi to byly slovníčky na anglická a ruská slovíčka. A pak jsem tenhle formát použil na poznámky, z kterých jsem čerpal inspiraci, a ono jich vám bylo tolik. Tak jsem si říkal: Než skončíš, musíš to všechno probrat, třeba tam je něco, co by stálo za to. Ale byla to žalostná dřeň. Třeba pět procent se dalo použít, jinak jsem se styděl za to, co mi v mládí připadalo dobré. Ale pořád se toho našlo tolik, že jsem přemýšlel, do čeho to dát. Nakonec jsem udělal knížku z dopisů, která se jmenuje Strážce nádrže. V dopisech píšete o všem, jaké je počasí, co se vám stalo důležitého, ale i blbosti. Všechno, co bylo dobré, jsem do té knížky dal. A taky mám ještě jeden zápisníček.

Ano?

Tam si píšu anekdoty. Sbírám je, to je moje vášeň. Hledám ve starých židovských anekdotách, ty jsou nejlepší. Ale tahle doba mě zaskočila v tom, že nikdy nebylo tak málo vtipů jako teď. Dneska už vůbec neslyšíte: Tohle znáš? Nebo: Mám novej! Což se dělo vždycky, když jsme se sešli. Takovou škodu udělala ta pandemie.

Máte nějaký oblíbený vtip?

Líbí se mi třeba U psychiatra:
Pane doktore, měl byste se podívat na mého manžela, protože co on dělá, to je opravdu na blázinec.
A co dělá?
No já mu ráno udělám snídani, on vypije čaj a pak vám ten porcelánový hrnek sežere, schroupá to, akorát mu zůstane v ruce to ouško.
A doktor říká: To je zajímavé, protože ouško je nejlepší.

Ještě jedné skupině lidí dodáváte naději: vozíčkářům. Od roku 1994 spolupracujete s Centrem Paraple, které pomáhá lidem s poraněním míchy. Jak vás tahle zkušenost změnila?

Začalo to náhodou, že jsem se dostal mezi lidi, kteří ve mně dříve vzbuzovali pouze lítost a vyhýbal jsem se jim, aby neřekli, že se na ně dívám. Pak se to najednou stalo mému kamarádovi Honzovi Kašparovi, čili jsem byl konfrontován s úplně novou věcí, že existuje postižení, nebo malér, u něhož musíte být nadměrně statečný, abyste ho zvládl. Doktoři nejsou milosrdní, prostě vám řeknou, že už nikdy nebudete chodit.

Otočí se vám celý život.

I Honza Kašpar si prožil pohromu, tělesný i duševní úraz. Nejdřív jsme mu dávali takzvané sedací role, kde se nepoznalo, že nechodí. No ale došlo k tomu, co se ve společnosti občas děje, že jsme ho nechtěli ukazovat třeba při ukláněčkách, aby se lidi chechtali a říkali: „Ježíšmarja, on je invalida!“ Ale on se chtěl jít uklonit a my jsme zjistili, že to lidem nevadí a jsou naopak milým způsobem překvapeni, co jde dělat na vozíku. Uvědomili jsme si, že nejvíc mu pomůžeme, když ho nevyšoupneme ze souboru a budeme ho nejen pouštět na klaněčky, ale taky mu psát role, které se budou o jeho handicap opírat. Některé jsou cynicky nazvány Zvídavý invalida Jirka Karásek a podobně. Postupně docházelo ke změně pohledu na vozíčkáře. Že to je jeden z nás, akorát nechodí. A když jste se ptal, jak to změnilo mě, tak podobně: naučilo mě to chovat se k nim tak, že jich nelituju, ale vážím si jich.

V Centru Paraple jste nyní prezidentem…

… což je bezvadný! Já toho našeho českého prezidenta nemám moc rád a v Parapleti ve všech místnostech visí mé portréty.

Navíc tím můžete odrážet otázky na prezidentskou kandidaturu, kterou by mnoho fanoušků uvítalo, ale vy to vytrvale odmítáte.

Přesně. Já už prezident jsem.

Máte tedy nějaké jiné mety?

Mám skromné vyhlídky. Když se mi podaří dokopat tu filmovou pohádku, tak už mi to bude k závěru filmové kariéry stačit. V divadle se soustředím na to, abych vydržel co nejdéle hrát, protože tam jsem důležitý. A jinak mám sny o tom, abych byl zdravý.

Jan Svěrák: Ještě jeden film…

Konečně. Konečně se Janu Svěrákovi povedlo dopřát si odpočinek, po němž tak toužil. Na jaře 2020 přišel lockdown a on trávil celé týdny na chalupě, chodil krmit ryby a bylo mu krásně. Jakožto introvert si užíval klidu, daleko od středu pozornosti, které se jakožto oscarový režisér více než 20 let nevyhnul. Jenže nemělo to trvat věčně. Druhou polovinu chalupy totiž obýval jeho otec Zdeněk, který naopak nicnedělání zrovna neuznává. „Sledoval mě během koronavirového období, jak je mi v tom odpočívání dobře. A nevydržel to. Říkal: Kdo něco umí a nedělá to, tak je to hřích,“ vzpomíná 56letý režisér.

