Otec a syn. Co se od sebe naučili a v čem se podobají herci Cyril a Karel Dobří

Autor: Thea Kučerová
Datum: 24. 6. 2020
Foto: Hana Knížová

Nová pánská kolekce Pietro Filipi se dotýká tématu předávání lidského dědictví. A právě příběh vztahu otce a syna, Karla a Cyrila Dobrých, se nese napříč fotografiemi, které pro značku vznikly.

Cyrilovi je dvacet tři, Karlovi padesát. Ten první je momentálně v Praze, má truhlářskou dílnu a snaží se i během karantény pracovat na zakázkách. Normálně vyrábí hlavně pro bistra a bary, ty mu však teď většinu zakázek kvůli nucenému uzavření ruší. “Psalo mi pár lidí, že chtějí postele, skříně a poličky. Koukají asi teď celé dny na to, co mají doma, a když mají peníze, tak si objednají.” Řemeslný um se mu hodí, když zrovna nemá žádnou hereckou příležitost. Ten druhý je právě na vesnici v jižních Čechách, kousek od Tábora. Ráno vstane, dá si kávu, pustí ven koně, vykydá maštal, vyvenčí psy, naštípe dřevo a zatopí v kamnech. Práce má kolem rodinného statku dostatek. Tak vypadá momentálně život herce na venkově. “Tady je furt co dělat, vůbec se nenudím. A jsem relativně šťastný, že se můžu úplně vypojit a soustředit se jen na to, co je tady.” Koně jsou pro něj důležití, poskytují mu rutinu, která mu často u herecké profese chyběla.

Oba jsou všestranně nadaní. Karel Dobrý mluví plynně anglicky, rusky a německy a je hojně obsazovaným hercem v českých i zahraničních produkcích. Ztvárnil skoro sto filmových a seriálových rolí. Nedávno dotočil druhou sérii Carnival Row, díky které se v Praze objevil i Orlando Bloom, v Los Angeles zase dostal hlavní roli ve filmu talentované režisérky Evy Doležalové nazvaném Maestro. Fanoušci si ho jistě pamatují i z Mission Impossible s Tomem Cruisem. Stálé divadelní angažmá měl v Divadelním spolku Kašpar, v Divadle Na zábradlí a od roku 2014 byl také členem činohry pražského Národního divadla, odkud o čtyři roky později vyčerpaný odešel. Legendární je jeho role v inscenaci Den opričníka ve Studiu Hrdinů, za kterou obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon. Loni hrál na prknech vídeňského Volkstheater českého krále Přemysla Otakara II. a během představení se po nich proháněl ve zlatých kalhotách a na bílém koni. Srdcovou záležitostí pak byla filmová adaptace románu Hastrman Miloše Urbana, za hlavní roli barona de Caus získal Českého lva. Momentálně se objevuje v seriálu České televize Místo zločinu Ostrava. Karla vychovali prarodiče, v dětství s nimi strávil tři a půl roku v syrském městě Homs, kde dědeček pracoval jako stavař.

Jeho prostřední syn Cyril (Karel má dohromady tři děti) už toho zvládl také dost. V posledním ročníku gymnázia se vykašlal na školu a odjel za hranice, v New Yorku a Singapuru zkoušel štěstí jako model. Herecké geny však nezapře. V rodinném stromu má dědečka Jiřího Hrzána a tetu Barboru Hrzánovou. Díky talentu ho po návratu do Česka přijali na DAMU i bez maturity, s podmínkou, že si ji dodělá. To se ale nikdy nestalo. Když přišel na casting na seriál Zrádci, řekl prý, že ho právě vyhodili z DAMU, a režiséra Viktora Tauše svou drzou přímočarostí okamžitě zaujal. Tak dostal svou první hlavní filmovou roli. Ve vizuálně současných a netradičních Zrádcích ztvárnil dealera Davida Frýdla, který se pohybuje v česko-vietnamské drogové mafii a snaží se vykoupit jako policejní informátor. Před kamerou se prohání ve žluté Tesle a na nohou má limitovanou edici tenisek za statisíce. Baví ho i divadlo, v inscenaci současné německé autorky Dey Loherové hraje Modrovouse vraždícího ženy.

