Pankáči z Liberce. Architekti ze studia Mjölk staví nejraději v extrémních podmínkách

Autor: Thea Kučerová
Datum: 8. 6. 2021
Foto: archiv

Sauna uprostřed přehrady postavená „načerno“ i rozhledna jako ze sci-fi. Architekti ze studia Mjölk milují les a hory a teď vyzvou na souboj džungli.

Poprvé si voláme, když jsou zrovna na Kostarice. Ranní opičí dohadování se nese skrz reproduktor počítače až do Prahy a architekti studia Mjölk Jan Mach a Jan Vondrák za jeho doprovodu snídají. Běžně je potkáte spíš v lese nebo na horách, do tropů je však přivedl zatím tajemný projekt nového resortu podnikatele Filipa Žáka. Víc neprozradí ani o pár dnů později už v domovském Liberci. Už se ale nemohou dočkat, až začnou kreslit. „Strašně nás baví extrémy. Extrémní zima nebo teplo, pozemek, který má limity, les nebo skálu, na tom se pak skvěle pracuje. Nejhorší je rovný pozemek,“ tvrdí.

Patří mezi nejžádanější architekty v Česku, v hravosti a rozvernosti jim ale málokdo šlape na paty. Tihle kluci si prostě život a práci užívají. Sami si říkají „nejjižnější skandinávští architekti“ a ke Skandinávii mají blízko nejen svými stavbami, které se vyznačují koncepční jednoduchostí, ale také smýšlením. Z Liberce nikam neutekli, bydlí a podnikají tady a zdejší veřejný prostor oživují svou nezdolnou aktivitou. Organizují třeba filmový festival Kino Liberec, sérii běžeckých závodů Divočina a provozují hospodu Vokno, která nejvíce připomíná budapešťské ruin puby, kde se pořádají koncerty a kulturní akce. Od loňského léta mají ve správě také legendární lesní koupaliště.

K jejich nejlepším pracím patří Lesní vila u Prahy, sídlo Kloboucké lesní, Dům pro Markétku nebo několik rozhleden. S ledovými koulemi, sloužícími jako přístřešky pro bruslařský závod, vyhráli soutěž v kanadském Winnipegu a každoročně se teď staví v Norsku. „Mjölci jsou liberecké celebrity, vývozní artikl. Mám pocit, že kdyby znova postavili něco jako tehdy saunu načerno, bude jim město líbat ruce,“ říká liberecký rodák a vedoucí pražského Centra architektury a městského plánování CAMP Štěpán Bärtl. Kamarády architekty dává, samozřejmě s jistou mírou nadsázky, do paralely se slovinským urbanistou Josipem Plečnikem, který prý v Lublani stavěl tam, kde se procházel se svým psem. Zveleboval si tak prostor, ve kterém se reálně pohyboval, kde naplno žil, bavil se i odpočíval.

A stejně tak si k obrazu svému snaží uzpůsobovat město i Mjölci Jan Mach a Jan Vondrák. „Nesnášíme, když se moc mluví a málo maká. Lidé mají být aktivní v prostředí, ve kterém žijí, každý by se měl nějak zapojit, nebo o tom minimálně přemýšlet. Nejhorší je, když někdo nadává, že město, ve kterém bydlí, je na prd. Tak se má buď odstěhovat, nebo s tím začít něco dělat,“ říkají.

Nebát se si hrát

Ateliér založili v roce 2008, sedm dní po ukončení studia na liberecké TU, Fakultě umění a architektury. Dadaisticky vybrali to nejhezčí slovo z česko-švédského slovníku a Mjölk byl na světě. Zakládali ho ve třech, ke dvěma Janům se přidal ještě Pavel Nalezený, počet členů se ale v průběhu let neustále měnil a přinášel s sebou nové podněty. Momentálně vedou studio zase ve dvou, v týmu jich je ale dohromady devět. Už od druháku věděli, že se nechtějí nechat někde zaměstnat. A jasné bylo také to, že se z Liberce nikam nechystají. „Dobře se nám tu žije a menší měřítko města nám umožňuje měnit věci kolem nás. Světová architektura se dá dělat odkudkoliv,“ říká Vondrák.

A zrovna srdcem severské metropole architektura opravdu tepe. Nejenže se nad ní tyčí ikonický vysílač a současně hotel architekta Karla Hubáčka, tvář Liberce navíc utvářelo slavné architektonické uskupení SIAL a v roce 1994 tam téměř z ničeho vydupal profesor Jiří Suchomel Fakultu umění a architektury. Od roku 2019 má Liberec městského architekta, na magistrátu vznikl odbor Kancelář architektury města (KAM), v jehož čele stojí Jiří Janďourek. Mach a Vondrák mu fandí. „Liberec si prošel dramatickým vývojem. Ať už to byl odsun Němců, komunismus, kdy do velkorysých německých domů naběhli Češi, kteří se o ně neuměli starat, nebo doba po revoluci, kdy těch třicet let Liberec trochu prošustroval a postavily se tu ošklivé věci. Teď se zase nadechuje, tohle město má neuvěřitelný potenciál,“ vysvětlují.

