Průkopník. Transplantační chirurg Jiří Froněk vylepšuje životy i díky virtuální realitě

Transplantační chirurg Jiří Froněk svede v medicíně takřka zázraky. Dává šanci otěhotnět ženám, které by vlastní děti mít nemohly, nebo zachraňuje a zlepšuje životy těžce nemocným. Pomáhá mu v tom i virtuální realita a 3D tisk.

Do kanceláře ve 4. patře pražského IKEM proniká přes záclony tlumené světlo. Na stolku v jejím prostředku dopadá i na věc, kterou bych v nemocnici, natož na základně transplantačního chirurga, nečekal. Headset a ovladače na virtuální realitu Oculus Quest 2. Hlavou mi probleskne obraz, jak si Jiří Froněk po náročných výkonech dopřává relax šermováním svítícími meči v Beat Saberu, než mě pan docent rychle vrátí na zem: „V životě jsem na tom hru nehrál. Nemám moc času se vyspat, natož hrát hry,“ praví smířeně.

Je mužem zcela oddaným svému oboru. „Často do noci operuju, něco píšu, zbývá mi halda publikací, administrativy… Důvodů ke krátkému spánku je několik,“ vyjmenovává. Froněk je bezpochyby workoholik, jehož nasazení ale pomáhá zachraňovat životy. A tak je logické, že i technologická „hračka“ u něj bude sloužit jako pracovní nástroj. Díky softwaru vyvinutému přímo v IKEM se s ní může ponořit doslova do útrob lidského těla.

„Nasypeme snímky do virtuální reality a najednou máte před sebou játra, která si můžete zvětšit přes celou místnost. Točit s nimi, vlézt do nich. Ukáže nám to strukturu na méně než milimetr,“ vysvětluje. „Kdybychom koukali jen na CT, tak je obtížné si orgány na snímcích otáčet, software si přepočítává hodnoty a výsledek ztrácí rozlišení. Ve 3D je to naopak velmi reálné, můžete si přesně naplánovat kroky, které na sále uděláte.“

Život pod tlakem

Jistě, představa docenta šermujícího ve virtuální realitě je trochu naivní. Froněk skutečně čas neztrácí, tím spíš, že mu telefon může zazvonit doslova kdykoliv. Žádná akce není stoprocentně daná, žádný večer není zaručeně nepracovní. Když je ho potřeba, předčasně ukončí i rodinnou dovolenou. „Třeba klidné vánoční svátky skoro neznáme. Rutinně transplantujeme i na Štědrý večer,“ prohodí přednosta Kliniky transplantační chirurgie. „Můj čas je to nejdůležitější, co mohu pacientům dát.“

Některé transplantace počkají pár měsíců, na jiné je naopak enormní časový tlak. Známý je případ ze září 2013, kdy manželský pár pozřel muchomůrku zelenou, nejjedovatější v Česku rostoucí houbu. Dál už to šlo rychle: akutní selhání jater, transport do IKEM, hledání dárce na transplantaci. Našel se jeden, což značilo šílené etické dilema – koho nechat přežít, koho zachránit? Nemožnou volbu Froněk odmítl. Rozhodl se pro jaterní split, unikátní metodu rozdělení jater, kterou u dvou dospělých lidí ještě do té doby nikdo nezkusil. Rychle se poradil s kolegy ze zahraničí, a když mu jeho postup posvětili, šlo se na věc. Průlomový postup vyšel a oba manželé přežili.

„Dneska tento výkon tvoří čtvrtinu pacientů na čekací listině. Pacientů, kteří by jinak nepřežili,“ upozorňuje Froněk.

Pět set transplantací ročně

Jeho odvaha dělat věci jinak a odhodlání zkoušet nové postupy dává naději mnoha nemocným v Česku. Každý den mu chodí e‑maily s prosbou o pomoc. Srdceryvné příběhy o touze žít, nebo si zlepšit kvalitu života. „Od rána mám dalších 28 mailů, denně jich je tak 150,“ hlásí mi dopoledne, byť úplně všechny samozřejmě od pacientů nejsou.

Každý mail si pro přehled přečte a následně přepošle koordinátorkám, které řeší s pacienty další postup. Pokud se sjedná návštěva, následuje další důležitá část: vstupní pohovor. „Tam se mnohdy ukáže, že lidé toho o transplantacích moc nevědí,“ připomíná Froněk. Důsledně jim proto vykládá o výhodách a nevýhodách, o průběhu léčby a přidá svůj názor. Finální rozhodnutí ale pochopitelně leží na pacientovi.

V IKEM se provádí zhruba 500 transplantací ročně. Před dvěma roky, kdy se rozjížděla pandemie koronaviru, tam stáli stejně jako všude jinde před velkým dilematem, jak (ne)pokračovat v provozu. Leckde se léčba omezovala, ale to Froněk nechtěl dopustit. Tým se rozdělil na tři skupiny, které se nepotkávaly, a jelo se dál. „Dvě třetiny z 500 výkonů zachraňují život. Neumím si představit, že bychom to pacientům udělali. Omezit provoz, ani ve světle covidu…,“ povídá rázně. „Nepřestali jsme operovat ani nádory jater a slinivky. Posílali nám je z jiných nemocnic, kde bohužel přestat museli.“