Jako otec a syn se potkávají i v nové kampani značky Pietro Filipi a dávají duši jejímu tématu − Heritage: Human neboli Dědictví: Člověk. “Ty šachy na fotkách jsou symbolem toho, že ze souboje vychází smíření, potom pochopení a vzdání se jakéhosi prvenství, které přenecháváme potomkovi,” říká Karel Dobrý. V rozhovoru proto mluvíme o dědictví, mužských vzorech a podobnostech mezi otci a syny.

Jaké dědictví máte pro svého syna, Karle?

K: Co se genového dědictví týče, to bych ponechal v rodině. Jinak majetek nic moc, no.

C: Náhodou, dostal jsem teď po tátovi krásné auto. Volvo 740 z roku 1985. Takový pohřebák skvělý na práci i na ježdění.

K: Kdybych to měl nějak zobecnit, evidentně si kluk vybral práci, kterou dělám. To je jedna z částí dědictví, kterou po mně převzal. I když já jsem mu v tom spíš bránil.

Od herectví jste prý odradil už svou první dceru Johanu, Cyrilovi jste ale nezabránil…

K: Tam nebyla šance, Cyril se nedal. Johanku to tehdy zasáhlo, bylo jí čtrnáct a měla to jako velké rozhodnutí. A já jsem jí ho vzal. To bylo bolestné. Tohle povolání je dobré východisko pro lidi, kteří u ničeho nevydrží a nic pořádně nedokončí. Umíte všechno a nic, s každou rolí se musíte naučit spoustu věcí. Pokud mluvím za sebe, byla za tím spíš touha po dobrodružství než rezolutní rozhodnutí. Přidalo se k tomu nadšení a okouzlení. V začátcích je nezbytný idealismus. Na DAMU se navíc učil šerm, box i jízda na koni.

C: S tím souhlasím, taky to u mě přišlo nějak samo.

Co se může starší generace učit od té mladší?

K: Poznat sebe sama. To, co sám na sobě člověk nevidí, jde krví do jeho dítěte. A najednou sám sebe vidíte. I věci, které vás třeba ruší. Víc si uvědomujete své nedostatky.

A co se může mladší generace naučit od té starší?

C: Všechno. Jsem mladý, přijde mi, že všichni chtějí nějaké rezolutní odpovědi, ale já vlastně nevím ani, co budu dělat za týden. Snažím se dělat dobře to, co zrovna dělám, ale že bych měl nějaký plán nebo cíl, to ne. Začínám si uvědomovat, že třeba pubertální revolty, které jsem měl i já, jsou postavené na hlavu. Že je naopak dobré snažit se od starších, od rodičů nebo kolegů, učit. Hledat si vzory a díky nim se posouvat. Zaprvé je to zadarmo a za druhé, kdo se nezeptá, ten nic neví. Ale zároveň si do toho nenechat kecat od každýho.

V čem jste si nejvíce podobní? A v čem naopak rozdílní?

K: Já bych řekl jenom podobní. Nebo takhle − Cyril má deset prstů na rukou, já jenom devět. Je mladý, perfektní kluk na začátku života. A že říká, že neví nic? Naopak člověk v jeho věku vidí všechno mnohem jasněji. Mysl je zřetelnější než v padesáti, kdy je člověk zbytečně utrmácený všemi povinnostmi. Najednou to světlo nesvítí tak jasně.

Co na sobě tedy navzájem obdivujete?

K: Odpověz prosím první, já se půjdu napít.

C: Tak jo. Už tam není? (smích) Na tátovi obdivuju to, že není toy. To je takový mileniálský termín. On naopak vše myslí vážně, dělá věci doopravdy. V hraní i v mezilidských vztazích je upřímný. I když tátu si asi všichni trochu idealizujeme.

K: Já oceňuju na Cyrilovi jeho pevnost a neustálou dravost. Potřebu něco vytvářet, pracovat, chuť žít a hledat se. Když srovnám sebe v jeho věku… já jsem nevěděl, co je mafl nebo flexa, neuměl jsem nic, a to už jsem měl dceru! To, že dokáže v tak raném mládí už takhle fungovat, se mi hrozně líbí.

V čem bylo jiné vaše dětství v Sýrii a dětství vašich potomků v Česku?

