Reformátoři. Mladí faráři Pastoral Brothers se nebojí vtipkovat ani ohledně Desatera

Autor: Gabriela Marešová
Datum: 24. 8. 2021
Foto: archiv Pastoral Brothers

Mladí faráři kážou na sociálních sítích a svými vtipnými videi evangelizují české švejky. Srozumitelně mluví o stvoření světa, Desateru a občas si sarkasticky rýpnou i do politiků. Jediný, o kom nežertují, je Ježíš.

Pár bloků od pražské křižovatky na Palmovce stojí tmavý činžák s dřevěnými dveřmi a se zlatým nápisem: Husova kaple. Sídlí tady evangelický sbor Libeň, domácí svatostánek farářů Jakuba Malého a Karla Müllera, kteří si říkají Pastoral Brothers a jejich videa plná vtipu, ironie a zároveň křesťanské osvěty sledují na internetu desetitisíce lidí, včetně ateistů. Jednomu z nich ještě nebylo třicet, oba mají přítelkyně, nebojí se mluvit o sexu a během našeho dvouhodinového rozhovoru se téměř pořád něčemu smějí.

Společenská místnost sboru teď funguje jako malý sklad a zároveň provizorní nahrávací studio, občas točí také u sebe doma, a když byly během lockdownu zavřené kostely, vyrazili kázat do otevřeného hobbymarketu.

“Natáčení videí je vlastně služba veřejnosti, církvi a Bohu,” vysvětluje Jakub. “A protože je doba youtuberů, řekli jsme si, že to taky zkusíme, a buď to bude totální fail a po pár dílech to zavřeme, nebo se to rozjede a my pak budeme dělat i velké rozhovory,” doplňuje Karel a hned narážíme na první z nich, který před třemi měsíci vedli s katolickým knězem, profesorem Tomášem Halíkem, a který má už přes šestnáct tisíc zhlédnutí. Ve své tvorbě se ale primárně zaměřují na základní příběhy a teologické výklady, ovšem ve srozumitelné “lidské” řeči a protkané vtipy. U diváků tak zabodovala témata jako Nezcizoložíš, Unboxing Bible, Ježíš v pekle nebo Stvoření světa. “Vždycky máme radost, když nám někdo napíše zprávu typu: Jsem sice ateista, ale vaše videa mě baví,” přiznávají. Co je ale překvapilo, je věk těch, kdo je sledují. Na začátku si říkali, že cílovou skupinou bude mládež, nakonec je ale nejvíc sledují dospělí od 25 let. “V dospívání spíš myslíš na holky a kluky, tihle starší už umí jít do hloubky. A často hledají cestu víry,” podotýká Jakub.

Poznali se během studií na teologické fakultě. Jakub byl ve třeťáku a Karel v prváku, ani jeden přitom nepochází z křesťanské rodiny a k tomu stát se farářem začali směřovat až na prahu dospělosti. Jakub chtěl být nejdřív módním návrhářem, prý aby se kolem něj motaly modelky, a potom kadeřníkem, to by zase mohl být jediný kluk ve třídě. Ve druháku na gymplu si ale přečetl Bibli a měl jasno. “Já jsem v kostele nikdy předtím nebyl, měl jsem vůči církvi předsudky a evangelickou církev zachránilo jen to, že jsem o ní nic nevěděl. Pak jsem zjistil, že jejich faráři mají manželky a farářky jsou i ženy, tak jsem si řekl, že je to asi normální církev,” říká.

Ani Karel netoužil po farářském taláru odmalička. Nejdřív se chtěl stát archeologem, později učitelem. V domovské Třebíči ale nastoupil na katolické gymnázium. “Tehdy jsem měl období vzdoru. Navíc když vidíte, jak někdo někoho čapne a pošle ho modlit se růženec za trest nebo jak konzervativní umí katechetky být… Hledal jsem alternativu, chtěl jsem být křesťan, nakonec jsem skončil u evangelické církve, kostel byl kousek, cestou do školy,” popisuje.

Jistá volnost oproti katolické církvi je ale podle něj hodně náročná na vnitřní angažovanost člověka a jeho chuť věřit. “To je problém, protože nemáme moc pravidel, a tak je to jen na každém člověku, jak je ochotný rozumět a chovat se podle toho,” tvrdí. Právě volnost je evangelické církvi často vyčítána. “Snažíme se hledat, nenabízíme hotové odpovědi − jsme ve společenství a hledáme společně pravdu, nevlastníme ji.”