Na otce dá, a tak mu to začalo vrtat hlavou. Konečně v životě našel rovnováhu a nehodlal se jí vzdávat. Zároveň ale nechtěl tatínka zklamat. Odmítl jím nabízenou pohádku a vytáhl ze šuplíku nápad spojit tři jeho povídky v jedno dílo. „Když jsem zjistil, že by si v tom táta mohl i zahrát, tak jsem řekl: Dobře, natočím ještě tenhle jeden film. Aspoň budeme mít další společný zážitek,“ naplánoval. Do důchodu má přitom stále daleko, vždyť takový Ridley Scott letos v 84 letech uvedl dva filmy. Jenže Svěrák už netouží někomu něco dokazovat. Nechce něco točit jen proto, že se to od něj čeká.

Dokázal toho dost. Vyhrál studentského Oscara už za první film Ropáci, za Obecnou školu pak oscarovou nominaci a s Koljou cenu pro nejlepší cizojazyčný film skutečně získal. V tu chvíli se mu otevřely dveře a mohl jít ještě výš, rukama mu prošly scénáře, na jejichž základě vznikly klasiky Pravidla moštárny nebo Čokoláda. On ale odmítl, lákaly ho vlastní projekty.Snil sice o anglicky mluveném filmu, ale vstup do Hollywoodu netoužil. V 90. letech byl opojený nově nabytou svobodou a měl v Česku rodinu a kamarády. Nechtěl se stěhovat jen kvůli kariéře. „Je bezvadné, že můžete najednou oslovit, koho chcete, ale jak vidíte, bylo mi to k ničemu. Scénáře se k vám sice dostávají, ale na druhou stranu vás to paralyzuje, protože máte pocit, že budete muset znova dokázat ten úspěch,“ přemítá Svěrák. „Já říkám, že sny se nemají plnit, máme je jen mít. Protože když se splní, tak se ráno probudíte a nevíte: Co teď? Kam výš?“

Povedlo se mu nicméně natočit film, který měl parametry světové produkce. Tmavomodrý svět, epický příběh o českých pilotech v Anglii během druhé světové války, jenž stál na české poměry ojedinělých 230 milionů korun. „Chtěl jsem udělat film z kategorie, která je nesrovnatelná s tím, co jsem vyráběl dříve. Využít toho, že na film teď seženu peníze,“ vzpomíná. „Ale v zahraničí byl přijatý rozpačitě, protože vypadal jako blockbuster, ale nebyly tam hvězdy, takže to hrála artová kina a do nich zase nechodí diváci zvědaví na letecké souboje a výbuchy.“

Jedinečná šance přišla – a zase zmizela, kvalitám Tmavomodrého světa navzdory. Několikrát se pokoušel prosadit se scénáři na anglicky mluvené filmy, ale nevyšlo to. Je oscarovým režisérem na odpočinku a Betlémské světlo označuje jako „film navíc“. „Našel jsem si na tom několik věcí, které by mě mohly bavit,“ říká. „Tenhle příběh má v sobě magičnost a fantazii, která přímo provokuje k hravosti, jakou jsem zažil naposled u Akumulátoru 1. Film s tátou v hlavní roli jsem netočil od Vratných lahví, takže se užijeme. A také jsem k natáčení přizval syna Františka. Už kdysi jsem přišel na to, že moji vrstevníci se se svými otci vidí párkrát do roka a stihnou si říct leda tak nějaké oficiality. My jsme takřka v denním styku, takže komunikujeme jako členové jedné domácnosti, přestože spolu už dávno nežijeme. A to můžu uplatnit i s Frantou,“ pochvaluje si.

Kruh se tak uzavřel: před 30 lety mu otec nabídl režii Obecné školy, teď Jan zapojil syna jako střihače Betlémského světla. „Je krásné vidět to, co kdysi zažíval táta. Že má mladšího parťáka, skrz něj si připadá mladší a zároveň ho obdivuje, protože je rychlejší. Řeknu mu třeba: Co kdybychom zkusili tu scénu vyprávět takhle? A on, že to už jsme dělali včera.“

František zároveň poznal tradici, kterou Jan se Zdeňkem drží už od Obecné školy: takzvané večírky chvály. Oběma se za pochvalu pracuje nejlépe a když to neudělají ostatní, musí se pochválit sami. „Říkáme třeba tátovi: Když jsi zahrál, jak vstáváš z té židle, to vypadalo tak přirozeně. Nebo kameramanovi vychválíme záběr.“

Zopakuje se to ještě někdy? Svěrák kategoricky konec filmařské dráhy nevylučuje. Ale víc ho láká zkoušet nepoznané. Napsal knihu Bohemia a teď chystá muzikál s Tomášem Klusem. „Třeba zjistím, že mě tahle cesta baví. Ale když se bude dařit, tak kdo ví…“