Poprvé, podruhé, potřetí. Prodáno! Chystá se velkolepá dražba Galerie Kodl

Autor: Gabriela Marešová
Datum: 2. 11. 2020
Foto: archiv Galerie Kodl

Listopadová dražba Galerie Kodl bude velkou událostí. V nabídce je soubor obrazů od Mikuláše Medka, Františka Kupky nebo Emila Filly. Majitel Martin Kodl nás pozval na předaukční výstavu a prozradil, který obraz zbožňuje on.

Secesní fasáda Topičova domu na Národní září na dálku. U výloh se zastavují kolemjdoucí, aby alespoň nakoukli, co nového se chystá. Vcházím dovnitř a hned za dveřmi můj pohled upoutá pravá stěna a dvoumetrové plátno od Mikuláše Medka. Vedle něj visí plastika Karla Malicha, obří plátno od Theodora Pištěka a uprostřed jedinečný František Kupka a jeho Divertimento II. Mezitím na protější stěně zve do mlhavých ulic, kudy zrovna projíždí tramvaj, Jakub Schikaneder a v navazující místnosti září na dálku probleskující Velký Elsinor XI od Františka Muziky, Jan Kaláb a jeho Baby Infinity nebo kovové odstíny bublin Jiřího Dokoupila. Vše je připraveno na předaukční výstavu, která právě začíná.

František Muzika, Zrození Venuše II (1947)

V pražské Galerii Kodl je dnes rušno. Kunsthistorici tady pobíhají s židlemi a laptopy a přesouvají se do zadní místnosti. “Nacvičují průběh naší podzimní dražby. Akce je naplánována na konec listopadu, ale protože vůbec nevíme, jaká bude v té době situace, trénují raději i na variantu, že by proběhla kompletně jen on-line. Celé to řídí tady můj nejstarší syn Matyáš a pomáhá mu mladší Jakub,” vysvětluje s širokým úsměvem majitel galerie a soudní znalec Martin Kodl, zatímco jedním okem sleduje hemžení svých zaměstnanců přes sklo kanceláře.

Je to tak trochu symbolické. Když byl stejně starý jako teď Matyáš, také chystal svou první aukci. Bylo to před 31 lety, v říjnu 1989, za dost odlišných podmínek. To napětí a vzrušení, které tehdy přicházelo s každým příhozem, si ale pamatuje dodnes. “Jako první položku jsme prodali hrnek za pár stovek a všichni tleskali. To bylo naprosto skvělé!” vzpomíná.

O dražbě, která proběhla v paláci Žofín pouhý měsíc před sametovou revolucí, by mohl Martin Kodl mluvit hodiny. Třeba o tom, jak se jeho otec, roky hlídaný StB, bál na akci podílet. “Byl přizván jako poradce obrazové sekce, která byla tou nejposlednější ze všech, ekonomicky absolutně nezajímavá. Otec se zdráhal to přijmout, že by ho určitě zavřeli, tak jsem mu řekl: ‘Co kdybych tam šel já? Kriminál kdyžtak vydržím…’ Tehdy mi bylo 27 a otec s tím souhlasil.”

Tichý manifest na Žofíně

Byl to kolektivní nápad pár lidí v čele s Jiřím Pavlem a jeho synovcem Jirkou, tedy synem jeho bratra, spisovatele Oty Pavla, a mužem s velkým obchodním talentem Luborem Červou. Nikdy předtím v socialistickém Československu nic podobného neproběhlo. Jen podnik Klenoty prý uspořádal párkrát něco, co se tomu mohlo hodně vzdáleně podobat, ale o dražbu jako takovou nešlo. “Přišli všichni. Slavné osobnosti, majitelé prvorepublikových aukčních domů, sběratelé a starožitníci, byla to velká společenská událost. Lidé oprášili smokingy, které měli posledních 30 let ve skříních. Zaplnili i balkony. Byl to zážitek a z atmosféry bylo cítit, že jde ve velké míře o tichou demonstraci, manifest,” popisuje Kodl. Zároveň připouští, že snad půlka příchozích byli estébáci rozeznatelní na první pohled.

S prozaikem Jirkou Pavlem se Kodl roky kamarádil a často společně jezdili na ryby. “Když jsme šli o přestávce na venkovní terasu na cigáro, tak tam Jirka postával, tak trochu poskakoval a říká mi: ‘Podívej se na tu nádhernou vodu, jak se tady válí, dneska je candátí večer, cejtíš to?’ Měl to vyprávění v sobě, stejně jako jeho táta… A taky říkal, že nás za tu dražbu zcela určitě zavřou. To už ale nestihli, přišla revoluce.”

Od toho roku tradici pořádání aukcí Kodl nikdy nepřerušil. Poslední léta probíhala dvakrát do roka, letos v květnu ji ale museli kvůli koronaviru zrušit. Jak zdůrazňuje, každou aukcí končí jedna etapa a vy musíte znovu dokazovat, že jste hodně dobří. Loňský jubilejní rok byl navíc rekordní. “Poprvé v historii jsme překonali hranici půl miliardy korun. Na takový obrat jsme nikdy předtím nedosáhli. Když si k tomu ještě přičtete 96 procent prodaných obrazů s nárůstem ceny oproti té vyvolávací o 60 až 70 procent, byl to ohromný úspěch. Tohle je cesta za hranice Česka. Díky růstu cen se svět o české výtvarné umění zase může začít zajímat,” tvrdí.