Nejvíc je trápí obchodní domy, které jsou podle nich v měřítku města příliš velké a dělají mu zlou službu. „Nasávají do sebe dobré obchody, a tím pádem vylidní ulice. Peníze z nájmů pak odtékají z města a nejdou Liberečanům. Umrtvuje to celé centrum,“ říká Mach. Sami by si tu chtěli postavit dobré domy na bydlení nebo Kunsthalle. „Stačí, aby bylo v nějakém městě aktivních pár architektonických kanceláří a město se promění během jedné generace. Máme radost, když se někde postaví pěkný dům, kvalitní architektura kultivuje prostředí, a navíc − čím více jí vzniká, tím víc chtějí lidé něco podobného, ať už od nás nebo jiných.“ Už první stavba, kterou na sebe upozornili, zasáhla do veřejného prostranství a Mjölk skrze ni rozpoutali debatu, co do něj patří. Na nevyužívanou betonovou plošinu uprostřed Harcovské přehrady přes noc postavili saunu. Vypadala jako cukrová kostka a dostat se k ní dalo pomocí loďky s vesly. Byla zadarmo, pro každého, klíče si mohli zájemci vyzvednout v nedaleké kavárně. Tři měsíce tam sauna stála, než musela pryč. „Nejzajímavější bylo zjištění, jak dlouho trvá úřadům nepovolenou stavbu odstranit. To bylo příslibem dalších skvělých projektů,“ smějí se Mjölk. Rebelská intervence jim ale paradoxně přilákala různé zajímavé klienty, třeba i ty, kteří si chtěli nechat postavit dražší vily.

Prvním legálním projektem pak byla stavba Věže Vokurka, kterou měli architekti vypracovanou bez konkrétního místa, zadání či investora a s dokumentací v ruce obcházeli starosty. Nakonec stojí v Heřmanicích u Frýdlantu a odstartovala sérii dalších rozhleden z portfolia Mjölk jako Měňavka, Růženka, Špička nebo vyhlídková plošina nad Rokytnicí. „Vyhlídky nás baví, protože to je způsob, jak stavět ve volné krajině. Pro nás je to blíž koncepčnímu umění. Navíc se musí počítat s náročným počasím nebo třeba prací v chráněném území. Když se to povede, může vzniknout něco, co ještě nikdo neviděl,“ vysvětlují.

Zároveň má ale na rozhledny veřejnost nejvíce názorů. Třeba na tu poslední, vyhlídku na Malém Špičáku nad Tanvaldem. Je to lžíce, vesmírná loď, podivný brouk, nebo bob? Někteří nevěřícně kroutí hlavou, jiní se na ni jeli podívat i v pandemii. „Ono je nakonec jedno, jestli se to lidem líbí, nebo ne, důležité je, že o kráse a ošklivosti vůbec přemýšlí. Špička má k přírodě blíž, než kdyby vypadala jako tradičnější stavba. Když se podíváte zblízka třeba na kapku vody nebo kus křídla motýla, je to naprostý úlet, sci-fi. Kdyby tam byl klasický posed ze dřeva, je ta intervence do krajiny mnohem tvrdší, protože je v tom jasně cítit lidství a civilizační řád,“ tvrdí Mach. Vypouklé stříbrné břicho rozhledny navíc zrcadlí krajinu a také ji ohýbá.

Největším experimentem byly zatím pro Mjölk ledové přístřešky připomínající iglú, které uspěly mezi čtyřiceti jinými návrhy v mezinárodní architektonické soutěži Warming Huts v Kanadě. Zadání na malý architektonický objekt, který poslouží bruslařům na zamrzlém kluzišti, vyřešili originálně. Vymysleli sofistikovaný systém, kdy stříkáním vody na nafukovací plachty vytvářeli pomocí mrazu velké duté ledové koule. Teď se každoročně objevují v Norsku, neboť je oslovil Čech Jan Smetana, který tam má firmu nabízející zájemcům outdoorové zážitky. „Když jsme tam poprvé jeli a první ledové koule vyráběli, jedna nafukovací forma nám utekla. Tam je to samá rovina, fouká silný vítr. Našli ji nakonec padesát kilometrů od místa, kde jsme ji ztratili!“ vypráví architekti a dodávají, že jedna koule byla vysoká zhruba dva a půl metru. Pro běžkaře na pláních docela halucinace.

