Pro pana továrníka. Vila Josefa Volmana patří po rekonstrukci k architektonické špičce

Ve strojařském srdci Čelákovic se nad meandrem Labe vznáší utajený skvost československého funkcionalismu. Vila Josefa Volmana, která po nákladné rekonstrukci patří k tomu nejlepšímu, co můžete ve světě architektury najít.

Mapa ikonických domů z celého světa má novou českou stopu. Po bok slavné vily Tugendhat nebo Bílkovy vily, ale třeba i Maison de Jean Prouvé ve Francii, slovinského Plečnik House a Casa das Canoas v Brazílii se nově řadí vila Volman – funkcionalistický skvost, který v jinak trochu ospalých Čelákovicích probudil touhu po prozkoumání u každého milovníka dobré architektury.

Rodinná vila zasazená do rozlehlého parku leží asi dvacet minut jízdy od hranic Prahy, na pozemku, který těsně za ní strmě padá. Pod vámi se stáčí Labe a vzadu na obzoru vidíte krásnou secesní stavbu vodárny v Káraném, která na soutoku s Jizerou už přes sto let čistí vodu pro obyvatele Prahy.

„A tamhle dole mezi stromy je tůň, to je pozůstatek původního Labe,“ ukazuje z okraje terasy mezi husté větve Václav Kadleček. „Dřív to tu bylo koncipované jako hospodářství, tam, kde stojí naše hala, tam býval ovocný sad, v tůni měli kapry, kousek vedle včelíny, králíkárny, vyhřívané skleníky… Josef Volman z toho nechával připravovat jídlo pro zaměstnance i pro rodinu,“ popisuje podrobně rozložení a funkci areálu. „Je to výjimečné místo. Především ale tenhle dům vypráví hned několik hodně zajímavých životních příběhů,“ přidává se jeho kolega Pavel Stuchlík.

Naši dnešní průvodci jsou zároveň majitelé vily. Přesněji řečeno dva z pěti majitelů – objekt koupila jejich strojírenská společnost CZ. TECH Čelákovice, která se soustřeďuje na stavbu jednoúčelových obráběcích strojů a kde jako společníci figurují další tři akcionáři. Za posledních patnáct let, tak dlouho trvala rekonstrukce objektu od vyjednávání s památkáři až po kolaudaci, tu strávili víc času a proinvestovali víc peněz, než si kdy předtím dokázali představit. Tohle místo si ale zamilovali a kromě výrobní haly pro svou firmu si tady nechali postavit i soukromé domy.

„Když jsme to tu kupovali, spousta věcí nám zdaleka nedocházela. Park byl zpustlý, továrníkova vila roky chátrala a všude kolem byla spousta náletových dřevin. Říkali jsme si, jestli jsme si toho nenabrali moc,“ vypráví. Byla polovina devadesátých let a pro svou firmu hledali místo, kam se přesunout do „svého“. Nechtěli být už jen v dalším pronájmu. „Původně to tady byla strojařská oblast se vším všudy. A my tak v této tradici pokračujeme,“ říkají oba s úsměvem. Ale popořadě.

Josef Volman, statný muž s brýlemi a doutníkem, místní patriot a podnikatel, který obchodoval ve třiceti zemích světa, si pro svou firmu Volman (později přejmenovanou na TOS a.s. – pozn. red.) koupil na okraji Čelákovic levné pozemky u náplavky. Stráň využil jako sklady materiálu a vytěženou hlínu pak na srovnání terénu. Ze svých pracovních cest si nechával jako suvenýr posílat vzácné dřeviny, které si posléze vysadil na zahradě, proto se tu objevují borovice z Kalifornie i stříbrné smrky ze Sibiře. Trochu překvapivě si na konci třicátých let jako architekty domu pro svou rodinu vybral Jiřího Štursu a Karla Janů, členy levicové skupiny PAS, kteří se zabývali hlavně sociálním bydlením. „Kde se v něm brala slabost pro levicové radikály, to mi není jasné. Vypráví se jedna historka: prý Volmanovi jako první návrh přinesli kostku, aby mu to nandali. A on jim na to řekl, že ano, ať to postaví! I když je jasné, že jim do toho nakonec dost mluvil, protože oproti původnímu návrhu se z domu například rozeběhly do prostoru lávky,“ popisuje Kadleček.

Autoři návrhu byli silně ovlivněni tvorbou Le Corbusiera, zvláště jeho vilou Stein‑de‑Monzie v Garches. Při pohledu od příjezdové brány i čelákovická vila připomíná zaoceánskou loď. Navíc měli na tehdejší dobu velkorysý rozpočet milion prvorepublikových korun. „Během rekonstrukce jsme se seznámili s paní docentkou Sedlákovou, která byla studentkou architekta Janů, a ta měla spoustu historek přímo z první ruky. Třeba tu, jak Štursa a Janů přišli za Volmanem a říkali mu, že je to dobré, že ušetří 200 tisíc. A on jim řekl, že když chce prostavět milion, znamená to milion. Proto u vstupu vznikla stěna z luxferů, která původně vůbec v plánu nebyla,“ vypráví majitelé.