K: Ta Sýrie je výrazné téma, ale já jsem tam byl jen tři a půl roku. A dětství trvá mnohem dýl. Mě formovalo dětství ve Štětí a na Proseku, byl jsem dítě ulice. Doma jsem vždycky provedl nějaký průšvih, takže mi naši nedávali klíče a po škole jsem musel počkat, až se vrátí z práce a pustí mě domů. Na ulici to bylo podobné jako v Sýrii, bitky, šutry… na Proseku byli cikáni, v Sýrii Arabové, nejdřív bitky, nakonec kámoši. Na starý Prosek jezdily cirkusy s provazolezci, kejklíři. A ve starém Homsu byly zase velkou atrakcí filmy s Brucem Leem. Chodili jsme s dědou do zakouřeného kina nacpaného Arabama. V Sýrii člověk přišel lehce ke zbraním, bylo tam vedro, všechno jinak, vztahy byly mnohem vyhrocenější, extrémnější. Jak v dobrém, tak ve zlém.

Kdo býval vaším mužským vzorem?

K: Měl jsem jich spoustu, ale byli to hodní, moudří chlapi, nebyli vzteklí a hned na člověka neřvali: Nelez tam, nedělej to! Dokázali si hrát a u toho mi něco i vysvětlit. Takový byl můj děda. To je pro mě vzor mužství, klidná síla. Někdy ustoupit, ve chvílích, kdy to chce člověk řešit afektivně nebo tvrdě, tak to radši nechat odeznít. Já na tyto vzory bohužel nikdy nedosáhl, jsem v tomhle hodně zbrklý, cholerický.

C: Když jste mladší a je vám třeba šestnáct, jste mnohem naivnější a vzory si hledáte snáz. Měl jsem jich spoustu…

K: Řekni táta, řekni táta!

C: (smích)… ale u některých jsem si časem uvědomil, že nejsou až tak vzorní. Čím jsem starší, tím jsem ke vzorům skeptičtější. Ale jo, tátu mám jako vzor… Kdo nemá?

Jak tedy být dobrým mužem?

K: To se člověk neustále snaží a klopýtá. Chybuje opakovaně a musí se pak vždycky znovu zvednout, i když ví, že tu chybu udělal už stopadesátkrát, a po stopadesátý první ji neudělat. Může to vést k polepšení, ale úplně to nejde, protože člověk vždy něco důležitého zanedbá. U sebe i u druhých. Být dobrým člověkem, to je úkol na celý život.

Jak byste popsali svůj osobní styl?

K: Každodenní venkov. Aby věci držely a nemusely se moc často měnit. Pohorky, kožené montérky a flanelová košile.

C: Mám to stejně. Rád si kupuju nové montérky.

K: V prosinci jsem v Los Angeles natáčel krátký film a šel jsem ženě pro kovbojské boty na Sunset Boulevard. Viděl jsem tam i pánské boty a zkusil si je. Jenže ony tam ženské boty stojí třetinu ceny těch pánských. Karta už mi je nevzala, tak jsem s producentem domluvil, že mi místo gáže dají ty boty. Měl jsem jedno volný odpoledne a takhle nás to zruinovalo. Móda mě někdy zasáhne. Styl, který se mi líbí nejvíc, je konec 19. století střižený Divokým západem. Oválené žakety, cylindry, buřinky, hůlky, kolty.

V čem se pro vás nejvíc liší zahraniční a česká produkce?

K: O podmínkách nechci mluvit, samozřejmě, že je to rozdíl. Mně se navzdory všem rokům a pokusům nepodařilo vydobýt si jinou než služební pozici člověka, který je obsazovaný na menší role. Navíc většinou hraju negativní postavy, které brzo někdo rozsápe. Už mi vymysleli asi 120 způsobů úmrtí. Zahraniční film, to je fuška. Je skvělé potkávat profíky, super režiséry, perfektní kameramany. Ale i když vám šijí kostýmy na míru, máte mluvený text, je to normální důstojná role, tak mě to nenaplňuje. V podstatě mě to vyčerpává. Na tohle měl Leoš Suchařípa, se kterým jsme seděli hodně let v šatně v Divadle Na zábradlí, perfektní průpovídku. Já se ptal: Co děláš, když musíš hrát roli, která tě vyloženě štve nebo nebaví? A on se na chvilku odmlčel a pak říká: Kasa cink! Hranice mezi herectvím a komparzistou je velice tenká.

Roli Hastrmana jste si tedy velice užil?