Záblesk budoucnosti

Mezi největší netající stavby, kterými se Mjölk může pyšnit, i když zatím jen ve vizualizacích, patří hlavně sídlo lesnické společnosti Kloboucká lesní. Když pár dní po návratu Macha a Vondráka z Kostariky přijedeme s fotografem do Liberce, Janové nás hned zvou k monitoru. Pohybují se na něm malinké postavičky v zářivě oranžových mundú­rech a bezpečnostních helmách. Skrze webovou kameru architekti sledují právě probíhající stavbu. Hotová a nafocená pro veřejnost by měla být dřevostavba za rok a půl.

„Pro nás to je ukázkový projekt toho, jak bychom to rádi dělali. Pokroková chytrá firma, dobrý investor, který chce něco unikátního. To je sen. Navíc je celá stavba technologický úlet. Kloboucká lesní je totiž jediná firma, která zvládne vyrobit třináctimetrové dřevěné nosníky, navíc hned ve vedlejší hale, odkud to jen vyvezou a smontují,“ říká Mach. Dřevo se kácí ve vlastním lese, část se navíc dodá do firmy Janošík, která je použije na rámy oken, aby měla stejnou barvu i kresbu. Kloboucká lesní původně poptala Mjölk pouze na interiér, když ale architekti přijeli na schůzku a uviděli návrh na budovu, spráskli ruce a řekli si o dva týdny na vypracování vlastního návrhu. „Strašně nás baví s nimi pracovat. S tím prvním návrhem nás slušně odmítli, že to není ono. Ale líbilo se jim, jak jsme to zpracovali, a dali nám druhou šanci. Příště jsme přivezli fyzický model a majitel jen řekl: Tak to postavíme? A už to jede!“ radují se Janové.

Letos je čeká k dokončení ještě Montessori školka v Jablonci, chalupa v Polubném a zmíněná Špička a vyhlídky v Rokytnici. V létě by navíc rádi začali ještě s jedním srdcovým projektem, libereckým přírodním koupalištěm v Lidových sadech, které se jim podařilo dostat do správy. Vzniklo v meziválečném období a původně sloužilo jako hasičská nádrž, pak plovárna. Od roku 2007 bylo koupaliště uzavřené. Ve správě ho měly Městské lesy Liberec, které ale kvůli boji s kůrovcem v místních lesích neměly na údržbu čas. A tak se nakonec dostalo koupaliště až ke studiu Mjölk, které už vypracovalo návrh na jeho obnovu. „Původně tu stávala i prvorepubliková budova se zázemím, tu pak nahradila dřevostavba na druhém břehu, která ale vyhořela,“ vysvětluje Vondrák. Už letos v zimě tu ale bylo živěji než kdy dřív, koupaliště si oblíbili otužilci. „Kdyby nebyla pandemie, pořádáme tu hokejové turnaje,“ smějí se architekti. I teď v květnu je tu živo, kolem běhají sportovci a v nádrži plavou kromě tří plavců také desítky žab. Architekti by tu měli rádi atmosféru jako z Rozmarného léta. V plánu je postavit kromě převlékáren, stánku s občerstvením a zázemím také saunu. Celý projekt vyjde zhruba na tři miliony korun, zatím se podařilo vybrat dvě třetiny − 890 tisíc získal spolek Lesní koupaliště z participativního rozpočtu, zbytek díky crowdfundingu a Nadaci Premedis.

Ing. Mléko

Možná že úplně nejambicióznějším projektem je ale momentálně nápad na založení vlastní stavební firmy, která by se specializovala pouze na práci s architekty. „Existuje věčný boj mezi architekty a stavaři. Architekti říkají o stavařích, že jim to pokazili, stavaři říkají o architektech, že jsou debilové. Je štěstí mít na své straně stavaře, kterého architektura baví a rád vymýšlí netradiční věci. Třeba na vyhlídkách je spousta detailů, které nejdou od nikoho okopírovat ani je nemá žádná firma ve svém katalogu. Každý šroubek se musí vymyslet zvlášť. To je velmi specifická práce, kterou ne každá stavařská firma zvládne, a my máme skvělého stavaře, který tomu bude šéfovat,“ říká Vondrák. Firma dostala jméno Mjölking a Mach s Vondrákem by ji rádi časem dostali do stavu, kdy bude schopná brát zakázky i od jiných architektů. „Dostanou od nás školu,“ smějí se a dodávají, že je to krok, který jim dělá velkou radost.

Radost mají ostatně v poslední době často. Na otázku, jaká je jejich vize do budoucna, jednoduše odpovědí: „Budoucnost je teď. Děláme se skvělými klienty projekty, co nás brutálně baví, a máme kancelář plnou lidí, kteří dobře fungují. Jsme strašně spokojení.“ Jestli by však měli vybrat jednu věc, kterou by si přáli, je to stavět více po světě. „V tomhle nám Kostarika otevřela oči. Je tolik zajímavých prostředí, na která se dá architekturou reagovat… třeba chilská architektura je skvělá. V tak úzké zemi mají všechny typy krajin a stejně staví skvělé baráky.“ Tak na viděnou v Andách, Jizerkách i exotickém pralese!