Co je teď trápí, jsou některé komentáře pod jejich videi. “Nadávky, fake news, vyhrožování. Všechny tyto extrémy mažeme, tohle na svých stránkách mít nechceme,” zdůrazňuje Karel. “Dokonce už máme čtyři reakční videa, která dělá náš hater. Dá si tu práci, sleduje nás, rozebírá, co říkáme, a tvrdí, že indoktrinujeme děti. Kdyby viděl, jak to vzniká tady na koleni, co?! A že nás děti vlastně ani moc nesledují. Indoktrinovat děti nám prostě vůbec nejde!” vtipkuje Jakub. “Stejně ale vůbec nechápeme, jak někteří lidi dokážou na sociální sítě napsat tolik zlých věcí, jak to ze sebe dokážou vysoukat?! To je to peklo, když má nějaký člověk v sobě to, co jeho samotného sžírá,” dodává už mnohem vážněji.

Kriticky se přitom na svou práci i tvorbu dívají i oni sami. “Reformace je vlastně neustálá obnova. Musíte stále promýšlet koncept, praxi i víru,” popisuje Karel s tím, že už si všiml dalších pokusů, kdy na YouTube někdo zkouší natáčet videa o víře podle jejich vzoru. “Jsme prostě reformátoři,” smějí se už oba faráři a jdou se chystat na dotáčení příběhu o prorokovi Elíšovi.

Hovory o víře

Karel Müller: Je těžký si přiznat, že věřím. Pamatuju si, že jsem kamarádce říkal, že nevěřím a blabla, a za tři roky jsem šel na teologickou fakultu. Ale mezitím jsem kolem toho tak jako našlapoval a musel jsem si ze všeho nejdřív sám přiznat, že věřím, a to teda bylo dost těžký!

Jakub Malý: Není ani jednoduché ze začátku se svou vírou přijít do nějaké instituce, do nového prostředí.

K. M.: Já jsem se třeba bál, že lidi v kostele poznají, že já jsem ten novej. Ze začátku si mě ale nikdo ani nevšiml. To mi nevadilo, protože jsem se bál, jestli tam vůbec zapadnu. Jedna paní se mě teda zeptala, od koho jsem, ke komu patřím. To je takový nešvar, ve sboru je to hodně příbuzensky propletené…

J. M.: Mě zase přijali tak vřele, že jsem chtěl přijít znovu.

K. M.: Jo a já se bál, že mě budou chtít nějak manipulovat!

J. M.: To ne, to nejde někoho jen tak manipulovat. Můžou třeba použít manipulativní prostředky, ale to je člověk musí nejdřív nechat, aby ho zmanipulovali. Manipulaci musíš dovolit!

K. M: Hele, to bych se s tebou možná přel.

J. M.: Ten nějaký člověk ti musí nejdřív zabrnkat na tvoji notu, nějakou potřebu, a ty mu to vlastně dovolíš.

K. M.: Ale to může být úplně nevědomý. Pamatuješ si, jak jsme byli na tom mega koncertě na Vsetíně? Na tom křesťanským festivalu pro mladý? Tak tam přece pustí nějaký rytmy, hudba nějak hraje na ještěrčí mozky a do toho tam začnou něco vykládat a ty seš nakloněnej k tomu to přijmout. Byla tam potom část o svědectví. Jeden chlap popisoval, jak uvěřil, a vyzýval druhé, aby teď udělali taky nějaký důležitý rozhodnutí. Do toho pustili srdeční rytmus a já jako dospělej jsem tam stál a říkal jsem si, že to se mnou nemůže nic dělat…

J. M.: A pak jsi najednou začal mávat rukama a tleskat?!

K. M.: To ne, ale hrozně jsem se musel držet, abych ty ruce nechal dole. Oni nás tam teď už vůbec nezvou, protože jsme ti hříšníci…

J. M.: Já byl zase na jednom takovým festivalu pro nevěřící s děckama a kluci za mnou pak přišli, že to bylo nějaký manipulační. Tak jsem jim řekl, že mají pravdu, ať to hodí za hlavu a jdou spát. Ale byla tam taky jedna holčina, ve které to rezonovalo, která to nějakým způsobem potřebovala. Udělat z nevěřícího člověka věřícího podle mě nejde zvenčí, to musí ten člověk dovolit. Já můžu jen nabízet.

K. M.: Takhle to děláme, no. My lidem nabízíme a oni na to opravdu reagujou.

(Ptám se, jestli se někdy setkávají i s představiteli jiných církví. Zda s někým mají přátelský vztah.)