Volmanova vila

V přízemí je kromě vstupní haly schodiště s ikonickým zábradlím s vyřezávanými kruhy a pak pracovna, kuchyně a reprezentativní obývací prostor s velkými okny a krbem obloženým zeleným kamenem dovezeným z Kuby. První patro bylo soukromé. Tři pokoje, každý s mramorovou koupelnou s rozdílnou barvou vany – modrá, růžová a zelená. „V té nejmenší koupelně je vidět skvělá práce kameníků, kteří tehdy rozkládali obrovské bloky kamene, aby vytvořili sešívaný efekt mramoru,“ přejíždí prstem po kresbě na stěně Stuchlík. V nejvyšším patře nazývaném Belvedér byl pak prostor určený k rekreaci. Prostor na kulečníkový stůl a vedle malá místnost s karetním stolem na Volmanův velký koníček, mariáš. Zároveň tu je i přímý vstup na terasu, která dům obíhá dokola. A další ze signifikantních detailů, záhon ledvinovitého tvaru, který ze severu chrání betonový větrolam.

Gentlemanská dohoda

Vila byla dokončená v roce 1939, od té doby byla svědkem překvapivých životních cest ve Volmanově rodině. Manželka Ludmila zemřela ještě před dokončením, a tak se továrník stěhoval do domu jen s dcerou Luďou. Po jeho smrti v roce 1943 převzal podnik zeť Jiří Růžek, chemik, který ale na přání budoucího tchána vystudoval strojařinu, aby se mohl oženit s jeho dcerou. O dva roky později ovšem byla firma na základě Benešových dekretů znárodněná a pan Růžek se v ní stal státním správcem. V únoru 1948 se rodina rozhodla emigrovat do Francie. Pan Růžek byl zadržen na hranicích, odsouzen a dvanáct let vězněn v Jáchymově. „Po propuštění pracoval jako řidič a nesměl odjet do zahraničí. Tam se dostal až v roce ’68, kdy se konečně znovu setkal se svou manželkou a dvěma syny. Za čtyři roky ale Luďa zemřela. Sem se vrátil až po roce ’89 a během restitučního řízení mu objekt znovu vrátili,“ upřesňují majitelé, kteří v té době už měli vlastní firmu a ani se neodvažovali představit si, že by areál s vilou mohli jednou koupit.

Oba nastoupili do závodu TOS Čelákovice na přelomu 70. a 80. let, kdy tam ještě pracovalo dost lidí, kteří znali Volmana osobně a rádi o něm vyprávěli. „V polovině devadesátek jsme areál od pana Růžka získali. Jednání vedl jeho syn, tedy vnuk pana Volmana. Chtěli areál prodat někomu, kdo vile vrátí její lesk. A my jim to slíbili. Byla to součást dohody o prodeji, i když to nebylo nikde zapsané. Důvěřovali jsme si navzájem.“

Areál parku byl v té době průchozí, cesta vedla i těsně kolem vily, kde poslední desítky let byla mateřská škola. Na začátku devadesátých let se tudy prohnaly dvě vandalské vlny, které se soustředily hlavně na měděné trubky a radiátory, utrpěla ale i okna a obložení domu. „Po koupi jsme se snažili to tu zabezpečit, ale i tak jsme odtud museli vyhánět nezvané hosty. Jen co si vzpomínám, první várka čištění, to byly tři velké tatry!“ shodují se oba. „To radši přeskočme, ještě teď je nám z toho špatně…“

Tehdy zároveň začala patnáct let dlouhá vyjednávání o rekonstrukci. S městem i památkáři, kteří si například představovali rákosové stropy. „To máte dřevěný podhled, na který jsou upevněné rákosové rohože splétané dráty. Přijel to sem dělat jeden sedmdesátiletý pán, protože nikdo jiný to neuměl,“ říká Stuchlík. Zlom přišel ve chvíli, kdy si s památkáři začali navzájem důvěřovat, od té chvíle šlo téměř vše hladce. Rekonstrukci měl na starosti architekt Marek Tichý z kanceláře TaK. „Markova rodina pochází také z Čelákovic a dokonale jsme si rozuměli. Chtěli jsme zároveň do procesu mluvit, chtěli jsme být jeho součástí. A také jsme věděli, že to má být rekonstrukce domu pro 21. století, aby odpovídal současným požadavkům svého obyvatele. I památkáři nakonec uznali, že tohle je výjimečná spolupráce, kdy se všichni shodneme. Vůdčí osobností totiž byl v tomhle případě samotný dům,“ zdůrazňuje.

Celkově rekonstrukce vyšla na vyšší desítky milionů korun. O to větší odpovědnost prý majitelé cítí, a proto založili spolek Vila Volman, který teď řídí Kadlečkova dcera Zuzana. „Ty peníze se nám samozřejmě nikdy nevrátí, ale byli bychom rádi, kdyby si vydělala aspoň na vlastní chod,“ podotýkají. V plánu tak jsou komentované prohlídky, možnost pořádat vybrané soukromé akce i zážitkové přespání v jednom z apartmánů ve vile.

Oba chodí kolem vily každý den několikrát. V zahradě areálu bydlí, což prozrazuje i za stromy nenápadně vykukující trampolína pro vnoučata. Domy jim navrhoval také architekt Tichý, i když je prý každý jiný. „Tvůj je hodně inspirovaný Volmanovou vilou. Mě víc motivoval svou prací Alvar Aalto,“ prozrazuje svého oblíbeného architekta Kadleček. Od domu do tovární haly to mají pěšky zhruba tři minuty, cestou zkontrolují technologii bazénu, zavlažovací systém, udělají revizi výtahu ve vile… Nebo se jen tak projdou po pěšinkách, které byly do parku navržené pro mladou Luďu k projížďkám se sulkou a koněm Ferdou.