K: To mě bavilo moc, protože je hodně cenné, když je dobrý scénář a režisér má jasnou vizi. Dělalo se to ale ve velmi krátkém časovém úseku, bylo to fakt vražedné tempo. Číst ten román byl pro mě velký zážitek a za tu roli jsem byl moc rád. I proto mě strašně mrzelo, jak odpadávala jedna dobrá scéna za druhou. V tomhle je tlak peněz a času příliš velký. A na výsledku je to vždycky znát. Když si přečtete ten román a představíte si, co všechno by se dalo natočit, tak je strašná škoda, že to téma je nekvalitně přežvýkané. Ale je to samozřejmě věc názoru.

Cyrile, jaké bylo dostat hlavní roli ve Zrádcích?

C: Hodně mě to bavilo, i když to bylo náročné. Měl jsem asi padesát natáčecích dní, to je práce tak na půl roku. Dřív mi přišlo, že tě prostě někam odvezou, najíš se, odpoledne řekneš pár vět, pak tě odvezou domů a dostaneš za to prachy, který si jiný člověk vydělá za čtrnáct dní. Nedokázal jsem si představit, jak může být vyčerpávající trávit něčím tak dlouhou dobu. Pořád nad tím přemýšlíš, scházíte se, pročítáš scénář, nějak se to učíš.

Musel jste se hodně vžívat do role Davida?

C: Tím, že je to hodně současné, jsme si mohli dovolit mluvit tak, jak mluvíme normálně mezi sebou. V tom to bylo jednodušší.

K: To je teda moc pěkný.

C: Co je moc pěkný?

K: Že takhle mluvíte mezi sebou.

C: No jo. Stylizace nebyla úplně nutná. Navíc mi byla svěřena důvěra tvořit vývoj charakteru, co by udělal, neudělal, jak mluví, jak se chová. To bylo super. Takovou šanci dostane člověk málokdy. Poskládal jsem si to tak, aby mi to bylo příjemný a přirozený.

K: No vidíš, mě zrovna včera sám od sebe volal režisér Zdeněk Troška a říkal mi, že máme být na tebe pyšní, že jsi to perfektně zahrál a že čuměl.

Máte nějakou bizarní historku z natáčení?

C: Strašně moc. Třeba když jsem málem rozšvihal o svodidla tu Teslu za dva miliony. S kameramanem, ostřičem, zvukařem a Slávou Pecháčkem. Ono se to nezdá, ale říkat dialogy a přemýšlet, jak to člověk říká…

K: Nemáš přemýšlet jak, ale co říkáš, vole!

C: No, moc jsem u toho přemýšlel a málem jsem to rozšvihal. A nakonec tam ten záběr dali!

Žlutá Tesla je hodně výrazný prvek celého seriálu. Jaký má význam?

C: Ve Zrádcích je velmi dobře vystižená povrchnost naší doby. To, co lidi na dealování láká, jsou prachy. Mladý člověk si pak může dovolit současné atributy bohatství, které se objevují v popkultuře. Třeba v rapu je to vidět, peníze a drahé věci. Já s tím mám trochu problém, přijde mi, že kvůli sociálním sítím je na člověka kladený strašný vizuální nápor toho, co by měl zažívat a mít. Peníze mám rád, je to dobrý prostředek na realizaci cílů, ale nesmí to být jediná motivace.

Co plánujete v blízké budoucnosti, až přejde pandemie?

C: Nemám nic, jsem pěkně v pr*eli. (smích) Ale jo, snad budu s Viktorem Taušem zkoušet na Jatkách, kde mám takovou malou roli. Zároveň jsem se s ním domluvil, že budu vyrábět scénu a dělat technickou podporu. Takže možná budu pak v titulkách napsaný jako scénograf.

K: Museli jsme odložit premiéru site-specific inscenace Malý stvořitel na motivy života Franze Kafky. Přerušilo se natáčení druhé série Carnival Row, kde mám být teatrálně zavražděn. S Miroslavem Bambuškem budu točit film Lidi krve, podle písně Pavla Zajíčka z DG 307, mám scénář filmu od Milana Cieslara, kde bych měl hrát profesora archeologie v krizi středního věku, pak mám mít inscenace v Divadle v Dlouhé, Divadle Na zábradlí a v La Fabrice. Teď je ale ticho a nejdůležitější je zdraví. Když je člověk zdravý a má hodně vůle, zvládne všechno. Hlavně aby vydržely naše záchranné složky, těm všem zdar a sílu.

Designér: Filip Hieke; Styling: Miroslav Romaniv; Make-up: Renata Zelinková; Vlasy: Petra Měchurová; Produkce: Ivona Petružálková a Lukáš Radil