Polární dobrodružka. Marie Šabacká usiluje o to, aby Češi neignorovali klimatickou změnu

Několik měsíců v roce tráví v minus 40 stupních, umí střílet z pušky a jejími parťáky jsou superodolné želvušky. Polární bioložka Marie Šabacká se více než ledních medvědů a trhlin v ledovci bojí ignorance klimatické změny, a tak usiluje o to, aby k ní Češi nebyli lhostejní.

Majestátní, mrazivé, prastaré. Neustále pohyblivé, nebezpečné, ale přesto pro lidstvo zásadní. Jsou zásobníky pitné vody, ovlivňují podnebí, odrážejí sluneční záření a jsou na nich závislé celé ekosystémy. K tomu jsou ledovce něco jako drahocenná alexandrijská knihovna, ve svých vrstvách totiž ukrývají informace staré nejméně 800 tisíc let. Na nich a v nich žije mnoho mikroorganismů, které jsou schopné odolávat extrémním podmínkám tam, kde se ani nepředpokládalo, že by ještě mohl nějaký život existovat. To nám mimo jiné pomáhá pochopit, jak se vyvíjel život a také jak by mohl vypadat mimo naši planetu.

A právě tyto organismy zkoumá na ledovcích mikrobioložka Marie Šabacká. Už skoro dvě desítky let za nimi jezdí do polárních oblastí, jako jsou Špicberky nebo Antarktida, za těmi tropickými zase do Afriky. Jenže stejně jako největší a nejslavnější knihovna starověku i ledovce čelí nešťastnému osudu. Kolosální kusy ledu, které magicky přitahují vědce i dobrodruhy, totiž čím dál tím rychleji a hlavně nenávratně mizí. Před třemi lety navíc zaznamenalo nejvyšší úbytek ledu za poslední století Grónsko. Tamější ledovec ztratil 532 mi­liard tun ledu, což představuje asi milion tun roztátého ledu za minutu, který už nikdy znovu nezamrzne. „Ročně odtává 1,2 bilionu tun ledu a do roku 2050 pravděpodobně zmizí polovina alpských ledovců v Evropě. Jakmile led zmizí, všechny informace v něm uložené budou ztracené,“ popisuje Šabacká.

Na výzkum zmíněných tropických ledovců třeba v Ugandě mají vědci přinejlepším deset let. „Organismy se tam vyvíjely v odlišných podmínkách a žije tam nově objevený druh želvušky, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Tropické ledovce patří k nejméně prozkoumaným ledovcům, máme tam ještě velké rezervy. Ale zároveň málo času,“ říká vědkyně.

Kromě zkoumání samotných ledovců se Šabacká věnuje právě vlivu globálního oteplování na ledovcová společenstva. A i to bylo jedním z důvodů, proč se rozhodla ke klimatické změně začít veřejně vyjadřovat, a to přesto, že není klimatoložkou. „Špicberky jsou jedna z nejrychleji se oteplujících oblastí na Zemi, a tak začaly v rozhovorech padat otázky na klima. Do určité míry jsem se tomu bránila, je pro mě hodně důležité, abych se nestala Romanem Šmuclerem klimatologie nebo někým, kdo patří mezi renesanční vědce a snaží se vyjadřovat úplně ke všemu. Zároveň si uvědomuju, že zájem médií o mě je částečně způsobený tím, že jsem žena, a že v tom hraje roli i určitá vyprahlost po nových lidech. Po několika rozhovorech s klimatology jsem se ale rozhodla, že tu pozornost využiju smysluplně. Klimatická změna je jeden z největších problémů současnosti a já dostávám prostor bořit dezinformace, posouvat komunikaci do faktické roviny a vyvracet bludy, které se tu šíří a nejsou založeny na současném vědeckém poznání,“ vysvětluje svůj postoj.

A za fakty si stojí – v rozhovorech připomíná zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC), které po mnoho let vypracovávají stovky odborníků z desítek zemí světa a které procházejí rigorózní recenzí další tisícovky přispěvatelů. Jen první kapitola nejnovější zprávy vycházela ze 14 tisíc zdrojů, především vědeckých studií, na kterých se podíleli další tisíce vědců. Po desítkách let intenzivního výzkumu došli k závěru, že veškeré oteplení po průmyslové revoluci je způsobené uvolňováním skleníkových plynů z lidské činnosti a přírodní faktory na něj mají jen minimální vliv. Pod stanoviska IPCC se podepsalo všech 195 zemí světa. To už se klimaskeptiky jen tak zpochybnit nedá.