Mimořádně spokojený je i s výběrem pro nadcházející listopadovou aukci a jen doufá, že bude moct proběhnout ve slavnostní atmosféře Žofína alespoň se stovkou hostů, běžně jsou ovšem zvyklí na návštěvnost kolem šesti set zájemců o umění. “Tady nemůžete při výběru udělat chybu. Máme tu kolekci Václava Špály, Emila Filly a Mikuláše Medka, průřez tvorbou Františka Janouška nebo Františka Muziky a takovou vlastní pasáž tu má i František Kupka,” komentuje výběr majitel aukční síně. Právě Kupka má být pomyslným zlatým hřebem − vyvolávací cena obrazu Divertimento II je stanovena na 30 milionů a odhad činí až 70 milionů korun. “Je to opravdu unikátní příležitost vidět všechna ta vzácná díla na jednom místě, než se rozutečou do světa!” přemítá s tím, že loni přišlo na předaukční výstavu osm tisíc návštěvníků. Sám téměř každý den zůstává v galerii dlouho do večera a dívá se na obrazy. Občas nějaký narovná, protože nesnáší, když visí nakřivo.

Jindřich Štyrský, Kostel na kopci/Svatý Šebestián (1921)

Kdyby si ale měl vybrat jedno dílo, které je podle něj mimořádné, je to Adieu, Guy Moll od Theodora Pištěka. “Pištěka zbožňuju a tenhle hyperrealistický obraz obzvlášť. Je to mistrovské dílo. Maloval ho řadu let, má neuvěřitelný příběh. Během práce na něm mu zemřela žena, proto tady nad nárazníkem je nenápadné jméno VERA,” ukazuje na drobný nápis. “Po té události se dlouho nedokázal k obrazu vrátit, dokončil ho až po 15 letech.”

Vášeň pro sběratelství

V rodině Kodlů sbíral umění už pradědeček Jan, který byl zároveň velkým mecenášem. Podporoval třeba tvorbu Mikoláše Alše. “Z jeho sbírky dodnes mám jednoho Chittussiho,” podotýká Kodl. Sběratelskou tradici rozšiřoval i jeho dědeček Jiří. Rodina tehdy bydlela ve vile ve Střešovicích, kterou se mu za totality podařilo jako zázrakem uhájit, a i když to vypadalo, že díky skvělé adrese nemají hluboko do kapsy, opak byl pravdou.

Vášeň pro sběratelství zdědil také Kodlův otec Pavel, který sice za komunismu nesměl studovat vysokou školu, měl ale velký talent rozpoznat falzifikáty. “Táta si často půjčoval, aby si mohl koupit obraz, do kterého se zamiloval. Nacházel je ve starožitnictvích, bazarech i soukromých sbírkách − společnost znala dědu, a tak otci občas nabízeli ty obrazy přímo majitelé,” říká Kodl.

Martin Kodl u obrazu od Theodora Pištěka Adieu, Guy Moll (1992–2017)

O cenách a hodnotě děl prý tehdy vůbec nic nevěděli. Pád železné opony tak byla pro rodinu, a otce Pavla především, velkou satisfakcí. “Měl neuvěřitelnou schopnost předvídat, kdo a co bude investicí do budoucna. Jednou mi řekl: ‘Když vidím, jak ta doba jde, že svět začíná být víc placatý, všechno zrychluje a přichází doba ne moc velkého přemýšlení a hloubání, tak ti říkám, začni kupovat Václava Radimského, ten půjde nahoru.’ Byl to hodně opomíjený malíř, pak jsem ale v 90. letech odjel do USA a v jedné galerii v Los Angeles viděl velmi ceněná díla jeho “spolužáků” z Monetovy kolonie malířů ve francouzském Giverny. Táta měl pravdu, jeho cena pak šla nahoru,” uznává.

František Muzika, Velký Elsinor XI (1971)

Pavla Kodla bavila hlavně česká moderna, v 80. letech podceňovaná, protože všechny zajímalo staré umění nebo romantici. Medek byl i za 10 tisíc a teď ho koupíte za několik milionů. Toyen se prodávala za 40 tisíc a dnes může být i za 30 milionů. “Je to logické, kvalita je tam sice pořád stejná, ale mění se vkus! Kdybych otce býval víc poslouchal, tak teď mám opravdové klenoty,” doplňuje Kodl ve své skromné kanceláři, kterou zdobí obrazy právě od jeho oblíbené Toyen nebo Jana Kalába. Kousek stranou je busta jeho dědečka a své místo tu má i rámeček od americké espézetky s nápisem Vasek Polak. “To byl můj strýc, jeden z prvních dealerů Porsche na západním pobřeží, měl i první závodní stáj Porsche ve Spojených státech. Byl legendou, přitom když emigroval a musel tady nechat celou rodinu, neměl doslova nic. Začínal v Americe úplně od nuly.”

František Kupka, Divertimento II (1935, možná až 1938)

Do chodu Galerie Kodl se už během studií zapojila další generace. Kodlovy děti Matyáš, Jakub i Adéla, která ještě studuje v anglickém Brightonu. “Nechtěl jsem, aby z nich byli kunsthistorici, ale umění mají prostě v krvi,” říká hrdě jejich otec, i když přiznává, že je na ně dost přísný. Když je ale vidí při práci v galerii, má z nich radost. “Vyznají se, na rozdíl ode mě, ve virtuálním světě, ovládají několik jazyků a to je v dnešní době potřeba.” Velkou radost má také ve chvíli, kdy za ním přicházejí babičky, kterým pomohl velmi dobře prodat obrazy, jež měly doma. “Nosí mi buchty a štrúdly, jako je třeba tenhle! Přinesla ho jedna dáma hned ráno ještě teplý a je vynikající,” usmívá se a ujídá z porce jablečného obdélníku. “Vidět radost a vděk v jejich očích, to je ta největší odměna za naši práci!”

Předaukční výstava v Galerii Kodl probíhá od 5. října do 28. listopadu. Aukční den 84 je naplánován na 29. listopadu 2020.