Pro lásku Boží. A ke dřevu. Na Valašsku skromně roste firma s miliardovým obratem a tohle je její nové sídlo

Autor: Gabriela Marešová

Datum: 22. 2. 2023

Foto: BoysPlayNice

Vojtěch Dorňák vyrůstal v podhůří Bílých Karpat a každou volnou chvíli trávil v lese. Láska k přírodě mu už zůstala, od nuly vybudoval lesnicko-dřevařskou firmu s třímiliardovým obratem a spolu s architekty ze studia Mjölk jí teď postavil dost možná ty nejkrásnější kanceláře v Česku.

Na dohled od slovenských hranic, ve valašských kopcích, je usazeno město Brumov-Bylnice. A tady, hned za závorami přes trať do Trenčína (a do Brna a Ostravy opačným směrem), areál Kloboucké lesní. Firmy, která hospodaří v lesích, pěstuje, sází vlastní sazenice a pečuje o ně a těží a zpracovává dřevo pro zákazníky v Evropě, Asii i Americe. „Naší filozofií je vnímat les jako obnovitelné přírodní bohatství a přesně tak s ním i hospodaříme. Od semínka až po hoblované prkno,“ říká Vojtěch Dorňák, majitel společnosti.

Když přijíždíte, veškerá vaše pozornost se hned stočí k nové správní budově, která patří k tomu nejlepšímu, co u nás v architektuře za poslední roky vzniklo. Třípatrová dřevostavba s železobetonovým jádrem se díky rozsáhlým skleněným plochám nebojácně otevírá do krajiny, nic nezakrývá, vše přiznává. Vedle zázemí pro kanceláře je ale úkol šedesát metrů dlouhé budovy ještě jiný. „Chtěli jsme ukázat, co všechno lze postavit ze dřeva, vypořádat se se složitými zastaralými požárními předpisy a inspirovat ostatní, aby se obtížných dřevěných konstrukcí nebáli. Aby to zkusili stavět jinak, než je obvyklé,“ vysvětluje mi Dorňák.

Projekt svěřil studiu Mjölk a ti se trefili do jeho představ. Úplně na začátku ještě zvažoval, zda nesvěřit návrh architektu Ivanu Bergmannovi, který pro jeho firmu už před lety navrhl oceňovanou halu s dřevěnou fasádou. Pak se ale rozhodl dát šanci nadějným architektům z Liberce. „Nejprve navrhli takový zámeček s kolonádou. To jsem jim vrátil a řekl, že jsou mladí, tak dostanou ještě jednu, poslední šanci,“ říká s úsměvem. Druhý návrh už schválil s tím, že si téměř všechen materiál dodá z vlastní výroby, určil rozpočet v desítkách milionů a loni dva dny před Vánoci kolaudovali. „Konstrukce je kompletně vyrobená z našich lepených hranolů a v interiéru jsme použili třívrstvé lepené smrkové biodesky. Téměř všechno použité dřevo vyrostlo v našem regionu,“ vypočítává.

Stejně jako v celém areálu i tady se veškerá voda ze střechy zachytává do podzemních nádrží. Na jižní straně střechu pokrývají fotovoltaické panely a vyrobená energie se ukládá do baterií. Teplo je sem rozvedeno z budovy kotelny, která spalováním druhotných surovin z výroby vytápí celý areál. „Nahoře je pochozí střecha s divadelní podlahou, kterou vyrábíme, kuchyň a prostor, kde chceme pořádat kulturní akce pro veřejnost. Vejde se sem asi dvě stě lidí,“ tvrdí.

Vojtěch Dorňák měl blízko k lesu odmala. Jeho otec byl hajný, bydleli v hájovně na konci osady Sidonie, a proto bylo studium na střední lesnické škole v Hranicích a poté na Lesnické fakultě dnešní Mendelovy univerzity jasná volba. Už tam si brigádně přivydělával v lese. Na začátku devadesátých let začal podnikat – nabízel práci v lese, dopravu a obchod se dřevem. „V roce 1998 jsem založil Klobouckou lesní, měli jsme jen jedno auto a bylo nás asi deset. Někteří kolegové jsou se mnou ve firmě dodnes!“ usmívá se spokojeně.