J. M.: Ve sboru máme spoustu akcí, nemáme moc čas na další věci. Proto ani neznáme všechny naše faráře. Natož třeba mít kamarády v jiných církvích. Jako nějaké známe, ale že by byli úplně kamarádi… Třeba Tomáše Halíka známe! S tím jsme dělali rozhovor a jsme teď strašní kámoši, co spolu chodí na pivo…(smích) ba ne!

K. M.: Ještě Petr Vacík taky z farnosti od Salvátora je hrozně fajn člověk. A pak ten… Dominik…

J. M.: Duka jo?! Ty se znáš s Dukou? (smích)

K. M.: Ale ne… Dominik Vachuda od Salesiánů, ten nás vždycky stáhne do nějaké ekumenické modlitby…

Hovory o humoru

J. M.: Na našich videích jsme začínali odlehčeně, protože Češi by je jinak nebrali vážně. Ono to na ty naše české švejky zafungovalo.

K. M.: Na ironii a sarkasmus si nehrajeme. Takoví jsme. Můžeme se uvolnit a nechat kreativitu volně plout. Takhle píšu i kázání. Říkám si, tohle bych ještě mohl a tohle už asi ne. A tady bych ještě mohl trochu přidat! Samozřejmě narážíme na to, kam nejít, aby to nebylo nepochopený a zlý. Proto jsou někteří překvapení, že naše bohoslužby nejsou zdaleka tak vtipné jako naše videa. I když moje přítelkyně říká, že jsem hrozně nudnej!

J. M.: Ale vážně, pochopili jsme, že bohoslužby, i když mají svoje kouzlo, mohou být občas nudné. Na tom chceme zapracovat, ale nechceme to zničit. Já jsem třeba dostal výtku, že jsem při kázání použil slovo, který by se použít nemělo. A to jsem jen řekl, že Ježíš “kecal”. Řekl jsem to schválně, aby to ty lidi zatahalo za uši! Taky jsem dostal výtku, že jsem potetovanej…

K. M.: Humor je náš prostředek. Stejně tak si stojíme i za nábožensko-politickou satirou − vezmeme to, co se stalo, a použijeme to k tomu, abychom zpropagovali biblickou myšlenku, příběh nebo událost. Některé lidi to pohoršuje, ale my si do politiky rádi zaryjeme. A když politik použije náboženský motiv, tak se prostě ozveme. Oni nám dávají materiál ke zpracování sami…

J. M.: Jsme součástí města, polis, když nás něco štve, tak to dáme najevo. To, že popíchneme ty, co jsou u moci, takových příběhů je Bible taky plná.

K. M.: Cílíme hlavně na Prahu. Jednou jsem ale omylem zacílil na Ostravu a severní Čechy a napsali nám odtud nějaký lidi, že nás prokleli a že budeme chudí − tak jsem jim odepsal, že už chudí jsme a jejich prokletí nefunguje.

J. M.: Výborní jsou křesťanští blogeři Tisíckráte.

K. M.: Jednou jsme společně s nima dělali rozhovor, byli jsme v Ostravě a oni v Brně a dělali hroznou ostudu. To jsem si uvědomil, že jsme vlastně takoví důstojní pánové. Téma bylo humor v církvi a oni vůbec nevystoupili ze svých rolí! Ta redaktorka se na něco zeptala a my jsme odpověděli, to mi přijde jako docela fér. A oni odpovídali úplně na něco jiného, zpívali, otevírali si plechovku s pivem, prý že dělají zvukové efekty… Takový milý, jemný humor mají.

Hovory o lásce

K. M.: Láska je hrozně důležitá, je to základní lidská potřeba, možná ta nejdůležitější. Já se snažím ten vztah s Bohem prožívat skrze vztahy s dalšími lidmi. Neumím si představit, že bych byl úplně sám.

J. M.: Nedokážu si představit, že bych tuhle práci dělal bez své ženy, která je mi obrovskou oporou a zpětnou vazbou. Víru zažívám přes vztahy, a kde jinde to žít než v tom nejintimnějším vztahu partnerském. Bez svojí ženy bych nebyl tak dobrej člověk ani farář.