I proto se takřka nezastaví. Ruce jsou v plné pohotovosti – a stejně tak i hlava. Psychika dostává zabrat stejně jako tělo, ne‑li více. „Takřka denně máme na operačním stole zemřelého dárce, který třeba ještě předevčírem večeřel s rodinou a teď mu odebíráte orgány,“ přibližuje. Aby posoudil kvalitu orgánů, musí znát i osudy dárců, a tak je těžké nad nimi nad operačním stolem nepřemýšlet. „Nakoupíte si část lidského příběhu a v hlavě si ho dostavíte. Emoce s tím související není nikdy příjemná.“

Jenže všechny tyhle trable vykoupí chvíle, kdy se vše podaří. A že se v transplantaci daří často. Froňkovi a kolegům se před očima mění nemocní lidé s potížemi v osoby plné nové energie do života. „Pomoc je hmatatelná a rozdíl vidíte velmi rychle,“ cení si Froněk. „V Anglii říkají, že slovo transplant je sexy. A asi je to pravda.“

Tři průlomové počiny

Případ první: Transplantace dělohy

Ještě před pár lety bylo pro ženy s nefunkční nebo chybějící dělohou nemyslitelné, že by odnosily a porodily dítě. Dnes už není. „Tenhle výkon je z mnoha úhlů pohledu fascinující. Nejde primárně o transplantaci, ale o možnost otěhotnět pro ženy, které šanci nemají. Navíc ty dámy jsou úplně zdravé mladé ženy a my jim nesmíme ublížit, což je absolutní tvrzení, které je v medicíně vždy o ústa.“

Zákrok se chystal téměř čtyři roky. Provázely ho naděje, ale také řada etických otázek spojená s porodem dítěte díky cizí děloze. Froněk se každopádně nenechal odradit a v roce 2016 provedl teprve čtrnáctou transplantaci dělohy na celém světě. Trvala 16 hodin a přihlíželi jí i pozorovatelé z USA, kde se na podobný zákrok teprve chystali.

Dnes má díky ní ta žena zdravé miminko, stejně jako dvě další, které zákrok podstoupily. Další se s novou dělohou otěhotnět chystají. Froněk jejich příběhy úzce sleduje, porodům pak osobně přihlíží. „Jsem s rodinami v kontaktu pořád. Po takovém zákroku máme velmi těsný vztah,“ říká.

Případ druhý: Pět orgánů najednou

Pacient ve věku šedesáti let trpěl cirhózou jater. Jeho stav se ale postupně zhoršoval, zmohla ho i obyčejná procházka a musel docházet do nemocnice na odběr tekutiny z dutiny břišní. A tak měl podstoupit transplantaci jater.

Ukázalo se ale, že samotný zákrok jeho problémy nevyřeší. Rozhodlo se tedy o razantním řešení: transplantovat se bude hned pět orgánů najednou! „Měl uzavřené téměř všechny žíly v dutině břišní a krev byla odváděna žílami, které tam původně nejsou, nebo jsou drobné. Takového pacienta jsme ještě neměli,“ říkal tehdy novinářům Froněk. „Kdyby na transplantaci nešel, zbývalo by mu pár měsíců života.“

Zákrok provedený na konci roku 2014 zabral deset hodin. A IKEM při něm zvládl i další prvenství – premiérově tehdy transplantoval tenké střevo, na což se chystali pět let. „Po dlouhé době konečně zase vypadám normálně a raduju se z každého dne s rodinou,“ líčil pak vděčně pacient. Deset dnů poté provedli v IKEM stejný zákrok znovu.

Případ třetí: Řetězová transplantace ledvin

Už samotná transplantace ledvin je obdivuhodný počin. V IKEM ho ale povýšili ještě o několik stupňů výše. Provedli totiž první mezistátní párovou trojvýměnu ledvin. Zapojila se do ní umělá inteligence, 3D tisk i policie.

Vše začalo u české rodiny, která se rozhodla věnovat svému blízkému ledvinu. Ta ale nebyla kompatibilní s požadavky příjemce, takže se rodina zařadila do programu párových výměn a jejich údaje se zadaly do databáze, kterou využívá i vídeňská nemocnice Allgemeines Krankenhaus der Stadt Wien. Speciální software pak spároval kompatibilní dvojice a následovala dlouhá série konzultací a vyšetření, dokud nebylo všechno připravené.

Velkolepý operační den mohl začít. Ve stejnou chvíli startuje v pražské i vídeňské nemocnici maraton. Odebírají se ledviny, které musí co nejrychleji překonat 330 kilometrů mezi metropolemi. Vzácné zboží se nakládá do aut, které vyrážejí na cestu a spolu s nimi i blikající policejní auto, aby je nic nezdržovalo. Když přijíždí do cíle, není na co čekat – rychle k příjemci! Během desetihodinové šichty se v Praze operovali dva dárci a dva příjemci, ve Vídni jeden dárce a příjemce.

Zapojila se i moderní technologie. Týden před transplantací poslali z IKEM model ledviny vytištěný na 3D tiskárně do Vídně. „Můžete si tam orgán prohlédnout detailněji, přidá vám to další detaily do celkové mozaiky,“ tvrdí Froněk. On sám využívá technologii i k jinému účelu: tiskne odebrané orgány žijícím dárcům a dává jim je ve vystlané modré krabičce na památku. „Česko si nedokáže dárců orgánů dost vážit. Žijící dárce je přitom krásný člověk, který se rozhodne nezištně darovat svoji ledvinu nebo část jater, i když v sobě musí vést obrovský boj se strachem. Jakékoliv malé uznání dárci je naše povinnost!“