S rostoucí poptávkou i firmou začal hledat prostory pro uskladnění zpracovaného dřeva a narazil na opuštěný areál bylnické pily. Na začátku dvacátého století tady byla parní pila patřící podnikateli Antonínu Dreherovi, který na Valašsko přišel z Vídně a koupil brumovské panství. Po druhé světové válce stát pilu znárodnil a po revoluci provoz patřil pod Jihomoravské dřevařské závody, které ale postupně zavřely.

„Areál jsme koupili v roce 2004 v dražbě, za nižší jednotky milionů korun. Dva roky tady nikdo nebyl. Když jsme sem poprvé přišli, našli jsme na stolech ještě neumyté hrnečky od kávy, jako kdyby všichni odešli před chvílí,“ vzpomíná s tím, že pilařský provoz pro ně byla úplně nová zkušenost a museli se učit všechno do nuly. „Byl to spíš takový pokus omyl. Jak investice, tak výroba,“ přiznává. Sám v té době jezdil za inspirací do italských podniků, kde sledoval, jaké technologie používají.

Od té doby Kloboucká mnohonásobně vyrostla. Zaměstnává přes 360 lidí, práce tady ale už dávno nepřipomíná dělnickou profesi. V celém areálu vidíte mladé vystudované v oboru a možná trochu překvapivě i hodně žen a dívek, které hravě ovládají automatizované stroje. Obrat Kloboucké za loňský rok dosáhl tří miliard korun s EBITDA více než 450 milionů. Už teď ale Dorňák ví, že celý zisk zase zpátky proinvestují.

Abych prý pochopila, co všechno dělají, bere si na sebe zelenou kamizolu a vyrážíme na svižnou prohlídku dvanáctihektarového areálu. Pro jeho sportovního ducha, prý jen amatérského, žádný problém. Ve svých čtyřiapadesáti letech má za sebou pražský půlmaraton i slavný Vasův běh ve Švédsku, kde závodníci zdolávají na běžkách 90kilometrovou trasu. Do toho jezdí na kole, hrál fotbal, ale ze všeho nejraději má myslivost.

Hnízdiště pro užovky

Prohlídku začínáme vzadu, kam kamiony a vagony zdejší vlečky přivážejí kulatiny na odkorňování a měření. „Dřív jsme pracovali hlavně s lokálním dřevem, u listnatého dříví to tak ještě máme, ale smrkové po dopadech klimatických změn a kalamitě kůrovce dovážíme z větších vzdáleností,“ říká.

Na pile to voní pryskyřicí a s lehkostí se tu vznáší skleněné velíny. Práce tady připomíná spíše počítačovou hru, kdy místní mistr před několika obrazovkami s joystickem v ruce rozhoduje, co z kterého kusu stromu nařeže. „Mají rozpis zákazníků a řežou podle kvality dřeva: to bez suku jde pro truhláře, málo suků bude třeba na lamely na okna a to nejhorší putuje na pelety,“ rozklíčovává Dorňák.

Tady není prostor na chyby. „Smrkového dřeva je čím dál méně, musíme si ho hýčkat a neplýtvat. Tento smrk třeba má minimálně osmdesát let, podívejte!“ ukazuje. Každý den se tu ve třech směnách nařeže asi sedm set kubíků dřeva. „Jedeme nonstop. Jen v sobotu končíme v poledne, a protože jsme na Valašsku a jsme katolíci, tak v neděli nepracujeme a jdeme do kostela. Ale do budoucna se postupně posuneme jen na dvě směny, je málo dřeva,“ přemýšlí nahlas. A jaké dřevo je jeho nejoblíbenější? „Jilm je to takový král dřevin. Lesklý, tmavý a krásný, doma mám z něj stůl.“

