Miloš Čermák: Panebože, nebe přece neexistuje!

Seděli v kavárně a právě si objednali filtrovanou kávu. Ona nejistě prohlásila, že by si možná radši dala latté, ale on po ní střelil pohledem.

Zbláznila se, nebo co? Každý ví, že filtrovaná káva je nejlepší.

Samozřejmě, souhlasila.

Pak ještě přinesli cheesecake s jahodou a on si ukrojil hezký velký kus lžičkou a labužnicky ho vložil do úst.

Panebože, ta věc byla tak dobrá!

Ale vzápětí se sám polekal toho, že by mohl působit příliš materialisticky.

Prohlásil: „Zajímalo by mě, co by TOMUHLE řekl Havel.“

„Myslíš tomu moučníku?“

„Ne, proboha,“ řekl. „Myslím, co by řekl politické… nebo spíš společenské situaci. Prostě tomu všemu, v čem žijeme!“

Plaše se rozhlédla po kavárně. Byla z poloviny plná, u stolků seděli lidé jako oni. Většinou mladé páry, které něco jedly nebo pily.

„Víš,“ řekla, „ale já si nemyslím, že bychom byli v nějak kritické situaci.“

Střelil po ní pohledem. „Ježiš, ale ty se chováš přesně tak, jak oni doufají, že se bude chovat většina lidí.“

„Kdo?“ zeptala se.

Uchechtl se, protože její otázka byla tak hloupá a zároveň naivní.

„Oni! Populističtí, nedemokratičtí politici. Prostě ti všichni, co zahájili demontáž naší svobody!“

Zašermoval ve vzduchu vidličkou, na které byl napíchnutý kus tvarohového dortu.

„Aha,“ řekla.

„Prostě by mě zajímalo, co by na tohle řekl Havel,“ zopakoval.

„Ale Havel je mrtvý.“

„Samozřejmě že je mrtvý. Myslíš, že jsem debil? Ale třeba to pozoruje z nebe. Jestli mi rozumíš…“

„Nebe není.“

„To nemůžeš vědět.“

„Myslím si to.“

„Předpokládejme, že nebe existuje.“

„Ano?“

„A já se ptám, co Havel říká tomu, co se dneska děje v Česku.“

Vzdychla. Neměla tyhle hry na „kdyby“ moc ráda. Ale on je miloval, a tak je občas hráli.

„Předně není vůbec jisté, že by nás sledoval,“ řekla vzdorovitě.

Položil vidličku na talíř s dortem. „Blázníš? Havla že by nezajímalo, co se děje? Prosím tě, vždyť on tím žil celý život!“

„No právě! Tím spíš by si od toho mohl chtít odpočinout. Aspoň na čas.“

Uchechtl se. „To je absurdní,“ řekl.

Začínal litovat, že se do té debaty vůbec pouštěl. Ale ona se naproti tomu dostávala do ráže.

„Ty máš Havla rád, ne?“

„Samozřejmě. Zasloužil se o svobodu,“ řekl.

„Tak vidíš!“ řekla. „A ty bys mu přál, aby celé dny trávil někde u okna a díval se z nebe dolů na Zemana nebo Babiše?“

„No…“ řekl, ale vlastně nevěděl, co namítnout.

„Nebo dokonce na tebe? Jak tady plácáš pitomosti o populismu, a přitom se naléváš filtrovanou kávou?“

„Prosím tě, nech toho,“ řekl.

Jenže ona se dostávala do ráže. „Panebože, vždyť je v nebi! A znal osobně Franka Zappu. Nemyslíš si, že když je v nebi, že by si zasloužil chodit na večírky? Kde bude Zappa? Nebo třeba Lennon?!“

„To je absurdní, o čem se bavíme,“ řekl jen.

„Já jsem s tím nezačala. Nebo…“ nadechla se, „by mohl mít poměr s Marilyn Monroe! Byl přece na ženský,“ řekla.

„Hodně to byly bulvární pomluvy,“ namítl nepřesvědčivě, teď už vyloženě v defenzívě.

„Myslím si, že by mu to s Marilyn slušelo,“ řekla, opájejíc se tím, jak ho vykolejila. „Navíc si nemůže dovolit ztrácet čas. Teď tam má sice Olgu, ale ta ho nechávala na pokoji. Ale až tam dorazí Dáša, bude mít po legraci!“ řekla.

„Začínáš být pěkně nepříjemná,“ sykl otráveně. „A celá tahle debata vůbec nedává smysl.“

„Samozřejmě že nedává smysl. To se ti snažím celou dobu naznačit. Protože nemůžu vystát všechny ty řeči, že se na nás někdo z nebe dívá. Nebo když někdo umře, jak se říká, že už sedí u nebeského baru a dává si panáka. A když uměl aspoň tři akordy na kytaru, tak si drnká s Jimim Hendrixem!“

„Uvědomuješ si, že mluvíš docela nahlas?!“ zašeptal rozčíleně.

„No a co? Nebo ty si myslíš, že je to pro někoho novinka, jak to chodí v nebi?“ řekla a vstala. Na stůl položila papírovou stokorunu. „Ty kreténe!“

Teď už všichni v kavárně zmlkli a sledovali je. On seděl, zarudlý, a nevěděl, co má dělat. Zato ona věděla. Otočila se, až se jí krásné dlouhé vlasy rozvlnily. A vyšla z kavárny ven na sluncem ozářenou ulici.

V tu samou chvíli leželi daleko odtud dva lidé ve velké, prostorné posteli.

Nazrzlý muž se od srdce zasmál. „To se jí povedlo,“ řekl. „Ta holka se mi líbí.“

„Vašku!“ řekla blondýna, ležící vedle něj. „Že ty už zase sleduješ, co se děje dole? V té tvojí zemi. Československu?“

„Česku,“ řekl a provinile odložil telefon. „Promiň,“ řekl.

Ona se na posteli protáhla jako kočka a řekla: „Nedáme si to radši ještě jednou?“

„To je… chm… velmi dobrý nápad, Marilyn,“ prohlásil a v duchu si pomyslel, že je docela fajn, že i v nebi ráčkuje.