Polárnice

Ze Skautu až na póly

Že bude Šabacká přírodovědkyní, by si v rodině zpočátku nikdo netipoval. Maminka byla ředitelkou Národní kulturní památky Vyšehrad, tatínek pracoval jako technik a zdálo se, že Marie půjde studovat jazyky nebo humanitní obory. Na gymnáziu ji ale začala bavit biologie a chemie a chvíli zvažovala medicínu. Už od šesti let ale jezdila s turistickým klubem do lesa, spávala pod převisy, rozdělávala oheň. Poté oficiálně vstoupila do Skautu a příroda se jí zavrtala pod kůži. Nakonec se proto přihlásila na nově otevřenou Přírodovědeckou fakultu na Jihočeské univerzitě a z Prahy začala dojíždět do Českých Budějovic. Její alma mater je i místem, kde dnes působí.

„Na začátku přírodovědy jsem neměla konkrétní téma. Vždycky jsem ale měla ráda zimu, příběhy o polárních krajích, o horách, o horolezcích. Hodně mě ovlivnily i dokumenty Davida Attenborougha, konkrétně třeba Život v mrazničce o Antarktidě, tehdy byl jen ve slovenštině. Představa, že se tam jednou podívám, byla krásná, ale rozhodně to nebylo něco, za čím bych cíleně šla,“ vzpomíná, když společně sedíme v Grand Café Orient. Místo vybrala sama, v mé fantazii třeba i proto, že to tu dýchá atmosférou dob dřívějších, kdy ještě mohli být účastníci polární expedice těmi úplně prvními, kdo na nějaké území vkročí. Dnes už má Česko dvě polární základny, špicberskou na severu a Mendelovu polární stanici v Antarktidě.

Na Špicberky se Šabacká podívala se svým magisterským školitelem Josefem Elsterem a rodinou nadšených ledovcových jeskyňářů, otcem Josefem Řehákem a jeho syny. Potkali se na každoročním setkání Polární sekce při České geografické společnosti.

„Bydleli jsme tehdy ještě na polské základně, všechno pro mě bylo nové. Viděli jsme lední medvědy, slaňovali jsme se dovnitř ledovců, prolézali jeskyně. Dělali jsme spoustu věcí, které bych už dnes asi kvůli opatrnosti nedělala. Byla jsem nadšená,“ směje se Šabacká.

Se stejnou skupinou jela ještě dvakrát a díky tomu získala zkušenosti, které se později ukázaly jako velká konkurenční výhoda. Třeba když se ucházela o doktorát na univerzitě v Montaně ve Spojených státech v týmu vědce Johna C. Priscua. „Ozvalo se mu prý asi 60 lidí a po půl roce si mě vybral. Hned jsem s ním vyrazila na tříměsíční výzkum života ve studených pouštích v McMurdo Dry Valleys v Antarktidě. Strávila jsem v jeho týmu nakonec pět let a viděla v praxi, jak se dělá věda v Antarktidě na špičkové úrovni,“ říká. Přes oceán se pak přesunula do Cambridge do Britského antarktického výzkumného ústavu a pak se přes Bristol vrátila domů. Tedy na svou současnou pozici v Centru polární ekologie Jihočeské univerzity a sama své zkušenosti předává dál studentům.

Medvěd má vždy přednost

„Musíte tam být mnohem víc přítomna. Neustále se soustředit, být připravena na určitá nebezpečí, třeba na rychle se měnící počasí, je to podobné, jako když chodíte po horách. Musíte pořád počítat s tím, že se změnou podmínek se třeba nedostanete zpátky na základnu, protože se moře příliš rozbouří,“ líčí vědkyně polární denní chléb. „Na druhou stranu je tam ale život také v jiných věcech jednodušší. Nemusíte řešit daňové přiznání a číst si nenávistné komentáře na Facebooku, protože tam často není pro komunikaci se vzdáleným světem signál.“

V Antarktidě jsou podle ní navíc úplně jiné vůně, neroste tam běžná flóra, jsou tam naprosto jiné zvuky. Nebo jejich absence. „I když záleží, kde jste, třeba vedle kolonie tučňáků ticho rozhodně není,“ směje se. „Adrenalin a dopamin také hrají roli. Myslím, že se tu lidem i líbí, že si občas malinko sahají na dno, že musí překonávat jiné překážky.“ Mezi největší nebezpečí patří kromě vysokých vln zmítajících gumovým člunkem třeba uklouznutí na suťových polích, v zimě lavina, při jízdě na sněžném skútru propadnutí mořským ledem nebo pád do trhlin. Poslední zmíněné se Šabacké stalo v Ugandě, naštěstí však spadla jen pět metrů a nic se jí nestalo. Přesto musela hodiny čekat, než ji kolegové vytáhnou, a měla kliku, že dopadla na plošinu, a ne hlouběji, klidně až do pětadvacetimetrové hloubky.