Pokračujeme k plně automatické kotelně, kde se spaluje odpadní kůra nebo štěpka a teplo je odtud rozvedeno podzemními trubkami do celého areálu. „Včera jsme exportovali první kontejner do Japonska, dodáváme i na Blízký východ, ale náš hlavní trh je tuzemský a pak Slovensko, Polsko a Rakousko,“ tvrdí a ukazuje na připravené balíky s logem firmy, které pro Klobouckou navrhla Lenka Mičolová – cyklus přírody je na něm zachycen od semínka až po řezivo. Kromě toho se snaží část své produkce uplatnit na americkém trhu, kam už třetím rokem dodávají hoblované a lepené dřevo.

To nejzajímavější si prý nechal na konec. Za halou, u říčky Vláry, totiž postavili tři hnízda o velikosti asi dvakrát dva metry pro užovky stromové. „V Česku jsou asi jen tři výskyty a tady jich žijí podél toku desítky! Teď je zima, tak jsou zalezlé v zemi a ohřívají se v kanálech pro rozvod tepla. Občas je vidíme venku, třeba v době páření, nebo když se vyhřívají na asfaltové cyklostezce,“ popisuje. S okrajem areálu u cyklostezky má také velké plány – buduje tady volně přístupný park s původními odrůdami stromů a keřů Bílých Karpat a biotopem, kam poteče nadbytečná voda ze závodu.

Vyvézt surovinu umí každý…

Kromě zpracování dřeva Kloboucká ročně vypěstuje ve své Velkoškolce Kladíkov v Moravském Písku osm milionů stromků lesních dřevin. Ty následně vysází a dál se o ně stará z velké části v rámci komplexních zakázek pro státní podnik Lesů ČR, v menší míře pak v lesích soukromých vlastníků. „Navíc máme ještě dceřinou firmu na pelety a brikety. Děláme v podstatě všechno. Od toho semínka, o kterém jsme mluvili, až po finální produkt,“ doplňuje Dorňák a v hlavě má už další projekty, kam ve své firmě investovat: nová výrobní hala, pásová sušárna na pelety… „Přál bych si postupně vstoupit i do stavebního sektoru,“ odhaluje.

Sám by se přitom nejraději z vedení svojí firmy pomalu stáhl. Bydlí kousek odtud na kopci ve srubu na samotě, kam se s rodinou přesunul během covidu tak nějak natrvalo. „Dřív jsem byl i osmnáct hodin v práci. Teď se už snažím předávat kompetence…“ připouští. Jestli někdy otěže podniku převezme některé z jeho čtyř dětí, netuší. Nejstarší dcera pracuje mimo obor a další dvě dcery a syn ještě studují. „Nic jim netlačím, to nemá smysl. Musí sami chtít.“

Vracíme se do nového sídla firmy, provoněného dřevem, kde už na něj čekají architekti a stavaři, kteří se přijeli do Brumova na moderní dřevostavbu podívat. „Důležité je umět dřevo zpracovávat v regionu co nejblíže místu kde rostlo. Nejhorší je, když ho neopracované vyvezete do zahraničí, třeba do Číny, a ono se vám pak vrací ve výrobcích zpátky. Vyvézt surovinu ven umí každý, ale už málokdo má tu odvahu ho zpracovat a nabídnout jej ve formě výrobku přímo tady v regionu,“ zdůrazňuje rázně. „Proto si vážíme každého zpracovatele i řemeslníka, který umí dřevo dobře rozřezat, slepit, něco vyrobit. Třeba stůl, to neumí vyrobit každý. Jako tenhle, je z našeho dřeva a možná bude časem poškrábaný, ale je krásný,“ zakončuje moji dnešní soukromou exkurzi nad dlouhým smrkovým stolem, bere si kamizolu a jde vítat další zájemce o prohlídku své Kloboucké lesní.