K. M.: Naše přítelkyně nám dávají tu nejbližší zpětnou vazbu. Občas je to to nejkrutější, ale zároveň nejpravdivější, proto se díky nim můžeme neustále zlepšovat. Moje přítelkyně třeba řekne: To je strašný! Udělejte to jinak! Ona je navíc expert na všechno…

J. M.: A to je dobře!

K. M.: Samozřejmě sex je taky důležitej. Ne že ne.

J. M.: To by mohla být celkem zajímavá debata, kdyby tady byl nějaký katolický kněz a mluvil by o výhodách celibátu. A my zase o tom, jaké výhody má v něm nebýt.

K. M.: Já si myslím, že celibát není pro každého, ale řekněte to katolické církvi, že jo… Možná tak až jejich vnukům!

J. M.: Jo, jejich vnuci! To je dobrej fór!

K. M.: U nás v církvi panuje představa, že sbor táhne farář a jeho manželka, která ho vlastně vykrývá ve svém volném čase. To, co nezvládne on, tak zařídí ona. My do toho konceptu zatím úplně nezapadáme a asi tak můžeme mezi křesťany budit nějaké kontroverze. Naprosto nepokrytě mluvíme o tom, že s přítelkyněmi žijeme a nejsme sezdaní, a to je štve a dávají nám to najevo. Někde jsem dokonce četl, že jsme plémě satanovo, že jsme podělaní liberálové.

J. M.: Naše přítelkyně navíc nejsou křesťanky. Neřekl bych ale, že jsou nevěřící. Podle mě nějakým způsobem věří.

K. M.: My se teď doma pohádali, kdo z nás bude spasenej a kdo ne…

J. M.: Tak jsi jí vysvětlil, že zařídíš, aby nebyla?

K. M.: Ona o víře přemýšlí, ale prostě nechce být v církvi.

J. M.: Moje žena byla od začátku hodně proti. Proti církvi, víře… to bylo tabu!

K. M.: Počkej, a to jste spolu už jako chodili, jo? A ona věděla, že studuješ teologii a budeš farář a nesnášela křesťanství, jo?!

J. M.: Jo, tohle téma bylo tabu! Ona to respektovala, ale říkala mi: Mně to neříkej, nebav se se mnou o tom, do kostela nejdu, ale klidně jdi sám, já ti to přeju… Párkrát jsme se o tom bavili, ale já tehdy nebyl natolik vyzrálej, abych se o tom dokázal bavit nějak normálně. V té době jsem teologii objevoval a byl jsem toho plnej a nemohl jsem jí to říct! To bylo strašný! Ale teď se občas kouká na naše videa, a má dokonce tady ve sboru i přátele. Myslím, že jsme dospěli k nějakému respektu. Každý je zkrátka zodpovědný za svou víru.

Hovory o hříchu a odpuštění

J. M.: V naší církvi nemáme zpovědi, ale pastorační rozhovory. A téma odpuštění je něco, s čím lidi asi nejvíc zápasí. V člověku se občas objeví nějaká křivda, otevřená rána, a ne vždycky jde odpustit. I když by to ti lidi chtěli. Tak jim říkáme, ať na to netlačí, že určitě pomůže čas a Boží pomoc. Vysvětlujeme jim to na příkladu přehrady, která se pomalu vypouští a nejde ji prostě najednou celou rozvalit. Křivda je jako rána, která se zahojí, ale zůstává jizva. Někteří z té křivdy žijou ještě hodně dlouho. A některé křivdy se asi odpustí až na konci časů a to už není na nás. My úplně chápeme, že je těžký odpustit, když se stane něco strašnýho, třeba když někdo někomu zabije dítě. V takovým případě bych si tomu člověku nikdy nedovolil říct, že musí odpustit. Ježíš nás vede k odpuštění a je natolik hustej, že říká: Bůh je schopnej ti odpustit všechny hříchy za celý tvůj život, tunu hříchů, a ty nedokážeš odpustit jednu věc? Řešením ale nikdy nemůže být pomsta, to Bůh nechce. Nechce, aby se zlo rozmnožovalo.

K. M.: Ale to neznamená, že musím být natolik božský, že musím odpustit. Tohle po nás asi Bůh ani nechce. Někdy to prostě nejde.

J. M.: Nejtěžší hřích je podle mě právě to, když někdo ublíží nevinnému dítěti.

K. M.: Musí být hrozný zabít v sobě tu lásku, a v důsledku toho být schopný ubližovat lidem kolem sebe. Někdy mě až děsí, co je člověk schopen udělat. Přece záleží, kam tu nahromaděnou energii nasměrujeme − můžete třeba krájet chleba, a ne bodat lidi! I podle mě je nejhorší, když se ubližuje nevinným a bezbranným.