Na Špicberkách je zase běžným kolemjdoucím lední medvěd, kvůli kterému musí mít výzkumníci zbrojní pas a nosit zbraň. „Nejblíž jsem mu byla na jednotky metrů, nikdy jsem ale nezažila situaci, kdy bych se cítila opravdu nebezpečně. Vždy si nás byl medvěd vědom, ale nezajímali jsme ho. Znám ale spoustu vyprávění od kolegů, kdy medvěd útočil nebo nechtěl opustit okolí stanice.“

Nejjistější a povinnou strategií je nechat medvědovi přednostní právo. Pokud někde je, a to i stovky metrů daleko, území je jeho a vědecké plány musí výzkumníci nechat na jiný den. Horší je situace, kdy je medvěd mezi polárníky a nikam nepospíchá, pokud má skupina s sebou navíc zraněného nebo se radikálně horší počasí, musí se medvěd zkusit odehnat. Křičení tlampačem, výstražnými světlicemi. „Ale pozor, mají dostřel asi sto metrů a musíte se trefit před něj, protože jinak ho naženete k sobě. Když si to můžete dovolit, zkusíte počkat a on se třeba někam posune. Ideálně se mu ale snažíte maximálně vyhýbat, jinak totiž zvyšujete pravděpodobnost, že ho budete muset zastřelit. Medvědi jsou velmi přísně chráněni, vždy se to důkladně vyšetřuje, a navíc – nikdo nechceme zabíjet medvědy. Jednou byl dokonce medvěd dlouhou dobu kolem naší stanice a Norové prostě řekli: No, tak tu stanici opusťte,“ popisuje. S medvědy se lidé na Špicberkách setkávají čím dál častěji, jejich přirozeným prostředím je mořský led, kterého ubývá, a jejich novým domovem se tak stávají ostrovy a pevnina.

I území, kde se pohybují lidé, je dynamické. Ledovce tají a zamrzají sezonně, v létě jsou změny ze dne na den. „Začnou tát ledy, a kde je ráno potůček, odpoledne je řeka, kterou nemůžete překročit. Vlivem globálního oteplování se ale ledovce mění dlouhodobě. Ledovec na Špicberkách může ustoupit i o 150 metrů za rok a to je dramatický rozdíl.“ Před každou výpravou Šabacká absolvuje přezkoušení – ve střelbě, jízdě na člunu i sněžném skútru. A taky se pravidelně otužuje. „Je dobré uvědomovat si svoje limity a pracovat s nimi. Nejen kvůli vám, ale i kvůli okolí. Pokud třeba půjdete velkou část výpravy na lyžích a musíte prokázat vytrvalost nebo unést velký náklad, je příprava důležitá. My vědci do polárních oblastí nejezdíme trhat rekordy a zvládat zbytečné extrémy. Pro nás je důležitá věda a bezpečnost, a aby peníze, které jsou do vědy vynaloženy, byly dobře zhodnoceny a vědecký výzkum proběhl. Snažíme se proto nebezpečí eliminovat právě přípravou. Být fyzicky fit je velká výhoda. Ale já musím mnoho času věnovat především přípravě vědeckých pomůcek a počítat s tím, že se něco ztratí nebo rozbije.“

Jednu nevýhodu vidí jako žena v obstarávání tělesných potřeb. „Část Špicberk jsem přešla s kolegy na lyžích a můžu říct, že jít na malou, když jste navázaná v lyžích, na sobě popruhy saní, sedák, kalhoty s kšandami a do toho je minus 20, je pro ženu mnohem těžší než pro muže. Z mých zkušeností jsou muži i méně zimomřiví. I když – jednou jsem navrhla studentům, že přespíme za krásné, jasné noci venku v minus 30 stupních a nakonec jsme šly jen ženy, všichni kluci vyměkli,“ usmívá se.

Zelená budoucnost

Přestože je klimatická změna globální téma, do veřejné debaty v Česku se dostává těžko. Naši sousedé jako Německo a Rakousko se zelené politice věnují dlouhodobě, u nás ale jako by neustále vyvstávaly jiné oblasti zájmu. „Mám za to, že si politici myslí, že o tom lidé nechtějí slyšet. Přitom to není pravda. Výzkumy ukazují, že devět z deseti Čechů věří, že se klimatická krize děje a je způsobena člověkem. 72 procent Čechů to vnímá jako problém, který by se měl řešit,“ vypočítává Šabacká. Lidem podle ní záleží hlavně na české krajině a bojí se o ni. „Jen je to politicky nevděčné téma, které výrazně přesahuje čtyřleté období.“

Velké pré u nás mají podle ní i dezinformace, mimo jiné třeba proto, že část z nich minulé vládě vyhovovala a nic s nimi nedělala. „Jenže s nimi samozřejmě bujely i ty o očkování nebo změně klimatu. Cílem dezinformací obecně je rozštěpit Evropu a NATO tak, aby každý stát měl na klimatickou nebo covidovou politiku radikálně jiný názor, a tím pádem se třeba rozhodl z unie nebo aliance odejít,“ říká a připomíná tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž hlavním cílem je dosáhnout toho, aby byla Evropa do roku 2050 klimaticky neutrální, a udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupně Celsia. „Když se nepřipojíme, musíme z unie odejít. Jenže ke Green Dealu dojde v určitou chvíli všude na světě a my se nakonec tak jako tak budeme muset přizpůsobit. Akorát už na to nedostaneme stovky miliard z plánu obnovy. Představa, že budou naši podnikatelé úspěšní, když budou pálit fosilní paliva, je iluze. Naopak – přestaneme být konkurenceschopní, zchudneme, budeme na chvostu Evropy,“ kroutí vědkyně hlavou.

Pro bývalou vládu ale podle Šabacké nebyla uhlíková neutralita zajímavá, už jen z toho důvodu, že mnoho vlivných lidí včetně premiéra má velké byznysy v něčem, co se zelenou politikou nesouvisí. „Chybí tady dlouhodobá strategie a vize, v tom opravdu zaostáváme.“ A její slova potvrzuje výčet zemí, které už se k uhlíkové neutralitě připojily. Kromě EU i Japonsko, Jižní Korea, a dokonce Čína jako největší světový emitent. Nedlouho poté se připojily také Spojené státy. Celkově se tak za společný cíl postavily země, které dnes produkují tři čtvrtiny všech světových emisí. Tenhle vývoj konečně dodává naději.

„Mnoho zemí, včetně třeba právě Číny, už na tom dlouhodobě pracuje. Dobře si totiž uvědomují, že uhlí bude čím dál tím dražší a nevýhodnější, stejně tak ropa. A to i kvůli reputaci, lidé už nebudou chtít podporovat firmy, které ničí krajinu, těží uhlí… I kdyby s tím člověk tisíckrát nesouhlasil, tímhle směrem se to prostě obrací. Navíc všechno, na čem Evropa zbohatla od průmyslové revoluce, tedy uhlí, výroba oceli, ropa, dnes už musí z drtivé většiny dovážet. Právě díky obnovitelným technologiím můžeme soběstačnost zase získat. Důležitá je právě systémová změna, jednotlivec už bohužel takový vliv nemá.“

Ona sama věří v lepší zítřky i proto, že vidí řešení. „Dohody tady jsou, směr máme. Transformace bude asi bolet, ale minimálně na dekarbonizaci energetiky už máme technologie a stačí je jen implementovat. Navíc ekonomicky stojí mnohem míň věcem předcházet než řešit následné problémy, nehledě na ztráty na životech. Víme už třeba, že se dá vyrábět umělé, uhlíkově neutrální palivo jenom ze slunce a vzduchu na Sahaře. Vývoj je dynamický a pozitivní je, že metod a postupů, jak získávat čistou energii, je hodně. Není tu jeden hráč, jeden monopol,“ raduje se. Připomíná také, že je ale potřeba mít otevřené hlavy a srdce. „Ekologie je velmi komplexní téma a neustále ověřujeme nové poznatky. Už třeba víme, že biopaliva byla špatná cesta, která velkým způsobem změnila naši krajinu a zničila biodiverzitu. Proto je třeba více naslouchat vědcům a méně populistům.“

Třeba i proto, abychom se my, naše děti i ty jejich, mohli těšit z krásy, kterou skýtá příroda. Kdy zažívá Marie Šabacká okamžiky největšího štěstí? „Třeba když se člověk po náročné práci na ledovci zastaví, vytáhne svačinu a dá si čaj, můj oblíbený je se sójovým mlékem a trochou soli. Slyšíte šumění moře, cítíte chlad ledovce, nikde žádná vegetace, všechno je velmi odhalené, takové geologické porno! A najednou si řeknete: Ty bláho, tohle je moje práce. Tohle já dělám!“